Krymský uzel

Ondřej Klípa

Setkáním vrcholných sovětských politiků na Krymu začal rozpad SSSR, stín komunistického impéria však odtud ještě nezmizel. Jak napovídá název vypůjčený od politologa Andreje Malgina, poloostrov byl ponořen hned do tří propletených problémů. První tvořil spor Ukrajiny a Ruska o mohutnou Černomořskou flotilu, kotvící v krymském Sevastopolu. Ve snaze o vlastní loďstvo nemohla mladá Ukrajina hledět jinam než právě na ocelové sevastopolské koráby. Další důvod Ruska, Kyjeva i světové veřejnosti pro zaostření pozornosti na Krym byly snahy o jeho osamostatnění. A snad již posledním a dodnes trvajícím dědictvím sovětských „průšvihů“ je návrat Krymských Tatarů z vyhnanství.

Primátor Moskvy Jurij Lužkov chtěl Sevastopol přímo administrativně podřídit ruské metropoli. Rusové mají k poloostrovu v Černém moři totiž velmi osobní vztah. Roku 988 přišlo na Rus křesťanství skrze křest kyjevského knížete Vladimíra I. Velikého ve starořeckém přístavu Chersonez, právě na území dnešního Sevastopolu. Sláva moskevského Třetího Říma se spojila s Krymem při dobývání jižní Ukrajiny carevnou Kateřinou Velikou. Díky porážce Turků a Tatarů jejím vojskem vstoupili Rusové roku 1783 také na krymský poloostrov a v tomtéž roce Sevastopol v imperiálního střihu založili. Ničili však přitom co možná nejvíce stop po tatarské kultuře a tlačili Tatary k masové emigraci. Ruská armáda srostla s Krymem ještě silněji za Krymské války v polovině 19. století. Tehdy neúspěšný boj ruští historici oslavili jako hrdinné vzepjetí zbabělé přesile (po boku turecké armády válčili Francouzi, Britové a dokonce Sardinské království). Bezprostřední frustrace z porážky se však kompenzovala terorizováním Tatarů, nařčených z kolaborace s nepřítelem. Urputné boje bránící a pak zpětně dobývající Sevastopol a Kerč za Veliké vlastenecké války (ruský název pro druhou světovou) vynesla obě místa mezi „města hrdiny“, které mají pomník u moskevského Kremlu.

V roce 1954 Ukrajinec Nikita Chruščov předal své rodné vlasti krymskou oblast z celku RSFSR jako dar k výročí 300 let od podřízení ukrajinských kozáků Moskvě na Perejeslavské radě. I když se za ním skrývaly možná i osobní boje kremelských vůdců, nikdo takovému aktu v hloubi nové světové velmoci až do rozpadu Sovětského svazu nevěnoval pozornost. V roce 1992 ale prohlásila ruská Duma předání Krymu za nelegální. Spor byl vyřešen teprve podepsáním rusko – ukrajinské smlouvy o přátelství, spolupráci a partnerství z roku 1997, kdy Rusko širokou politickou shodou na Krym rezignovalo. Ve skutečnosti mu ale vždy šlo hlavně o zachování mohutné flotily s jadernou výzbrojí. Krym plný ekonomických a etnických problémů byl v ústech prostořekých poslanců Dumy a v projevech veřejného mínění prostředkem k zastrašení a nátlaku na Kyjev, spíše než opravdovým cílem. Drtivá většina flotily nakonec zůstala v ruských rukou. Kyjevu je sice stále trnem v oku, ale také jistým zdrojem příjmů z pronájmu pro děravou ukrajinskou pokladnu.

