Kouzelná oáza klidu v Zakarpatí

Tree Espresso Bar

V zakarpatské metropoli Užhorodu nemusíme hledat jen památky na krátké období, kdy byl součástí Československa, ale i kypící kulturní život a možná trochu překvapivě i nevšední kulinářské zážitky.

Jsou místa, o kterých člověk slyší tak často, že se tam rozhodne podívat. A pak jsou místa, o kterých sice slyšel, ale podívá se tam vlastně náhodou. To se mi přesně stalo s Užhorodem. Jako každý správný Čech jsem o něm slyšela aspoň v hodinách dějepisu, konec konců býval kdysi alespoň administrativně „náš“. Pak jsem občas poznala nějakého toho Ukrajince, mezi nimi i některé z Užhorodu, ale trvalo to až do začátku listopadu 2018, než mě jeden z nich přiměl město navštívit. Řekla bych, že to bylo načasování velice příhodné, když už byl ten osmičkový rok a připomínali jsme si mimo jiné vznik Československa.

Jela jsem navštívit osobu, která tam strávila více než půlku života a město zná jako své boty, takže jsem si proti svým zvyklostem téměř nic předem nezjišťovala a řekla jsem si, že se nechám překvapit. Ukázalo se to jako dobrá taktika, protože překvapení se během pobytu vynořila spousta.

Kdybych měla zmobilizovat svoji želbohu dočasně zapomenutou ukrajinštinu, dozvěděli byste se asi tohle: „Ужгород таке миле, спокійне місто. Дуже добра кава і харчі (я просто люблю це слово) та дружні люди. Також було цікаво лінгвістично.“ Česky to znamená zhruba toto: „Užhorod je takové milé a poklidné město. Moc dobrá káva a pokrmy (prostě mám ráda tohle slovo) a přátelští lidé. Lingvisticky to také bylo zajímavé.“  Ale radši budu i nadále psát ve své mateřštině.

Protože jsem měla v cestách na Východ poměrně dlouhou pauzu, opravdu jsem se těšila jako malé dítě na Vánoce. Čím blíž byl autobus ke slovensko-ukrajinským hranicím, tím víc byly všechny moje smysly v pozoru. Připadala jsem si jako na začátku Rákosníčka: „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…“ Ale místo rybníčku Brčálníku se tu vinula řeka Už a kolem ní se rozkládalo město Užhorod.

Jakmile mi do nového pasu otiskli první razítko a autobus přejel hranice, otevřel se přede mnou Východ v plné kráse. Když jsme konečně dorazili na nádraží (které se příznačně nachází v Nádražní ulici), můj průvodce už čekal na nástupišti, s tolik typickým východně přívětivým úsměvem (i přes zpoždění, které jsme na hranicích nabrali), a mně bylo jasné, že zklamaná rozhodně nebudu. Sotva jsme vyšli po třídě Svobody směrem k řece, začal tak zapálený výklad, až to vypadalo, že každá dlažební kostka ve městě má svoji historii. Přiznám se, že jsem se ještě  úplně nevzpamatovala z noci v autobuse, a tak mi neutkvělo v paměti úplně všechno. Úvod to však byl bezchybný. Co se zapomenout nedá, je pravoslavný Chrám Krista Spasitele, značně se vyjímající mezi šedí obytných budov okolo. Když se dobře podíváte na vrcholek nejvyšší zlaté kopule, nelze přehlédnout, že kříž je zajištěný několika provazy. Kdysi totiž ze střechy spadl a proto bylo přikročeno k bezpečnostním opatřením.

Československá čtvrť

Pomalu ale jistě jsme se konečně dostali k řece, a tentokrát jsem se mohla pokochat dle libosti. Zde už se dal nepopiratelně vyčíst český, respektive československý vliv. Most se totiž jmenuje po T. G. Masarykovi, stejně jako náměstí, které je hned za ním. V parku, který se na něm nachází, je domeček jako vytržený z pohádky a zasazený do města. Před domečkem se jako přísný, ale přívětivý hlídač z výšky sloupu usmívá Masarykova busta a zve ke vstupu do čtvrti Malé Galago, která se zrodila právě za dob Československa. Vzhledem k tomu, že bylo nutné ještě počkat na ubytování, usadili jsme se na břeh řeky na trávu, vstřebávali jedny z posledních opravdu hřejivých slunečních paprsků tohoto roku a spřádali plány, co budeme dělat, kudy se budeme procházet, kam musíme nutně jít ochutnat  dobroty a jaké jsou možnosti kulturního vyžití.  A že je z čeho vybírat… Zkrátím chronologické vyprávění a přejdu rovnou k dojmům, které se mi během třídenního pobytu podařilo nasbírat.

