Přeložil Miroslav Tomek
Do okupace Krymu Ruskou federací o Krymských Tatarech ve světě věděl málokdo a i na Ukrajině nad fenoménem tohoto etnika málokdo zamýšlel. Národy jsou ve světě známy buď díky síle státu, jejž vybudovaly, jako tomu je v případě USA, či kvůli tragédii (tak tomu bylo v případě Ukrajiny, která se dlouho asociovala s Černobylem), nebo pro svou kulturu – lidé znají Itálii díky malířství, Srby nejenom kvůli dramatickému rozpadu Jugoslávie, ale také z Kusturicových filmů, Francie je zase známa svými filozofy. Krymští Tataři však vlastní stát od konce 18. století nemají, o jejich největší tragédii – deportaci celého národa stalinským režimem, k níž došlo v roce 1944 – se po mnoho desetiletí mlčelo, a kultura… Proč o kultuře Krymských Tatarů málokdo ví nejen ve světě, ale i na Ukrajině? Z jakých tradic vyrůstá? Které její žánry jsou nejzajímavější a nejrozvinutější? Co je na ní zvláštního a fenomenálního? Čím může svět dnes zaujmout?
Název „Krymští Tataři“ nehraje v postoji k tomuto národu a šíření povědomosti o něm ve světě právě pozitivní roli. Za prvé proto, že pro východoevropské národy se slovo Tataři asociuje s dobyvateli, lupiči a žháři z dob Zlaté hordy, označovanými také jako Mongolové. Za druhé proto, že Tataři nejsou jenom krymští, ale například i kazaňští, astrachaňští či mišarští, kvůli slovu Tataři je však často vzájemně zaměňují. Krymští Tataři si sami sice říkají Qirimli a označováni jsou také jako Krymané, nejčastěji se ale setkáme právě s prvním uvedeným názvem. Je pravda, že jako převážná většina Tatarů, i Qirimli vyznávají islám a patří k turkické jazykové skupině, jsou však národem, který vznikl z mnoha etnických skupin, jejichž představitelé na Krymu v různých dobách žili: Taurů, Skytů, Sarmatů, Alanů, Řeků, Gótů, maloasijských Turků, Italů (Janovanů), Polovců, Nohajců atd. Proces utváření krymskotatarského národa se uzavřel v dobách Krymského chanátu v 15. století.
Uvažujeme-li o historickém aspektu krymskotatarské kultury, musíme mít na paměti, že ačkoliv čerpá z vlivů všech etnik, jež na Krymu v různých historických obdobích žily, nejpodstatnější je v ní element muslimský – a muslimský svět se na vrcholu svého rozvoje nacházel právě v 9. až 12. století. Islámská civilizace tehdy učinila mnoho objevů v oborech jako astronomie, lékařství, zeměpis, jazykověda či urbanistika. A právě do tohoto civilizačního prostoru Krym vstoupil v okamžiku, kdy tam započala islamizace, tedy ve 13. století. To je také důvod, proč můžeme toto období, tedy epochu Zlaté hordy, a o něco pozdější éru Krymského chanátu (polovina 15. až konec 18. století), považovat za dobu pro krymskou a krymskotatarskou kulturu velmi plodnou.
Měli bychom také dodat, že islám na Krymu se vyznačoval vysokou úrovní náboženské tolerance, neboť vedle Krymských Tatarů na poloostrově žilo i mnoho dalších národností jiného vyznání. O náboženské toleranci svědčí například to, že na jedné straně mincí, ražených v Kaffě na objednávku krymských chánů, zobrazovali tamgu, rodový znak chánského rodu Girejů, a na druhé straně janovský znak s katolickým křížem. I tato otevřenost k jiným náboženstvím napomáhala rozkvětu kultury v krymském chanátu.
V tomto článku se pokusíme několika zběžnými tahy načrtnout šest aspektů krymskotatarské kultury – architekturu, dekorativní užité umění, hudbu, film a literaturu; uvedeme nejdůležitější památky, jména a jevy, přičemž budeme klást důraz na to, kolik různých vlivů se na utváření této svébytné kultury podílelo, a také na to, v jakém stavu se nachází nyní.
Architektura
Povrchní, obecný dojem o kultuře Krymských Tatarů si současníci mohou učinit z návštěvy Chánského paláce v Bachčisaraji, někdejším hlavním městě celého chanátu. Hlavní rezidence vládců Krymu od první třetiny 16. až do konce 18. století je jediným dochovaným příkladem krymskotatarské palácové architektury a jediným dochovaným palácovým komplexem dynastie Girejů. Návštěvníci tam mohli spatřit Severní a Jižní bránu, Hlavní křídlo (se Zlatým kabinetem a Kávovým pokojem), Pážecí křídlo, Velkou a malou chánskou mešitu, harém, chánskou kuchyni, Sokolí věž, Perskou zahradu, Vyslanecké nádvoří, komplex lázní, chánský hřbitov a náhrobky a další objekty, které v této části Evropy nejsou právě běžné. V nejstarších částech paláce vidíme stopy jednak arabsko-perského a tureckého stylu, jednak italské renesance.
Dnes bohužel už chánský palác není zdaleka autentický – dvakrát vyhořel během rusko-tureckých válek, v letech 1738 a 1771, a po připojení Krymu k ruské říši ho několikrát přestavěli, přičemž jeho krása pokaždé utrpěla. Dnes se na Ruskem okupovaném Krymu v paláci provádí „restaurace“ a UNESCO muselo začít bít na poplach: újmy došly nástěnné malby z 18. století, na fasádě se objevily praskliny a moderní materiály, využité během „restaurace“, svědčí o tom, že z památky chtějí udělat stylizovanou kulisu a zničit její dokumentární hodnotu, která nám skýtá představu o technologiích dávných stavitelů.
Na Krymu se dochovaly i některé další architektonické památky epochy krymského chanátu: madrása (islámská škola) chána Uzbeka ve městě Staryj Krym ze 14. století. Madrasa Zindžirly v Bachčisaraji; maktab (islámská škola nižšího stupně) v Simferopolu, kde se nyní nachází Krymskotatarská knihovna Ismajila Hasprynského, mnohakupolové lázně v Jevpatoriji ze 60. let 16. století; mešita Kebir-Džami z roku 1508 v Simferopolu, mešita Mufti-Džami ve Feodosii, vystavěná podle istanbulských vzorů v roce 1623, po připojení Krymu k Rusku na konci 18. století přeměněná na arménský katolický chrám a od roku 1975 znovu fungující mešita; mešita Džuma-Džami v Jevpatoriji (jediná skutečná stavba vynikajícího osmanského architekta, dvorního architekta Sulejmana I. Nádherného Hodži Sinána, postavená z místního mušlového vápence). Badatelé vyzdvihují jemnost, s níž jsou zbudovány minarety krymských mešit – pečlivě opracované kvádry dokonale lícují a spáry mezi nimi jsou mimořádně úzké.
Za umělecká díla odborníci považují i náhrobky – dürbe, které se díky odolné konstrukci (dělaly se z tesaného kamene), dochovaly až dodnes. Jde například o náhrobek z 15. století v Čufut Kale tři kilometry od Bachčisaraje, Eski Dürbe z téhož období v bezprostřední blízkosti chánského paláce v Bachčisaraji a další). Mauzolea – dürbe byly rozšířené i v jiných muslimských zemích, ta krymská ale mají jeden společný rys, jímž je kompoziční rozmanitost: oblouky, malé kupole, frontony, podezdívky. Dürbe jsou unikátními příklady ornamentální kamenořezby – dávní umělci do nich tesali geometrické a rostlinné vzory, doplněné kaligrafickým písmem. V 17. a 18. stoletím dürbe nabývaly čím dál tím baroknějších forem, jejich konstrukce byly složitější a dekor stále bohatší.
Umělecké řemeslo
V období 15. až 16. století můžeme mluvit o značném rozvoji řemesel na Krymu. O řemeslníky byl zájem, neboť poloostrov byl křižovatkou obchodních cest – černomořskými přístavy na Krymu do Evropy proudilo zboží z Dalekého Východu, Střední Asie, Indie a Íránu. Krymská města navíc samostatně obchodovala se zeměmi Blízkého východu a západní Evropy. Důsledkem bylo to, že tu vyrostla velká města, skutečná centra obchodu a hospodářského života. Například Kaffa na místě dnešní Feodosie byla v 17. století obrovským přístavem, v němž žilo téměř 180 tisíc lidí. Říkalo se jí Kucuk Stambul neboli Malý Istanbul. Město nebylo součástí Krymského chanátu, ale náleželo přímo Osmanské říši, přesto však blízkost obchodního centra takových rozměrů povzbuzovala rozvoj řemesel. Víme, že v 18. století v Krymském chanátu působilo 32 řemeslných cechů, které zhotovovaly keramické a měděné nádobí, přičemž k jeho výzdobě řemeslníci užívali techniku ražby, prolamované řezby či gravírování – všechny tyto techniky se dochovaly do 20. století – lázeňského vybavení (také z mědi a jiného kovu), obuv, oděv, šperky (slavné krymskotatarské filigrány), koberce (zvláště oboustranné vlněné hladké se vysoce cenily) a tak dále. Mnoho řemeslníků se věnovalo také opracování dřeva a inkrustacím.
Hudba
V důsledku historických peripetií absorbovala krymskotatarská hudba melodiku Balkánu, Blízkého východu, Bukoviny, Itálie a Řecka. Instrumentální hudbě se na Krymu do velké míry věnovali Romové – převážně muslimové, kteří na poloostrov od 15–16. století přicházeli z Balkánu, což vysvětluje i vliv vzdáleného Balkánu na zdejší kulturu – a moderní krymskotatarská hudba jejich vlivů využívá. V instrumentální hudbu zde užívali cymbálu, houslí, bubnu a také drnkacího strunného nástroje saz. Badatelé uvádějí, že podobné orchestry zde existovaly až do 30. let 20. století, kdy je nahradily tahací harmoniky, klarinety a další moderní nástroje.
V sovětském období začaly krymskotatarskou hudbu hrát komorní, estrádně-symfonické a symfonické orchestry a sbory. Na jednu stranu to samozřejmě byl úspěch a vzestup na nový vývojový stupeň, na stranu druhou tím přišla o svůj etnický kolorit, který jí zdejší hudebníci začali navracet až v dobách po repatriaci do své původní vlasti. Velkou zásluhu o toto obrození patří vynikajícímu současnému krymskotatarskému hudebníkovi Džemilu Karikovi, který nyní žije v Kyjevě.
Nejdynamičtěji se dnes na Krymu rozvíjí žánry etnického jazzu, rocku, hip-hopu a rapu. Právě jazz je jedním z nejsvébytnějších a velice perspektivních žánrů krymskotatarské hudby – příznačné je, že se opírá o folklórní tradici. Právě tento žánr si zaslouží obzvláštní pozornost, protože má dnes všechny předpoklady k tomu, aby se stal podstatným přínosem pro světovou hudební kulturu a průmysl.
O krymskotatarské hudbě se svět dozvěděl ve chvíli, kdy uslyšel zpívat Džamalu, která v roce 2016 zvítězila v soutěži Eurovize s písní 1944 o deportaci Krymských Tatarů. Její skladby vycházejí z tradiční krymskotatarské hudby. Ona sama je ze současných hudebníků svého národa snad nejznámější, rozhodně ale ne jediná.
Velký přínos pro rozvoj moderní krymskotatarské hudby měl televizní kanál ATR, založený v roce 2006, který musel v roce 2015 kvůli pronásledování ze strany okupačních úřadů přerušit vysílání na Krymu a přesunout se do Kyjeva. ATR, jenž v Kyjevě sídlil už před okupací, měl několik hudebních projektů, zvláště Music Live a soutěž klipů Meydan.FM. Díky projektu Music Live se veřejnost seznámila s rockovou skupinou Shatur Gudur, bardem Asanem Faetandžim, skupinou Alfa Lea a dalšími. Široké uznání si získala Elvira Sarychalil, která ve své tvorbě spojuje krymskotatarskou etnickou hudbu, jazz, fusion, rock a soul. Skupina Hajat zase kombinuje jazz s bohatou vrstvou krymskotatarské svatební hudby. Zpěvačka Ajsel Balyč se zabývá etnojazzem a využívá motivů azerbajdžánských, uzbeckých a krymskotatarských lidových písní.
Nejznámějším krymskotatarským hudebníkem na Ukrajině je kromě Džamaly Usejin Bekirov. Skladatel, jazzový pianista, aranžér, zvukový producent, zakladatel mnoha jazzových projektů a kolektivů, který svého času spolupracoval i s Džamalou. Po okupaci Krymu, kdy vzniklo mnoho společných hudebních projektů mezi krymskotatarskými a ukrajinskými hudebníky, se Bekirov spolu s lvovskými jazzovými interprety Ihorem Hnydynem a Andrijem Kochanem zapojil do projektu Muzyčni kolaboraciji. Základ jejich repertoáru tvoří právě Bekirovovy skladby, jež jsou syntézou krymskotatarské hudby a jazzu.
Literatura
Za „zlatý věk“ krymskotatarské literatury bývá považováno chánské období, tedy polovina 15. až konec 18. století – literatura takzvaná palácová nebo také poezie divanu (jedním z významů slova divan je ve staroturečtině zápis či kniha, kdežto v arabštině to je sbírka básní). Stojí za zmínku, že skoro 30 představitelů chánské dynastie Girejů bylo známo jako básníci, skladatelé, umělci a historici. Díla chánů Mengli I. Gireje (1445–1515) či Gazy II. Gireje Bory (1551–1607) znali lidé nejen na Krymu, ale zájem o ně projevovali i zahraniční badatelé a překladatelé.
Originální formou, vlastní krymskotatarské literatuře, je tvorba potulných básníků, kteří své básně recitovali za doprovodu strunného nástroje saz. V některých krymskotatarských rodinách znají nazpaměť díla hráče na saz Ašyka Umera (1621–1707).
Za jednu z předních postav krymskotatarské literatury se považuje Ismajil Hasprynskyj (1851–1914) – buditel, reformátor školství a zakladatel prvních masově vydávaných krymskotatarských novin Terciman neboli Překladatel, jediného periodika v ruské říši, vydávaného v turkickém jazyce, které četli i v Persii, Číně, Chivě, Buchaře, Egyptě, Bulharsku, Francii, Švýcarsku a USA.
Nemálo krymskotatarských spisovatelů první poloviny 20. století se dočkalo stejného osudu, jako příslušníci inteligence jiných národů pod sovětskou nadvládou: někteří z nich měli vzdělání a nic dobrého od bolševické moci nečekali – sem bychom mohli zařadit Nomana Čelebidžana, Bekira Čobana-zade či Osmana Akčokraklyho – jiní zase důvěřovali bolševickým heslům a ve svých dílech tehdejší moc opěvovali, jako Ešref Šemi-zade či Amdi Herajbaj. Představitelé obou táborů se ve 30. letech stali obětí represí – část zahynula, jiní přežili koncentrační tábory.
Související
Krymští Tataři – zapomenutý národ okupovaného poloostrovaHlavním tématem krymskotatarské poválečné literatury i textů, vzniklých v období po repatriaci zpět na Krym, byla deportace a historie, o níž bylo dosud zapovězeno hovořit. Takovými příklady jsou Šamil Aljadin a jeho romány Pozvánka na ďáblovu hostinu (Iblisnin ziyafetine davet, 1979), Jsem váš císař a bůh (Ja vaš car i bog, 1995), Oběti Kremlu (Žertvy Kremlja, 1995), kniha Zeď pláče (Közyaş divar, 1969) od Ešrefa Šemi-zadeho, básně Lili Budžurové, historický román Gulnar Abdulajevové Šahin Girej (2008), ale i jiná díla. Mnoho autorů píše svá díla rusky, protože rodný jazyk bohužel dobře ovládá jen menší část krymských Tatarů – i spisovatelé, kteří v krymské tatarštině můžou psát, tak nemají příliš mnoho čtenářů. To je také patrně důvod, proč dnes literatura patří k těm oblastem krymskotatarské kultury, které se rozvíjejí nejpomaleji.
Po okupaci Krymu Ruskem se začali Ukrajinci o krymskotatarskou literaturu více zajímat, byl zahájen projekt vydávání ukrajinských překladů krymskotatarské klasiky, byla vyhlášena soutěž pro spisovatele a překladatele Krymskyj inžyr (Krymský fík), a připravuje se také festival krymskotatarské literatury.
Kinematografie
První krymskotatarský film vůbec nesl název Alim a natočen byl v roce 1926 ukrajinským režisérem Heorhijem Tasinem podle scénáře krymskotatarského dramatika Ipči Umera a ukrajinského básníka Mykoly Bažana. Jeho hrdinou byl Alim, místní Robin Hood, ušlechtilý zbojník, který bohatým bral a chudým dával – podobnou postavu znají ostatně v mnoha světových kulturách, stačí vzpomenout slovenského Jánošíka či německého piráta Störtebekera. Je jasné, že filmaři se museli podřídit dobovým požadavkům, zdůraznit marxistický princip přerozdělování a náležitě odsoudit boháče. Přesto režisér dokázal divákům zprostředkovat i etnický kolorit – vyhnul se nebezpečí přílišné exotizace a věrohodně ukázal scény z tržiště, svatby, pohledy na starý Krym, prvky každodennosti i obřady krymských Tatarů tvoří pozadí děje a jsou dnes pro diváka obzvlášť zajímavé.
V letech deportace, tedy od roku 1944 do konce 80. let, se o krymských Tatarech nesmělo vůbec mluvit a tím spíš natáčet filmy na krymskotatarská témata.
V roce 2003 natočil režisér Oles Sanin na základě starého ukrajinského a krymskotatarského folklóru film Mamaj. Ve filmu se uprchlý kozák zamiluje do tatarské ženy, která ho zachránila před smrtí – historie zná období, kdy ukrajinští kozáci a Krymští Tataři bojovali, ale také období, kdy byli spojenci. Ve filmu si zahrál také Achtem Sejtablajev, který se později sám stal známým filmovým režisérem.
V roce 2004 natočil režisér Oleksandr Muratov film Tatarský triptych (Tatarskyj tryptych) podle povídek Mychajla Kocjubynského, ukrajinského spisovatele ze začátku 20. století. Jsou to tři příběhy žen – krymských Tatarek, příběhy o jejich každodennosti, vášních, snech a touhách.
Film režiséra Achtema Sejtablajeva Chajtarma (v jazyce Krymských Tatarů toto slovo znamená „návrat“), natočený v roce 2013, se stal prvním celovečerním krymskotatarským snímkem. Získal si slušný ohlas: nejprve v Krymu a po jeho okupaci také ve zbytku Ukrajiny, nepovšimnut nezůstal ani v některých cizích zemích. Je to film o deportaci Krymských Tatarů v roce 1944 a o krymskotatarském letci Amet-Chanu Sultanovi, vojáku Rudé armády. Film ukazuje, jak absurdní byl Stalinův příkaz deportovat kvůli obvinění z údajné „kolaborace s okupanty“ celý národ.
V roce 2017 měl premiéru další film téhož režiséra, Cizí modlitba (Čuža molytva), který má také základ v reálných událostech. Pojednává o krymskotatarské dívce Sajde Arifové, která za druhé světové války s nasazením vlastního života zachránila před smrtí 88 židovských sirotků – nejprve před nacisty, které přesvědčila, že to jsou děti Krymských Tatarů muslimského vyznání, a poté před deportací, když sovětským úřadům dokázala, že děti jsou židovské národnosti.
Sejtablajev – ukrajinský režisér krymskotatarského původu – natáčí také mnoho filmů na ukrajinská témata, zvláště pro válku na východě Ukrajiny – zmiňme seriál Ústřední nemocnice (Centralna likarňa, 2015) či film Kyborgové (Kiborhy, 2018). V těch svých dílech, kde se věnuje krymskotatarské problematice, se soustřeďuje na historické náměty.
Jsou i jiní krymskotatarští režiséři, například Nariman Alijev, který od roku 2013 natočil sérii krátkých filmů, tvořících ságu Krymské příběhy (Krymski istoriji) o každodennosti dnešních Krymských Tatarů. Zajímavé je, že Alijev natáčí výhradně s neherci, zpravidla se svými příbuznými. Jeho filmy jsou díky tomu realistické a živé.
Dnešek
Fenomén moderní krymskotatarské kultury, lze pochopit jedině tehdy, uvědomíme-li si, že deportaci v roce 1944 doprovázelo ničení nejen národních vzdělávacích a kulturních institucí, historických a kulturních památek, ale i dovedností – v podmínkách vyhnanství se Krymští Tataři museli zabývat výhradně vlastním fyzickým přežitím, nesměli studovat humanitní obory a věnovat se tvůrčí činnosti pro ně bylo takřka nemožné.
Co se týče období po repatriaci do původní vlasti, na Ukrajině až do Revoluce důstojnosti scházela etnonacionální politika, neexistovala koncepce toho, jak by národy, obývající Ukrajinu, měly realizovat své kulturní potřeby. Můžeme říci, že se s tím národy, které mají svou mateřskou zemi například v Německu, Izraeli či Rusku, vyrovnaly? Měly to jednodušší, neboť se jim dostávalo podpory jejich mateřské země. Existovala celá řada problémů, především politických a právních, které stály normálnímu rozvoji krymskotatarské kultury v cestě. Až v březnu 2014, už po ruské okupaci Krymu, poskytl ukrajinský parlament Krymským Tatarům status původního národa na území Ukrajiny; zastupitelský orgán Krymských Tatarů Medžlis byl teprve v roce 2014, po okupaci, uznán jako oficiální politická reprezentace, a deportace byla oficiálně prohlášena za deportaci až v listopadu 2015.
Akutní byla v době masové repatriace otázka fungování krymskotatarského jazyka. UNESCO ho už v roce 2009 označilo za „mimořádně ohrožený“. Obtíže provázely i obrození národních škol – k roku 2011 bylo ze všech 583 všeobecně zaměřených škol na Krymu jen 15 (2,5 %) s krymskotatarským vyučovacím jazykem a 63 (10,8 %), kde byly krymskotatarské třídy. I tam se však hodně předmětů vyučovalo rusky. Jenom 16 % žáků krymskotatarského původu mělo výuku v krymskotatarském jazyce a jenom 39 % mělo krymskotatarský jazyk jako předmět.
Periodika v krymskotatarském jazyce vznikala a zase kvůli nedostatku prostředků zanikala. Každý rok také ubývalo vysílacího času pro krymskotatarský jazyk na krymské státní televizi. Naopak velké zásluhy o obrození krymské tatarštiny má kanál ATR, i tam se ale kromě krymskotatarských programů vysílaly i pořady v ukrajinštině, ruštině a turečtině.
Na druhou stranu se po návratu z deportace – masových rozměrů nabyla repatriace Krymských Tatarů na sklonku 80. let, u Qirimli projevovala velice silná vůle k obrození vlastní tradiční kultury. Krym navíc byl jako potenciální evropský sud prachu místem, kde se soustřeďovala činnost mezinárodních nevládních organizací. Některé z nich ochotně poskytovaly granty na uspokojení jak základních potřeb Krymských Tatarů v podobě výstavby domů, tak i na kulturní účely– především s ohledem na to, aby se podařilo navrátit to, co bylo ztraceno. V Bachčisaraji, již etnolog Oleksandr Rybalko považuje za jakousi vlajkovou loď odsovětizovaného Krymu, neboť zdejší architektura vždy upomínala na krymskotatarskost, ne–ruskost a ne-sovětskost tohoto regionu, vznikly dílny tradičních řemesel. Začalo jejich obrození: krymskotatarské filigrány (pod vedením mistra Ajdera Asanova), krymskotatarská výšivka (Mamut Čurlu, Julja Tulupova), keramika (Rustem Skibin, Mamut Čurlu, Abďul Sejt-Ametov, Maryna Kurukči), batikování (Elmira Sejt-Ametova), malba na skle (Zera Abljazisova), tkalcovství (Sabrije Ejupova) a mnoho dalších.
Po okupaci museli někteří mistři Krym opustit, například Rustem Skibin, který ještě před rokem 2014 vytvořil vlastní styl polychromované malby na talíře, vycházející z krymskotatarské tradice, a učil v Bachčisarajském dětském keramickém studiu. Kromě práce v dílně, kterou přenesl do Kyjeva, se na Ukrajině věnuje sociálním projektům, mimo jiné například poskytuje kurzy art-terapie (hrnčířství a malba na keramice) bývalým vojákům, kteří se účastnili antiteroristické operace na východě Ukrajiny.
Při povrchním pohledu se může zdát, že ruské úřady dnes věnují péči o krymskotatarskou kulturu značné úsilí. Chtějí sice předvést, že o Krymské Tatary dbají, každý jejich krok však má své „ale“. Začala například restaurace Chánského paláce, jak však už bylo zmíněno, je to spíš pseudorestaurace, která podle prohlášení ukrajinského ministerstva kultury může mít za následek zničení hlavního palácového křídla. Na jednu stranu probíhají vykopávky, na druhou stranu se však informace o nálezech nezveřejňují. Panují dokonce obavy, že nálezy se odvážejí do Ruska. Na jednu stranu v Simferopolu dostavěli a otevřeli krymskotatarskou školu Alime Abdennanové, na druhou stranu se počet krymskotatarských škol snižuje, před okupací jich bylo 16, teď už jich je jen sedm. V roce 2015 zahájila vysílání krymskotatarská televize Millet, předtím ale úřady uzavřely kanál ATR, který se musel přesunout do Kyjeva. Vicepremiér Krymu Dmitrij Polonskij navrhl změnit 18. dubna, výročí deportace Krymských Tatarů, který si příslušníci tohoto národa připomínají jako Den paměti obětí deportace, na Den radosti a slavit ho 21. dubna, v den, kdy ruský prezident (s nemalou dávkou cynismu, vždyť to bylo jen měsíc po okupaci Krymu) podepsal dekret o rehabilitaci obětí deportace.
Spolu s tím vším v domech Krymských Tatarů stále trvají domovní prohlídky, mizí a umírají lidé. Kreml drží asi 70 politických vězňů, z nichž většina pochází z Krymu.
Mnoho Krymských Tatarů se po ruské okupaci přestěhovalo na Ukrajinu a založili si instituce zde: v Kyjevě, Lvově a jiných ukrajinských městech. Důležité je nejenom shromažďovat a obnovovat své dědictví, ale také vytvářet v rámci světové kultury něco nového, něco, co by odpovídalo současným tendencím. Na tomto místě nebude od věci ještě jednou vzpomenout jazzovou zpěvačku Džamalu, jazzového skladatele a interpreta Usejina Bekirova, umělce Rustema Skibina, režiséra Achtema Sejtablajeva, a mnoho jiných umělců a mistrů – jejich dílo má svou váhu nejen v rámci krymskotatarské a ukrajinské kultury, ale i té světové. Kromě toho jsou krymskotatarské kulturní projekty na Ukrajině důležité i proto, že přesídlencům pomáhají v adaptaci na nové podmínky a cizí města. Důležité je, že Krymští Tataři předvedli Ukrajincům, že navzdory odlišnostem v tradicích jsou připraveni ne ke konfliktu, ale ke společné tvorbě s těmi, kdo pocházejí z pevninské části Ukrajiny a patří k jiným národům a jiným kulturním tradicím. Hned několik projektů můžeme označit za příklady úspěšné tvůrčí spolupráci – například Muzyčni kolaboraciji, jichž se účastnili lvovští interpreti Ihor Hnydyn, Andrij Kochan, Usejin Bekirov. Naskytly se i příležitosti ke spolupráci s umělci z jiných zemí: například umělecký projekt Stežka, jehož se účastnili umělci z Polska a Ukrajiny, kteří využívali krymskotatarské a ukrajinské znaky, symboly a ornamenty, jež vplétali do veřejného prostoru ukrajinských měst. Tohoto projektu se účastnil polský street-artový umělec Artur Babik a ukrajinští výtvarníci Julija Hušul a Andrij Hurenko, kteří vycházeli z prací krymskotatarského keramika Rustema Skibina.
Po roce 2014 vzniklo v Kyjevě a Lvově několik institucí, zvláště Krymský dům, založený ukrajinským ministerstvem kultury, jejichž činnost nespočívá pouze v pomoci přesídlencům, ale také v popularizaci krymské a zejména krymskotatarské kultury, jejím doplňování novými artefakty a rozvíjení nových směrů – to vše by se mělo dít v těsné spolupráci s jinými představiteli ukrajinského politického národa. Organizace, působící na „pevninské“ Ukrajině také zvou Krymčany z poloostrova, pro něž pořádají motivační a odborné workshopy, po nichž se vrací zpět na okupovaný Krym.
Otázka plnohodnotného fungování krymskotatarské kultury je bezprostředně spojena s ukončením okupace poloostrova a vznikem krymskotatarské nacionálně-teritoriální autonomie. Na to, kdy se to stane a zda to bude za dva, za pět či za 20 let, jsou různé názory. Krymští Tataři, většina Ukrajinců a doufám, že i většina Evropanů, však nepochybuje o tom, že k tomu jednou dojde.