Kláštery Severní Thébaidy

Michal Řoutil

Když v roce 1853 napsal A. N. Muravjov první kapitoly svého nejznámějšího díla Ruská Thébaida na Severu, jistě nechtěl v názvu připomenout středořecké Théby v antické Boiótii. Také s Thébami egyptskými (Vesétem) pojila označení Thébaida jen toponymická, nikoliv chronologická a kulturní vazba. Spisovatel měl na mysli hornoegyptské pouště, ve 4.–7. století místo neobvyklé koncentrace raněkřesťanských klášterů, označované jako První a Druhá Thébaida. Ruská Severní Thébaida se rozprostírá ve střední části Vologdské oblasti, přibližně 600 kilometrů na sever od Moskvy, uprostřed krajiny plné jezer a řek. V roce 1992 byla tato oblast prohlášena národní přírodní rezervací Ruský Sever. 

První ruská zmínka o tomto území (přesněji o oblasti Bílého jezera) se dochovala v letopise z roku 862. Přestože zde vládla místní knížecí dynastie, která prožívala ve 13. století období rozkvětu, včlenilo se Bělozeří o století později, za vlády knížete Dmitrije Donského, nenásilně do Moskevského knížectví. Druhá polovina 14. století znamenala pro ruské země přelomový moment, a to nejen státotvorný (bitva na Kulikově poli roku 1380), ale i náboženský a kulturní. Na území byzantského commonwealthu (termín D. Obolenského), jehož podstatnou část tvořily země se slovanským osídlením (Slavia orthodoxa – termín R. Picchia), probíhala náboženská renesance, těsně provázaná s novým vzestupem hésychasmu. Do tohoto období spadá působení nejvýznamnější osobnosti ruské monastické kultury – Sergije Radoněžského (1314–1392). Svatý Sergij založil nedaleko Moskvy spolu se svým bratrem Stěfanem Trojicko-sergijevský klášter (později povýšený na lavru), který se stal centrem obnovy ruského mnišství. K jeho následovníkům se řadí mniši Kirill a Ferapont, zakladatelé Severní Thébaidy.Kraj kolem Bílého jezera (Bělozerje) byl ve středověku doslova poset kláštery, poustevnami a skity. Do dnešního dne se ze Severní Thébaidy zachovala jen menší část – Kirillo-bělozerský klášter (Kirillo-Bělozerskij monastyr), Ferapontův klášter (Ferapontov monastyr), Poustevna Nila Sorského (Nilo-Sorskaja pustyň), dnes ženský Gorický klášter (Gorickij monastyr) na řece Šeksně, na ostrově uprostřed Nového jezera pak Novojezerský klášter (Novozerskij monastyr).

Kirillo-bělozerský klášter

 „Tuto sobotu byl zatčen episkop Varsonofij. Právě jsme se vraceli z Goric. Na úsvitu druhého dne ho společně s igumenkou Ferapontova kláštera vyvedli dva měšťané a dva rolníci do pole a tam je zastřelili. Popravu vykonali rudoarmějci poslaní z Čerepovce. Stříleli do týla. Říká se, že episkop padl až po sedmé ráně a v očekávání smrti se po celou dobu modlil, ruce vztažené k nebi a žádal o pokoj.“

Úryvek z dopisu, který napsal restaurátor A. I. Anisimov, člen expedice vyslané na záchranu církevního umění před občanskou válkou svému kolegovi I. E. Grabarovi 4. září 1918 z Kirillo-bělozerského kláštera, popisuje jednu z prvních vln likvidace ruské pravoslavné církve bolševiky. Klášterní komplexy Severní Thébaidy měly za sebou v tu dobu již více než pět set let existence.

Klášter leží na břehu Siverského jezera, přibližně 130 kilometrů od Vologdy. Byl založen roku 1397 sv. Kirillem Bělozerským (1337–1427). O životě světcově se dochovalo poměrně hodně zpráv, a to díky jeho žití, sepsanému brzy po jeho smrti na základě svědectví současníků. Jeho autor, Pachomij Srb (Logothet, † po 1484), původně athoský mnich, je v dějinách ruské kultury znám jako jeden z nejplodnějších středověkých spisovatelů – sepsal mj. žití Sergije Radoněžského, Varlaama Chutyňského, Nikona Radoněžského a Sávvy Vyšerského.

Kirill Bělozerský pocházel z bojarského rodu Veljaminových. Svoji touhu po mnišském životě uskutečnil až ve 33 letech postřižením v moskevském Simonově klášteře, ve kterém se stal později i archimandritou. V poměrně vysokém věku (téměř 60 let!) odchází společně s mnichem téhož kláštera Ferapontem do bělozerského kraje, kde se jejich cesty rozdělí – Kirill zůstává na břehu Siverského jezera, Ferapont zakládá druhý klášter přibližně 20 kilometrů na severovýchod.

Kirillo-bělozerský klášter prodělal od svého vzniku obvyklý vývoj – od osamocené poustevny přes skit až po koinobii. Moskevští carové považovali klášter za jednu ze severských pevností a to mu přidávalo na důležitosti. Od 15. století byl také využíván jako místo vyhnanství pro nepohodlné světské i církevní osobnosti, mezi jeho zdmi přebývali např. Vassian Patrikejev, Ivan Šujskij či Simeon Bekbulatovič. Pět let (1676–1681) v klášteře prožil i patriarcha Nikon, prosazovatel reforem obřadu, které skončily pro ruskou církev tragickým rozkolem. Mohutné cihlové zdi ze 17. století dlouhé 732 metrů a vysoké přes 10 metrů ohrazují areál o rozloze 10 hektarů. Stěny skrývají kláštery vlastně dva – Velký Uspenský, v němž se nachází devět chrámů, a Horní neboli Janovský se dvěma chrámy. Nejstarší církevní stavbou byl dřevěný Uspenský chrám (Uspenija Božijej Matěri), ze kterého se v novém, zděném kostele postaveném Prochorem Rostovským v roce 1797 zachovaly jen části ikonostasu. Za podívanou také stojí nádhernou freskovou výzdobou opatřená Svatá vrata (vchod do kláštera) z roku 1523 s naddveřním chrámem sv. Jana Klimaka (nadvratnaja cerkov prep. Ioanna Lěstvičnika).

Téměř ihned po svém vzniku se klášter stal významným kulturním centrem severního Ruska. Nemálo se o to zasloužil sám sv. Kirill Bělozerský, a to především přepisováním knih a jejich pořádáním ve sborníky (v minulém roce vyšel v Petrohradu jeho nejznámější sborník patristických a asketických spisů pod názvem Enciklopedija russkogo igumena 14–15 věkov). Celkem se dochovalo dvanáct knih z Kirillovy kelijní knihovny. Tyto knihy a též tvorba jeho žáků tvoří jádro knihovny, po trojicko-sergijevské druhé největší ve středověké Rusi. Knihovna obsahovala více než 6000 svazků, mimo jiné překlady byzantských kronik, nejstarší opisy Zádonštiny, Chožděnija igumena Daniila, Fláviovy Války židovské atd. V klášteře se dochovala i unikátní sbírka ikon, bohoslužebných předmětů a drahocenných říz.

Úpadek kláštera v 18. a 19. století odpovídal obecné situaci ruské pravoslavné církve tohoto období. Nedotkla se jej ani renesance monastické kultury započatá Paisijem Veličkovským (1722–1794) a jeho žáky. Pro ilustraci rozměrů tohoto oživení – v  roce 1810 existovalo v Rusku 452 klášterů, v roce 1914 již 1025.

Na začátku 20. století započaly restaurátorské práce, které byly utlumeny, ale nikoliv zastaveny událostmi roku 1917. V roce 1924 bolševici klášter uzavřeli a o několik let později prohlásili společně s Ferapontovým klášterem za historicko-architektonické muzeum. Restaurátorské práce pak pokračovaly v letech 1950–90. Oficiálně byl klášter obnoven 6. října 1998. Téhož roku ruský stát předal vologdské eparchii část komplexu, tzv. Janův klášter (Ioannovskij monastyr), do kterého se pozvolna vrací mnišský život. Představeným kláštera je jeromonach Kirilla bratija sestává ze čtyř mnichů. Restaurátorské práce nyní probíhají na několika místech zároveň. Uzavřen je centrální Uspenský chrám, kde se obnovuje fresková výzdoba. Doufejme, že se nesplní slova jedné z pracovnic kirillovského muzea, která prohlásila, že „sotva bude otevřen za mého života“. Ruské restaurátory jistě nelze obvinit z lenivosti, naopak. Kromě trvale se nedostávajících finančních prostředků jim však práci ztěžuje i nedostatek odborníků. A kdo zná současný stav ruských klášterních komplexů, jistě potvrdí vskutku gigantické rozměry jim svěřeného úkolu.

Za poznámku stojí i vývoj vztahů mezi státem, v tomto případě většinou pracovníky muzea daného kláštera, a ruskou církevní organizací. Tyto vztahy jsou, mírně řečeno, napjaté. Na území většiny klášterů totiž stojí také tato necírkevní instituce. Jediným způsobem, jak zachránit cenné památky před komunisty, bylo prosadit založení muzea. S obnovou mnišského života se v klášterech mění i úloha muzeí. Ta jsou vytěsňována, některé exponáty jsou církví vyžádány k navrácení, aby sloužily svým původním účelům. S postupem času a návratem mnichů do klášterů potřeba muzeí buď přirozeně zanikne, či budou přemístěny do světských částí kláštera nebo do sbírek ve velkých městech.

Ferapontův klášter

 Starosti o budoucnost své práce si nemusejí dělat zaměstnankyně muzea ve Ferapontově klášteře. V roce 2000 byl totiž zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, což přineslo jednak příliv financí a jednak oddálilo hrozbu převzetí kláštera církví. Lapidárně to shrnula naše průvodkyně, když nám představovala krásu Dionisijových fresek v chrámu Narození Bohorodičky: „Dovedete si představit, co by s tím církev udělala? Určitě by tady začali sloužit mše a to by byl konec fresek!“ Námitku, že malby tomuto účelu sloužily pět set let, jsem se ani neodvážil vznést.

Sv. Ferapont (Bělozerský, 1337–1426) založil obitěľ v roce 1398. Klášter, tehdy ještě poustevnu o několika dřevěných celách, opustil po deseti letech. Duchovní vedení přenechal sv. Martinianovi. Na žádost bělozerského a možajského knížete Andreje Dmitrijeviče přesídlil do Možajska. Poblíž města založil na řece Moskvě roku 1408 Lužecký klášter (Ferapontov Lužeckij monastyr). Sv. Martinian (Bělozerský, asi 1400–1483), druhý významný světec tohoto kláštera, byl v mládí postřižen sv. Kirillem Bělozerským a ve svěřeném klášteře též zachovával jeho řeholi (ustav). Dějiny kláštera také popisují několik význačných návštěv – dvakrát v něm pobýval car Ivan IV. Hrozný, deset let (1666–1676) zde strávil ve vyhnanství patriarcha Nikon. Koncem 18. století však klášter zpustl, kostely se staly farními. Obnoven byl až roku 1904, to již ale jako ženský. Po bolševickém převratu se do jeho zdí mnišský život nevrátil. Dnes se zde nachází „Muzeum Dionisijových fresek“.

Většina ruských klášterů je citlivě umístěna do krajiny, využívá přítomnosti hojných vodních ploch – Solověcký klášter omývají vody Bílého moře a Svatého jezera, klášter sv. Jiří (Jurjev monastyr) blízko Velikého Novgorodu se rozprostírá na břehu jezera Ilmeň, Optinská poustevna leží na řece Žizdře… Sv. Ferapont projevil opravdu výjimečné estetické cítění – klášter umístil na pozvolna se zdvihající návrší mezi dvěma jezery, Borodajevským a Paským. Vynikající vkus prokázali i pozdější představení kláštera, a to když v roce 1502 pozvali k vymalování hlavního chrámu moskevského ikonopisce Dionisije a jeho syny Feodosije, Vladimira a Andreje.

Dionisij (asi 1440–?) byl na přelomu 15.–16. století vůdčí osobností ruského ikonopisu a církevní malby. Vytvořil ikonostas pro Uspenský chrám v Moskvě (1481, nedochoval se), v Josifo-volokolamském klášteře zanechal ikony i fresky, avšak jeho nejzachovalejší prací jsou fresky chrámu Narození Bohorodičky ve Ferapontově klášteře.

Chrám byl postaven v roce 1490 jako druhá kamenná stavbu v Bělozeří. Byl vymalován tehdy běžnou technikou – do syrové omítky se zanesly obrysy scény, poté se přidaly základy pod dominující barevné odstíny a po vyschnutí se nanášely temperové barvy. Celý kostel byl vymalován během pouhých 34 dnů, což se přisuzuje jak povaze rychleschnoucího materiálu, tak Dionisijově genialitě. Fresky mají rozlohu 600 metrů čtverečních.

Fresková výzdoba se tematicky podřizuje obvyklému schématu. Z oblouku kupole (skufja barabana) shlíží Kristus Pantokrátor, pod ním je umístěno šest archandělů, směrem dolů potom následují praotci, čtyři evangelisté, Bohorodička a ,,řeky zbožnosti“ – kompozice odhalující učení církevních otců Jana Zlatoústého, Basilea Velikého, Řehoře z Naziánu. Velmi sugestivní malbou je Poslední soud (Strašnyj sud) na západní straně kostela.Do tradiční výtvarné koncepce je mistrovsky včleněno několik cyklů ze života Bohorodičky. Ikonopisec použil k tomuto zadání syžetu tzv. Akafistu Bohorodičce, byzantské církevní skladby ze  6. století, která se zpívá jen jedenkrát v roce, a to pátý týden Velkého postu. Akafisty (z řeckého akáfistos – zpívaný vestoje) skládané na oslavu Krista, Bohorodičky a svatých, mají 24 (25) částí – svým počtem odpovídají počtu písmen řecké abecedy, tvoří je 12 kondaků a 12 ikosů, poslední 25. část se obrací modlitbou přímo ke světci. Dionýsův ,,freskový akafist“ je rozložen do čtyř cyklů (krug) a rozmístěn do různých částí chrámu. Na východních a západních sloupech jsou scény Zvěstování (Blagověščenije), v jihozápadní části chrámu vidíme Přinášení darů, v severozápadní pak Obětování Páně (též Setkání, Sretěnije Gospodně) a Vtělení (Bogovoploščenije). Akafist poté přechází na sloupy, kde se v několika kompozicích znázorňují další evangelijní a apokryfní scény. Přes mnohasetleté stáří dodnes udivuje harmoničnost a vzdušná lehkost celé freskové výzdoby. Jako by Dionisij složil poslední hold nejen sobě, ale i celé dlouhé epoše klasické ikonomalby. Po této skvostné labutí písni bude v Rusku umění freskové malby jen upadat, tj. ,,obohacovat se“ a ,,vylepšovat“ o západní vlivy. Ve své původní strohé nádheře se již nikdy neobnoví.

Významu Ferapontova kláštera si je vědoma nejen světová veřejnost, ale i domácí politická elita. Dokonce i ta nejvyšší. Prezident Putin přispěl milionem rublů na rekonstrukci podlahy v chrámu Narození Bohorodičky. Ta je dnes vytápěna a umožňuje prohlídky i v jarních a podzimních měsících. Místní jsou na „putinovskou podlahu“ náležitě hrdí. Že by tím hlava ruského státu chtěla dát signál ruským zbohatlíkům, jak zacházet s lehce nabytými penězi? Poustevna Nila Sorského

Z klášterů Severní Thébaidy se dnes nachází v nejzbědovanějším stavu Poustevna Nila Sorského. Sv. Nil, první ruský starec, založil poustevnu v roce 1485 společně s mnichem Innokentijem (Ochljabininem) ve vzdálenosti 18 km od Kirillo-bělozerského kláštera, v jehož zdech oba přijali mnišský postřih. Vrcholným obdobím poustevny zůstal přelom 15.–16. století, kdy na břehu řeky Sory stálo jen několik skromných cel a dva dřevěné kostelíky – jeden zasvěcený Obětování Páně, druhý sv. Efrému Syrskému. Poustevna prodělala za dobu své existence několikrát úpadek a opětovné oživení. Roku 1927 byl klášter uzavřen a nahrazen domem pro invalidy, později pak psycho-neurologickým dispenzářem, který zde sídlí dodnes. Ačkoliv do místní vesničky jezdí dvakrát denně autobusy z Kirillova, nikdo, ani místní průvodci, vás sem nezavedou.

Přitom v době života svého zakladatele se poustevna těšila nebývalému věhlasu a místní starci se zúčastnili jedné ze stěžejních ruských středověkých polemik. Sv. Nil Sorský (1433–1508) byl vůdčím duchem tzv. nezištných (nesťjažatělej), mnichů odmítajících jakýkoliv církevní majetek. Prožil mnoho let na cestách, pobýval „v stranach Caregrada“ a na  Athosu. Ze Svaté hory přinesl na Rus nový druh klášterního uspořádání, tzv. skit. V dějinách ruského mnišství představuje sv. Nil a jeho škola tzv. závolžských starců ojedinělý typ svatosti.

Jako oponenti nezištných vystupovali tzv. josifljaně, stoupenci Josifa Volockého (1439–1515), obhajující vlastnictví církevního majetku včetně půdy a vesnic. Rozhořel se lítý spor, který došel vyústění na sněmu (soboru) roku 1503. Nezištní svou při prohráli, zůstali však na staletí mementem a výzvou všem ruským mnichům.

Sv. Nil Sorský uspořádal několik žitijních sborníků a napsal slavný spis Tradice skitského života (Predanije o žitělstve skitskom), který dodnes vychází v nových vydáních. Svým následovníkům zanechal tuto závěť: „Vyhoďte mé tělo do pustiny, ať ho snědí zvířata a ptáci, protože zhřešilo mnohokrát před Bohem a není hodno pohřbu… Snažím se, nakolik je to v mých silách, nebýt zasažen ctí a slávou tohoto věku – jak v životě, tak i po smrti. Prosím všechny, ať se pomodlí za mou hříšnou duši a prosím všechny o odpuštění – i já všem odpouštím. Bůh ať se smiluje nade všemi.“

Doufejme, že ruské mnišství čeká stejně slavná budoucnost, jako byla jeho minulost.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *