Lenka Tyrpáková
Nenápadná cedule na žluté vile v klidné mnichovské ulici Pienzenauer oznamuje, že budova je sídlem Ukrajinské svobodné univerzity. Když člověk otevře dveře a vstoupí, ocitne se v „Mikroukrajině“ – na zdech visí obrazy ukrajinských měst, ikony, stoly zdobí ubrusy s typickými výšivkami a studovně vévodí obří busta Tarase Ševčenka, považovaného za národního génia a největšího ukrajinského spisovatele. Zaměstnanci univerzity si udržují pěknou ukrajinštinu bez přízvuku, ale pokud jde o mladší generace – děti a vnuky poválečných emigrantů, není to už prý žádná sláva.
Tato situace je samozřejmě naprosto pochopitelná, děti narozené již v Německu se asimilovaly a samy sebe považují spíše za Němce. Osudy pracovníků univerzity jsou velmi různorodé. Tak například pan Hryhoryj Komarinskyj, zástupce vedoucího Ukrajinské lékařsko-charitativní služby, pochází z Haliče, kde se v mládí stal členem Organizace ukrajinských nacionalistů. Za činnost v této organizaci byl Poláky v roce 1938 uvězněn, ale již následujícího roku byl osvobozen Němci, kteří Polsko napadli. V roce 1941 byl uvězněn znovu, tentokrát však bolševiky. Po osvobození se dostal až do tábora v Plzni a odtud již do Německa. Od roku 1954 žije a pracuje v Mnichově, letos mu bylo 82 let. Knihovník Picar je polský Ukrajinec, který emigroval v 80. letech. Sekretář univerzity Mykola Šafoval pochází z ukrajinské emigrantské rodiny v Argentině. Do Mnichova přijel obhajovat doktorskou práci a dostal nabídku přednášet na univerzitě. Seznámil se se svou budoucí ženou, kanadskou Ukrajinkou, vzali se a rozhodli se společně zůstat v Německu. A tak by bylo možné pokračovat dál a dál. Jedno je všem ukrajinským emigrantům společné – stesk po Ukrajině, která se ale během let proměnila v symbol, abstraktní pojem, který má se současnou Ukrajinou jen málo společného, ale je motorem, který emigranty pohání v jejich práci.
Univerzita byla založena v roce 1921 ve Vídni, ale ještě ve stejném roce byla přemístěna do Prahy. Od roku 1945 pak v činnosti pokračovala v Mnichově. V současnosti má univerzita tři fakulty – Filozofickou fakultu, Fakultu ukrajinistiky a Fakultu státních a ekonomických věd. Profesorský sbor je tvořen Ukrajinci z řad emigrace, dále přijíždějí profesoři přímo z Ukrajiny a přednášejí zde také profesoři němečtí. Počet studentů se ročně pohybuje kolem 250. Kromě letního a zimního semestru, který trvá stejně dlouho jako na bavorských vysokých školách, se každoročně koná i intenzivní letní šestitýdenní kurz, na který přijíždějí studenti z Ukrajiny, zemí Evropské unie, ale i z USA či Kanady.
Pokud jde o kořeny Ukrajinců v Německu, ty sahají až do renesance. V té době ale ještě nemůžeme hovořit o emigraci v pravém slova smyslu – jednalo se především o mladé lidi přijíždějící na studia. Největší vlny emigrace Ukrajinců do Německa spadají do období během první světové války po vítězství bolševiků v Rusku a zejména během druhé světové války a po ní. V roce 1945 bylo na území Německa mezi 1,5 až 2 miliony Ukrajinců, kteří byli soustředěni v několika táborech. Do konce padesátých let se jejich počet radikálně snížil – pro většinu lidí bylo Německo jen přestupní stanicí na cestě za oceán. V roce 1950 tedy na území tehdejšího Západního Německa žilo už jen kolem 20 tisíc Ukrajinců. Dnešní stav se podle většiny zdrojů pohybuje mezi 20 až 25 tisíci, ale je pravděpodobné, že skutečný počet je vyšší, protože řada jich v Německu pracuje ilegálně.
Mykola Šafoval dělí emigraci na starou, která přišla do Německa před rokem 1990, a novou, přišedší v 90. letech. Stará emigrace se skládá (či spíše skládala, neboť její počet se neustále zmenšuje) zejména z inteligence. Jednalo se především o lidi, kteří Ukrajinu opustili z politických důvodů. U dnešní emigrace se jedná o důvody ekonomické – lidé odcházejí na Západ v touze rychle si vydělat, dívky často doufají, že se v Německu výhodně provdají (a toto přání se také v řadě případů splní).
Kulturní a duchovní život ukrajinské diaspory v Německu zajišťuje několik organizací a spolků. Důležitou roli hraje samozřejmě církev – své zastoupení má v Německu jak církev řecko-katolická, tak i pravoslavná. Mládež se sdružuje ve dvou organizacích – v Plastu (obdoba našeho Skautu) a ve Spolku ukrajinské mládeže. Diaspora také organizuje například sobotní školy, kde si děti osvojují základy ukrajinštiny.
Za největší centrum Ukrajinců v Německu lze považovat Mnichov a celé Bavorsko. Podle odhadů pana Šafovala se do života diaspory aktivně zapojuje okolo 20 % Ukrajinců, jedná se především o příslušníky staré emigrace. Z nové emigrace je podle něj aktivních kolem 5–8 % – jedná se zejména o život náboženský, pokud jde o sféru kultury, je zájem této skupiny ještě menší.
Na otázku, zda se alespoň část emigrace po vzniku samostatné Ukrajiny vrátila zpět, odpovídá Mykola Šafoval záporně. Lidé už mají v Německu rodiny, zvykli si tu a navíc současná Ukrajina se příliš liší od idealizovaného obrazu, který si během let emigrace vytvořili. On sám je tak výjimkou – nadšeně vypráví o tom, že se svou manželkou stráví stáří ve Lvově, protože pro Němce prý vždycky zůstane cizincem.