Jak město vypadá na pohled? Stejně jako asi všude, najdou se i zde více i méně opečovávané budovy a prostranství. Jakýsi genius loci jako by však i těm zanedbanějším částem ubíral na nelichotivosti. Stačí se projít Malým Galagem – krásné prvorepublikové domy vás okouzlí tak, že se nějaký ten polorozpadlý balkónek snadno přehlédne. Pokud by se dalo o některých stavbách říct, že ční nad svým okolím, pak to budou bez pochyby stavby náboženské, zejména pravoslavné (jako například již zmíněny chrám Krista Spasitele). Přehlédnout se nedá ani kamenný hrad, kde nyní sídlí muzeum regionální historie, řeckokatolická katedrála nedaleko od něj a ani jen o kousek dál pod kopcem u řeky stojící někdejší synagoga, z níž je nyní sídlo filharmonie.

Nástěnná malba v centu města

Sochy a zeleň v podzimní mlze

I v Užhorodu najdete všudypřítomné pouliční nástěnné umění a graffiti. Roztomilým detailem je památník lampáře, kterému se přezdívalo strýček Kolja a na jehož počest zdobí fasádu na ulici Korzo malá soška vedle jedné ze svítilen. Podobně je na počest siláka Ivana Krotona zauzlované zábradlí na nábřeží (poblíž hudebního divadla, pokud mě paměť nešálí). Člověk se jen musí pozorně rozhlížet kolem sebe, pak mu neunikne například oprýskaná fasáda někdejšího koloniálu v Olbrachtově ulici, kde byla k dostání mimo jiné i pražská šunka. Co se přehlédnout nedá, pokud procházíte přes Poštovní náměstí, je nápis „Ja ❤ UŽHOROD“, prostorově vyvedený velkými bílými písmeny, který připomíná podobné instalace v západoevropských metropolích. Také si nemůžete nevšimnout, že ve městě je hojnost zeleně, ať už jde o stromy na ulicích nebo o parky. To jen podtrhuje příjemnou atmosféru a dává tušit, že i v létě bude kam uniknout před slunečními paprsky.

Co jsem ovšem na podzim zažila já sama, byla mlha. Totiž ta, kterou jsem viděla před hranicemi, nebyla nic oproti té, která se vždycky večer převalovala nad řekou. Nebylo přes ni vidět ani na druhý břeh, daly se na něm tušit jen pouliční lampy. Mlha jako by chtěla spolknout úplně všechno a všechny včetně vás. Zalézala až do morku kostí, ale stejně bylo těžké hnout se z místa. Jakmile se do ní člověk zadíval, byl jako zhypnotizovaný a měl pocit, že by ji vydržel pozorovat do nekonečna.

Zakarpatská gastrotour

A jak se v Užhorodu jí? Ač se za gastroturistikou obvykle jezdí do jiných destinací, buďte si jistí, že zde si i ty nejmlsnější jazýčky přijdou na své. Například na tržnici Zelenyj bazar najdete úplně všechno, na co si vzpomenete, i to, na co by vás ani nenapadlo pomyslet. Ovoce, zeleninu, maso, uzeniny, sýry, marmelády, medy, nakládané všechno možné, sladkosti, bylinky a čaje, všechno samozřejmě minimálně regionální, pokud ne přímo domácí. Za mě jednoznačně vítězí podkarpatská klobása piknycja, kdoulové křížaly a bylinkovo-ovocný čaj nesoucí jméno Karpatskyj imunitet (ten si vařím po malých dávkách, takže mi ještě zbývá i na start do nového roku).

Pokud se budeme bavit o restauracích, najdou se zde opět všechny typy, od restaurací s tradiční kuchyní až po nejrůznější „hipsterizující“ podniky. Pokud nutně netrváte na mase, nebo jen máte chuť si od něj odpočinout, pak byste měli zajít do „eko kafe“ Jasne Sonečko, kde mají výtečné výživné polévky a jedny z nejlepších varenyků ve městě. Milovníky pizzy zase potěší restaurace Mrs. Greenwich v centru města (tenké křupavé těsto a neobvykle hodně výborné náplně). Nedaleko odtud také najdete poměrně novou, ale již oblíbenou restauraci Big Brother’s Burger. Jak napovídá už název, vaří tam hlavně jídlo, které se jí rukama. Jejich specialitou je extra pálivý burger, jehož úspěšné konzumenty si pak zvěčňují polaroidem a umisťují na nástěnku. (Nějaký dobrodruh mezi vámi?)

Ještě zmíním dva podniky, kde se nejen dobře najíte, ale především dobře napijete. Jde o irský pub Egan, kde kromě excelentních hranolek a chutné polévky bograč mají také vícero druhů čepovaných piv, převážně místní provenience. Nemluvě o příjemné atmosféře, kterou skýtají cihlové zdi a dřevěné obložení. V podniku Hodynka pak mají ještě více píp, ze kterých tečou výrobky místních malých pivovarů, a široký výběr sendvičů, uzenin (například již zmiňovaná piknycja) a podobných pochutin, které se k němu dají zobat. Absolutním vítězem nepsané soutěže o nejlepší kávu se pak stal Tree Espresso Bar, jehož sympatický majitel hovoří plynně česky. Zde  by se nemuseli stydět, ani kdyby jim přišli na inspekci baristi světového formátu.

Užhorod příkladně multikulturní

A teď konečně ke kulturnímu životu města. Divadelní, filmová a hudební scéna žije, a to poměrně čilým životem. Na své si přijdou zejména fanoušci hudby a hudebního divadla, ale také divadla loutkového. Co se mi ale líbí snad úplně nejvíc, je snaha o podporu současných mladých umělců. Kavárny a bary ve městě například nechávají tyto umělce vystavovat jejich díla (již zmíněný Tree Espresso Bar či kavárna Medelin), případně si od nich nechávají rovnou udělat nástěnné malby (terasa/venkovní bar Již Dviž, kde se také pravidelně pořádají koncerty a jam session). Chvályhodná je také iniciativa mladého rádia Radio Jeden. Ze spousty aktivit a pořadů by se dal vypíchnout pořad Plejlyst odnijeji ljudyny, kam si zvou hosty z řad vycházejících hvězd různých oblastí současné lokální kulturní scény, pouštějí jimi vybranou hudbu a mezi písněmi s nimi vedou zajímavé rozhovory.

A když už jsme u rozhovorů, návštěva Užhorodu je fascinující i z jazykového hlediska. Ukrajinské, slovenské a maďarské elementy tu spolu žijí v symbióze. Ve městě najdeme školy, kde se v těchto třech jazycích vyučuje, dochází ke vzájemnému pronikání reálií (které já jakožto žrout spatřuji hlavně v kuchyni) i slovíček… Velkou zajímavostí je také fakt, že i zde se dá potkat mnoho Rusínů, kteří rusínštinu stále aktivně používají v komunikaci. Je tedy vidět, že se na její zachování nepodílejí jen lidé na vesnicích. Jednou se mi stalo, že jsem seděla u stolu, kde seděli tři Ukrajinci, a každý z nich měl málem svůj vlastní suržyk. Jeden do ukrajinštiny přimíchával spíše ruská slova, protože byl z Kyjeva, druhý zase rusínská, protože byl místní… Ale rozuměli si bez problémů. Takhle si já osobně představuji pravou multikulturalitu – když nějaké národnostní skupiny nežijí jen vedle sebe, ale skutečně spolu. Když dochází ke vzájemnému pronikání a obohacování kultur, ale zároveň je zde i vzájemný respekt jedinečnosti každé z nich. Myslím, že se ještě máme co učit…

Celou dobu mě v mysli provázela otázka, ke kterému českému městu by se Užhorod dal přirovnat, ale odpověď na ni jsem našla až po návratu domů. Působí to, asi jako kdybyste vzali nějaké jihočeské město, třeba České Budějovice, a přesunuli ho na Východ. Vládne tam klid, je tam cítit vztah k přírodě a k tradicím, ale zároveň drží krok s moderním světem. Je pravda trochu „z ruky“, takže je dobré mít opravdu pár dní čistého času na pobyt, abyste si měli kdy vynahradit cca třináctihodinové kodrcání autobusem nebo vlakem. I za to ovšem návštěva stojí. Byl by hřích, kdyby zde nepadlo ani slovo rusínsky, tak tímto okouzlujícím jazykem pošlu na rozloučenou vzkaz samotnému městu: Тадь нагоду ся ще увидиме!

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *