Katka Volná
Čerstvá výměna na kapitánském můstku Ústavu slavistických a východoevropských studií (ÚSVS) zahýbala během posledních měsíců stojatými fakultními vodami. Děkanovým kontroverzním zásahem skončilo vedení Tomáše Glance a z následného konkursu vyšla jako nová ředitelka Hana Gladkova. Nabírá tím slavistika jiný kurs, než měla dosud? To se samozřejmě časem ještě ukáže, ale už teď můžete porovnat několik zasvěcených pohledů na perspektivy i aktuální problémy ÚSVS. Pozor, zdaleka to všichni nevidí stejně – a právo na svůj názor máte i vy: pokud by vám některý z předložených koncepčních postojů připadal spíše „antikoncepční“ a pro ÚSVS ke ztroskotání vedoucí, napište do redakce Navýchodu.
Hana Gladkova (vedoucí ÚSVS):
ÚSVS představuje v národním i mezinárodním měřítku unikátní pracoviště. Považuji za žádoucí tento profil, který staví na spojení a profilaci původní katedry rusistiky a katedry slavistiky, zachovat (dále chápu rusistiku jako integrální a klíčovou součást slavistiky tak, jak je tomu všude ve světě a jak bylo typické i pro českou slavistiku do 50. let 20. stol.). Aktuální je diskuse o konkrétnějším směřování mezi tradiční filologií a moderním pojetím areálovým a sociokulturním, které by reagovalo výrazněji na potřeby praxe, včetně úvah, zda uvažovat též o polyhistorickém pojetí, což je problematika aktuální zejména v neslovanském světě.
Pracoviště by i nadále mělo zůstat primárně garantem rozvoje jazykovědy a literární vědy a historie se slavistickým a baltistickým zaměřením. Východiskem musí být základní společenská objednávka praxe na kompetence našich absolventů. Na druhé straně musí studium vytvářet podmínky pro vědecký rozvoj vlastních oborů. Studium by mělo být postaveno přinejmenším na třech velkých oborech, rusistice, všeobecné slavistice a baltistice. Považuji za účelné prosazovat zejména provázání jednotlivých oborů ve studijních plánech, nutnost posílení areálového aspektu studia, širší oborový záběr, kompatibilitu studijních plánů s evropskými univerzitami.
Integrujícím rysem by vždy mělo zůstat výrazné rozvíjení českých tradic teoretického myšlení. Bohemistika musí být výchozím bodem pro českou slavistiku i v jiném smyslu, bohemistické východisko je jejím klíčovým specifikem v rámci světové slavistiky, slavistika musí komplementárně doplňovat to, co dělají bohemistické ústavy, tj. etablovat slavistické hledisko ve výzkumu současné češtiny a české literatury. Považuji také za jeden z klíčových úkolů vrátit se k tradicím paleoslavistickým a k obnovení linie zkoumání dějin oborů, a to i z hlediska výukového (úloha slovanské myšlenky a slavistických bádání v dějinách české kultury a bohemistiky). Integrace původních pracovišť bude primárním úkolem právě v této oblasti.(převzato z materiálu „Představa, se kterou se ujímám funkce vedoucího Ústavu slavistických a východoevropských studií“, zveřejněného na webových stránkách ÚSVS; kráceno)
Tomáš Glanc (přednáší na ÚSVS – rusistika):
Podle mého názoru mají vyhlídky ústavu dvě důležité roviny, které spolu pochopitelně navzájem souvisejí. První bych nazval administrativně-organizační a všechny její body (pořádek v atestacích, akreditacích, vstřícnost jednotlivých programů a opatření atd.) jsou důležité ne-li nezbytné, a jsou měřitelné, počitatelné a verifikovatelné. To nelze tvrdit o druhé rovině, kterou bych nazval rovinou koncepčně-intelektuální intence. Domnívám se, že jen lidé, kteří jsou schopni formulovat nové otázky a hledat odborně ospravedlnitelné a invenční způsoby jejich řešení, mohou vést studenty i kolegy k tvořivému myšlení a překračovat hranice zavedených schémat a již nashromážděných vědomostí. Z toho vyplývá i koncepce slavistiky, která, má-li mít ústav budoucnost, by musela stát na významných osobnostech a jejich přednáškách a seminářích (a také na jejich komunikaci mezi sebou navzájem!), a nikoliv na rigidních, zastaralých koncepčních klišé.
„Konvertibilní“ slavistika budoucnosti nebude založena ani na výuce jazyků, nářečí, dějin a vlastivědy tzv. slovanských národů ani na nekonečném vzájemném srovnávání slovanských jazyků a literatur – a už vůbec ne na národních vědeckých tradicích. Perspektivní slavistika bude ta, která se stane součástí aktuální teoretické úrovně humanitních věd – lhostejno, zda tradičních či netradičních, moderních či antimoderních – , která se nebude setrvačně držet dávno překonaných ideologizovaných hranic mezi obory, disciplínami a národními či rasovými entitami. Tento vývoj jednoznačně předpovídá nynější stratifikace slavistických pracovišť všude ve světě.
Problém je, že hodnoty této druhé roviny vyhlídek ústavu nejsou – oproti té první – jednoznačně prokazatelné, neboť myšlenková kvalita odborné práce není kvantifikovatelná. Na tom staví svoje univerzitní kariéry všichni, kdo „učení“ a „výstupy“ nadřazují pronikavé, objevné myšlenkové práci. Výše zmíněné dvě strany vyhlídek ústavu mohou být vůči sobě v různém vztahu: podle mého názoru má být ta první nástrojem té druhé, má ji obsluhovat ve své pevné, avšak podřízené pozici. Za nejnaléhavější problém či hrozbu považuju, že tomu bude naopak. A co víc, že by se koncepčně-intelektuální intence mohla redukovat na systematickou rutinu modelů, které budou jen podle momentální módy baleny do požadovaných formulací, terminologií a rétorik. Firma jménem univerzita má dva klienty: zaprvé studenty, které má učit přemýšlet na vynikající úrovni. Zadruhé samotné obory vědění, jejich ducha či étos, chcete-li. Bude-li hodnotovým měřítkem pro obsluhu obojí klientely administrativní pořádek, může vzniknout velmi stabilní systém s velmi neblahými následky.
Markus Giger (odborný asistent ÚSVS – všeobecná a srovnávací slavistika, rusistika a sorabistika):
V minulých měsících bylo několikrát zpochybněno institucionální spojení rusistiky s ostatními slavistickými disciplínami v rámci ÚSVS. K tomu v dalším několik úvah (zaměřených nutně převážně na jazykovědu): filologické disciplíny se dělí od 19. stol. obyčejně podle kritéria příbuznosti jazyků. Rovina, na níž se dané kritérium uplatňuje, není vždy stejná: německá filologie se např. pěstuje někde v institucionálním spojení s jinými germánskými jazyky, někde zvlášť. Hrají zde úlohu faktory jako velikost a rozmanitost daného prostoru a jeho význam – historický, kulturní, ekonomický aj. – pro region, kde se instituce uplatňuje. Samostatný ústav rusistiky z tohoto hlediska není ani nemožný ani nesystematický.
Východní EvropaPřesto se domnívám, že institucionální spojení rusistiky s ostatními slovanskými filologiemi i s baltistikou je smysluplné. Jsem přesvědčen, že všeobecně bude čím dále tím více nezbytné být otevřený jak ve výuce tak ve výzkumu, spíše integrovat než rozdělovat a spíše se vzdělávat šířeji než úžeji, ve filologických oborech zvlášť. Chápání slavistiky jako celku odpovídá jejímu historickému vývoji, protože tvořila během uplynulých dvou století jednotu zcela jiným způsobem než např. romanistika, což bylo spojeno s jejím pěstováním jako celku i institucionálně. Bylo tomu nakonec dlouho tak i v českých zemích. Tato tradice obsahovala velkou měrou i baltistiku (především litevštinu). Spojení rusistiky se slavistikou podporuje i mezinárodní „kompatibilitu“ pražské slavistiky: v neslovanském zahraničí je každý slavista i rusista, a téměř každý rusista zastupuje ve výuce či ve výzkumu ještě další slovanskou filologii. Rusistika funguje díky společné znalosti rusistických vědeckých tradic často jako příkladné slavistické paradigma. Slavistika musí nakonec být víc než jen suma národních filologií, jak se pěstují v jednotlivých slovanských zemích samostatně.
Samostatný ústav ruského jazyka by patrně znamenal i institucionální dělení rusistiky od ukrajinistiky, což by bylo ztrátou pro obě strany, přičemž právě ukrajinistika na druhé straně potřebuje i kontext západoslovanský, zejména polský. Klade se dále otázka postavení baltistiky, která by asi jako samostatný celek fungovat nemohla a přitom potřebuje jak kontext východoslovanský tak západoslovanský, a tyto disciplíny zase potřebují ji.
Považuji za žádoucí zachování všeobecné a srovnávací slavistiky, která potřebuje rusistickou výuku na všech rovinách a která sama může přinést rusistice (zejména jazykovědné) onen nutný celoslovanský kontext. Domnívám se, že i nutný přesah do dalších areálních souvislostí je snadnější z většího celku než z celku menšího.
Vladimír Svatoň (přednáší na ÚSVS – rusistika)
Lingvisté pochopitelně vycházejí z předpokladu, že slovanské jazyky tvoří zvláštní rodinu, takže je možné studovat ve společném vědním rámci. Idea „slovanských literatur“ jakožto zvláštního celku mi však připadá beznadějně mrtvá. Vznikla v 19. století, jednak v závislosti na pokročilejší lingvistice, jednak jako politická ideologie národů, které chtěly vystoupit z archaických státních útvarů. Kulturně historicky byly však slovanské národy rozděleny do tří regionů a podílely se na jejich politickém i kulturním dění i politickém profilování spolu s národy neslovanskými (východní Evropa, Balkán, střední Evropa). Má-li se konstituovat vědní obor, musí mít vlastní předmět – a to literárněvědná slavistika nemá, v tom je též příčina její malé produktivity. Je ovšem otázka, jak dějiny jednotlivých slovanských literatur studovat. Zatím by mi připadalo aktuální konstituovat obor balkanistiky (podobně jako existuje baltistika) a postupně snad i obor středoevropských studií. Tradiční bohemistická a slovakistická problematika by se tu mohla objevit v nové perspektivě: kdyby se studovaly (jako alternativní možnost) společně dějiny českojazyčné a německojazyčné literatury tzv. historických českých zemích, vyplynulo by z toho mnoho zajímavých zjištění.
Pavel Štoll (zástupce vedoucí, přednáší na ÚSVS – lotyšský jazyk a literatura):
Učím lotyšský jazyk a literaturu, což je jedna z menších, „polistopadových“ specializací našeho ústavu, ovšem s tradicí už od přelomu 19. a 20. století: naším nejerudovanějším jazykovědným letonistou byl bývalý děkan této fakulty prof. Zubatý a literární baltistiku zde v 60. letech minulého století založil a několik desetiletí pěstoval prof. Parolek. Vážím si všech významných tradic naší fakulty, ale jsem přesvědčen o potřebě jejich rozvíjení tvůrčím způsobem, a to i za cenu jejich překonávání. V dnešních podmínkách považuji za důležitou dalekosáhlou otevřenost našeho pracoviště, a to především ve třech směrech.
Za prvé otevřenost vůči zahraničním partnerům. Je mi známo, že u větších specializací, jako je např. rusistika, je kapacita stáží nedostatečná a bylo by třeba hledat cesty, jak ji rozšířit. Přitom nejde jen o země, jejichž jazyk je předmětem studia, ale i o jiná podnětná slavistická a baltistická pracoviště, např. v Německu. Dále bych uvítal, kdyby na našem pracovišti dlouhodobě působili vedle našich zahraničních lektorů i další renomovaní zahraniční odborníci, jako je na baltistice prof. Locher ze Švýcarska. Zahraniční spolupráci by jistě posílila i trvalá účast našich učitelů a studentů na mezinárodních konferencích a seminářích, včetně těch, které by na závažná, šířeji pojatá vědecká témata pořádal náš ústav.
Za druhé otevřenost vůči jiným českým, případně slovenským pracovištím, a to nejen příbuzným slavistickým, ale i bohemistickým, obecně lingvistickým a literárněvědným, historickým, kulturologickým, etnologickým, sociologickým apod. Zdá se mi, že těsnější interdisciplinární propojení by vhodně naplňovalo dnes proklamované širší než filologické pojetí slavistiky a baltistiky a prohlubovalo by kvalitu bádání i studia.
Za třetí otevřenost vůči moderním humanitním vědám a kritickému myšlení. V této souvislosti se domnívám, že studijní plány explicitně nevěnují dostatek pozornosti obecné vědecké teorii, což studentům při přípravě diplomových prací může chybět. Navíc se mi zdá, že mnozí studenti by přivítali také důkladnější bohemistickou průpravu, potřebnou např. k překladům literárních textů do češtiny. Je otázkou diskuse, jak tento stav zlepšit.