Erik Siegl
Albánie je většině (Středo)Evropanů, přes svou relativní geografickou blízkost, zemí málo známou a vzdálenou. Ojedinělá příležitost ji lépe poznat alespoň prostřednictvím fotografií se naskytla na přelomu listopadu a prosince minulého roku v Toskánském paláci na Hradčanech, kde se konala výstava albánského fotografa Pira Naçeho. Při příležitosti státního svátku Albánie (28. listopad – výročí prohlášení albánské nezávislosti v roce 1912) ji zorganizovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR a albánské velvyslanectví v Praze. Protože výstava trvala krátce a nedostalo se jí bohužel širší mediální publicity, je tato zvláštní fotografická příloha pokusem ji čtenářům Navýchodu alespoň omezeně zprostředkovat.
Piro Naçe (nar. 1928 na Korfu) se o fotografii začal zajímat během svého studia žurnalistiky na FF UK v Praze v letech 1948-1950. Základy řemesla si osvojil v Národním institutu československé fotografie a v ateliéru „u Rybky“ se seznámil i s J. Sudkem a K. Plickou. Původním povoláním redaktor kulturních pořadů v albánském rozhlase je dnes v zahraničí asi nejznámějším albánským fotografem, i když se fotografováním nikdy profesně neživil a za vlády komunistů byly jeho fotografie i v samotné Albánii málo známé. Po pádu komunistického režimu a otevření hranic vystavoval mimo jiné ve Francii, Německu, Itálii, Řecku, USA. Roku 1997 byl oceněn francouzským vyznamenáním Rytíře Řádu umění a literatury. Je předsedou Společnosti albánských fotografů „Gjon Mili“ a patří rovněž k zakladatelům Společnosti přátel ČR-Albánie. Je autorem několika dokumentárních filmů o historii albánské fotografie a v současnosti na stejné téma dokončuje knihu.
Hranice oficiálního tabu v kultuře a toho, co smělo být publikováno, byly v Albánii mnohem užší než kdekoliv jinde v komunistické Evropě. Stalinistický režim Envera Hoxhy (tzv. enverismus) byl ostatně nejkrutější a nejkrvavější komunistickou diktaturou v poválečné Evropě. Podle střízlivých odhadů bylo přes 5000 osob z politických důvodů popraveno a asi 30 000 posláno do internace. Někteří odpůrci režimu strávili ve vězení 30 i více let. Na rozdíl od Československa zde diktatura stalinistického typu trvala bez výraznějšího uvolnění 45 let až do svého páduv roce 1991 a o rehabilitaci obětí ještě za diktátorova života (E. Hoxha zemřel roku 1985) nemohlo být řeči. Represe náboženství a kultury dosáhla vrcholu v období tzv. kulturní revoluce a kampaně za vybudování první ryze ateistické země na světě (1967). Stovky kostelů a mešit byly bourány či přebudovávány na tělocvičny a sklady, pouhé vlastnictví Koránu či Bible bylo závažným trestným činem. Za pokřtění dítěte v internačním táboře byl kněz Shjtefen Kurti v roce 1971 dokonce popraven. Režim se v šedesátých letech úplně izoloval od východního bloku a vydal se cestou autarkie a pochybné nezávislosti. Kvůli údajnému obklíčení americkým a později sovětským imperialismem a revizionismem sousedů jsou v Albánii budovány desetitisíce bunkrů a obyvatelstvo vychováváno k nacionalismu a xenofobii. Ideu naprosté soběstačnosti, která nakonec zemi přivedla na pokraj ekonomického kolapsu, doprovází hrdě vyhlašované heslo „Je nás 603 miliónů“ (myšleno společně s maoistickou Čínou – pozn. aut.).
Při velké chudobě a zaostalosti země, navíc posílené dobrovolnou mezinárodní izolací od štědrých soudruhů ve východní Evropě, byl podmínkou přežití albánského komunistického režimu tvrdý teror a nepřetržitá ideologická a pracovní mobilizace obyvatelstva. O co hůře se v Albánii žilo, o to více režim vyžadoval propagandistickou fasádu a obrazy spokojených lidí, plných budovatelského elánu a optimismu. Oblíbeným tématem fotografií Pira Naçeho je však tradiční život na albánském venkově, jehož archaismus a zaostalost bez větších obtíží odolávaly i socialistické „modernizaci“. Jsou svědectvím všední každodennosti nejchudší země Evropy, ve které zůstalo zachováno mnoho ze starého Balkánu a Středomoří. Další Naçeho reportážní fotografie z 60.–80. let spíše než nadšené dělníky a kolchozníky ukazují, jak lidé tvrdě a za pomoci primitivních nástrojů obdělávají pole, stavějí cesty či pouze stojí přes noc frontu před obchodem, aby se na ně ráno dostalo mléko. Tyto fotografie zobrazující běžný život se nehodily ani do novin ani na vystavení a putovaly tzv. „do šuplíku“.