Jakub Hloušek
„Pojď s námi gospodine, pojď s námi do Prištiny,“ – takhle nějak lákala před devadesáti lety dvojice nuzných spolucestujících z půlnoční samoty opuštěného nádraží našeho proslulého etnografa a malíře Ludvíka Kubu k návštěvě kosovské metropole, jak později vzpomíná ve svých memoárech. Nám se dostalo zcela opačného doporučení: „Vy chcete do Prištiny? Vždyť tam nic není!“ Neuposlechli jsme dobře míněné rady a nakonec jsme byli docela překvapeni. Kupodivu příjemně.
Priština svérázná
Tvář balkánských měst obvykle určuje několik charakteristických prvků. Prvním z nich jsou takřka typizované malebné obytné domky s krytou pavlačí a předsunutým prvním patrem, které se v různých lokálních obměnách vyskytují od západní Bosny až hluboko do Malé Asie. Místy bývají obohacené o rezidenci bývalého osmanského správce nebo zdejšího feudála. Dalším nedílným rysem této tváře je řemeslnicko-obchodnické centrum, tvořené nízkými přízemními krámky, hodinovou věží, mešitou a pravoslavným, případně katolickým, kostelem. Pochopitelně převahu získaly ty svatostánky, jejichž víra si v dané oblasti udržela nejpevnější pozice. Leckdy se k nim přidává i synagoga, ladný oblouk tureckého mostu a pevnost ze stejného období. Moderní doba pak přispěla více či méně povedenými sídlišti a naprosto nezvladatelným dopravním ruchem. Ano, přesně taková je i Priština. Avšak většina jmenovaných prvků se zde vyskytuje v jakési deformované modifikaci, která dotváří osobitou výlučnost Prištiny. Výlučnost jak v pozitivním, tak negativním smyslu.
Bludiště věžáků a satelitních antén
První náznaky toho, že se blížíme k významnému místu, skýtal obraz děsivého monstra tepelné elektrárny v Obilići, obklopené měsíční krajinou povrchových dolů. Následovalo mírné stoupání kolem nekonečných ostnatých drátů základen KFOR a památníku bitvy na Kosově poli. A najednou… Z širé bezlesé roviny se otevírá pohled na mělké údolí, vyplněné neuspořádanou betonovou džunglí. S neproniknutelným hrůzostrašným šikem okrajových sídlišť, protkaným tisíci bílých očí satelitních antén. Omšelý balkánský Manhattan říznutý pražským Jižákem a podkrušnohorskou pánví. Jakoby vystřižený z vizí Orwellova románu 1984. Jen jižní obzor osvěžovaly matné kontury mohutné pyramidy Ljubotenu, dvoutisícimetrového vrchu na makedonsko-kosovské hranici.
Tak zapůsobil první dotek Prištiny. Města, které ještě před sto lety nemělo ani dvacet tisíc obyvatel. V současné době se jejich počet odhaduje na desetinásobek. A celá aglomerace už pravděpodobně přesáhla půl miliónu.
Mikrobus nás vyvrhnul u jižní výpadovky. Brutálně fotogenická hra pokračuje. Dešifrovat systém hromadné dopravy se nám v chaotické změti taxíků, mikrobusů a oprýskaných autobusů neurčitých dopravců, nepodařilo. Na obhlídku vyrážíme po svých. Záhy zjišťujeme, že zdejší sídliště dříve vykazovala přívětivější podobu – vybledlé barvy fasád a náznaky zdařilého řešení některých bloků jsou zcela odlišné od bývalé šedi naší panelové zástavby. Bohužel, financí na údržbu se nedostává. Kupodivu se ale nesetkáváme ani s čerstvě zbudovanými moderními mešitami. Po zkušenostech z Bosny bychom je tu očekávali.
Albánství spojuje
Otázka náboženství u Albánců skutečně hraje podřadnější roli. Rozhoduje příslušnost k národu. Hlavní prištinský bulvár nese jméno nejznámější Albánky světa – katolické řeholnice Agnes Gonxha Bojaxhiu, aneb Matky Terezy. Mnozí ze zdejších patriotů se budou dušovat, že poprvé spatřila světlo světa právě zde, ačkoli jejím skutečným rodištěm je makedonské Skopje. Alespoň tu má vkusný pomník. Skromný, pod ochranou stínu stromů. U jeho paty dovádějí rozpustilé děti – vhodnější společníky si snad ani nemohla přát… Pochopitelně městské centrum není ochuzeno o monumentální památník Gjergje Kastriotiho – Skanderbega. Ani on nepatřil k muslimům, přestože krátké období pobýval v istanbulském zajetí. Naopak po návratu pozvedl prapor odporu vůči osmanským dobyvatelům.
Pulsující metropole
Po prvních krocích si začínáme připadat, jako bychom se ocitli na jednolité tržnici. Od nejzazší periferie se mezi paneláky táhnou nepřerušovaná seskupení živelně zbudovaných obchodů, provozoven a dílen, prostřídaných restauracemi, bistry a cukrárnami. Výroba stagnuje, míra nezaměstnanosti dosáhla vysokých čísel, tudíž se každý snaží nějak si pomoci k výdělku. Veškeré volné místo na bulvárech zabraly stánky s všemožným zbožím – od zeleniny, přes textil, domácí potřeby, pirátské kopie filmů, až po značkovou elektroniku. Navíc mezi zástupy korzujících obyvatel loví potenciální zákazníky hluční podomní prodejci. Zplodiny automobilů soupeří s vůní grilovaného masa, okraje chodníků pravidelně lemují pultíky, kde nad rozžhaveným dřevěným uhlím předvádějí svoje umění prodejci grilovaných kukuřičných klasů. Ani o sluchové vjemy není nouze – dokonale je zajistily klaksony a všudypřítomný hlučný popík zdejší provenience, vyznačující se orientálními melodiemi a leckdy silně patrioticky zaměřenými texty. Výraz „Kosova“ zachycujeme ve většině písní, které burácejí z oken taxíků i kaváren. Koncentrace davů vrcholí u tržiště na jihozápadním kraji maličkého historického jádra.
Paradoxně pár kroků odtud leží oáza klidu – areál mešity sultána Mehmeda Fatiha. Pochází z druhé půle 15. století. Lavičky u rituální kašny lákají k posezení, průčelí svatostánku, s křehkými oblouky a nízkými kopulemi ještě zvyšuje nečekanou velebnost místa. Původní inspirací tohoto typu stavebního slohu se stal chrám svaté Sofie v Istanbulu. Turci ho obohatili o orientální prvky; výsledně tato syntéza působí nesmírně půvabným dojmem. Klenbu nad vchodem i samotný vstupní portál zdobí barevné nitky nástěnných maleb a kaligraficky ztvárněné nápisy v arabském písmu. Okolo mešity se rozkládá jeden z mála ostrůvků staré zástavby. Sem zabloudí jen náhodní chodci a místní. Pod oprýskanou omítkou prosvítá vyschlé dřevo letitých trámů a snad pouze neuspořádaný spletenec drátů elektrického vedení a roztroušené automobily poskytují spolehlivý doklad, že se stále nacházíme v 21. století. Zde čas ustrnul.
Ale Priština tají též nevyhaslé vášně etnického napětí. Zatímco v kouřovém skle správní budovy rozehrál půvabnou hru odraz protilehlého minaretu, na plotě kolem téhož objektu blednou fotografie albánských civilistů, po válce nezvěstných. A z každého nároží nekompromisně vyzývá k bojkotu srbských výrobků jasně srozumitelný plakát.
Bill Clinton zručným kameníkem
Obdiv vůči Spojeným státům, pomyslnému osvoboditeli Kosova od srbské nadvlády, je v Prištině cítit na každém kroku. Někdy nezná mezí a je až komický. Třída Billa Clintona patří k jedné z páteřních tepen města, pruhy a hvězdy se staly podstatným prvkem výzdoby mnoha provozoven. Symbolickou korunu si vysloužila kamenická dílna těsně u autobusového nádraží. Moudrý majitel se rozhodl zvýšit prestiž podniku, který se skládal z oprýskané maringotky obklopené bloky kamení, a zaštítil jej jménem bývalého amerického prezidenta. Tedy něco na způsob: Bill Clinton – leštěný mramor z Kumanova, spol. s r.o., jak uváděl rozměrný poutač. Nelze se ubránit smíchu, stejně jako před průčelím hotelu Victory, vyšperkovaném kopií Sochy svobody.
