Migrace znamená vždycky obohacení Rozhovor s Lucií Sládkovou, ředitelkou české mise Mezinárodní organizace pro migraci

Ivana Skálová

Mezinárodní organizace pro migraci (IOM – International Organization for Migration) je mezivládní organizací s hlavním sídlem v Ženevě. Byla založena v roce 1951, jejími členy je více než 100 států a dalších asi 30 států má statut pozorovatele. Mise IOM v České republice se sídlem v Praze byla založena v roce 1998. Ke stěžejním činnostem organizace patří programy týkající se návratů a reintegrace válečných a politických uprchlíků do zemí původu, dobrovolných asistovaných návratů neúspěšných žadatelů o azyl, obchodování s lidmi, státní migrační politiky ad.

V rámci těchto projektů IOM se podílel na evakuaci a následné repatriaci Kosovanů postižených válečným konfliktem, na asistovaných návratech neúspěšných žadatelů o azyl ze Slovenska, Moldávie, Gruzie, Číny a dalších států a na informační kampani o prevenci obchodování se ženami. Svým projektem financovaným vládou České republiky v rámci Koncepce zahraniční pomoci ČR rozvojovým zemím pro období 2002–2007 se IOM podílí na stabilizaci a podpoře uprchlíků na Ukrajině a prevenci nelegální migrace z Moldávie a Rumunska. IOM Praha se rovněž účastní projektu Ministerstva práce a sociálních věcí týkajícího se přijímání kvalifikované pracovní síly ze zahraničí, v současné době zaměřeném na občany Bulharska, Chorvatska a Kazachstánu.

Na které oblasti východní Evropy se IOM Praha zaměřuje a proč?

Práce IOM Praha se rozděluje na projekty, jejichž zadání a směřování je vždycky takové, jaké si česká vláda či jiný zadavatel objedná. V současnosti se jedná o projekty zaměřené na Moldávii, Ukrajinu, Rumunsko a Gruzii, které vznikly na základě společenské objednávky české strany.

Jak vzniká taková společenská objednávka?

Vzniká analýzou migrační situace na území České republiky, kdy se zjišťuje, z kterých států sem proudí nejvíce imigrantů a proč. Co se týká nelegální migrace, náš stát naprosto správně pochopil, že nemá smysl bojovat proti nelegální migraci až tady na našem území, nýbrž rovnou v domovském státě migrantů. A na to si najal IOM.

Znamená to, že oblasti, které jste zmiňovala, jsou co se migrace týká pro ČR nejkrizovější?

V každém případě se zde jedná o velké počty příchozích nelegálních migrantů, a to zejména z Moldávie, z Ukrajiny a v poslední době také z Gruzie. V případě Rumunska tomu tak nebylo – ten projekt se týkal bezprizorních dětí nebo dětí na ulici, tam bych nemluvila o krizi, alespoň ne početně. Tam se spíš jednalo o jev, který nám strašně vadil.

Jedná se o projekty zaměřené na prevenci. Daří se vám tedy migraci předcházet nebo řešíte spíše její následky?

V první řadě IOM nezabraňuje migraci, protože IOM migraci jako takovou podporuje. Budeme-li se bavit o nelegální migraci, myslím, že by to bylo příliš nabubřelé a ambiciózní tvrdit, že se nám tímto projektem podařilo něčemu zabránit. Určitě se nám ale podařilo rozšířit informace, jak tady vypadá legislativa, jak vypadají zákony a opatření. To znamená, že lidi, kteří netuší, že už máme legislativu zharmonizovanou s EU a že už nemůžou přijít jako turisté a tady na území změnit statut, jak tomu bylo do roku 1999, tuhle informaci už určitě dostali.

Je vaše iniciativa úřady zmiňovaných zemí vítána?

Je poměrně dost vítána. Když to uvedu na příkladě Moldávie, protože polovina všech klientů, kteří sem docházejí, jsou Moldavané – při zajišťování cesty zpět zjišťujeme, že nemají vůbec představu o tom, jaký pobyt tady můžou nebo nemůžou mít. Je to pořád jedna a ta samá písnička. Oni přijedou jako turisté a dají se najmout na černou práci. Před ukončením té práce, ať je to po měsíci, po třech nebo i po delší době, přijde cizinecká policie. Zaměstnavatel jim nezaplatí a oni jsou něco, čemu já říkám „uvíznutí“. Nemají tady zastoupení a není nikdo, kdo by jim pomohl. A my jsme si řekli, že není možné, abychom je v tom nechali. Chápu, že neznalost zákona neomlouvá, ale to nejzákladnější co lidé mají mít jsou informace.

Jak taková kampaň probíhá konkrétně, např. právě v Moldávii?

Nejdříve se spojíme s naší misí v Kišiněvě a uděláme takovou právní analýzu, něco jako „lidsky“ podané zákony. Tuhle analýzu pak dáváme k dispozici charitním centrům, migračním centrům, IOM Kišiněv, všem těm, kteří pracují s potenciálními migranty. Není to tedy určeno přímo pro tu cílovou skupinu, je to pro pracovníky těchto zařízení. Pak děláme kampaň prostřednictvím letáků a inzerce v novinách. Například všude tam, kde se objeví inzerát lákající lidi do ČR, si zaplatíme místo vedle a uvádíme tyto informace na pravou míru.

Jak se IOM podílí na migraci v důsledku válečných konfliktů?

IOM je ve většině případech požádán, aby odvezl lidí do bezpečí. Buď je to prostřednictvím OSN nebo prostřednictvím vlád členských států IOM. Takže IOM se podílel na odvozu lidí do bezpečí například v Bosně, v Kosovu. Poté co vlády řekly: ano, náš stát je schopen na tzv. dočasné útočiště přijmout takový a takový počet lidí, IOM se postaral o veškeré logistické zabezpečení jejich transferu. Stejně tak se postaral o transfer zpátky.

Jsou oblasti, ve kterých se IOM angažovat nesmí? Čečensko?

Neřekla bych, že nesmí. V případě válečných konfliktů spíše naopak. Má to spíš co dělat s kapacitou lidí. Pokud je těch konfliktů víc, není možné, aby ti vytrénovaní lidé byli úplně všude. Co se týče Čečenska, tam ani nemáme misi. V Rusku funguje IOM Moskva, ale pokud vím, tak nikdo od nich nepůsobí ani na území Ingušska, ani Čečenska.

A co státy Střední Asie? Znamenají imigranti z této oblasti pro ČR nějaký problém?

Určitě ne.Tady jsou počty ve srovnání s jinými státy podstatně nižší. Státy Střední Asie ovšem projevily na radě IOM zájem o vyškolení odborníků v oblasti migračního managementu nebo pohraničních stráží. Všichni velmi dobře slyšeli na možnost spolupráce s Českou republikou, takže tam česká strana vyslala již několik odborníků, a dále je pro ně u nás připraveno školení o české cizinecké politice.

Takže se budou snažit samy dělat prevenci nelegální migrace?

Přesně tak. Tam se jedná především o migraci z Afghánistánu, Pákistánu a z těchto států a oni by mít měli alespoň základní znalosti o tom, jak provádět prevenci, jakým způsobem s těmi lidmi jednat, že to nejsou žádné kriminální živly. Třeba Kazachstán si pozval české odborníky zejména proto, že ho zajímaly naše zkušenosti s rozpadem státu.

Shodneme se na tom, že mediální obraz imigrantů je u nás velmi špatný. Působí IOM nějak i v této oblasti?

V souvislosti s projektem aktivní migrační politiky chystáme na rok 2004 osvětový projekt, kde chceme dát lidem možnost jít se s námi hádat, že to vidí jinak, a nebo se ptát, jak to vidíme my. My si totiž myslíme, že na migraci není vůbec nic špatného, naopak, vznikly tak celé státy. Je to vždycky určité obohacení kulturní i ekonomické, protože ti příchozí tady ve valné většině platí daně, ale dostávají za to zpátky hodně málo. Budeme ale vždycky stát na straně států, které budou bojovat proti migraci nelegální. Ani tady by však nemělo jít pouze o represi. Je potřeba ty dveře, migrační dveře otevírat adekvátním způsobem. Když je úplně zavřete a budete mít něco, čemu se dneska říká „pevnost Evropa“, tak ti lidé půjdou nelegální cestou a často dopadnou velmi špatně. Boj proti nelegální migraci není jen ochrana té které společnosti, ale taky těch konkrétních lidí. Protože jestliže se někdo rozhodne, že půjde za lepším příštím, tak je v podstatě úplně jedno, jaké hranice nebo administrativní překážky má před sebou, udělá všechno pro to, aby naplnil svůj cíl.

Jak je na tom ČR s těmi otevřenými dveřmi, s legislativou týkající se migrace? Mohlo by to být lepší?

Mohlo by to být určitě lepší. Řekla bych, že se stále zpřísňuje cizinecký zákon, a to vyvolává nárůst lidí v azylu, přestože velké procento z nich uprchlíky podle Ženevské konvence vlastně nejsou. Blýská se ale doufám na lepší časy projektem Ministerstva práce a sociálních věcí, který je zatím sice malinký, ale přesto příklad těch otevřených dveří.

Jaký je Váš názor na ten projekt?

Já mám spoustu výhrad k designu toho projektu, ale už to, že je, je strašné plus. To, že si Česká republika řekla, pojďme to aspoň zkusit, to je dobře. Ze zemí, které přistupují k EU, jsme jediní, ale dokonce bych řekla, že i v rámci EU. Vidím tam ale některé nedostatky, které se doufám v té pilotní fázi budou moct odstranit.

Například?

Podmínky projektu jsou strašně tvrdé. My, jako Česká republika, cizincům nabízíme jen jakýsi magnet na závěr, ale celá ta příprava je jen na nich. Když si představíte, jak si člověk z Kazachstánu aktivně vyhledá v ČR něco, na co ani neexistuje seznam, mám na mysli pracovní místo, jak se z Kazachstánu zkontaktuje s českým zaměstnavatelem, ten mu nadšeně dá příslib pracovního místa, jak si vyřídí pracovní povolení a vízum, a na základě toho pak přijde do ČR a slavně se zaregistruje do projektu. To já vidím jako skutečně tvrdé podmínky.

Takže je to spíš odměna pro ty opravdu nejschopnější…?

Ono to tak asi i původně mělo být, protože upřímně řečeno, kdo tohle splní, tak to jsou už ti velmi kvalitní lidé, kteří tímto způsobem jakoby projeví neutuchající zájem. Já si ale myslím, že to je zbytečně tvrdé.

Co si myslíte o výběru Bulharska, Chorvatska a Kazachstánu?

Musel se prostě najít stát, kde určitý zájem bude, avšak nebude takový, aby to zahltilo úředníky, software a tak dále. Když si vezmeme ty časté dotazy proč ne Ukrajina, tak prostě proto, že tam jsou počty tak obrovské, že by si tady s tím nikdo neporadil. To je moje vysvětlení. Trošičku mě zarazil ten Kazachstán, zejména co se týče vzdálenosti, ale zase bych řekla, že to je test toho, jak jsou schopni aktivně komunikovat i občané vzdálenějšího státu.

Jaký je oficiální postoj vlád států, o jejichž „mozky“ usilujeme?

Pokud se budeme bavit obecně, když budu státní úředník, tak to odmítnu. Ale jsou země, které to neodmítly. Tyto státy totiž přímo počítají s penězi, které tyto „mozky“ posílají zpět svým rodinám a příbuzným. Tyto remitence jsou občas velice silnou položkou. Ale co se týká českého projektu, tam to bylo docela dobře podchyceno ještě před zahájením projektu, kdy úředníci MPSV skutečně ty země objeli a nejenže mluvili s českými konzulárními úředníky a s IOM misemi, ale zejména mluvili s příslušnými ministerstvy, a vysvětlili jim, že se jedná o početně malý projekt, o určitou zkušební fázi a zřejmě to bylo velmi dobře přijato.

Na závěr – jaký problém vás v současnosti nejvíc znepokojuje?

Mě nejvíc znepokojuje problém čečenských migrantů, kteří z Polska a ČR začali hromadně odcházet do Rakouska, a zatímco donedávna je Rakušané přijímali, tak nyní je začínají vracet. ČR se tím pádem ocitá v situaci, kdy bude muset tyto migranty vracet zpátky do Čečenska. To už dnes není česko-polsko-rakouský problém, to je evropský problém. Já se snažím dát dohromady nějakou platformu, kde by se dalo o tom jednat, jestli třeba neexistuje nějaká subsidiární forma ochrany. Když se podíváte na legislativu, tak ti lidé požádali o azyl nejprve v Polsku, potom v ČR, pak nelegálně přešli do Rakouska, avšak i z této země EU jdou dále do jiných zemí EU, kde již je usazená komunita. Legislativa zde v ČR je však taková, že byli vráceni do ČR na základě readmisní dohody a tedy již nejsou žadateli o azyl, nýbrž nelegálními migranty. Jako takoví by měli být vráceni do země původu. Jenže všichni víme, co se na území Čečny děje, a to je to co mě v současné době trápí.