Na konci prosince roku 2018 zemřel ve věku 87 let Vladimír Svatoň, profesor komparatistiky a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako výraz úcty k zesnulému otiskujeme řeč, kterou během posledního rozloučení se zesnulým pronesl významný český rusista a literární vědec Tomáš Glanc.
Vážení přítomní,
stojíme dnes před jedním smutným a jedním naléhavým úkolem: máme smutný úkol rozloučit se s Vladimírem Svatoněm, vynikajícím vědcem, vlivným pedagogem a pro mnohé z nás také blízkým člověkem. Jeho silná osobnost ovlivnila myšlení a vnímání mnoha jeho současníků různých generací.
Ale generační, oborová, národnostní i všechna ostatní vnější určení byla Vladimíru Svatoňovi dosti lhostejná. Jeho velikost spočívala mimo jiné ve schopnosti myslet v literární vědě univerzálně, univerzalisticky: o jedinci v kulturních a filozofických souřadnicích, o epochách a jejich duchovních programech.
Ačkoliv byl profesorem ruské literatury, znamenala pro něj slovesnost jiných kultur a jazyků a také teoretické myšlení jakékoliv provenience samozřejmé východisko pro vlastní uvažování.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeZákonitě se proto od 90. let stal jednou z formujících autorit obnovené komparatistiky na FF UK.
V uměleckých textech nikdy nehledal potvrzení nějakých teorií nebo rysy, po kterých zrovna byla poptávka. Jeho vědecká metoda byla nepředpojatě, až chlapecky otevřená výzvám a obtížím, kterými artefakty zpochybňují naše zažité pravdy, představy a náš pocit, že jsme něco poznali nebo pochopili.
Dnes a zde není vhodná chvíle k výčtu dlouhé řady knih, statí, edic a odborných zájmů Vladimíra Svatoně, a to už proto, že sám nepřikládal váhu zásluhám ani úspěchu v běžném smyslu akademickém a sociálním. Až do konce života zato pěstoval smysl pro ojedinělý a vnitřně závazný úsudek, pro konzistentní myšlení a co možná nezávislý pohled na jevy, které podle jeho názoru vyžadovaly důkladnější promýšlení.
Tato jeho důsledná a skromná, ale sebevědomá nespoutanost se projevovala i ve vztazích k lidem kolem něj, k nám všem. Nedělil nás na příznivce a kritiky, na své a cizí, zasloužilé a odepsané. Pro něj byly vztahy a jejich proměny živou a tedy proměnlivou tkání, ve které tak jako v literárních dílech hledal nebo postrádal smysl přesahující běžný provoz a zavedené pořádky.
Naléhavý úkol, jenž nám pozůstalým Vladimír Svatoň zanechal a uložil, je péče o tuto subtilní živou tkáň, ať v uměleckých dílech nebo lidských vztazích. On v tomto ohledu byl mistr a my bychom se měli pokusit být jeho co možná chápavými učedníky.