Tomáš Prokůpek
Když se řekne východoevropský komiks, může to leckomu znít asi stejně přirozeně jako subsaharský rock’n’roll. Ale tak jako se v Africe bezpochyby narodila řada Jimů Hendrixů, aniž by si toho kdokoli všimnul, rodí se i ve východní Evropě výrazné komiksové talenty. A právě komiksové antologie nazvané Stripburek, které v anglické jazykové verzi vydává slovinské nakladatelství Strip Core, se na zajímavé tvůrce z Východu snaží upozornit jak čtenáře v ostatních postkomunistických zemích, které k sobě v současnosti často hledají cestu spíše obtížně, tak i v dalších civilizovaných krajích.
Antologie Stripburek
Název Stripburek je poněkud ironická složenina ze dvou slov. Burek je druh tradičního balkánského rychlého občerstvení, křupavého koláče s různými druhy náplně, a termín strip ve slovinštině i ostatních jazycích bývalé Jugoslávie označuje komiks. První Stripburek vyšel v Lublani roku 1997 a nesl podtitul „Komiksy zpoza zrezivělé železné opony“. Jeho editoři dali dohromady úctyhodnou publikaci formátu A4 o 164 stranách; komiksy jsou zde řazeny podle států, přičemž každý oddíl je uveden esejí rekapitulující postavení komiksového žánru v dané zemi. Stripburek s pořadovým číslem 2, na jehož obálce se skví nápis „Komiksy z druhé Evropy“, spatřil světlo světa na podzim 2001. Jeho formát se sice smrskl na B5, zato počet stran vzrostl na 216 a změn k lepšímu doznala i kvalita papíru a typografického zpracování. Změnila se rovněž celková koncepce – jednotlivé příspěvky jsou řazeny bez ohledu na státní příslušnost autorů, celá publikace je uvedena rozsáhlou předmluvou známého chorvatského scénáristy a kreslíře Darka Macana a nově napsaná pojednání o dění v jednotlivých zemích jsou dostupná jen na webové stránce www.ljudmila.org/stripcore/burek2/.
Oba Stripburky lze hodnotit z několika úhlů. Mimo jiné představují nedocenitelnou studnici informací o historii a současnosti východoevropského komiksu. Vydavatelům se sice nepodařilo shromáždit eseje ze všech zemí (chybí například Rumunsko, Slovensko nebo Ukrajina) a na prvním svazku je patrné, že se celý projekt teprve rodil, takže některé průvodní texty jsou poněkud nepřesné (shodou okolností dopadla nejhůře část věnovaná České republice – její autor, jeden ze slovinských editorů, vycházel pouze z krátké korespondence s českým výtvarníkem Jiřím Šalamounem, na jejímž základě označil české komiksáře za dědice Franze Kafky). Nicméně druhý svazek uvádí drobné omyly svého předchůdce na pravou míru a po přečtení všech esejí si čtenář může udělat podrobnou představu o specifické podobě žánru v zemích bývalého socialistického bloku, která zákonitě vykazovala řadu paralel.
Komiks za totality
Na zrod komiksu ve východoevropském prostoru měl zásadní vliv německý autor Wilhelm Busch a jeho vykutálení hrdinové Max a Moritz (česky nejčastěji jako Vít a Véna). V Rusku na něj navazoval Boris Antonovskij, na Litvě Jonas Martinaitis a své pokračovatele našel v mnoha dalších zemích. Ve 30. a 40. letech zdejší komiksovou tvorbu výrazně poznamenal Walt Disney, což dokonale ilustruje příklad chorvatského kreslíře Waltera Neugebauera nebo českého autora Ondřeje Sekory (stačí se podívat na povědomé bílé rukavice, které nosí Ferda Mravenec). Po 2. světové válce se ve východní Evropě chopili moci komunisté, kteří kreslené seriály nenáviděli, protože je vnímali jako typický produkt zvrácené americké kultury. V 50. letech se tudíž komiksům docela dařilo pouze v Titově Jugoslávii, jež se brzy odklonila od sovětských ideálů a vydala se svou vlastní cestou. Díky návaznosti na silnou předválečnou tradici se především srbská a chorvatská scéna poměrně utěšeně rozrůstaly a vedle překladů zahraniční produkce zde časopisy jako Politikin zabavnik nebo Plavi vjesnik odchovaly řadu domácích hvězd.V ostatních zemích socialistického tábora byly zpočátku komiksové bubliny zakázány zcela. Na konci 50. let se pak kreslené seriály začaly zvolna prosazovat v dětských časopisech. Jediný zahraniční komiksový magazín, který byl dostupný všude včetně Sovětského svazu, byl francouzský Vaillant, známější pod svým pozdějším názvem Pif. Jeho ideologickou nezávadnost posvěcovala skutečnost, že jej vydávalo oficiální nakladatelství francouzské komunistické strany, a tak mohl výrazně ovlivnit minimálně dvě generace autorů od Aše až po Kamčatku.
V bývalém Československu prožily komiksy krátké období zmrtvýchvstání na přelomu 60. a 70. let. Toto období s sebou mimo jiné přineslo tvorbu Káji Saudka, která velmi výrazně vyčnívá z ostatní východoevropské (nejugoslávské) produkce. S nástupem normalizace však byla valná většina aktivit zadušena a přežilv podstatě pouze Čtyřlístek určený nejmenším čtenářům. V Maďarsku prožívaly kreslené příběhy své nejlepší období v 70. letech, kdy na tvůrčím vrcholu stanuli kreslíři Ernő Zórád, Imre Sebők a několik dalších představitelů klasické realistické školy. Zdejší komiks se zaměřil především na adaptace známých a prověřených literárních děl, které byly otiskovány na pokračování v řadě časopisů i samostatných albech. V Polsku začala na přelomu 60. a 70. let vycházet kreslená sešitová dobrodružství kapitána Żbika, kapitána Klosse, Pilota śmigłowca a dalších, ovšem klíčový byl rok 1976, kdy se objevilo první číslo komiksového magazínu Relax. Ten sice skončil spolu s dramatickými událostmi, které Polskem hýbaly na počátku 80. let, nicméně během své poměrně krátké existence připravil podhoubí pro pozdější opětovný rozkvět. V Bulharsku se na konci 70. let k už existujícímu komiksovému časopisu Čuden svjat připojila revue Dăga a jakoby mimochodem se pak v průběhu 80. let postupně rozevírala skulinka, kterou sem kreslené seriály pronikaly zvenčí. Největší odpůrce komiksu představovaly z pochopitelných důvodů Sovětský svaz a izolovaná Albánie, která dodnes nemá ve svém jazyce ani termín pro označení tohoto žánru.
Zatímco konec 80. let byl v Jugoslávii ve znamení vleklé ekonomické recese a konce zlatého věku kreslených příběhů, ve všech ostatních zemích socialistického bloku začal komiks vystrkovat růžky stále intenzivněji. V Polsku se v roce 1987 vynořilo první číslo magazínu Komiks Fantastyki, a dokonce i česká komiksová Kometa vyletěla na oběžnou dráhu pár měsíců před Sametovou revolucí. Začátek 90. let přinesl ve všech bývalých zemích sovětského bloku obrovský komiksový boom, který kulminoval zhruba v roce 1992. Záhy však došlo k přesycení trhu, kreslené seriály ztratily kouzlo zakázaného ovoce, obyvatelé zemí s transformujícími se ekonomikami se začali potýkat s úplně jinými starostmi a v polovině 90. let zde měl komiks v podstatě stejně neradostné vyhlídky jako v dobách nejtužší totality. Postupné odražení se ode dna přinesl teprve začátek nového milénia. Jeho úspěšnost je přímo úměrná tržnímu potenciálu a hloubce komiksové tradice té které země. Nejlepší postavení má v tuto chvíli Polsko, kde dnes několik nakladatelství vydává seriózně pojatá alba domácích autorů – klasiků i mladých talentovaných tvůrců. Doposud značně neuspořádaná je situace v Rusku, nicméně se zdá, že díky obrovskému čtenářskému potenciálu se i ono zvolna sune ke světlým zítřkům. Česká republika patří k lepšímu průměru – knihkupci se u nás pomalu učí nezarovnávat komiksy do spodních polic v regálech dětského oddělení, většina domácí produkce je však stále publikována na stránkách fanzinů. Specifické je pak postavení Chorvatska a Srbska – řada zdejších kreslířů zaplavila během válek spojených s rozpadem Jugoslávie americký, francouzský, španělský a italský komiksový průmysl. Pro komiksově vyspělé země se příliv kvalitních a levnějších autorů z bývalé Jugoslávie stal vítaným přínosem, ovšem mezeru, která po nich v Srbsku a Chorvatsku vznikla, zaplňuje nová nastupující generace pouze zvolna. Dosti odlišná je pak situace ve Slovinsku, ze kterého se stala Mekka undergroundového komiksu. A tím se oklikou vracíme zpět ke Stripburku.
Východní EvropaNová avantgarda
Strip Core, vydavatel Stripburku, je totiž alternativní nakladatelství. První antologie ještě byla limitována snahou získat zástupce z co nejvíce zemí, a proto editoři, pokud nevypátrali dostatečně avantgardní kousky, často přimhouřili oko i nad klasičtějším pojetím. U druhého svazku ale přestali klást důraz na jakous takous vyváženost zastoupení jednotlivých států a navíc se výrazně rozšířil okruh spolupracujících autorů, takže ve výsledku je Stripburek 2 mnohem vyhraněnější. Mezi 54 vybranými pracemi se vyskytuje pouze jediný výtvor, který lze s přimhouřeným okem označit za tradiční akční příběh. Když pomineme několik dalších psychedelických úletů, zabývají se zbylé komiksy mezilidskými vztahy, ubíjející všedností života, nablýskanou povrchností popkultury, hledáním záchytného bodu ve společnosti procházející velkými a často destruktivními proměnami, rozpadem Jugoslávie anebo přímo reagují na bombardování Srbska; vrací se i téma 2. světové války. Humoru, který by nebyl antracitově černý a sžíravý, je v antologii opravdu poskrovnu (Darko Macan v úvodu tvrdí, že jedinou drobnou výjimku představují příspěvky Čechů).
Z většiny komiksů dýchá nejistota, deprese, chaos a zmar a příběhy s optimistickým vyzněním by se daly spočítat na prstech jedné ruky, takže nepřipravený citlivější čtenář ze Západu musí nejspíš získat dojem, že východní část Evropy nebude příliš vhodné místo pro život.
Po formální stránce představují oba Stripburky neobyčejně pestrou podívanou – a to i přesto, že jsou s výjimkou obálky černobílé. Jenom nepatrný zlomek komiksů má v záhlaví uvedena dvě jména (tj. kreslíř a scénárista nejsou jedna a táž osoba), všechno ostatní jsou čistě sólové autorské záležitosti. Editoři kladli důraz především na náměty a sdělované myšlenky – to sice neznamená, že by podceňovali výtvarný rozměr komiksu, nicméně jejich měřítka vycházejí z undergroundové estetiky. V antologii se proto mísí kresby velmi syrové s naprosto suverénními, koláže se prolínají s olejomalbami. Stejně tak se živelní podzemní tvůrci střídají s výtvarníky, kteří už se stačili zachytit drápkem v západním komiksovém průmyslu – Chorvat Danijel Žeželj pracuje pro americké Vertigo, Ukrajinec Igor Baraňko pro francouzské vydavatelství Les Humanoides Associés, Slovinec Tomaž Lavrič pro francouzský Glénat. Leč i někteří další neznámí autoři představení v těchto sbírkách by s trochou štěstí mohli udělat kariéru za hranicemi své země – třeba Rus Askold Akišin nebo Estonec Veiko Tammjärv. Vzhledem k tomu, že Stripburek obsahuje kontakty na všechny zúčastněné, není vyloučeno, že nakonec někomu přímo dopomůže k zajímavému kontraktu.
A ještě něco málo k národnostnímu složení přispěvatelů – už v první antologii převažovali ex-jugoslávští autoři, ve druhé pak nad všemi ostatními dominují v poměru 34 ku 20. Je to z mnoha důvodů pochopitelné – jak kvůli nejsilnější místní tradici, tak vzhledem ke starým vazbám, které slovinským editorům umožnily vypátrat a oslovit právě tyto tvůrce. Přesto se nelze ubránit drobné výtce, že minimálně počet Slovinců neodpovídá jejich skutečnému postavení na mapě východoevropského komiksu. Po ex-Jugoslávcích mají v prvním Stripburku největší zastoupení Poláci, Rusové a Češi (po třech autorech), ve druhém se počet Poláků rozrostl na šest a počet Čechů na pět, zatímco množství Rusů se zredukovalo na dva. A je určitě veliká škoda, že zcela chybějí Slováci, ačkoli jejich komiksová produkce určitě není nezajímavá.
Na celý projekt se navíc nabalují další akce. Vydání druhého Stripburku doprovázela výstava složená z děl otištěných ve sborníku. Její úvodní vernisáž proběhla 27. listopadu 2001 v Lublani a poté komiksová přehlídka putovala Maďarskem, Francií, Chorvatskem, Itálií, Německem, Švédskem, Portugalskem a Norskem, aby v listopadu 2003 svou pouť uzavřela v Toulouse na festivalu Du Monde aux Balkans. Na každou z průběžných vernisáží bylo pozváno několik autorů, kteří tak získali jedinečnou příležitost navázat nové kontakty a na vlastní kůži poznat komiksové dění v jiných zemích.
Na závěr pak stojí za upozornění, že další Stripburek má vyjít v roce 2006. Bude určitě zajímavé porovnat, kam se posune oproti svým předchůdcům, i to, kam se posune samotný východoevropský komiks.