Ivana Skálová
Ing. Jiřina Dienstbierová je pracovnicí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde se zabývá problematikou médií a komunikace s veřejností. Zároveň je ředitelkou Informačního střediska pro spolupráci se Srbskem a Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou, které vzniklo v rámci Rady pro mezinárodní vztahy založené před deseti lety Jiřím Dienstbierem.
Jak a proč vzniklo Informační středisko?
Informační středisko vzniká v letošním roce. Jsme přesvědčeni, že je v našem zájmu, aby se balkánské země postupně začleňovaly do evropské integrace. Protože máme časový náskok, můžeme jim nabízet své zkušenosti z transformace a z jednání o asociačních dohodách a o členství v Evropské unii. A poskytovat doma informace všem, kteří mají o různé formy spolupráce zájem. Tady už probíhá spousta aktivit, ale ví se o nich málo. Přitom se ukazuje, že by spousta lidí chtěla navázat spolupráci například se Srbskem, ale neví jak, neví na koho se obrátit. Chceme tedy přispět k tomu, aby se to změnilo. Na projektu spolupracují lidé, kteří mají v Srbsku a Černé Hoře dobré kontakty, třeba Jiří Dienstbier nebo Judita Štouračová, která do loňského roku působila čtyři roky v Srbsku a Černé Hoře jako česká velvyslankyně.
Mělo by jít jen o pomoc nebo spíš o spolupráci?
Chtěli bychom podporovat co nejširší spolupráci. Hodně důležitá je dimenze ekonomická. U nás je mnoho podnikatelů, kteří chtějí expandovat a jít někam dál, dobývat velký svět, ale – kromě těch největších firem – zatím nemají dost informací a někdy ani odvahu jít do neznáma. Balkán nabízí českým podnikatelům velkou šanci. V Srbsku začínají probíhat privatizace a zájem mezi našimi podnikateli už se projevuje. Sami víme, jak probíhala privatizace u nás, takže si dovedeme představit, jak probíhá na Balkáně. Všechno tedy bude ještě mnohem složitější, ale přece jen, pokud podnikatelé mají zkušenosti s naší privatizací, byla by škoda, kdyby se neprosadili tam. Víme, že třeba ČEZ na Balkáně zabodoval a má zájem o privatizace v Srbsku, v Černé Hoře i v Makedonii. Paní Štouračová, která pracuje pro středisko, je ekonomka, zakládala například CzechTrade (Českou agenturu na podporu obchodu – pozn. red.) a dobře zná hospodářské poměry v oblasti, takže ekonomická spolupráce patří k prioritám našeho zájmu.
Co konkrétně pro tuto spolupráci děláte?
V přípravné fázi navazujeme kontakty s podniky, kraji, školami, abychom získali co nejlepší přehled o existujících vztazích. Například Jihomoravský kraj navázal spolupráci se srbskou Šumadijí, zájem mají další. Jednali jsme s hejtmanem Libereckého kraje a dohodli jsme se, že se jim pokusíme vytipoval zájemce, kteří by se chtěli setkat. Někdy koncem října bychom chtěli společně uspořádat setkání podnikatelů – my se pokusíme sehnat někoho ze srbské strany a liberecký hejtman sezve liberecké podnikatele, a tam se již dohodneme na něčem konkrétním.
Takže chcete být v podstatě jakýmsi zprostředkovatelem?
Nejen zprostředkovatelem, máme představu i o nějakých vlastních projektech. Rádi bychom se zapojili do velkého projektu UNESCO na záchranu kostelů v Kosovu. Nádherné pravoslavné kostely ze 13. a 14. století byly během kosovských bojů a při nepokojích v loňském roce poničeny. Rádi bychom sehnali prostředky na opravu některého z nich. Některé památky jsou totálně zničené, a na to bychom prostředky asi nesehnali, ale jsou tam i menší… Pokud by se to podařilo, mohlo by to částečně přispívat k řešení velmi nepřehledné situace v Kosovu. Když se bude obnovovat kulturní dědictví, mohly byse začít uspořádávat i mezilidské vztahy.
Už máte nějaký projekt za sebou?
Vydali jsme publikaci Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. Zabývá se současnými politickými, hospodářskými a kulturními kontakty, mimo jiné také historickými kořeny našich vztahů, protože vzájemná spolupráce trvá už od 19. století a už dříve najdeme svědectví styků. Srbsko bylo na naší straně v první světové válce, Jugoslávie nás podporovala v době Mnichova, v roce 1968 probíhaly v Bělehradě demonstrace na podporu Pražského jara a proti sovětské invazi do Československa, stovky jugoslávských intelektuálů podpořily Chartu 77, i když byli sami v komplikované situaci. Víme, že v době válek na Balkáně mnozí lidé v Bělehradě nejen nesouhlasili s režimem Slobodana Miloševiće, ale byli v aktivní opozici. Mohutné demonstrace rozháněla policie, ale světová média byla posedlá diktátorem a málokdo odvážným demonstrantům a zavíraným a vždy znovu obnovovaným nezávislým médiím vyjádřil alespoň morální podporu. Proto si myslím, že jim to tak trochu dlužíme.
Jak bychom mohli tento dluh splatit?
My jsme se publikací o česko-srbských vztazích pokusili položit první z kamínků uvědomování si společných věcí z minulosti, které se povedly a spojují nás. Dále je nutné hledat společné priority do budoucna. Mluvíme-li konkrétně o Srbsku, nestabilní Balkán je v době rozmáhajícího se světového terorismu pro budoucí vývoj a bezpečnost Evropy nepřijatelný. Tato situace se bude muset řešit a Česká republika by v tom díky svým dlouholetým vztahům se Srbskem mohla sehrát významnou roli.
Vypadá to ale, že naše politická reprezentace nemá velký zájem o východní směr a zbytečně tím pálí mosty, které bude muset jednou zase postavit…
Srbsko a Černá Hora patří dnes k prioritám české zahraniční politiky. Premiéři Špidla i Gross a mnozí další celostátní i regionální politikové byli a jsou nakloněni této podpoře, mají zájem o spolupráci, uvědomují si její význam pro ČR, ale v tom návalu každodenních domácích problémů často nestačí na vytváření ucelené koncepce. Zatím to byl také problém kapacit. Ale už jen to, že mezi státy, jimž má být určena zahraniční rozvojová pomoc, byly zařazeny i Srbsko a Černá Hora a Bosna a Hercegovina, a že se to stalo součástí vládního programu, považuji za velmi pozitivní. Určitým signálem je také to, že jsme v rámci programu zahraniční rozvojové pomoci získali na podporu střediska grant od Ministerstva zahraničních věcí, který nám umožní například zřídit a obsluhovat webovou stránku.
Vím, že jste se v loňském roce podílela na vypracování Zprávy o stavu země, z níž vyplývá, že občané ČR jsou poměrně netolerantní k cizincům. Neděláme ale tak trochu rozdíl mezi cizinci „západními“ a „východními“…
Ano, tohle tady pořád přetrvává. Ale zdá se, že i v tom se situace mění. Zajímavé také je, jak cizinci vnímají Českou republiku. Je to trochu překvapivé, ale Česká republika je nejoblíbenější u Rusů. Také jsme oblíbení v zemích, které s námi nesousedí, které jsou daleko, takže například Kanada považuje Českou republiku za sympatickou a příjemnou. Nejhůř nás vnímají nejbližší sousedé, Němci a především Rakušané.
Měl by se náš vztah k cizincům změnit „zdola“, nebo by to měla být jakási vládní politická linie?
Pokud je něco politickou linií, je to vždy jednodušší. Důležitou roli hrají také média, protože výrazně ovlivňují mínění lidí, a jestliže se vyjadřují objektivně, má to velký pozitivní vliv a je možné situaci měnit. Musím však říct, že Češi mají stále pozitivní vztah k zemím bývalé Jugoslávie a není to, jak někdo říká, jen proto, že se tam jezdí k moři. Je to jistě jeden z možných důvodů, ale musíme si uvědomit, jaké byly kulturní vztahy v minulosti, jak tam Češi zakládali pivovary, stavěli dráhy, jak ty vztahy byly blízké. Přispívá k tomu také řeč, která je nám blízká. Podívejte se na dnešní mladou generaci – oblíbila si Kusturicovy filmy, které se tu často promítají, když sem přijede jakýkoliv balkánský „šraml“, tak je tam plno a lidi to mají rádi… Vidíme, že i Balkán nám má co říct a má nám co dát, takže bychom měli mít oči a uši otevřené a dívat se a poslouchat…
Přednedávnem jste navštívila Petrohrad. Jaké jsou Vaše dojmy ze současného Ruska?
Petrohrad je trochu něco jiného než Rusko a vzhledem k tomu, že to byla moje první cesta do Ruska, nemůžu moc srovnávat. Mám ale ráda architekturu a jsem hodně kritická a v tomhle mě Petrohrad „dostal“, hodně se mi tam líbilo. Myslím si, že je tam obrovský potenciál. I když máme s Ruskem zkušenost jakou máme – a i mě se to tenkrát dotklo, nechtělo se mi mluvit rusky, měla jsem potíže a nemohla jsem se dostat na vysokou školu kvůli tatínkovi – od roku 1989 uběhlo spousta let. Rusové se nám omluvili a jak oni, tak svět už jsou dnes samozřejmě někde jinde. V dnešním globálním světě je podle mě pro přežití Evropy důležitá úzká spolupráce s Ruskem. Těm obrovským trhům, které vznikají v Číně a Indii, může Evropa konkurovat jen v této spolupráci. V Petrohradě jsme se setkali s mnoha lidmi, z nichž někteří mají vliv i na celostátní politiku, a jejich přáním je stát se součástí Evropské unie. V tuto chvíli je to utopický sen, který by se mohl případně naplnit až za velmi dlouhou dobu, ale jako cíl je pro pozitivní vývoj v Evropě a vlastně i pro mír ve světě důležitý.
Kde jsou podle Vás hranice rozšíření EU na východ?
Ten momentální šok z toho, co proběhlo ve Francii, zabrzdí spoustu věcí a možná že se budeme teď několik let muset bavit jen o konstituci, místo aby se řešily otázky rozšiřování, hranic Evropy a podobně. Ale pokud se v rámci krize kolem ústavní smlouvy budeme bavit o těchto věcech, může to určitě mnohé vyjasnit. Budeme-li přemýšlet o další vlně rozšiřování, pak bychom se měli bavit o Balkánu, protože uprostřed Balkánu nemůže zůstat „černá díra“, jak to občas někdo nazývá. Představa, že součástí EU bude Bulharsko a Rumunsko a na druhé straně Chorvatsko a Slovinsko, a mezi tím zůstane tato černá díra, je naprosto škodlivá. Navíc všichni ekonomové vědí, že Srbsko je klíčovou ekonomickou oblastí Balkánu a všechny cesty, které vedou z jihu do Evropy, vedou přes Srbsko.