Možnosti vzájemné komunikace mezi ukrajinskými a polskými historiky o volyňském masakru ztroskotávají mimo jiné na tom, že obě strany tuto událost nejenže zcela jinak interpretují, ale dokonce ji i časově a prostorově odlišně vymezují.
Volyňský masakr je nejkrvavější z celé řady polsko-ukrajinských etnických čistek, které proběhly na Volyni a v Haliči během druhé světové války. Podle různých odhadů v roce 1943 na Volyni rukama členů Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) tragicky zahynulo mezi 36 tisíci až 70 tisíci Poláky. Po volyňských událostech následovaly polské odvetné akce, krveprolití se šířilo na nová území a počet obětí na obou stranách prudce stoupal. V Haliči bylo zmasakrováno a donuceno k přesídlení 30–40 tisíc Poláků, na Chełmsku a Lublinsku se oběťmi odvetných akcí polské podzemní Zemské armády stalo 6–8 tisíc Ukrajinců. A právě volyňský masakr je pro moderní polskou a ukrajinskou politiku paměti nejhorším kamenem úrazu.
Proč došlo k tomu, co dnes nazýváme volyňský masakr? Počátky konfliktu jsou ukryty ve středověku, nás ale zajímají události, které způsobily růst napětí mezi polským a ukrajinským obyvatelstvem dnešní západní Ukrajiny. V polském diskurzu jsou volyňské událostí interpretovány jako genocida, což potvrzují usnesení polského Sejmu. V ukrajinské verzi byl masakr součástí většího polsko-ukrajinského konfliktu – někdy se používá pojem druhá polsko-ukrajinská válka či polsko-ukrajinská občanská válka. Musíme proto znát historický kontext a kauzalitu, která se v polském a ukrajinském vidění liší.
Historický kontext
Halič a Volyň byly od středověku postupně součástí Litevského velkoknížectví, Polsko-litevského státu, Rakouska (Rakouska-Uherska) a konečně Polska. Východní Halič byla také v Polsku známa jako východní Malopolsko. Po rozpadu Rakouska-Uherska došlo k polsko-ukrajinské válce 1918–1919. Polsko zvítězilo a získalo opět kontrolu nad Haličí neboli východním Malopolskem. Poté následovala polsko-sovětská válka, jejímž důsledkem bylo připojení Volyně k Polsku. V meziválečném období docházelo ve východní Haliči a na Volyni k polsko-ukrajinským střetům, a polská vláda proto zahájila kampaň za zvýšení počtu Poláků na Volyni. Byla také provedena administrativní reforma, která vedla k rozdělení na vojvodství, v nichž měla převahu polská národnost.
V Polsku existovaly dvě koncepce integrace nepolských národů do Polska: piastovská a jagellonská. Jagellonská koncepce, prosazována Józefem Piłsudským, viděla obnovený polský stát jako federaci národů, které se snažily osamostatnit po rozpadu impérií. Vzorem pro ni byla novověká polsko-litevská unie. V případě realizace a uplatnění jagellonské koncepce by byly východní Halič a Volyň autonomními jednotkami, kde by se Ukrajincům dostávalo respektu za jejich loajalitu vůči polskému státu. Podle piastovské koncepce mělo obnovené Polsko být unitárním národnostním státem s takovou převahou Poláků, jež by postačovala k asimilaci (polonizaci) nepolských národů. Tuto koncepci prosazoval ideolog polského nacionalismu Roman Dmowski.
Od obnovení polské nezávislosti do Piłsudského květnového převratu se de facto uplatňovala piastovská koncepce. Poté byla přijata jagellonská koncepce a úřady se místo dalšího provádění polonizační politiky snažily dosáhnout asimilace občanů s polským státem, nikoliv s polskou národností. To mělo vést ke zmírnění napjatých polsko-ukrajinských vztahů. Nová národnostní politika začala mít úspěchy, které eventuálně mohly oslabit národnostní napětí, a tudíž i ukrajinské nacionalistické hnutí, sjednocené v Ukrajinské vojenské organizace (UVO, od roku 1929 OUN). V polovině dvacátých let došlo k řadě útoků proti politikům a vládě s účelem sabotovat polsko-ukrajinskou spolupráci. OUN přijala Doncovovu ideologii integrálního nacionalismu, dle níž je ukrajinský národ absolutní a nejvyšší hodnotou a jeho hlavním cílem je vybojování nezávislého státu, který bude očištěn od cizorodých prvků.
