Architektonické památky postavené v průběhu středověku a v době osmanské vlády, kostely a kláštery ze 14. století, mešity, ale také sekulární stavby jako pevnosti, městská centra a mosty charakterizují kosovský region a tvoří místní působivé kulturní dědictví. Stavby do posledních let 20. století neporušené se však během několika let objevily na seznamu ohrožených památek.
Jejich žalostný stav, který konstatovala už v březnu roku 2003 mise expertů UNESCO, se ještě zhoršil po březnu v roce 2004, kdy došlo v Kosovu k útokům Albánců na srbskou menšinu. Ty byly vedeny především proti pravoslavným kostelům a klášterům, které pro mnoho Srbů představují srdce srbské duchovní a národní identity. Srbové se nezdrželiodplaty a za oběť jim vzápětí padlo několik mešit. Kromě desítek mrtvých a stovek zraněných tak střety přinesly i desítky zbořených a vypálených kostelů a klášterů a zničení dalších památek nevyčíslitelné hodnoty.
Krátce po výbuchu násilí v březnu 2004 byla vyslána druhá mise UNESCO, aby posoudila rozsah poškození kosovských památek a doporučila opatření na jejich záchranu. Letos ve dnech 6. až 12. května se pak uskutečnila další, speciální mise do Prizrenu na záchranu chrámu Bogorodica Ljeviška a jeho fresek, což umožnila finanční podpora italské vlády. Navíc již v roce 2004 se stal klášter Dećani první kosovskou památkou zapsanou na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Dne 13. května se pak v Paříži konala 1. mezinárodní konference dárců na záchranu a ochranu kulturního dědictví v Kosovu. Jejím výsledkem je nejen slíbených 10 mi-lionů dolarů a přijatá strategie postupu při obnově památek v Kosovu (za spolupráce a dárcovství mezinárodních vládníchi nevládních organizací a soukromých dárců a nadací), ale i snaha o vychovávání k pocitu vlastní zodpovědnosti místních etnik a skupin.
Je mimo pochybnost, že výchova a vzdělávání všech složek společnosti k uvědomění si hodnoty a významu kulturního dědictví obecně je pomalý a dlouhodobý proces. Mezi některými skupinami obyvatelstva bude problematické přesvědčit jejich vlastní příslušníky dokonce o tom, aby chránili památky patřící „jim samotným“. Tento úkol by měl být tou nejvyšší prioritou místní samosprávy stejně jako vyšších politických míst.