Když si hrdinové vezmou dovolenou

Sedmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi proběhne v Praze od 27. dubna do 5. května 2005, dále pak v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Kolíně, Liberci, Olomouci, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Rožnově, Táboře a Ústí nad Labem. Základní osou festivalu jsou hlavní soutěž, soutěžní kategorie krátkých forem a speciální kategorie Máte právo vědět. V ní bude představeno 16 celovečerních dokumentárních filmů, které budou soutěžit o Cenu Rudolfa Vrby.

Porota, která uděluje tuto cenu, je složena z cha­rismatických a statečných jedno­t­livců, kteří porušování lidských práv za­žili na vlastní kůži. Letos jsou mezi pozva­nými porotci političtí aktivisté z Běloruska a Ukrajiny.

Vedle již zmíněných soutěžních kategorií budou filmy uvedeny v následujících te­ma­tických sekcích: Ženským hlasem, Film a žena, O lásce, Jeden svět dětem, Gene­ration Next, Právo na tradici, Výběr z Les Films d´Ici, AIDS, Severní Korea: Na věčné časy?, Zaostřeno na Irák a Filmy po­rotců. Po promítání budou následovat diskuse s hosty a odborníky na dané téma. Sou­částí Jednoho světa jsou také workshopy, panelové diskuse, koncerty, výstavy foto­grafií a plakátů a další akce. Diváci budou mít možnost shlédnout okolo 130 dokumentů z celého světa. Mezi nimi například:

Aral – moře, které mizí

režie Carlos Casas, Uzbekistán, Itálie 2004

V posledních desetiletích ztratilo Aralské moře osmdesát procent své vodní plo­chy. Značnou vinu na tom má špatná správa řek Amudarja a Syrdarja, prováděná so­větskou vládou v první polovině 20. století. V uzbecké vesnici Mojnak, kde kdysi býval břeh Aralského moře, je dnes jen znečištěná poušť ústící v travnaté měl­činy s posledními zbytky ryb. Většina mí­st­ních lidí už se musela odstěhovat do sou­sed­ního Kazachstánu, protože rybolov zde byl hlavním a téměř jediným zdrojem ob­živy. Snímek Carlose Casase a Saodat Is­ma­ilové je intimním portrétem tří generací jedné rodiny živořící v blízkosti pozůstatku Aralského moře. „Nedokážu si předsta­vit, že dědovy historky o nedozírném moři, kte­ré brázdí obří lodě, se zakládají na pra­vdě,“ říká malý Janibek Anuarov, který se svým otcem zkouší v zamrzlých mělči­nách den co den ulovit aspoň pár ryb k ve­če­ři. Úsporný styl snímku s dlouhými záběry a zneklidňující hudbou A. R. Muttiho věrně odráží zdejší neutěšenou situaci. I když za posledních pár let vody v Aralském moři mírně přibylo, podle odhadů má de­fi­ni­tivně zmizet v roce 2010.

Afghánci neflirtují

režie Jochen Frank, Německo 2004

Hrdinka snímku Suzana Lipovacová pa­t­řila mezi nejúspěšnější německé mana­žerky, než se rozhodla věnovat se huma­nitární činnosti. Po dvanácti letech práce v Bosně se v létě roku 2003 vydala do Af­ghánistánu zničeného válkou. V hla­vním městě Kábulu a v jeho nejbližším okolí se jí podaří zřídit několik středisek první po­moci. S finanční podporou německé vlády a soukromých dárců by ráda založila am­bulanci také v odlehlé oblasti Daštak, kam se vojáci mírových sil či pracovníci huma­nitárních organizací dostanou jen zřídka. Toto území obývané lidmi z kmene Paštú je totiž považováno za velmi nebez­pečné. Sami Paštúnové jsou navíc k prokazatelně užitečnému projektu Lipovacové značně nedůvěřiví. Dokument Jochena Franka, oceněný na festivalu v německém Hofu, je bezprostředním a velmi autentickým zá­znamem komplikované práce humani­tár­ních pracovníků v krizových oblastech světa. Zároveň je velmi osobním port­ré­tem ženy, která vyměnila úspěšnou kari­éru za pomoc obyvatelům země, o kterou se okolní svět zajímá od konce války stále méně.

