Sedmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi proběhne v Praze od 27. dubna do 5. května 2005, dále pak v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Kolíně, Liberci, Olomouci, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Rožnově, Táboře a Ústí nad Labem. Základní osou festivalu jsou hlavní soutěž, soutěžní kategorie krátkých forem a speciální kategorie Máte právo vědět. V ní bude představeno 16 celovečerních dokumentárních filmů, které budou soutěžit o Cenu Rudolfa Vrby.
Porota, která uděluje tuto cenu, je složena z charismatických a statečných jednotlivců, kteří porušování lidských práv zažili na vlastní kůži. Letos jsou mezi pozvanými porotci političtí aktivisté z Běloruska a Ukrajiny.
Vedle již zmíněných soutěžních kategorií budou filmy uvedeny v následujících tematických sekcích: Ženským hlasem, Film a žena, O lásce, Jeden svět dětem, Generation Next, Právo na tradici, Výběr z Les Films d´Ici, AIDS, Severní Korea: Na věčné časy?, Zaostřeno na Irák a Filmy porotců. Po promítání budou následovat diskuse s hosty a odborníky na dané téma. Součástí Jednoho světa jsou také workshopy, panelové diskuse, koncerty, výstavy fotografií a plakátů a další akce. Diváci budou mít možnost shlédnout okolo 130 dokumentů z celého světa. Mezi nimi například:
Aral – moře, které mizí
režie Carlos Casas, Uzbekistán, Itálie 2004
V posledních desetiletích ztratilo Aralské moře osmdesát procent své vodní plochy. Značnou vinu na tom má špatná správa řek Amudarja a Syrdarja, prováděná sovětskou vládou v první polovině 20. století. V uzbecké vesnici Mojnak, kde kdysi býval břeh Aralského moře, je dnes jen znečištěná poušť ústící v travnaté mělčiny s posledními zbytky ryb. Většina místních lidí už se musela odstěhovat do sousedního Kazachstánu, protože rybolov zde byl hlavním a téměř jediným zdrojem obživy. Snímek Carlose Casase a Saodat Ismailové je intimním portrétem tří generací jedné rodiny živořící v blízkosti pozůstatku Aralského moře. „Nedokážu si představit, že dědovy historky o nedozírném moři, které brázdí obří lodě, se zakládají na pravdě,“ říká malý Janibek Anuarov, který se svým otcem zkouší v zamrzlých mělčinách den co den ulovit aspoň pár ryb k večeři. Úsporný styl snímku s dlouhými záběry a zneklidňující hudbou A. R. Muttiho věrně odráží zdejší neutěšenou situaci. I když za posledních pár let vody v Aralském moři mírně přibylo, podle odhadů má definitivně zmizet v roce 2010.
Afghánci neflirtují
režie Jochen Frank, Německo 2004
Hrdinka snímku Suzana Lipovacová patřila mezi nejúspěšnější německé manažerky, než se rozhodla věnovat se humanitární činnosti. Po dvanácti letech práce v Bosně se v létě roku 2003 vydala do Afghánistánu zničeného válkou. V hlavním městě Kábulu a v jeho nejbližším okolí se jí podaří zřídit několik středisek první pomoci. S finanční podporou německé vlády a soukromých dárců by ráda založila ambulanci také v odlehlé oblasti Daštak, kam se vojáci mírových sil či pracovníci humanitárních organizací dostanou jen zřídka. Toto území obývané lidmi z kmene Paštú je totiž považováno za velmi nebezpečné. Sami Paštúnové jsou navíc k prokazatelně užitečnému projektu Lipovacové značně nedůvěřiví. Dokument Jochena Franka, oceněný na festivalu v německém Hofu, je bezprostředním a velmi autentickým záznamem komplikované práce humanitárních pracovníků v krizových oblastech světa. Zároveň je velmi osobním portrétem ženy, která vyměnila úspěšnou kariéru za pomoc obyvatelům země, o kterou se okolní svět zajímá od konce války stále méně.
Únosy nevěst v Kyrgyzstánu
režie Peter Lom, Kyrgyzstán, Kanada 2004
Podle starého kyrgyzského přísloví začíná dobré manželství vždy slzami. Pokud by tomu tak opravdu bylo, byla by tato středoasijská země manželským rájem. Mezi dodnes často praktikované zvyky zde totiž patří únosy mladých dívek, které jsou pak rodinou ženicha násilím nuceny ke svatbě. „Přestaň se bránit a už nebreč. Časem si zvykneš, vždyť my byly v mládí také uneseny,“ snaží se dvě starší ženy uklidnit právě odvlečenou dívku, která se vystrašená krčí v koutě „nového domova“. Jen ve výjimečných případech se těmto mladým ženám podaří uprchnout. Důvodů pro přetrvávání tohoto zvyku, jenž je v rozporu se zákonem, je více. Jednak je to zcela patriarchální model zdejší společnosti, v jehož rámci jsou muži, ale také mnohé ženy, přesvědčeni o přirozenosti mužské dominance. Dalším důvodem je finanční situace některých rodin, jež si nemohou dovolit zaplatit rodičům dívky, kterou si jejich syn vyhlédl, požadovaný finanční obnos. V závěru filmu jsme svědky dramatické scény, kdy je mladá Kairgul cestou do školy několika muži nacpána do auta a její obavu z pozdního příchodu únosce rozptýlí slovy, že pro ni už docházka do školy nadobro skončila…
Děti ze stanice Leningradská
režie Hana Polak, Polsko 2004
Od pádu železné opony se podle odhadů v zemích někdejšího Sovětského svazu ocitly na ulici až čtyři miliony dětí. Jenom v ulicích Moskvy jich v současné době přežívá kolem třiceti tisíc. Tvůrci dokumentu se soustředili na komunitu dětských bezdomovců živořících na moskevském Leningradském nádraží. Osmiletý Saša, jedenáctiletá Kristýna, třináctiletý Míša či desetiletý Andrej sní o bydlení ve společném domě, většinu dne tráví žebráním a v zimních nocích se tisknou na podzemní potrubí s horkou vodou. Andrej se tu ocitl kvůli neshodám s rodiči. Kristýnu k tomuto způsobu života dohnala nenávist nevlastní matky a dvanáctiletého Romu zase pravidelné výprasky od věčně opilého otce. „Když je nejhůř, snažíme se vydělat si na jídlo prostitucí,“ přiznává třináctiletý Artur. Dvojici polských tvůrců se v tomto syrovém a velmi působivém dokumentu podařilo natočit i případ, kdy policejní hlídka jedno z dětí ulice zbila a do vlasů a obličeje mu vetřela tubu lepidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Možností pomíjivou a životu nebezpečnou.
ESHQ
režie Jana Počtová, ČR 2004
Studentka FAMU Jana Počtová se na vlastní pěst vydala do Afghánistánu, kde se ve velmi osobních rozhovorech s místními ženami snaží proniknout do jejich mentality. „Zamilovanost je jen pro teenagery. U dospělých jde o nepatřičný cit a projev slabosti,“ myslí si manažerka továrny a matka osmi dětí Fawzia. Stále svobodná učitelka Laila je zase odhodlána se v případě, že na ni manžel bude hrubý, raději zabít, než aby požádala o rozvod. Ten by totiž vrhl špatné světlo na její rodinu a ona sama by se stala terčem pomluv a pohrdání. V bakalářském snímku talentované Jany Počtové nahlédneme do světa, kde se západní pojetí manželského svazku jeví jako cosi těžko pochopitelného a smysl slova láska je zde zcela odlišný.
Afoňka už nechce pást soby
režie Martin Ryšavý, ČR 2004
„U nás se říká, že kdo žije na Sibiři, žije na pokraji záhuby,“ říká v jednom z rozhovorů režisér Martin Ryšavý hlavní postavě svého snímku Afoňkovi, který mu odpovídá: „U nás se to taky říká. To je holt osud, od toho neutečeš.“ Afanasij neboli Afoňka Konstantinov, pocházející z jakutsko-evenského manželství, je příslušníkem jedné z posledních rodin, které se na Sibiři živí pastevectvím sobů. I když má často chuť s náročným způsobem kočovnického života skoncovat a usadit se v městečku Sakkyryr, kam chodil do školy, nic jiného než pastevectví nemá v krvi. Snímek natočený uprostřed drsné krásy nekonečné a většinou sněhem pokryté krajiny, reflektuje rozporuplnou současnost Sibiře. Bezprostředními záběry na každodenní radosti a starosti rodiny původních sibiřských obyvatel také názorně ukazuje, jak nemilosrdný tlak civilizace ničí tradiční způsob života i v takto odlehlých končinách.