Teroristické útoky vyvolaly takzvanou pacifikaci, při níž byli zatýkáni ukrajinští činitelé a rozpouštěny ukrajinské organizace. Široce byly použivány i tělesné tresty. Pacifikace ukončila proces smíření a v očích Ukrajinců částečně legitimizovala OUN. V polském narativu je OUN vnímána jako teroristická organizace, která bojovala proti Polsku a jeho obyvatelům. Z toho vyplývá současný konflikt paměti mezi Polskem a Ukrajinou, neboť na Ukrajině je OUN uctívána a považována za bojovníka za ukrajinskou nezávislost.
Po zahájení druhé světové války byla tato území anektována Sovětským svazem. Na začátku sovětsko-německé války (1941–1945) ve Lvově proběhl neúspěšný pokus vyhlásit nezávislost Ukrajiny. V důsledku tohoto pokusu byl vůdce revoluční OUN (b) Stepan Bandera internován v německém koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Halič se stala součástí Generálního gouvernementu a Volyň Říšského komisariátu Ukrajina. OUN zahájila odpor proti Němcům, Sovětům a polské Zemské armádě. V roce 1942 byla vytvořena Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). V roce 1943 UPA na Volyni zahájila protipolskou akci, obecně známou jako volyňský masakr. Někteří historici dokonce tvrdí, že cílem této akce bylo nejen úplně eliminovat polskou menšinu, ale i viditelné stopy po polském osídlení.
Ústavy paměti národa
Jakožto významný bod polských a ukrajinských soudobých dějin je masakr podrobně zkoumán v obou státech. Bádání i vyšetřování se věnují zvláštní instituce, podřízené orgánům státní moci, konkrétně Ústavy paměti národa, které zkoumají tragické okamžiky soudobých dějin.
Polský Ústav paměti národa, IPN (pol. Instytut pamięci narodowej), je institucí, která zaměstnává zhruba 2 200 lidí, má roční rozpočet cca dvě miliardy korun a pobočku v každém vojvodství. IPN má také prokurátorské oddělení, disponující pravomocí vyšetřovat zločiny, spáchané proti polskému národu. Ředitele IPN jmenuje Sejm (dolní komora polského parlamentu) se souhlasem Senátu (horní komora). Od svého založení v roce 1998 byl IPN vlivnou institucí, která fakticky prováděla polskou historickou politiku. Po posledních parlamentních volbách, které naprosto změnily polskou politickou garnituru, je IPN pod silným vlivem nyní vladnoucí pravicové populistické strany Právo a spravedlnost (PiS), která na politiku paměti klade velký důraz. Právě tehdy bylo přijato usnesení a zákony o uznání volyňských událostí za genocidu a také o tom, že zpochybňování genocidy se trestá odnětím svobody na 3 roky.
Ukrajinský ústav národní paměti, UINP (ukr. Ukrajinskyj instytut nacionalnoji pamjati) je mnohem menší institucí, kde je hraniční počet zaměstnanců stanoven na 70 lidí. Fakticky však v ústavu pracuje cca 43 lidí, z nichž historické vzdělání má 19 osob. V roce 2018 získal UINP ze státního rozpočtu v přepočtu zhruba 50 miliónů Kč. Vyšetřovací funkci UINP nemá. Ředitele ústavu jmenuje přímo předseda vlády. Srovnáme-li UINP s IPN, zjistíme, že oba ústavy mají víc rozdílného než společného. IPN je mnohem větší ústav, který disponuje širokým spektrem pravomocí – od vyšetřování zločinů proti polskému národu až po soudní stíhání. UINP podobné pravomoci nemá, představuje spíše vědecko-výzkumný ústav s rozšířenými pravomocemi, ačkoliv je ústředním orgánem výkonné moci. Rozšířená pravomoc je tedy chápána jako právo podávat návrhy zákonů (zatím navrhl jen čtyři zákony, známé jako zákony o dekomunizaci).
Interpretace IPN
V agendě IPN a UINP hraje Volyňský masakr významnou, avšak odlišnou roli, neboť obě tyto instituce mají odlišné směřování činnosti. Pro IPN je volyňský masakr jedním z hlavních směrů vědecké činnosti. Role Volyně je pro ústav stejně důležitá jako katyňský masakr v roce 1940 nebo nacistické zločiny. Po pádu komunismu v Polsku byl pro IPN hlavním tématem především katyňský masakr, spáchaný NKVD na zajatých polských důstojnících. Po nástupu Lecha Kaczyńského do funkce prezidenta začal význam Volyně postupně stoupat, což nakonec vedlo až k přijetí parlamentního usnesení o volyňské genocidě a také k tomu, že se tento koncept stal jediným přípustným. Podle tvrzení ředitele UINP Volodymyra Vjatrovyče je nyní Volyň pro IPN závažnější než Katyň nebo nacistické zločiny.
IPN volyňské událostí vnímá jako naplánovanou genocidu polského obyvatelstva, spáchanou OUN a UPA s účelem očištění území. Na polské straně je masakr znám jako „protipolská akce“ často se zkoumá v časovém vymezení 1943–1944. V IPN existují dva názory na Volyň: tradicionalistický a revizionistický. Tradicionalistický model volyňské události vykládá jako genocidu, tj. prosazuje model „kat – oběť“. Představitelé této školy, například Władysław Filar či Władysław Siemaszko, události osobně zažili. To vysvětluje, že jejich názory jsou do jisté míry zaujaté. Tito badatelé se soustředí hlavně na samotný masakr, a to pouze na volyňském území. Začátek ozbrojeného konfliktu vidí hlavně v meziválečném období, kdy došlo k vytvoření ukrajinských nacionalistických organizací, nikoliv v polsko-ukrajinské válce 1918–1919.
Jejich opozici představuje takzvaná revizionistická škola, jejímiž představiteli byli historici, kteří svou akademickou dráhu započali až po pádu komunismu a otevření archivů, zejména Grzegorz Motyka a Grzegorz Hryciuk. Jejich koncepce se liší tím, že mladší historici se pokusili dosáhnout kompromisu a smíření s ukrajinskou stranou. Za Leonida Kučmy a Aleksandra Kwaśniewského se odehrály pokusy dosáhnout smíření, objevila se prohlášení K porozumění a jednotě a O smíření při příležitosti šedesátého výročí tragických událostí na Volyni. I tito historici souhlasili s tím, že události měly charakter etnické čistky, projevovali ale i snahu prozkoumat příčiny antagonismu mezi Poláky a Ukrajinci. Jak Motyka, tak Hryciuk začátek konfliktu spatřovali již v polsko-ukrajinské válce 1918–1919 a nabídli následující kauzalitu: válka 1918–1919 – obnovení polské suverenity na starých polských územích Haliče a Volyně – útoky UVO/OUN – mírná pacifikace – válka UPA proti Polákům za druhé světové války – volyňská genocida – odtržení polských území po válce – likvidace UPA na novém polském území během operace Visla.
V interpretacích IPN je Volyňský masakr chápán jako unikátní případ značného historického významu. Zkoumán je ale v časově a teritoriálně zúženém pohledu. Předpokládáme, že koncepce polského IPN se především na samotný masakr soustředí hlavně z politických důvodů, to znamená, že počátek konfliktu je časově situován tak, aby polská interpretace vypadala věrohodněji, a etnické čistky na Volyni a ve východní Haliči jsou charakterizovány jako genocida, již nelze nijak ospravedlnit, ačkoliv se o to někteří ukrajinští historici jako Volodymyr Vjatrovyč či Ivan Patryljak pokoušejí.
Interpretace UINP
V agendě ukrajinského UINP je volyňský masakr vždy chápán v širším kontextu jako součást druhé polsko-ukrajinské války (1942–1947), která probíhala nejen v Haliči a na Volyni, ale také na jiných etnicky ukrajinských územích meziválečného Polska. Volyňský masakr má v agendě UINP stejně důležité místo jako ukrajinská revoluce v letech 1917–1921, hladomor, osvobozenecké hnutí a druhá světová válka. UINP předkládá následující sled událostí, jež volyňskou tragédii způsobily: válka 1918–1919 – polská okupace a polonizace – vznik osvobozeneckého hnutí (UVO/OUN) – polské represe (pacifikace) – druhá polsko-ukrajinská válka 1942–1947 – poválečné polské represe a operace Visla.
Dle UINP konflikt začal polsko-ukrajinskou válkou v letech 1918–1919, jež byla prvním moderním ozbrojeným střetem Poláků a Ukrajinců na území dnešní západní Ukrajiny. Meziválečné období je bráno jako relativní příměří, které bylo provázeno polskými represemi, kolonizací a revindikací (ničením pravoslavních kostelů). Protipolská ukrajinská vystoupení po začátku druhé světové války jsou vnímána jako spontánní rolnická povstání chudších Ukrajinců proti polským pánům, nebo jako odpověď na polský teror proti Ukrajincům. Někteří vlivní ukrajinští historici, například Jaroslav Hrycak, toto tvrzení nepodporují – tvrdí, že k roku 1943 polská menšina na území dnešní západní Ukrajiny tvořila cca 5–7% obyvatelstva a zahájení hromadného teroru proti Ukrajincům by bylo jistou sebevraždou.
UINP důrazně popírá polskou tezi o plánované genocidě a o zločinném charakteru UPA. Podle názoru UINP je UPA totožná s polskou Zemskou armádou. UPA prý měla stejné metody a svým působením se pouze snažila chránit ukrajinské obyvatelstvo. Proti tomu však polská strana protestuje. Polští historici tvrdí, že srovnání UPA a Zemské armády je naprosto nekorektní a nemožné, neboť Zemská armáda představovala ozbrojené síly polské exilové vlády, zatímco UPA byla jen „obyčejnou bandou, bojovým křídlem teroristické OUN“.
Srovnání interpretací
Jak je vidět, v obou dvou interpretacích jsou totožné jen první a poslední body kauzality, tedy válka v letech 1918–1919 a operace Visla. Ve všech ostatních aspektech jsou interpretace, uváděné oběma stranami, buď odlišné, nebo zcela opačné. Obě strany uznávají, že šlo o palčivý a složitý konflikt mezi polským a ukrajinským obyvatelstvem. Byl to konflikt v rovině náboženské (pravoslavní proti katolíkům), sociální (polský pán proti ukrajinskému rolníkovi) a politické (válka za území).
Časové a teritoriální vymezení konfliktu je pro historiky kamenem úrazu. Od začátku 21. století se na Ukrajině prosazuje názor, že volyňský masakr byl pouze součástí velkého polsko-ukrajinského konfliktu, který vypukl v roce 1918 na pozadí rozpadu Habsburské monarchie. Právě kvůli tomu ukrajinská strana považuje za začátek konfliktu, jehož součástí je volyňský masakr, rok 1918. V tomto výkladu bychom však nenašli žádnou zmínku ani o společných polsko-ukrajinských taženích proti bolševikům, ani o tom, že Piłsudski podporoval Simona Petljuru, ani o varšavské smlouvě mezi Polskem a Petljurou o uznání polských nároků na Halič a západní Volyň. Z teritoriálního hlediska zkoumá ukrajinská strana konflikt na všech etnicky ukrajinských územích v rámci meziválečného Polska. Podle Vjatrovyčova názoru se první náznaky konfliktu objevily na Podlesí a Chełmsku, kde v důsledku protiukrajinských akcí došlo ke střetům a úmrtím.
Historici z IPN odmítají ukrajinské vymezení uznat jako příliš široké. Časově volyňský masakr vymezují intervalem let 1943–1947, počátečním datem volyňského masakru pro ně tedy je únor 1943, kdy poprvé došlo ke zničení polských vesnic. Konec konfliktu podle polské strany nastoupil po provedení akce Visla. Teritoriálně se polská strana zaměřuje hlavně na území dnešní západní Ukrajiny, zkoumá ale také odvetné akce polského podzemí na Chełmsku a Podlesí.
Bojující strany
Myroslav LajukPokus UINP přirovnat UPA k Zemské armádě vyvolává ostrý odpor IPN. Dle názoru UINP splnila UPA veškeré podmínky dané Haagskou úmluvou, aby mohla být uznána za plnoprávného účastníka konfliktu. UPA, stejně jako Zemská armáda, si kladla za cíl hlavně obnovení ukrajinské státnosti. Měla vojenskou hierarchii, subordinaci, štáby, vrchní velení, insignie a její vojáci otevřeně nosili zbraně. Podle IPN se však ukrajinská strana pokusem srovnat UPA se Zemskou armádou chystá ztotožnit dvě paramilitární formace, aby tak UPA rehabilitovala a zbavila ji nálepky teroristické organizace. IPN různými způsoby zdůrazňuje odlišnost Zemské armády oproti UPA. Zemská armáda si podle IPN zachovala nadstranický charakter a byla loajalní vůči vládě bez ohledu na stranickou příslušnost. Oproti tomu krajně pravicová UPA byla stranickým nástrojem OUN (organizace fašistického typu). Na rozdíl od Zemské armády je OUN obviňována ze spolupráce s nacistickou okupační správou. Právě UPA podle IPN nese odpovědnost za genocidu zhruba 100 tisíc Poláků – včetně neozbrojených civilistů, z nichž většinu tvořili děti, ženy a starci – na území dnešní západní Ukrajiny.
UINP tu ale čelí i velkému dilematu, neboť kdyby byla UPA uznána za plnoprávného účastníka konfliktu, musela by odpovídat za spáchané zločiny a být odsouzena jako kdysi Wehrmacht a SS. Dosud však odpovědnost za spáchané zločiny technicky nese nacistické Německo jakožto okupační moc. Lze tedy soudit, že ukrajinští historici chtějí na jednu stranu prokázat, že UPA byla plnoprávným účastníkem konfliktu, na druhou stranu však neuznávají válečné zločiny, jichž se dopustila na civilistech.
Charakter konfliktu
UINP prosazuje narativ, že druhá polsko-ukrajinská válka byla logickým pokračováním války v letech 1918–1919, zdůrazňuje tedy její národně-osvobozenecký a povstalecký charakter. Podobný přístup ospravedlňuje činnost UVO a OUN v meziválečném období a za druhé světové války. Vyjdeme-li z těchto předpokladů, OUN byla národně-osvobozeneckým hnutím, jehož cílem bylo obnovení ukrajinské státnosti a nezávislosti, nikoliv teroristickou separatistickou organizací. Útoky OUN byly akcemi odvety za polské represe. S vypuknutím války Polsko ztratilo možnost uplatňovat své nároky na etnicky ukrajinská území, což vedlo k tomu, že válka mezi polskými a ukrajinskými formacemi začala mít výrazný osvobozenecký charakter. Slova „genocida“ a „etnické čistky“ se ve Vjatrovyčových dílech objevují v uvozovkách, což má zdůraznit autorův názor, že „koncepce genocidy je založena na padělcích dokumentů OUN-UPA, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly“.
IPN tento postoj popírá a kritizuje z několika příčin. Za prvé, konflikt v Haliči a na Volyni chápe jako občanskou válku, neboť rozdělení Polska mezi Německem a Sovětským svazem západní spojenci neuznali. Za druhé, IPN popírá tezi o národně osvobozeneckém charakteru boje OUN-UPA, neboť ta byla „stranickou organizací nacistického typu“, jejímž cílem byla nejenom nezávislost Ukrajiny, ale na rozdíl od jiných ozbrojených ukrajinských formací, jako Poliska Sič Bulby Borovce úplné očištění těchto území od neukrajinského národnostního živlu.
(A)symetrie viny.
Dalším kamenem úrazu je poměr vzájemné viny obou stran. UINP tvrdí, že polsko-ukrajinský konflikt na Volyni byl válkou, což předpokládá stejnou odpovědnost UPA a Zemské armády za všechny spáchané zločiny. Ukrajinská strana svůj názor zdůvodňuje definicí německého historika Helmuta Königa, jež zní, že bojové akce se vyznačují symetrií mezi oběma stranami, pokud vojáci nejenom vraždí nepřátele, ale také riskují, že budou zabiti. Tento princip se vztahuje i na armády, které porušují válečné konvence (rozdělení na civilní obyvatelstvo a účastníky bojových akcí). Takováto symetrie však v případech genocidy, kdy se jedna strana (oběť) nebrání druhé (katu), chybí.
Na obvinění z genocidy, zaznívající ze strany INP, reaguje UINP tvrzením o oboustranných etnických čistkách a o tom, že volyňská akce byla odvetnou akcí za protiukrajinské represe na Chełmsku. Pokud se jedná o charakteru genocidy, uvádějí jak polští, tak i ukrajinští historici příklady Rwandy a Bosny. Tímto způsobem se vyhýbají srovnání s Holokaustem, který byl největší genocidou v dějinách a na němž se mimo jiné podíleli jak Poláci, například během pogromu v Jedwabném, tak i Ukrajinci, konkrétně příslušníci ukrajinské Hilfpolizei, kteří jsou spoluzodpovědní za eliminaci zhruba 200 tisíc Židů.
IPN podobné názory kategoricky popírá a Volyň chápe jako akt genocidy proti civilnímu obyvatelstvu. Polská strana stále zdůrazňuje asymetrii mezi Zemskou armádou a UPA, neboť na Volyni v roce 1943 žádná jednotka Zemské armády nebyla. První oddíly Zemské armády na Volyni vznikly v reakci na zvěrstva UPA. Pokusy UINP prosadit koncept symetrické viny a odpovědnosti automaticky staví znaménko rovnosti mezi UPA a Zemskou armádu, s čímž kategoricky nesouhlasí jak IPN, tak polské obyvatelstvo. Právě proto IPN odmítá ukrajinské snahy o kompromis typu „prosíme o prominutí a promíjíme“, jelikož tato formulace naznačuje, že vina Zemské armády a UPA je symetrická.
Místo závěru
Interpretace IPN a UINP se vzájemně ovlivňují a téma Volyně stále hraje výraznou roli v politice paměti jak v Polsku, tak i na Ukrajině. O Volyni se mluví, bádá se o ní však v odlišných kontextech, které jsme již výše zmínili. Obě strany prosazují vlastní interpretaci Volyňského masakru. Kompromis není na obzoru, jelikož toto téma je výrazně politizováno jak v Polsku, tak i na Ukrajině. Příjetím zákona o trestním stíhání za zpochybňování „banderovských zločinů“ skončilo polsko-ukrajinské fórum historiků, oficiální setkání IPN a UINP, které se prostřednictvím historické debaty snažilo dosáhnout relativního kompromisu a donutit ustoupit opačnou stranu pomocí historických argumentů. Oba dva ústavy sice prohlašují, že se chtějí s trvajícím konfliktem paměti vypořádat, jejich faktická činnost je však s tímto tvrzením v rozporu.
Literatura
Jarosław Hrycak, Historia Ukrainy 1772–1999: Narodziny nowoczesnego narodu. Přeložila Katarzyna Kotyńska. Lublin, 2000.
Paul R. Magocsi, A History of Ukraine. Seattle: University of Washington Press, 1997.
Grzegorz Motyka, Od rzezi wołyńskiej do akcji „Wisła“: konflikt polsko-ukraiński 1943-1947. Kraków, 2011.
Grzegorz Motyka, Ukraińska partyzantka 1942–1960: działalność Organizacji Ukraińskich Nacjonalistów i Ukraińskiej Powstańczej Armii. Warszawa, 2006.
Grzegorz Motyka, Volyň 1943: genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika. Překlad Martin Veselka. Praha, 2018.
Lech Michał Nijakowski, Polska polityka pamięci. Esej socjologiczny. Warszawa, 2008.
Jan Rychlík, Bohdan Zilynskyj a Paul R. Magocsi, Dějiny Ukrajiny. Praha, 2015.
Timothy Snyder, Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569–1999. Překlad Petruška Šustrová. Polanka nad Odrou, 2018.
Tomasz Stryjek. Ukraińska idea narodowa okresu międzywojennego: analiza wybranych koncepcji. Wrocław, 2000.
Volodymyr Vjatrovyč, Druha polsko-ukrajinska vijna 1942–1947. Kyjev, 2012.
Volodymyr Vjatrovyč, Za laštunkamy „Volyni-43“: nevidoma polsko-ukrajinska vijna. Charkiv, 2017.