Únosy nevěst v Kyrgyzstánu

režie Peter Lom, Kyrgyzstán, Kanada 2004

Podle starého kyrgyzského přísloví začíná dobré manželství vždy slzami. Pokud by tomu tak opravdu bylo, byla by tato stře­doasijská země manželským rájem. Mezi dodnes často praktikované zvyky zde to­tiž patří únosy mladých dívek, které jsou pak rodinou ženicha násilím nuceny ke svatbě. „Přestaň se bránit a už nebreč. Časem si zvykneš, vždyť my byly v mládí také uneseny,“ snaží se dvě starší ženy uk­lidnit právě odvlečenou dívku, která se vystrašená krčí v koutě „nového domo­va“. Jen ve výjimečných případech se těmto mladým ženám podaří uprchnout. Dů­vo­dů pro přetrvávání tohoto zvyku, jenž je v rozporu se zákonem, je více. Jednak je to zcela patriarchální model zdejší spo­­­lečnosti, v jehož rámci jsou muži, ale také mnohé ženy, přesvědčeni o přirozenosti mužské dominance. Dalším důvodem je finanční situace ně­kterých rodin, jež si nemohou dovolit za­platit rodičům dívky, kterou si jejich syn vyhlédl, požadovaný finanční obnos. V zá­věru filmu jsme svědky dramatické scény, kdy je mladá Kairgul cestou do školy ně­kolika muži na­cpána do auta a její obavu z pozdního příchodu únosce rozptýlí slovy, že pro ni už docházka do školy nadobro skončila…

Děti ze stanice Leningradská

režie Hana Polak, Polsko 2004

Od pádu železné opony se podle od­hadů v zemích někdejšího Sovětského svazu ocitly na ulici až čtyři miliony dětí. Jenom v ulicích Moskvy jich v současné době pře­žívá kolem třiceti tisíc. Tvůrci dokumentu se soustředili na komunitu děts­kých bezdomovců živořících na moskev­ském Leningradském nádraží. Osmiletý Saša, jedenáctiletá Kristýna, třináctiletý Míša či desetiletý Andrej sní o bydlení ve společném domě, většinu dne tráví žeb­ráním a v zimních nocích se tisknou na podzemní potrubí s horkou vodou. Andrej se tu ocitl kvůli neshodám s rodiči. Kris­týnu k tomuto způsobu života dohnala ne­návist nevlastní matky a dvanáctiletého Romu zase pravidelné výprasky od věčně opilého otce. „Když je nejhůř, snažíme se vydělat si na jídlo prostitucí,“ přiznává třináctiletý Artur. Dvojici polských tvůrců se v tomto syrovém a velmi působivém dokumentu podařilo natočit i případ, kdy policejní hlídka jedno z dětí ulice zbila a do vlasů a obličeje mu vetřela tubu le­pidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Možností pomí­ji­vou a životu nebezpečnou.

ESHQ

režie Jana Počtová, ČR 2004

Stude­n­tka FAMU Jana Počtová se na vlastní pěst vydala do Afghánistánu, kde se ve velmi osobních rozhovorech s mí­st­ními ženami snaží proniknout do jejich mentality. „Za­milovanost je jen pro teen­agery. U do­s­pě­lých jde o nepatřičný cit a projev slabosti,“ myslí si manažerka to­várny a matka osmi dětí Fawzia. Stále svo­bodná učitelka Laila je zase odhod­lána se v případě, že na ni manžel bude hrubý, raději zabít, než aby požádala o roz­vod. Ten by totiž vrhl špatné světlo na její ro­dinu a ona sama by se stala terčem po­m­luv a pohrdání. V bakalářském snímku talentované Jany Počtové nahlédneme do světa, kde se zá­­padní pojetí manželského svazku jeví jako cosi těžko po­cho­pitelného a smysl slova láska je zde zcela odlišný.

Afoňka už nechce pást soby

režie Martin Ryšavý, ČR 2004

„U nás se říká, že kdo žije na Sibiři, žije na pokraji záhuby,“ říká v jednom z roz­ho­­vorů režisér Martin Ryšavý hlavní pos­tavě svého snímku Afoňkovi, který mu od­­po­vídá: „U nás se to taky říká. To je holt osud, od toho neutečeš.“ Afanasij ne­boli Afoňka Konstantinov, pocházející z ja­kut­sko-even­ského manželství, je přísluš­níkem jedné z posledních rodin, které se na Sibiři živí pastevectvím sobů. I když má často chuť s náročným způsobem ko­čovnického ži­vota skoncovat a usadit se v městečku Sakkyryr, kam chodil do školy, nic jiného než pastevectví nemá v krvi. Sní­mek natočený upro­střed drsné krásy neko­neč­né a většinou sněhem pokryté krajiny, ref­lek­tuje rozpo­ruplnou současnost Sibiře. Bez­pro­střed­ními záběry na kaž­dodenní radosti a sta­rosti rodiny pů­vodních si­biř­ských obyvatel také názorně ukazuje, jak nemilosrdný tlak civilizace ničí tra­diční způsob života i v takto od­leh­lých končinách.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *