Proč se vlastně říká, že je sůl nad zlato? Zjistíme to na samém jižním okraji slovinského pobřeží, v hloubi Piranského zálivu na hranicích s Chorvatskem, kde se na zhruba šesti stech hektarech rozkládá Krajinný park Sečoveljske soline – Sečovljanská odsolovací pole. Okolní krajina vděčí za svůj vzhled staletému působení lidí, kteří se zde už odpradávna věnovali těžbě mořské soli. Ta se pro ně stala hlavním zdrojem obživy – ceněná pro svoji vysokou slanost a jemnou chuť, putovala i na tabule benátských velmožů či habsburských vévodů.
Proces získávání soli z moře je složitější, než by se mohlo na první pohled zdát, a přitom se od 13. století, kdy zde odsolovací pole vznikla, změnil jen málo. Mořská voda je do odsolovacích polí přiváděna několika kanály, takzvanými solnými cestami, a je zachycena do desítek mělkých nádrží, rozdělených nízkými hrázemi z bahna. Poté, co část vody odstraní vzduchem poháněné pumpy a část se odpaří působením slunce a větru, jsou v hrázích na několika místech proraženy otvory a voda přeteče do další, jen o několik centimetrů níže položené řady nádrží. To se opakuje, dokud voda není důkladně přefiltrována a zbavena nečistot. K tomu napomáhá na dně uměle vytvořená silná vrstva mikroorganismů a sádrovce. Tato „izolační vrstva“ zabraňuje smíchání soli s bahnem a díky ní poté na polích zůstávají jen bělostné krystalky.
Sběr a sušení soli byly sezónní práce, které probíhaly jen v období od dubna do září. Sůl se sbírala ručně, poté se sušila a proplachovala, případně obohacovala jódem. Do solných skladišť po celém istrijském pobřeží, z nichž některá můžeme spatřit mezi letovisky Portoroží a Piranem, ji pak rozvážely těžké a dlouhé lodice. Přestože se zde mořská sůl sbírá dodnes, dnešním dělníkům práci ulehčují vozíky umístěné na kolejích mezi jednotlivými kanály. Část odsolovacích polí byla zpřístupněna veřejnosti a bylo zde vybudováno maličké muzeum místního tradičního řemesla. Za zmínku také stojí, že krajinný park byl zařazen na seznam světového přírodního dědictví UNESCO jako chráněný mokřad, protože na opuštěných hrázích a v jejich okolí sídlí na 270 druhů vzácného vodního ptactva. Projdete-li se po úzkých, popraskaných hliněných stezkách mezi mělkými nádržemi a zahledíte se do odlesků zapadajícího slunce na jejich hladině, budete mít pocit, že se tady, v Sečovlje, téměř zastavil čas.