Kasino s pozlaceným křížem?
Stranou pekelného pouličního provozu se rozprostírá komplex prištinské univerzity. Doslova a do písmene na zelené louce, byť neudržované a zaprášené. Od okolních věžáků si zachovává uctivou vzdálenost. O to více vyniknou replica watches její šokující architektonické kreace – monumentální skelet pokrývají odlehčené bílé kopule, podobně jako u starobylých bezistanů (krytých tržnic) a ostatních příbuzných staveb z období osmanské správy. Boční stěny zjemňuje ornamentika z kovových profilů, inspirovaná jemným mřížovím oken tradičních obydlí. Celek tvoří dohromady bizarní kombinaci Orientu a jugoslávského socialismu.
Stačí jen mírně pootočit hlavou a objeví se neméně drastický protipól univerzitního areálu – sousední nová pravoslavná katedrála. Respektive její hrubá stavba, již několik let bez naděje na dokončení; s většinou srbského obyvatelstva zřejmě zmizeli i dělníci. Nyní je spíše ve stadiu rozpadu, zmírněného díky zábranám z ostnatého drátu. Dílem ji chrání před vandaly, dílem před definitivním rozkradením použitelného materiálu. Zde projektant vsadil na osvědčený a staletími prověřený „byzantský“ styl. Samozřejmě se vší těžkopádnou pompézností, jako u většiny nově budovaných srbských pravoslavných kostelů.
Na realizaci obvyklých kýčovitých prvků vnější výzdoby už nezbyl čas – jen rozměrný kříž na vrcholu betonové kopule vrhá zlaté odlesky do několika světových stran. Otázku, co s opuštěným torzem, si kladla řada zdejších občanů, politiků i novinářů. A objevil se vskutku ojedinělý nápad – přebudovat jej na kasino! Kontroverzní podnět zatím naštěstí nedostal zelenou.
Priština nyní prochází výraznou proměnou – z provinčního střediska, chvílemi protěžovaného, jindy naopak záměrně zanedbávaného, se během pár let může zrodit hlavní město nového suverénního státu. Zatím si však drží ráz rozvíjejícího se křížence obou přístupů. Možná bude ochuzena o jednu svoji součást – srbskou menšinu, nicméně doufejme, že část těchto usedlíků zde i nadále zůstane. Ačkoli tuto kosovskou metropoli pravděpodobně nikdy nebudou okupovat davy turistů, vzdychajících úžasem nad jejími divy, pokud se někdy ocitnete na Kosovu, věnovat pár hodin její prohlídce rozhodně za pokus stojí.
Obecné info
Priština (albánsky Prishtina i Prishtinë), metropole Kosova
Historické kořeny existence města sahají do 13. století, kdy se stalo důležitým oblastním střediskem v rámci srbského státu, avšak za původního předchůdce Prištiny je možné považovat blízkou antickou Ulpianu. Řada památek z období replica watches turecké říše – několik starobylých mešit, hodinová věž, lázně, nepříliš mnoho reprezentativních ukázek městské obytné architektury.
Již ve dvacátých letech minulého století se takřka 80% obyvatel hlásilo k islámu, dnes tvoří Albánci absolutní většinu, zejména po odchodu části Srbů a Černohorců následkem nepříznivé bezpečnostní situace. Jižně od Prištiny se rozkládají dvě velké srbské enklávy – Čaglavica a Gračanica.
Na turistickou informační kancelář jsme nenarazili, plánky města je ovšem možné zakoupit na pouličních stáncích, sehnání cenově dostupného ubytování může být problematické. Autobusové nádraží se nachází zcela mimo centrum, řada spojů zastavuje i na výpadovkách u hranice města. Mezinárodní spojení je zajištěno s Makedonií, Černou Horou, Albánií i Srbskem.
Internet: www.prishtina-komuna.org
Okolí: 12 km JV od Prištiny pravoslavný klášter Gračanica (od r. 2006 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), 7 km SZ soubor památníků bitvy na Kosovu – Gazimestan, dále mauzoleum zabitého sultána Murata v obci Mazgit – Muratovo turbe, ve směru na jih vykopávky antického města Ulpiana.
autor je turistou přispívajícím do zeměpisně zaměřených periodik