Jistá touha po silném vůdci zůstává Rozhovor se Salome Asatiani – gruzínskou novinářkou a socioložkou kultury

Jan Kravčík

Salome Asatiani je gruzínskou novinářkou a socioložkou kultury. Narodila se roku 1976 v Tbilisi, kde vystudovala dějiny a teorii filmu. Později absolvovala mediální studia v Sussexu a genderová studia v Budapešti. Zároveň působila jako moderátorka a novinářka a byla tvůrkyní mnoha pořadů pro různé rozhlasové i televizní stanice. V současnosti žije v Praze a pracuje v ústřední redakci zpravodajství Rádia Svobodná Evropa.

Co bylo popudem k vaší působivé a rozmanité akademické kariéře. Proč film, proč média, proč gender…?

Ono to nebylo zas tak komplikované, šlo vesměs o souhru okolností. Moje vysokoškolská léta spadala do období, které pro Gruzii nebylo zrovna šťastné. Země zažívala tři ozbrojené konflikty a jedním z nich byla občanská válka odehrávající se přímo v centru Tbilisi. Všeobecná atmosféra byla skličující, lidé byli chudí a docházelo k mnoha výpadkům elektřiny. Studovat dějiny a teorii filmu bylo za těchto okolností poněkud zvláštní, až dekadentní. Nikdy nezapomenu, jak jsme sledovali například Antonioniho nebo Bunuelovy filmy zabalení do teplých přikrývek, které jsme si přinesli z domova (protože v posluchárně nebylo žádné topení), a doplňovali petrolej do generátorů (protože nebyla žádná elektřina). Ale na druhé straně mi studium něčeho, co mě skutečně zajímalo, pomohlo úspěšně přežít ty zlé časy.

Ke konci svých vysokoškolských studií jsem začala věnovat zvýšenou pozornost populární kinematografii – narozdíl od evropské „autorské kinematografie“, kterou jsem z velké části studovala – a populární kultuře a mé­diím obecně. Měla jsem štěstí a získala jsem stipendium Britské rady umožňující mi dokončit studia ve Velké Británii. Tak jsem se ocitla na univerzitě v Sussexu, kde jsem strávila jedny z nejplodnějších a nezapomenutelných let svého života.

Ke konci magisterského studia, když byl čas psát diplomovou práci, jsem si jako téma vybrala konstrukci a zpo­dobnění mužnosti v populární kinematografii. V důsledku toho jsem se začala vážně zajímat o genderová studia a rozhodla jsem se pokračovat dál a získat druhý titul, tentokrát z genderu, na Středoevropské univerzitě v Buda­pešti. Můj zájem pochopitelně nebyl pouze odborný. Dávno předtím, než jsem se dozvěděla o genderových studiích nebo feministické filozofii, jsem díky životním zkušenostem a vztahům cítila jisté znepokojení z ro­dových hierarchií a obrazců. Role a funkce „mužů“ a „žen“ jsou v gruzín­ské kultuře jasně rozděleny a to mi vždy připadalo omezující.

Čí díla nebo kdo osobně vás nejvíc ovlivnil během vaší akademické kariéry?

„Kariéra” je asi příliš silné slovo pokud jde o moji akademickou průpravu. Ale samozřejmě jsem měla a stále mám několik oblíbených autorů. Susan Sontagová a Roland Barthes jsou pravděpodobně první autoři, které jsem „obje­vila“ a kterými jsem byla okamžitě fascinována. V různých obdobích mě velmi zaujali političtí a sociální myslitelé – Pierre Bourdieu, Eduard Said, Arif Dirlik, Todd Gitlin…

V jednom okamžiku svých studií jsem byla fascinována feministickou kritikou psychoanalýzy – na prvním místě dílem Luce Irigarayové. Ona je neobyčejně zajímavým příkla­dem intelektuální sofistikovanosti a jisté politické naivity. Ovšem jednou z nejváženějších postav pro mě byl italský filmový režisér Pier Paolo Pasolini – vášnivě jsem milovala jeho filmy i básně, filmovou teorii a politické spisy. Vlastně celý jeho životopis mi přijde fascinující. Je to přesně ten případ, kdy se klišovitá představa tragického génia zhmotní ve své nejintenzivnější a nejhlubší podobě. Zájem o Pasoliniho mě postupně přivedl k jeho oblíbenému italskému politickému mysliteli Antoniovi Gramscimu, jehož výklady hierarchií a mocenských vztahů byly pro mě velmi důležité. Myšlenka neviditelné, naturalizované, hegemonní vlády, která překonává a pohlcuje různé hlasy a zájmy, slouží jako nástroj pro pochopení způsobu, jímž fungují ideologie jako třeba nacionalismus, ale i další.

Pracovala jste na nějakém zajímavém vědeckém výzkumu, o jehož výsledky byste se ráda podělila s našimi čtenáři?

Pracovala jsem na několika projektech, které mi přišly zajímavé, ovšem nevím, jestli je za zajímavé budou považovat také vaši čtenáři. Jedním z posledních výzkumů, který jsem prováděla – ale z jistých „objektivních“ důvodů nikdy replica watches nedokončila – byla srovnávací ana­lýza kulturní dynamiky frankistického Španělska a sovětské Gruzie v období od poloviny 60. do konce 70. let. Zkoumala jsem způsoby, jimiž jisté kulturní formy a postupy související s 60. lety v Evropě a Americe (například rocková hudba, módní trendy, myšlenky osvobození se od zavedených společenských postupů) pronikaly a byly inter­pretovány v těchto dvou autoritativních a autarkních prostředích. Zejména mě zajímal způsob, jakým tento kulturní import vnímali cenzoři. Zatímco sovětští cenzoři tvrdili, že rocková hudba propaguje „buržoazní ideologii“ a jejím cílem je vymýt sovětské mládeži mozky kapitalis­tickou, komerční kulturou, ve Španělsku byla stejná hudba spojovaná s levicovým anarchismem, marxismem a volnými mravy. Takže díky ideologickým rozdílům mezi oběma systémy byly stejnému kulturnímu fenoménu připsány nejen různé, ale dokonce odlišné významy.

Další velmi zajímavý výzkumný projekt, kterého jsem se účastnila, byl nazván „morálka prime timu“. Projekt probíhal na amsterdamské univerzitě a já měla velké štěstí, že jsem byla v roce 2003 pozvána jako člen výzkumného týmu. Prováděli jsme srovnávací analýzu mravních zákonů a diskurzů v prime timu televizních stanic několika zemí – konkrétně Nizozemí, Švédska, Velké Británie a Gruzie. Bylo úžasné sledovat a snažit se vysvětlit způsob, jakým se lišil televizní obsah v zemích s tak rozdílných geopolitickým a kulturním postavením. Samozřejmě, že Gruzie se svými nekonečnými politickými diskuzemi a silným zastoupením nacionalistického cítění, byla z těchto čtyř zemí nejpozoruhodnějším případem, zatímco v ostatních zemích bylo vše poněkud „klidnější“ a vysílání bylo plné nejrůznějších sitcomů, seriálů, programů o zahradničení a domácí výzdobě.

Ovšem domnívám se, že výzkumným projektem, který je zaměření vašeho časopisu velmi blízký, byl referát, jenž jsem napsala přednedávnem. Snažím se v něm analyzovat způsob, jakým kolektivní identitu Gruzie ovlivnil nový prvek, aktivně propagovaný dnešní vládou, totiž že Gruzie je „starobylou evropskou zemí“. Mým záměrem bylo odkrýt možné významy skrývající se za tímto sdělením a zjistit, jak by mohlo ovlivnit vztah Gruzie k jiným zemím a kulturám. Během práce na tomto projektu jsem narazila na velmi zajímavá pojednání o „symbolických geogra­fiích“ – texty, které analyzovaly, jak eurocentrické a orientalistické diskurzy a chápání „civilizovaných“ a „zao­stalých“ poměrů, utvářely rozdíly mezi zeměmi „střední“ a „východní“ Evropy, přičemž podobný proces se nyní začíná odehrávat na Kavkaze.

Máte za sebou také dlouhou novinářskou praxi včetně zkušeností z televize a rozhlasu v Gruzii i v zahraničí. Jaké jsou hlavní předměty vašeho zájmu v této oblasti?

Své vůbec první zaměstnání v médiích jsem získala v roce 1996 jako rockový DJ v místní rozhlasové stanici v Tbilisi a strávila jsem tam několik šťastných let. Později jsem se stala moderátorkou a tvůrcem několika pořadů, většinou o hudbě, ale také o jiných tématech – například jsem byla autorkou cyklu o genderu a sexualitě. Poté jsem nastoupila do pobočky Rádia Svobodná Evropa v Tbilisi jako nezávislý pracovník a měla jsem na starosti pořad nazvaný „Jiná tvář“, který dával prostor etnickým, náboženským a sexuálním menšinám a dalším znevýhodněným skupinám, které jsou většinovou společností neoblíbené či považované za okrajové.

Myslím, že mé hlavní „zájmy“ v této oblasti se vztahují k těmto zkušenostem. Ráda pracuji v médiích, v první řadě protože je to dynamický, rozlehlý svět, který může vykonat spoustu pozitivních věcí, a taky to dělá. Může to znít trochu jako slogan, ale já ve skutečnosti věřím v sílu informací, a domnívám se, že jednou z primárních funkcí sdělovacích prostředků je poskytovat občanům pod­robné a kritické informace zahrnující široký okruh témat. Pak si občané můžou vytvořit vlastní názor.

Věnujme se blíže vaší zemi. Jaká je vůbec situace v Gruzii? Vidí lidé nějaký pokrok od tzv. Růžové revoluce a pod novou, prozápadní vládou? Došlo třeba alespoň k mírnému zvýšení životní úrovně?

Je těžké popsat současný stav jako pozitivní nebo negativní. O některých věcech, jako je makroekonomická situace země a její obecná politická orientace, lze říct, že se zlepšily, ale na druhou stranu životní úroveň lidí zůstává nízká a chudoba je stále všudypřítomná. Přetrvávají vážné problémy týkající se lidských práv a občanských svobod.

Gruzie toho během postsovětských let zažila mnoho. Měla tři prezidenty, z nichž dva byli sesazeni, byly tu války, ozbro­jené konflikty a potom „sametová revoluce“. Nejspíš bude zapotřebí víc času, než se věci poněkud uklidní…

A co situace dvou takzvaně separatistických oblastí? Vidíte vy osobně nějakou naději, že by v budoucnu mohlo dojít k znovuzačlenění Abcházie a Jižní Osetie do Gruzie? Je možné, že dnes už nejen elity, ale i obyčejní občané těchto oblastí profitují z jejich úzkých vztahů s Ruskou federaci? Nebo tomu tak není?

Separatistické republiky, v Gruzii často nazývané „ztracená území“, jsou stále ožehavou a bolestnou otázkou v tamním politickém prostředí. Přestože politici slibují, že tato území budou brzy „vrácena“ (Micheil Saakašvili si za jeden z hlavních cílů svého působení ve funkci prezi­denta stanovil obnovu územní celistvosti Gruzie), domnívám se, že každý chápe, že to bude velmi obtížné, a to zejména co se týče Abcházie.

Mým osobním postřehem je, že doposud se většina replica watches rozhovorů o řešení těchto konfliktů odehrávala mezi velkými hráči – Gruzií, Ruskem, Západem, mírovými silami, OSN, vedením těchto faktických republik a tak dále. Já se ovšem domnívám, že pokud mají být tato území znovu připojena, musí se tak stát díky dohodě a poro­zumění mezi lidmi, obyvateli těchto území. Bohužel se toho v tomto ohledu příliš neudálo. Vzpomínky na zuřivý konflikt jsou stále živé a za těchto okolností je znovuvybudování vzájemné důvěry velmi obtížné.

Gruzínská vláda přišla s několika mírovými plány, v nichž nabídla těmto regionům „širokou autonomii“ v rámci Gruzie. Ovšem tyto plány nepřinesly žádný výsledek. Je zapotřebí říct, že Gruzie je často kritizována pro své rozporuplné jednání. Z jedné strany nepřetržitě zdůrazňuje důležitost mírového řešení těchto konfliktů, z druhé strany však pokračuje v budování a demonstrování své vojenské síly. Dominance nacionalistického cítění je dodatečným faktorem, který ztěžuje opravdový dialog. A zatím Abcházie a Jižní Osetie i nadále slouží jako spekulační faktor ve složitých vztazích mezi Ruskem, podporujícím faktické vlády těchto území, a Gruzií.

Je mi skoro hloupé se ptát, ale jde o zajímavé téma: vzhledem k tomu, že nejznámějším Gruzíncem všech dob je Josif Džugašvili, většina Gruzínců je na něj hrdá. Mnoho turistů a návštěvníků Gruzie je tím šokováno, ale já se domnívám, že jde o fenomén, který lze snadno vysvětlit. Mohla byste se o to pokusit?

To vůbec není hloupé. Ve skutečnosti mým osobním názorem je, že nejednoznačný vztah ke Stalinovi je jedním z největších problému Gruzie. Myslím si, že právě kvůli tomu v zemi dosud neproběhla žádná vážná, do hloubky jdoucí debata a reflexe sovětského dědictví. Mimoto se domnívám, že přesně díky Stalinově odkazu Gruzie během posledních patnácti let dokázala zvolit tři vůdce téměř sty procenty hlasů – Gamsachurdiu, Ševardnadzeho a Saakašviliho. Jistá touha po silném vůdci a autoritativním prostředí zůstává.

I přesto soudím, že by bylo nespravedlivé říct, že všichni Gruzínci jsou na Stalina hrdí. Když nic jiného, Gruzie byla jednou ze sovětských republik, v nichž byl disidentský, protisovětský sentiment nejsilnější. Ale pravdou je, že mnoho lidí hrdých je. Vlastně jedna z mých posledních reportáží byla z Gori, Stalinova rodného města. Člověk cítí, že se tam skoro zastavil čas, že se nic nezměnilo a že město stále žije se vzpomínkou na svého „velkého“ syna.

Je skutečně zajímavé vidět, jak si Stalina přivlastnil gruzínský nacionalistický diskurz – navzdory skutečnosti, že země přišla během Stalinových čistek o desítky tisíc lidí, i navzdory slavnému Stalinovu prohlášení, ve kterém označil Gruzii za „tu malou část Ruska“. Myslím, že toto přivlastnění lze vysvětlit díky přímočaré interpretaci sovětské vlády, která se stala v dnešní Gruzii dominantní – že šlo o pouhou „okupaci“ Gruzie sovětskou armádou a nic víc. Jak se Gruzínci přizpůsobili a dokonce aktivně spoluvytvářeli sovětský systém, o tom se příliš nemluví. Takže v této konstelaci se postava Stalina paradoxně stává něčím, na co je třeba být hrdý – protože odešel z domova a vládl „okupantům“, Rusům. Jenže to je samo­zřejmě čistě pokrytecká interpretace, která doufejme nebude mít dlouhého trvání.

A od Stalina zpět k vám – žijete v Praze, ale jste velmi vytížená. Máte vůbec čas vyrazit si s místními, vychutnat si atmosféru? Máte ve městě nebo v Česku obecně nějaká oblíbená místa?

Vaše země mě zajímala dlouho předtím, než jsem se sem dostala – vlastně jednou z mých prvních knížek, které jsem četla jako malá, byly české pohádky. Praha mě vždy fascinovala, přestože jsem o ní měla velmi stereotypní představu, založenou na věcech jako jsou pivo, hrady a Kafka. Nyní vím, že skutečná Praha je samozřejmě mnohem zajímavější a rozmanitější.

Je to poprvé, co žiji v zahraničí a mám tam celodenní replica watches zaměstnání – předtím jsem byla studentka a když jsem žila v Británii nebo v Maďarsku, studentský životní styl ulehčoval socializaci. Stále doufám, že si mezi Čechy najdu dobré přátele. A co se mých oblíbených míst ve městě týká, určitě to jsou čtvrť Žižkov, kde bydlím a kterou skutečně miluji, kina Aero, Lucerna a Světozor a kavárna Slavia, která má jednu z nejlepších atmosfér ze všech kaváren, ve kterých jsem kdy byla.