Stanislav Vejvar
Vzájemné vztahy mezi prvorepublikovým Československem a jugoslávským Královstvím SHS se po 1. světové válce vyvíjely na mnoha úrovních. Vedle společných hospodářských podniků a politických zájmů tehdejší ČSR a Jugoslávie vystupuje do popředí fenomén kulturní a tělovýchovné spolupráce obou států. Příkladem toho je existence jugoslávského Orla, katolické tělovýchovné a kulturní organizace, která udržovala úzké styky s bratrskou organizací československého Orla v meziválečné době u nás.
Sám název Orel pochází ze Slovinska. Na počátku 20. stol. tak pojmenoval lublaňský biskup Jan Evangelista Krek křesťanské tělovýchovné dělnické odbory. Až do 1. světové války působil Orel pouze mezi Slovinci. Roku 1923 vznikly první jednoty také v Chorvatsku. Katolický Orel začal ve 20. letech pronikat i mezi katolické Srby. Rozvinuté hnutí dostalo název Jugoslovanska orlovska zveza (JOZ). Přestože jihoslovanské orelstvo jako celek mělo celostátní a celonárodní charakter a nepodporovalo separatistické tendence, takřka neustále se potýkalo s radikálním protikatolickým jugoslávským Sokolem, z jehož řad zaznívaly často hlasy po sjednocení tělovýchovy v Jugoslávii pod hlavičkou Sokola. Početně byla JOZ stejně silná jako jugoslávský Sokol, ve Slovinsku orlové sokoly dokonce výrazně předčili v počtu členů. Chorvatští sokolové stáli dlouho mimo jednoznačně pokrokářskou sokolskou organizaci Slovinců a Srbů. Nevýhodou pro orly v Jugoslávii bylo, že srbská vláda Sokola zvýhodňovala subvencemi. Orlové se oproti tomu museli spoléhat na svépomocnou činnost a solidaritu vlastních členů.
Sokolové jen s nechutí snášeli konkurenci v podobě katolického Orla. Zvláště, když jihoslovanští orlové samostatně reprezentovali Jugoslávii na mezinárodních cvičeních v německém Kolíně nad Rýnem či na jubilejních Svatováclavských dnech orelstva r. 1929 v Praze. Proto v listopadu 1929 vedl Jihoslovanský sokolský svaz tajná jednání s vládou v Bělehradě. Z těchto jednání vyšel podnět pro zřízení jednotné jugoslávské tělovýchovné organizace, která měla v názvu obsahovat slovo Sokol. Jugoslávský Orel, mj. daleko jednotnější než jednotlivé části jihoslovanského Sokola, měl pochopení pro úsilí krále Alexandra o sjednocovací proces království. Pro katolické orly bylo však zásadně nepřijatelné, aby název jednotné jihoslovanské tělovýchovné organizace byl identický se jménem hnutí, které vystupovalo vždy otevřeně protikatolicky. Představitelé Orla viděli v takovém plánu na jednotnou tělovýchovu jen další pokračování a posilu dosavadního pokrokářského Sokola. Proto rezolutně prohlásili na jednáních s vládou, že do jednotné tělovýchovné organizace vstoupí jako samostatné orelské hnutí jen pod podmínkou, že nová zastřešující celojugoslávská organizace neponese název Sokol. Rovněž žádali, aby program a stanovy nové organizace byly přizpůsobeny křesťanským a demokratickým zásadám Orla. Název Sokol nemohl u katolíků obstát. Zejména Slovinci si pojem Sokol vykládali jednoznačně ve spojitosti s protikatolickým bojem. Navíc byl Sokol znám i jako skupina usilující o politické postavení a mocenskou pozici v jugoslávské armádě. Zástupci JOZ kromě toho požadovali neutralitu případné jednotné organizace, která se měla v praxi projevit kupříkladu rovnou spoluprácí s Československým Sokolem i s Československým Orlem. Vláda v Bělehradě však k orelským postulátům zůstala hluchá. Bylo jasné, že podnikne zásadní krok a ze zákona zruší dosavadní tělocvičné organizace a zavede jednotnou sokolskou státní organizaci. Z tohoto důvodu vydal lublaňský biskup dr. A. B. Jeglić oběžník všem orelským jednotám. V něm vysvětlil daný stav a vyslovil politování nad autoritativním zásahem státu do spolkového života katolíků. Zároveň dal orlům pokyny, jak se mají chovat v případě nucené likvidace své organizace. Nabádal k setrvání v kontaktu s katolickými kněžími, kteří mají zajistit křesťanskou výchovu mládeže. Aby nebyly zcizeny orlovny a spolkové domy, navrhoval dr. Jeglić převést tyto objekty pod správu katolických far. Například lublaňský orelský stadion, vybudovaný architektem Josipem Plečnikem, byl úředně převeden do majetku lublaňského biskupství. Jugoslávský katolický episkopát přešel do ofenzívy a domáhal se prostřednictvím đakovského biskupa dr. Akšamoviće audience u krále. Vláda nevěděla, co má v daném okamžiku podniknout. Pro neustálé váhání vlády nakonec k audienci nedošlo. 22. 12. 1929 se konal valný sjezd JOZ, který se, za podpory evropských katolických tělovýchovných organizací, rozhodl rozpustit jihoslovanské orelské hnutí. Sjezd, jenž ve svém začátku zaslal pozdrav králi Alexandrovi, tímto aktem znemožnil, aby byla JOZ jako celek absorbována novou státní organizací Sokol kraljevine Jugoslavije. Ta vznikla ze zákona dne 5. 12. 1929. Obratem se bývalé orelské listy, lublaňská i záhřebská Mladost, změnily na výchovné časopisy katolické mládeže. Orel se zároveň přetransformoval na hnutí katolické mládeže, jež bylo plně pod vedením jugoslávského episkopátu. Stejně jako orelstvo, rozešlo se i chorvatské sokolstvo. Vládě, která vykonávala de facto nařízení diktátorské monarchie Alexandra I., se nepodařilo vytvořit jeden masový monolit a z jednoho centra v Bělehradu ovládat výchovu veškeré mládeže. Do Sokola království Jugoslávie vstoupil vlastně pouze dosavadní Jugoslávský sokolský svaz. Zásah do soukromí spolkového života ve snaze zřídit tělovýchovný monopol státu jen utvrdil jihoslovanské orly v odporu vůči vládě, jejíž pověst byla tímto totalitním zásahem na mezinárodní úrovni značně poškozena. Orlové se přesunuli „do podzemí“. Brzy však našli způsob, jak pokračovat legálně ve své práci. Bývalí členové JOZ plánovali na rok 1931 slet v Lublani a přistoupili k tomuto úkolu pod jiným jménem.
Ve 30. letech se jugoslávské orelstvo znovu konstituovalo. Název Orel zůstává jako neoficiální označení katolických jihoslovanských spolků. Do popředí vystupují v této době hlavně chorvatští Križari (Křižáci), kteří vznikli ve 2. pol. 30. let. Intenzívně začali pracovat na organizování jihoslovanské účasti na plánovaném orelském sletu v Praze r. 1939. Mezi československými orly a chorvatskými križary se vyvinuly stejné kontakty jaké měl Československý Orel (ČSO) s někdejší JOZ. Ústřední list ČSO Orel pravidelně informoval o vývoji a činnosti jugoslávských križarů. Roku 1939 přinesl například směrnice výchovy križarů, čerpané z časopisu Križarska Straža. V jejich programu podtrhovali čeští orli zejména věrnost križarů svým biskupům a církvi. Pozitivní odezvu měla také križarská práce pro Katolickou akci, kterou vyhlásil papež Pius XI. a v níž vyzýval k účasti katolických laiků na apoštolátu prováděném biskupy, jinými slovy ke spolupráci laiků a biskupů.
Ve slovinském katolickém prostředí se od poloviny 30. let tvořilo orelské hnutí s názvem Zveza slovenskih fantov. V jejím čele stál bývalý činovník JOZ dr. Stanislav Žitko. V součinnosti s touto organizací pracoval Slovinský osvětový svaz – Prosvetna zveza v Lublani. Jednalo se o organizaci působící pouze na kulturním poli vymezeném především divadelní, přednáškovou a pěveckou činností. Zveza slovenskih fantov byla faktickým nástupcem JOZ. Patronem slovenskih fantje (Mladá chasa) byl biskup vladyka dr. Anton Bonaventura Jeglić, který se osobně účastnil táborů mládeže a aktivně se podílel na formování slovinské mládeže v duchu katolickém a národním. V zájmu plánovaného orelského sletu v Lublani, na němž měl participovat i ČSO, se jihoslovanské orelstvo sdružilo do organizace Zveza fantovskih odsekov. Ve změněné politické atmosféře 2. pol. 30. let se změnilo i oficiální stanovisko Bělehradu vůči katolickým spolkům. Vláda se začala chovat takticky a nebránila ve veřejné činností orelských spolků. Českoslovenští orlové, kteří na slovinské pozvání navštívili v červnu 1938 Lublaň, si z Jugoslávie přivezli dobré zážitky a československý orelský tisk chválil tehdejší stav v Království Jugoslávie. K definitivnímu zániku organizace jugoslávského Orla došlo s nastolením vlády komunistické Jugoslávie.