Ruštější než Moskva

Kdo se s tímto stavem rozhodně nesmířil byli krymští Rusové, tvořící před rozpadem svazu dvě třetiny populace a i dnes stále přes polovinu obyvatel poloostrova. Rusko – ukrajinskou smlouvu chápali jako národní zradu. Spoléhali přitom, že se proti ní postaví opoziční ruská komunistická strana. Komunistická ideologie v Rusku totiž často jen nepatrně překrývala staré carské vize. Sovětská moc však především zásadně proměnila krymskou populaci, která teď byla ponechána napospas „cizí“ zemi.

V roce 1941 Stalin deportoval z Krymu daleko na východ německé obyvatelstvo před postupujícími nacisty. O tři roky později, kdy již Rudá armáda nezadržitelně postupovala v protiútoku, nechal deportovat další etnika – z drtivé části neprávem obviněná z kolaborace s nacistickou správou. Z Krymu byly odvezeny tisíce Řeků, Arménů, Bulharů a přes 180 tisíc Krymských Tatarů. Deportace (nejčastěji do Uzbekistánu) probíhaly takovým způsobem, že téměř polovina všech odsunutých během cesty nebo v prvních letech po přestěhování zemřela. Bez jakýchkoliv prostředků byli vysazeni v holé stepi, jejíž samo strádající obyvatelstvo nebylo této „zásilce“ vůbec nakloněno. Uzbekistán je v tatarštině dodnes nazýván Mirazgul, což prý znamená „hladová step“. Deportace proběhla během jedné noci, kdy byla tatarská sídliště obklíčena a obyvatelé – většinou starci, ženy a děti – byli nahnáni do dobytčáků. Tatarští muži totiž ještě válčili na frontě (přitom obviněni z kolaborace!). Tataři z několika nenápadných vesnic u Azovského moře byli v následujících dnech utopeni.

Do vylidněného Krymu začali v hojném množství přijíždět většinou Rusové. Mezi nimi bylo množství politických prominentů – zasloužilé nomenklatury, protože Krym jako „ruská riviera“ se stal vyhledávaným letoviskem. Tatarské domy v krásných pobřežních letoviscích Jalty a Alušty obsadili přistěhovalci. V krymských kolchozech nyní pracovala nová síla. Krym s ruským obyvatelstvem se měl náhle podřídit mladému státu „chachlů“, jak jsou hanlivě nazýváni Ukrajinci podle dávných kozáckých culíků (chocholů) na temeni vyholené hlavy.

V roce 1991 byl obnoven status krymské autonomní republiky (avšak ne pod tatarským vedením a ne v rámci Ruska), nicméně nároky Rusů se stupňovaly. Již o rok později krymský parlament vyhlašuje nezávislost na Ukrajině a v roce následujícím je zřízena funkce krymského prezidenta. I když nezávislost není Kyjevem akceptována, záhy vydávané dekrety krymského prezidenta stále více oddělovaly poloostrov od Ukrajiny de facto a dokonce i hodiny na Krymu běžely podle moskevského času. Nakonec až vnitrokrymské spory ukončily rozpad státu a prezidentská funkce – i s jeho dekrety – byla opět zrušena.

Požadavky krymských Rusů se nyní zaměřují především na výsadní práva ruštiny. Chtějí zákonnou ochranu před rušením svých škol a postupující dominancí ukrajinštiny jako hlavního vyučovacího jazyka. Napětí do vztahu krymských Rusů a Kyjeva znovu vneslo vítězství Juščenka v posledních prezidentských volbách, ve kterých Rusové volili téměř stoprocentně opozičního kandidáta Janukovyče. Protestní akce za záchranu ruského jazyka a kultury, nesoucí např. Puškinovo jméno (básník na Krymu pobýval a tvořil), byly ještě zesíleny demokratizační atmosférou svobody slova a libovolné kritiky vlády. Krymští Rusové jsou enfant terrible Ukrajiny i na mezinárodním poli, kde úspěšně kazí vztahy s NATO a nadále udržují nestandardní vztahy s Ruskou federací, např. úsilím o výhody při nákupu ruského zemního plynu.

V těchto komplikovaných vztazích se brzy ukázal i třetí konec krymského uzlu v podobě návratu Krymských Tatarů z vyhnanství. Osudem vláčený drobný národ se tak jako v osmansko – moskevských bojích, válce krymské, občanské a druhé světové, připletl se svou snahou o přežití doprostřed šachovnice velkých hráčů.

Tataři chtějí domů

Tataři nesouhlasí s autonomií pod vládou krymských Rusů, ve které byla dokonce zrušena záruka tatarské reprezentace v krymském parlamentu z počátku 90. let. Usilují přitom o vytvoření alespoň nějaké formy národní domoviny. Nutno připomenout, že jejich požadavky se opírají o tři století státu sice kontrolovaného Osmanskou říší, ale mohutného a prosperujícího.

Krymský chanát byl založen v polovině 15. století tatarskou dynastií Girejů na troskách mongolské Zlaté hordy, která si Tatary podmanila a včlenila do svých řad. V moderní době pak prožívali svůj zlatý věk v prvním desetiletí sovětské moci, kdy byla založena autonomní krymská republika pod vedením Tatarů s širokými možnostmi národního vyžití a relativně svobodně vybranou reprezentací. Naopak v poválečném období měli zřejmě nejhorší postavení (nepočítáme-li trvalou šikanu sovětských Židů) i mezi deportovanými národy. Ani po uvolnění roku 1956, ani po oficiálním zrušení jejich kolektivního obvinění v letech šedesátých a dokonce ani za Gorbačovova uvolnění se až do roku 1988 do své vlasti nesměli vracet. V první polovině 90. let jich však přijelo zhruba 150 000 a dnes jejich počet přesáhl čtvrt milion, přitom více než 100 tisíc Tatarů se k návratu ještě chystá v zahraničí.

Prvním úskalím v cestě domů byla cesta samotná, počínaje od ceny letenky. Uzbecké úřady navíc vůbec nespolupracovaly, požadovaly vysoké administrativní poplatky a nedovolovaly odvážet větší majetek. Okradeni tímto druhem cestování se Tataři octli v zemi, ve které neměli žádná práva. Zemědělská půda se rozdávala jen členům místních kolchozů, stavební parcely se Tatarům neprodávaly (většinou by na ně ani neměli). Administrativními cestami a prostým postojem většinového obyvatelstva se Tatarům znesnadňovalo získávání kvalifikované práce. S vidinou na získání svých domů – zvláště na turisticky atraktivním pobřeží – se samozřejmě mohli rozloučit. Nejen deportovaní Tataři, ale i ostatní navrátivší se skupiny, tak byli nuceni stavět své domy často nelegálně. Do konce 90. let vznikly stovky různých druhů sídlišť. I když už sice zmizely stanové tábory a Tataři dnes mají střechu nad hlavou, spousta jejich bydlišť je bez tekoucí vody a přívodu plynu, někde chybí také elektřina.

Doma v cizí zemi

Neuvěřitelnou dobu se táhlo získávání ukrajinského občanství. Protože Tataři nebyli ukrajinskými občany, nemohli si zvolit své zástupce do správy obcí, celého Krymu a samozřejmě celostátního parlamentu. K socio-ekonomické diskvalifikaci se přidala politická, která zas dále prohlubovala úpadek tatarské životní úrovně vyloučením z administrativních zaměstnání a protitatarskou politikou. Tataři sice tvoří už přes dvanáct procent obyvatel, ale polovina z nich byla podle nedávných údajů bez práce. Přes materiální bídu se nyní věnuje pozornost i ohromným mezerám v podpoře tatarského jazyka a kultury. Většina tatarských dětí dnes nemá možnost vzdělávat se v rodném jazyce.

Nehledě na nevlídné přivítání své staré domoviny Tataři velmi rychle obnovili svůj vlastní parlament Kurultaj s regionálními pobočkami a výkonnou radu – jakousi třiatřicetičlennou vládu – Medžlis. Vzhledem k vyloučení Tatarů z politického života však tvoří spíše stínové instituce spravující vnitrotatarské záležitosti a navenek vystupují jen jako mluvčí tatarské komunity. Roku 1999 Medžlis získal statut poradního a konzultativního sboru při úřadu ukrajinského prezidenta, ale krymští Rusové se ho stále snaží diskreditovat a kriminalizovat jako nezákonný subjekt, který pod rouškou loajality jen usiluje o úplné odtržení Krymu a etnickou nadvládu. Často přitom vybírali k rozhovorům „vlastní“ tatarské zástupce, v podstatě kolaboranty, kterým zajistili např. zvolení do parlamentu na kandidátce komunistické strany.

Vztah Kyjeva k Tatarům je dost vypočítavý. Jde mu především o podporu ukrajinského státu. Tatarům bylo jasné, že podporu pro svůj návrat a případné další požadavky mohou hledat jedině v nezávislé Ukrajině a ne u Rusů, se kterými se pojí jak zločinný sovětský systém, tak nepřátelsky naladěné obyvatelstvo na poloostrově. Tatarská loajalita přišla Kyjevu vhod zvláště v době nejostřejších sporů s krymskou autonomií. Tehdy jim také výrazně přispěl na budování nového domova z ukrajinského rozpočtu. Sliby Kyjeva však často mizely v zapomnění nebo narážely v začarovaném kruhu na odpor vlády autonomní republiky. Navíc sami politici podléhají mnoha etnickým stereotypům, bojí se islamizace spojované s příchodem Tatarů a vměšování Turecka – tradičního tatarského spojence – do svých záležitostí. Sjednocení a upevnění vlastního státu a vlastní identity je pro Ukrajince přeci jen důležitější téma než sebeurčení Krymských Tatarů.

Tataři byli na Krymu možná jedinými významnými voliči Juščenka do funkce prezidenta, přesto však pro řadu jejich požadavků není ani dnes dostatek vůle. Hlavní rozhodovací pravomoci se navíc po ústavní reformě přesouvají na vládu, která je opět vedena proruskými politiky. Před rokem Tataři oficiálně vyzvali EU, Radu Evropy, aby zamezily vstupu Ukrajiny do Unie a do Světové obchodní organizace dříve, než zajistí rovnoprávnost Tatarů. Požadují také uznání deportace jako tatarské genocidy.

Pohled mezinárodního společenství je podobně ambivalentní. Nikdo rozhodně nepodporuje rozpad ukrajinského státu, ani vznik nějaké nové autonomní jednotky kontrolované Tatary. Tedy nic, co by zavánělo politickým vměšováním. Svět se však brzy začal zajímat o ekonomickou a sociální situaci příchozích z deportace a narůstající etnické pnutí. Pozornost Tatarů přitahuje navíc jejich zcela nevídaná politická kultura, disciplína a vysoký morální kredit. Již od roku 1957 neúnavně působili jako tvrdě perzekvovaná demokratická opozice vůči sovětskému režimu. Možná právě mocenský teror upevnil jejich rozhodnutí pro ideály svobody, nezávislosti a demokracie, což je výrazně zformovalo prozápadním směrem. Hlavní tatarský předák Mustafa Džemilev – mnohokrát v SSSR vězněný a ponižovaný – dokonce veřejně protestoval proti okupaci Československa.

Ostřílená tatarská reprezentace působí velmi jednotně, nenásilně a po všech stránkách moderně, takže je například v Ženevě, Bruselu či New Yorku rozhodně známější než kterýkoliv krymský politik.

Zatímco Tataři bojují o oficiální uznání jako „původního krymského etnika“, mnoho Rusů je rádo spojuje s mongolskými nájezdníky, divokými barbary z Východu. Kdo je ale svou mentalitou více na „barbarském“ Východě?