Krym byl vždy, i ve starověku, významnou obchodní a strategickou křižovatkou. Vzkvétal zde obchod, setkávaly se tu rozmanité kultury a zuřily tu kruté boje.
Severní Černomoří a Krym vstoupily do světových dějin už v 1. tisíciletí př. n. l., kdy zde civilizaci představovaly zejména polokočovné kmeny. Stepní oblasti příznivé pro zemědělství a rybnaté pobřeží lákaly různé kočovné národy lepšími pastvinami, stády dobytka a otroky. Prvními z oněch nomádů, o nichž nám můžou něco povědět literární prameny, jsou Kimmeriové. Tento polokočovný kmen íránského původu osídlil podle Hérodota a Strabóna území kolem Bosporu, kterému se v období antiky dostalo názvu Bospor Kimmerský (Kerčský proliv). Popis země Kimmeriů nám zanechal i Homér ve své slavné Odysseji, kde je Kimmerie popsána jako země na nejzazším severu, věčné zahalená v mlhách a mracích. Archeologové tvrdí, že šlo o kmenový svaz různých kmenů a kultur, jež obývaly nejenom severní Černomoří, ale i Malou Asii a Blízký východ.
Tajemní Kimmeriové
Kimmeriové se zapsali do dějin především svými válečnými výpravami. Nejstarší zmínky o nich sahají do 8. st. př. n. l., kdy válčili jako spojenci Asyřanů a krále Sargona II. (722-705) proti říši Urartu (dnešní Arménie), v jejímž čele stál král Rusy I., jemuž se od nich dostalo drtivé porážky. V roce 695 př. n. l. se Kimmeriové přesunuli i do Malé Asie, kde vyvrátili hlavní město Frýgii Gordion. Do druhé poloviny 7. st. př. n. l. Kimmeriové ovládli centrální Zagros, pohoří v Západní Asii, čímž činili velké potíže Asýrii a pravděpodobně také způsobili konečný zánik říše Urartu. S dalším záznamem o aktivitách Kimmeriů (v asyrských pramenech je najdeme pod jménem Gimirri) se setkáme v archivech asyrského krále Asarhaddona (680–669 př. n. l.). V Ninive bylo nalezeno asi 130 dotazů adresovaných slunečnímu bohu Šamašovi, kterého se tázali na radu, jak se uchránit před hrozícím nebezpečím – a jedním z takových nebezpečí bylo vojsko Kimmeriů. V té době Kimmeriové válčili spolu s Médy proti Asyřanům. Od druhé poloviny 7. st. př. n. l. se už vyskytují jenom v Malé Asii, kde vedli válku proti Lýdii. V roce 644 př. n. l. vyplenili král Ligdamid jejich hlavní město Sardy, napadl řecká města na západním pobřeží Malé Asie a v roce 640 př. n. l zahynul v Kilikii. Tažení Kimmeriů do světa konči za jeho syna Sandakšarta definitivní porážkou, již utrpěli od Lýdů, kterým evidentně pomohli i Skytové.
Dodnes nevíme přesně, jestli Kimmeriové, kteří ovládli Asii a ti, kteří žili v v severním Černomoří, patřili ke stejné skupině. Pokud ale propojíme antické a asyrské písemné zdroje, můžeme předpokládat, že skupina příbuzných kmenů, jejichž centrum se nacházelo zpočátku na jihu od Kavkazu, a později se přesunulo na území kolem současného Kerčského průlivu, podnikala velmi úspěšné válečné výpravy vůči svým sousedům a zcela určitě ovlivnila dějiny Blízkého východu. Zajímavé je, že na území Čerkaské oblasti dnešní Ukrajiny bylo objeveno pohřebiště, která kromě kimmerijských obsahovalo i asyrské artefakty.
Skytové přicházejí
Koncem 7. st. př. n. l. ovládli území Kimmeriů Skytové, kteří se také objevili na Blízkém východě, kde pomáhali asyrskému královi Asarhaddonovi (680–669 př. n. l.) v boji proti vojsku Medů v čele Kyaxarésem. Podnikli dokonce vojenskou výpravu proti Egyptu, ale faraon Psammetik I. (664– 610 př. n. l.) jim nabídl dary a válku tím odvrátil, jak píše Hérodotos. Vítezstvím nad Médy, Skytové oddálili pád Asyrské říše a vládli v Asii 28 let, dokud je Kyaxarés nevyhnal zpátky. Poté se těžiště skytských zájmu přesunulo do severního Černomoří a Krymu. Právě od 7. st. př. n. l. se zde začínají hojně objevovat skytské artefakty, a to nejenom v Černomoří, ale i na území současné centrální Ukrajiny.
Tehdy se v Černomoří objevuje i řecká civilizace a mezi oběma národy vznikají těsné obchodní a kulturní styky. V severním Černomoří oba národy žijí takřka v určité symbióze. Skytové Řekům poskytovali zejména obilí a další potraviny, kterých měli ve vnitrozemí víc než dost, od Řeků za to dostávali různé řemeslné výrobky, šperky, víno a podobně. Archeologické vykopávky ve skytských mohylách svědčí o velmi hlubokých kontaktech mezi oběma světy. Hérodotos dokonce vypraví, že na sever od řecké kolonie Olbie, ležící v ústí řeky Jižní Bug, žili Kallipidové, lid smíšené řecko-skytské kultury. Byli to rolníci, kteří prodávali obilí Řekům, proto se Olbii říkalo také borysthenské tržiště, neboť městský přístav byl branou do surovinami oplývajícího vnitrozemí.
Černomoří antický svět dobře znal, bylo ostatně jeho organickou součástí. Svědčí o tom báje o Argonautech v Kolchidě (dnešní Gruzie), Médei, nebo o pobytu Agamemnonovy dcery Ífigenie mezi Taury. Zmínky o řeckých městech na severu Pontu nacházíme u mnoha významných řeckých a římských historiků, geografů, básníků a v dalších písemných pramenech. Například sám Eurípidés napsal tragédii Ifigenie v Tauridě, jejíž děj se které odehrává na Krymu. Černomoří bylo spojeno mimo jiné i s legendárním řeckým hrdinou Achillem. Podle řeckých mýtů se Achilleus po své smrtí přemístil na ostrov Levké (dnešní Zmijí ostrov, o nějž vede spor Rumunsko s Ukrajinou). Arriános ve svém cestopisu Obeplutí Černého moře (Periplús Euxeinú Pontú) píše, že na ostrově Levké se nacházel malý chrám věnování Achillovi, kam Řekové donášeli dary a oběti. Achilleus zde vystupuje jako héros, tj. nebožtík změněný v božstvo, který vládl nad ostrovem i nad Pontem a byl označován jako Pontarchés – vladař Pontu. O tom, jak byl Achilleův kult populární, svědčí i mince, nalezené na ostrově, které pochází z různých měst a koutů antického světa.
Přičinliví řečtí obchodníci
Nejstarší řecké osady v severním Černomoří ze 7 st. př. n. l. byly objeveny na ostrově Berezaň. Řecké obyvatelstvo tu žilo spolu se skytským, ale řecké osídlení nepřerostlo nad rámec obchodního centra. Řecká kolonizace severního Černomoří byla většinou dílem Miléťanů a jiných maloasijských obci, kteří kvůli dobytí Malé Asie Kýrem (547 př. n. l.) a Egyptu Kambýsem (525 př. n. l.) ztratili nezávislost a s ní i své výhodné postavení ve středomořském obchodě. Část Řeků opustila své města a vydala se na sever, kde založila nové osady. Nejdůležitější z nich byly: Olbia, první stála milétská kolonie v severním Černomoří; Tyrás, v ústí dnešního Dněstru; Pantikapaion, v dnešním Kerčském průlivu; Chersonésos Taurský na Krymu; Fanagoreia na tamaňském poloostrově; Tanais v ústí Donu a další.
Bez zajímavostí není řecký název pro Černomoří, Pontos Euxeinos, což znamená „pohostinné moře“. Termín nahradil starší toponymum axeinos – nehostinný, což je výkladem místního íránského pojmenování achšaéna (staropersky „černý“). Vznik původního názvu můžeme vysvětlit potížemi, se kterými se setkali řecké osídlenci během kolonizace. Kolonisté skoro všude přicházeli do styku s nedůvěřivým místním obyvatelstvem, často docházelo i k bojům. Města občas zakládali v několika vlnách, protože první osady byly zničeny. Nejhorší pověst si získali Taurové, kmen, který sídlil v jižní hornaté části Krymu, podle nichž poloostrov dostal svůj starověký název – Taurika nebo Taurida. Hérodotos psal, že Taurové se živili válkou a loupežnictvím a obětovali bohyni Parthenos (což byla podle legendy Agamemnónova dcera Ífigenie) všechny cizince, které se dostali k jejich pobřeží. Ammianus Marcellinus ve 4 st. n. l. navázal na Hérodota a napsal, že v roce 49 Taurové vyvraždili celou posádku římské lodě, jež ztroskotala u taurských břehu. Podle Marcellina bylo Černé moře nehostinné právě kvůli Taurům. Taurové na řeckou kolonizaci doplatili ze všech národů Krymu nejvíc. Město Chersonésos vzniklo na místě staré taurské vesnice. Spolu s tím, jak Řekové osidlovali další části Krymu, se Taurové museli vzdávat dalších části svého území a postupně byli vytlačováni do hornatých východních oblastí, až byli uzavřeni mezí Chersonésem a Bosporským královstvím.
Řecké osady v severním Černomoří se zabývaly především obchodem a byly jakýmisi prostředníky mezí řeckým světem a národy žijící ve vnitrozemí současné Ukrajiny. Do Řecka se vyváželo hlavně obilí, kožešiny a ryby, místním kmenům pak Řekové prodávali řemeslné výrobky, šperky, víno, olivový olej a další zboží. Dalšímu rozvoji obchodu s antickým světem, obzvlášť s Athénami, které většinu obili, dovážely ze zámořských krajů, především z Pontu, prospěl vznik Bosporského království v 480. př. n. l. Démosthenes psal, že Athény dovážely z Bosporu něco přes 400 000 medimnů (16 700 tun) obilí ročně a export obilí z Bosporu do Athén se dá srovnat s exportem ze všech ostatních oblastí. V období nejvyššího rozkvětu Athén v 5 st. př. n. l. získalo černomořské obilí obzvláštní význam a Taurida se stala strategickým regionem. Dokonce sám Perikles podnikl ve 30. letech 5. st. př. n. l. několik výprav do Černomoří, aby zajistil bezpečnost obchodních cest.
Mocní Peršané
Zájem Athén i ostatních starověkých států a kočovníků se upíral k černomořskému vnitrozemí, bohatému na obilí a suroviny. Zajímavé je, že rozkvět Bosporu probíhal spolu s posílením pozic Athén, které si po porážce perské armády a vytvoření námořního spolku získaly v řeckém světě nemalý vliv. Hlavním výsledkem těchto dvou událostí byl rozvoj obchodu mezí Athénami a Černomořím. Skytové v tom hráli důležitou úlohu, jelikož dováželi potraviny z vnitrozemí do řeckých měst jako Olbia, Pantikapaion a další, odkud mohly pokračovat ve své cestě do Řecka. Severní Černomoří se tehdy stalo bohatou obilnicí. Hérodotos popisuje povodí Dněpru jako území, kde lze najít úrodnou pudu, vhodné pastviny a hodně velkých tuňáku bez kostí, které nazývají antakaioi (jeseteři). Při výkopech v Tyritace (dnešní Kerč) byly skutečně nalezeny nádrže na nakládání ryb. Severní černomořské pobřeží a Krym tedy začínají vystupovat jako dva organicky propojené regiony, jež díky bohatým zdrojům a výhodným geografickým a klimatickým podmínkám začínají hrát důležitou rolí na světové aréně.
Zmíněnou tezi potvrzuje Dáreiovo tažení na skytské území. Jako záminka posloužila stará křivda, kterou Peršané od Skytů utrpěli během jejich tažení na Blízkém východě, za niž se jim Dáreios chtěl pomstít. Svolal velké vojsko a v roce 513 př. n. l. se vydal na výpravu proti Skytům. Hérodotos píše, že Dáreiovo tažení nebylo úspěšné a Peršané utrpěli velkou porážku. Někteří moderní badatele však uvádí přesvědčivé důkazy, že výprava ve skutečnosti uspěla. Skytové se podle nich Perské říši podrobili a ze Skytie se stála 24. perská satrapie. SAKĀ, TYAIY PARADRAYA, jak zní úryvek z nápisu na hrobce achaimenovských králů v Nakš-e Rustam z roku 486 př. n. l. u starověkého města Persepolis, což v perštině znamená „sak, který je za mořem“. Zmínky o Skytech jako o národu, podřízeném perskému králi, najdeme na hrobkách králů jako Xerxés I., Artaxerxés I., Dáreios II., Artaxerxés II. a Artaxerxés III, tedy až do roku 338 př. n. l. Důležitým pramenem jsou cylindrické pečeti, údajně náležející královským náměstkům, nalezené v Kerči, Sevastopolu a Tamani. Tyto pečeti byly atributem královské moci a v současné době se nachází v Ermitáži a Britském muzeu. Některé skytské kmeny, pravděpodobně ty, které osídlily území Krymského poloostrovu, tedy byly pod nadvládou Perské říše. Později se podle Hérodota skytští sakové zúčastnili Xerxovy výpravy proti Řekům během řecko-perských válek. Popis oblečení skytských vojáků je stejný, jako na perských královských hrobkách.
O století později válčil skytský král Ateas s Histrií, řeckou osadou v Dobrudži, a když se dostal do určitých potíži, poprosil Filipa II. Makedonského o pomoc a na oplátku mu slíbil, že Filip po něm zdědí skytský trůn. Histria padla, Filipova pomoc už nebyla zapotřebí a Ateas se rozhodl, že od smlouvy odstoupí. Filip se s tím nesmířil a pomstil se: v bitvě porazil skytské vojsko a odvedl do otroctví 20 tisíc skytských dětí a žen. Sám Ateas zemřel. Tím však střety s Makedonci neskončily. Vojevůdce Alexandra Velikého Zópyrión, thrácký guvernér, podnikl v roce 331 př. n. l. neúspěšnou výpravu proti Skytům a oblehl Olbii, ale spolu se svou 30tisícovou armádou tam ale zahynul.
Příčina Zópyriónova tažení zatím není jasná. Nevíme, jestli byla jeho výprava schválena a zorganizována přímo Alexandrem proti perské satrapii, nebo zda si Makedonci chtěli podrobit řecká města v severním Černomoří, nebo zda náhodou nešlo jen o soukromý ambiciózní plán makedonského velitele. Nejspíš hlavní příčinou tak velké vojenské operace byla zřejmě snaha o získání ze strategického hlediska důležitého území, které by Makedoncům, stejně jako před tím Peršanům, umožnilo získat si kontrolu nad bohatým Černomořím.
Související
Krymští Tataři – zapomenutý národ okupovaného poloostrovaKrálovství na Bosporu
Ze slabostí Skytů po Ateově smrtí těžili Sarmaté, kteří stále častěji překračovali Don a ve 2. st. př. n. l. už byli pány stepí mezí Donem a Dněprem. Zbytek Skytů se stáhl na Krym, kde založili své poslední království s centrem v Skytské Neapoli, které mělo význam jen na Krymském poloostrovu, zvláště ve vztazích s Chersonésem a Bosporskou říší. Poslední skytský státní útvar zanikl ve 3. st. n. l. v důsledku útoků Hunů.
Zmíněné Bosporské království bylo v podstatě klasickým řeckým helenistickým státem, kde žilo nejenom řecké obyvatelstvo, ale i z místní neřecké národy. Svědčí o tom třeba královský titul Leukóna I. (389–349 př. n. l.), který se nazýval „archontem Bosporu a Theodosie, králem Sindů, všech Maitů a Thateů“. Aristokracie byla smíšeného původu, o čemž svědčí to, že po roce 438 př. n. l. k vládě přišla dynastie Spartokovců, nejspíš thráckého původu, či sarmatská dynastie Tiberiů (1.–4. století). Okolní kmeny a jejich nejmocnější králové se v různých obdobích často zúčastnili bojů o vládu nad Bosporem. Hlavním městem a sídlem bosporských vládců byl Pantikapaion (dnešní Kerč), důležité obchodní a politické centrum, které si svůj význam uchovalo až do byzantských časů. V období svého nejvyššího rozkvětu se Bosporské království rozkládalo až na 6. tis. km² a rozprostíralo se od Theodosie na krymském poloostrově až po kavkazské hory, zahrnovalo východní pobřeží Meotského jezera (Azovského moře) a sahalo až k městu Tanais v ústí Donu.
Bospor měl rozvinuté vazby na antický svět a byl hlavním dodavatelem obilí pro Athény, se kterými ho vázaly velmi přátelské vztahy. Spojenectví mělo jak obchodní, tak i vojenský charakter. Démosthenes psal, že král Leukón se svými získal od Athén právo neplatit daně a cla a stejné privilegium král poskytl Athéňanům. V roce 347–346 př. n. l. Athény dokonce Bosporskému království poskytly jako pomoc proti pirátům a pro zajištění bezpečností mořských obchodních cest dobrovolnické vojsko.
V 4 st. př. n. l. vznikají spolu s helénistickými státy i nová centra, s nimiž bylo možné navázat obchod a rozšířit mezinárodní vazby. Například v Zenonově archivu z roku 254 př. n. l. máme zmínku o tom, jak poselstvo od Pairisada II. (284–245 př. n. l.) dorazilo do Egypta, kde tehdy vládnul Ptolemaios II. (283–241 př. n. l.). Diodóros Sicilský se zmiňuje o tom, jak si král Eumélos (310\309 př. n. l.) získal přízeň pontských měst tím, že úspěšně bojoval proti pirátským kmenům a přijal hladové uprchlíky z města Kallátidy, obléhané Lýsimachem. Kontakty s Athénami a Řeckem byly tak silné, že Athéňané věnovali Spartokovi III. (304–284 př. n. l.) bronzovou sochu, již umístili na agoře spolu se sochami jeho předků, kterých tam už bylo celkově 22. Sam Spartokos poslal Athéňanům dar, 15 000 medimnů obili, jako gesto své přízně. O králi Perisadovi IV. víme díky jeho daru Delfské věštírně a chrámu Delfínia v Miletu. Bosporští se účastnili i sportovních událostí. V různých častí Bosporu archeologové nalezli víc než deset panathénajských amfor z 5–4 st. př. n. l., které dostávali vítězové různých soutěží.
Přibližně ve 3. st. př. n. l. Bospor zažívá hlubokou ekonomickou krizí, v jejímž důsledku se zde přestaly razit zlaté a stříbrné mince. Tato skutečnost nejspíš souvisela se všeobecnou krizí, která zavládla v celém severním Černomoří v důsledku vpádu Sarmatů. Výrazně se snížila i produkce obilí, hlavního obchodního artiklu bosporského státu. Hrozba kočovníků oslabovala vazby pobřežních obchodních center a vnitrozemí.
Ve stínu Říma
Ve 2. s. př. n. l. Bosporské království zasáhla jedna z nejdůležitějších událostí starověku – Mithridatovy války. Mithridátés VI. Eupatór Dionýsus (120–63 př. n. l.) si Bospor podrobil v letech 111–109 př. n. l. Podle Strabóna bosporští vládcové velice trpěli útoky barbarů, a proto požádali pontského krále o pomoc, předali mu vládu a tímto způsobem se dobrovolně začlenili do Pontské říše. Pro pontského krále, který toužil po moci a slavě Alexandra Velikého, byl Bospor a severní Černomoří přitažlivou kořistí. Důležitým momentem, který vysvětluje, jak Pontská říše dokázala ovládnout skoro celé severní Černomoří, je tažení Diofanta, Mithridatova vojevůdce ze Sinópy, který vytáhl proti barbarům za Dunajem k Borysthenu a Adriu. Kolem roku 107 př. n. l. mu město Chersonésos věnovalo bronzovou sochu a nápis. Diofantos zachránil Chersonésos před Skyty, porazil jejich krále Palaka a obsadil skytské královské pevnosti Chabon a Neapoli, podrobil si Taury a osvobodil Kerkintís (dnešní Jevpatorija). Diofantos získal vyznamenání od Mithridata a obsadil Bosporské království, které právě trpělo povstáním skytského vůdce Saumaka, jehož Diofantos uvěznil a odvezl Mithridatovi. Díky Diofantově válečné výpravě padlo Bosporské království přibližně v r. 109 př. n. l. do rukou krále Mithridata VI.
Mocná Pontská říše, která už ovládala skoro celou Malou Asii a Černomoří, nevyhovovala jinému velmi vlivnému hráči ve Středomoří – Římské republice. Kvůli střetu zájmu v Malé Asii vypuklo mezi Mithridatem VI. a Římem několik válek. V poslední, třetí válce, proti Mithridatovi válčil Gnaeus Pompeius, jeden z nejznámějších římských vojevůdců. V roce 66 př. n. l. Mithridatés utrpěl drtivou porážku v bitvě u Níkopole poblíž Eufratu. Pompeius jednal rychle, právě se chystala výprava do Sýrie, a, aby se definitivně zbavil nepřítele v Černomoří, vyhlásil blokádu a přikázal trestat smrtí každého obchodníka, plujícího do Bosporského království. Mithridatés se snažil najít spojence v Arménii, a když se mu to nepodařilo, uprchl do Bosporu, kde doufal získat pomoct u svého syna Farnaka, který spravoval Bosporské království. Ten ho však odmítl, a všemi opuštěný Mithridatés spáchal podle jedné z verzí sebevraždu v paláci Pantikapaionu. Jeho tělo poslali Pompeiovi, který Farnaka II. (63–47 př. n. l.) uznal jako bosporského krále.
Avšak brzy se ukázalo, že Mithridatův syn měl stejně velké ambice jako jeho otec. Farnakés chtěl znovu obnovit celou Pontskou říši, a úder zasadil ve chvíli, kdy byl Řím pohlcen občanskou válkou a Julius Caesar, po vítězství u Farsálu v Thesálii, pronásledoval Pompeia do Egypta. Farnakés si podrobil Fanagoreiu, Sinóp a Amísos, ale Caesarovi klást odpor nedokázal. Caesarovo rychlé a snadné vítězství v bitvě u Zely (47 př. n. l.), odkud poslal do Říma své slavné „Veni, vidi, vici“ (přišel jsem, uviděl a zvítězil), se stalo legendárním.
Díky Caesarovi se města Chersonésos Taurský a Sinópe zbavila bosporské nadvlády a v samém Bosporu, s výjimkou římsko-bosporské války v letech 45–49, začíná doba vládců, loajálních vůči Římu. Tak vypadala zdejší politika od doby vlády Asandra (47–17 př. n. l.) a jeho manželky Dynamis (17–16 př. n. l.). O přízni Bosporu svědčí to, že stará sídelní města byla přejmenována v duchu nového, prořímského směru. Pantikapaion se začalo nazývat po Caesaru Octavianu Augustovi Kaisareia a z Fanagorei se stala Agrippeion podle Vipsania Agrippy, velitele římského loďstva. Řím považoval Bospor za svůj protektorát s vnitřní samosprávou a změny zdejší politické situace bedlivě sledoval. Nového bosporského vládce musel vždy schválit římský císař. Hlavním kritériem zřejmě byla loajalita vůči Římu. Mezi lety 27–17 r. př. n. l. tak císař Augustus uznal Asandra za Bosporského krále.
Barbarská hrozba
Od té doby patřilo Bosporské království a spolu s ním i celé severní Černomoří do římské zájmové oblasti. Definitivní připojení k Římské říši proběhlo za vlády císaře Nerona, přibližně v roce 62, kdy se v Chersonésu objevila římská posádka a Bosporské království začalo razit mince s Neronovým znakem. Doba římská v severním Černomoří trvala do 3. století, kdy musely poslední římské jednotky ustoupit kvůli neustálým útokům barbarů. Pro římskou říši plnila tato území funkci předsunuté výspy v barbarské stepi, z níž by mohla přijít hrozba pro římské východní provincie. V řeckých městech jako Tyras, Olbia a Chersonésos byly zbudovány hradby, bašty a jiná opevnění, která sloužila především k rozmístění římského vojska a obraně hranic. Za Antonina Pia ve 2. století musely být na obranu před možnými barbarskými vpády v Chersonésu a Olbii umístěny římské jednotky I. legie Italica a XI. legie Claudia Pia Fidelis. Na Chersonésu a ostrově Levké kotvila i část moesijského loďstva. Chersonésos Taurský byl hlavní vojenskou základnou římské armády v regionu, a zahrnoval celou oblast jihozápadního pobřeží Krymu. Pro Římany měl Krym a severní Černomoří spíš význam vojenské základny, odkud mohli bezpečně hlídat přesuny barbarských kmenů a případně zaútočit jako první.
Ale situace se rychle měnila. Roku 251 Gótové porazili římské vojsko v bitvě u Abrittu, v níž padl císař Decius. Pro dějiny severního Černomoří to byla klíčová událost. Poté začali Sarmaté, Gótové a další kmeny pronikat až do Malé Asie. Řím ztrácel svou moc a kontrolu nad Černomořím. Římané se snažili co nejdéle udržet dolní Podunají (provincie Moesie) ale nakonec museli z většiny území severního Černomoří ustoupit. Zanikl Tanais, Tyras a Olbia dožívaly své poslední chvíle.
Bosporské království dosud bylo spojencem Říma a až do 3. století kontrolovalo území Krymu až po Chersonésos. V roce 333, za krále Rhéskúporida VI., se ale přestávají razit mince, což znamená konec sarmatské dynastie Tiberiů. Vladaři této dynastie se označovali za „přítele císařova a římského lidu“. Vládnout tu začíná nová smíšená aristokracie, která se vytvořila z rodové aristokracie sarmatské, gótské, alánské apod.
Na konci 4. století Krym a severní Černomoří obsadili Hunové, s jejichž příchodem zde skončilo období helénské kultury. Chersonésos, Pantikapaion a Bosporské království hunské nájezdy přežily. Tehdy vznikl hunský kmenový svaz a je jasné, že jeho součástí se stala i bosporská městská centra, která Hunům musela platit daň. Později, po porážce Hunů, získala v roce 522 kontrolu nad Bosporským královstvím a Chersonésem Byzanc, to ale už v dlouhých dějinách Černomoří začala úplně jiná kapitola.
Věčná křižovatka obchodníků i vojáků
Dějiny starověku nám jasně ukazují, že severní Černomoří a Krym byly díky svým příznivým klimatickým a geografickým podmínkám důležitým strategickým územím. Tato oblast spojovala východoevropský kontinent, bohatý na suroviny, s ostatním starověkým světem. Bohatství tohoto regionu se stalo terčem kočových kmenů už na začátku 1. tisíciletí př. n. l. a lákalo potom i velké starověké civilizace. Na jednu stranu to byla oblast, která spojovala starověký antický svět s na suroviny bohatým vnitrozemím, což prospívalo obchodu, rozvoji kultury a měst, a na druhou – z vojenského hlediska důležitá základna, která může výrazně ovlivnit rozložení sil v regionu. Právě tyto dva faktory jsou nejpodstatnější, když se snažíme zhodnotit území severního Černomoří a Krymu a jeho roli ve světových dějinách. V různých obdobích byla tato oblast součástí nomádské, perské a antické civilizace. Ve starověku se tento bohatý kraj snažilo ovládnout mnoho panovníků, kteří chtěli těžit z jeho přírodního bohatství. Černomoří se zapojilo do světových událostí a sehrávalo v nich bezpochyby výraznou rolí. Proto zde často docházelo k vojenským střetům. Neustálé útoky kočovníků postupně vedly k úpadku a oslabení antických měst. Zeslábly ekonomické vazby s vnitrozemím, kdysi bohatá obchodní centra se dostala do izolace a později bez vnější podpory zmizela z mapy. Jasné je, že černomořské pobřeží, Krym a vnitrozemí tvoří vzájemně se doplňující částí jednoho organického celku, jsou od sebe neoddělitelný a v kontextu světových dějin musí být analyzovány společně. Svůj význam neztratily severní Černomoří a Krym ani ve středověku, ani dnes, v 21. století.