Česká republika si v letošním roce připomíná události pražského jara, krátkého období v dějinách Československa, kdy byl učiněn pokus zreformovat zkostnatělý komunistický systém a vytvořit jeho novou, humánnější podobu, která pak byla pojmenována „socialismus s lidskou tváří“. Tento pokus byl neúspěšný a vedl k tzv. „normalizaci“, která znamenala návrat ke komunistické stagnaci.
Příčiny
„Pocit nesnesitelnosti stávajících poměrů — tak lze charakterizovat dobu bezprostředně předcházející pražskému jaru 1968,“ napsala Jitka Vondrová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. „Sdílely jej v různé míře všechny vrstvy československé společnosti — od dělníků po inteligenci, mladí i starší. Protest a nesouhlas s celkovou politickou situací vyjadřovala zejména inteligence. Liberalizace, jíž se v kulturní a intelektuální sféře vyznačovala první polovina 60. let, končila. Místo ní nastupovala stupňující se represe. Vedení KSČ pozvolna opouštělo politiku uvolňování, protože příliš ohrožovala mocenský monopol komunistické strany, a pokoušelo se opět plně ovládnout prostor.“
Nejvyhroceněji se konflikt strany s inteligencí projevil na sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967, na němž Milan Kundera nevystoupil s projevem, předem odsouhlaseným stranickými funkcionáři, ale vyzval účastníky ke svobodné výměně názorů. V diskusi byl dokonce přečten dopis Alexandra Solženicyna sjezdu sovětských spisovatelů odsuzující stalinské represe a cenzuru, který vyšel v pařížském deníku Le Monde. Stalo se tak přes protest delegace KSČ za bouřlivého potlesku shromážděných. V SSSR tento dopis nikdy veřejně předčítán nebyl.
Nespokojenost, která se ve společnosti nahromadila, vyvolaná v neposlední řadě ostrou hospodářskou krizí za situace, kdy byla ekonomika západních zemí naopak na vzestupu, bývala spojována se jménem Antonína Novotného, který tehdy již 15 let zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Proto také utrpěl Novotný porážku na převratném plénu ÚV 3.–5.1.1968: tzv. reformní křídlo ve straně docílilo za podpory dalších členů ÚV toho, že k jeho znovuzvolení nedošlo. Jako kompromisní kandidát byl zvolen Alexandr Dubček, který mimo jiné vyhovoval také Kremlu. Sesazení Novotného podpořil i Leonid Brežněv, pobývající v prosinci 1967 na pozvání československých soudruhů v Praze.
„Veřejnost. […] se domnívala, že se jedná o pouhý palácový převrat. Pozice reformních sil byly zpočátku nejisté. Bez podpory zdola mohly změny nastat jen obtížně […] Reformní křídlo v KSČ předestřelo proto ve svém Akčním programu […] projekt opatrné, shora řízené reformy,“, píše Jitka Vondrová.

Akční program KSČ
Československými reformními komunisty vypracovaný Akční program Dubček přednesl na zasedání ÚV v dubnu 1968. Na zprávu o tomto programu okamžitě reagovala československá společnost: stala se hybnou silou změn a vyzývala československé vedení k ráznějšímu a rychlejšímu jednání.
Komunistická strana Československa byla v otázce reformování politického systému opatrná, proto dokument zdůrazňoval vedoucí úlohu strany. Nicméně politický systém měl být poněkud korigován. Předpokládalo se, že strana nebude prosazovat svá rozhodnutí direktivně shora, nýbrž bude „prací všech členů KSČ oddaných svým ideálům“ získávat pro podporu těchto rozhodnutí co nejvíce občanů. Přitom v Československu byl po celé socialistické období největší poměr straníků k celkovému počtu obyvatel. Sovětský filozof Grigorij Glezerman uvádí, že v roce 1954 bylo v Československu na 1,5 milionu členů komunistické strany, zatímco v Polsku s tenkrát dvojnásobně početnějším obyvatelstvem jen 1,3 milionu.
Avšak i za této situace se předpokládalo, že stranická rozhodnutí mají schvalovat i nestraníci. Tomuto účelu měla sloužit Národní fronta, do které mohli vstoupit všichni zájemci. Podle reformních komunistů neměla být v budoucnu profesní kariéra závislá na členství v KSČ a členové Národní fronty by měli upozorňovat na palčivé problémy.
Akční program počítal se svobodou projevu, téměř úplným zrušením cenzury, navrácením svobody shromažďování občanů, zřizováním veřejných organizací, sdružení a svazů. Nepřipouštělo se pouze zakládání opozičních stran. Dokument také neobsahoval odpověď na otázku, co se stane, když se cenzury a zákazů zbavená společnost rozhodne, že se nehodlá smířit s vedoucí úlohou sice demokratizované, ale jediné politické síly. Tato otázka však, jak ukázaly bezprostředně následující události, byla podstatná. Tak vedle veřejných organizací vznikajících na vlně reforem došlo k pokusům o obnovení sociální demokracie
Akční program nepředstavoval pouhý manifest. Současně s vypracováváním tohoto více než třicetistránkového dokumentu se připravovaly zákony, které měly uvádět v platnost v něm obsažená ustanovení. Cestou reforem chtělo Československo řešit nejen společenské a sociální, ale i ekonomické problémy.
Začátkem roku 1968 bylo rozhodnuto o zvýšení mezd o 10,4%. Stalo se to v důsledku dlouhého jednání mezi odbory a státem, a byla to první dohoda tohoto druhu v dějinách socialistického Československa. Zvýšení mezd však k překonání vleklé ekonomické krize, o níž se hovořilo již od začátku 60. let, nestačilo. V roce 1968, když se ekonomika ocitla v žalostném stavu, se vůdčí myšlenkou hospodářské reformy stal ústup od direktivního řízení. V praxi to znamenalo, že výrobní ministerstva měla být zrušena a místo nich vytvořena řada resortů, které by jenom určovaly podmínky provozu podniků, aniž by je řídily. Současně měly být v podnicích zřizovány závodní rady oprávněné ovlivňovat výrobní procesy. Ekonomická reforma měla vyvrcholit zákonem o drobném soukromém podnikání. Československo v tomto ohledu zaostávalo za Maďarskem, NDR, Polskem i SSSR, kde bylo soukromé podnikání tehdy povoleno.
Českoslovenští reformátoři chtěli jít ještě dál: na nejvyšší úrovni se projednávala případná spolupráce s kapitalistickými podniky a potřeba získání západních úvěrů za účelem modernizace průmyslu. Navíc plánovali provést peněžní reformu, aby se československá koruna stala volně směnitelnou měnou. Šlo o přechod od ústředně řízeného hospodářství ke spotřebitelskému modelu, tedy o tržní socialismus. Autorem této koncepce byl Ota Šik, zástupce ministerského předsedy Československa, který později emigroval do Švýcarska. V 90. letech označil Šik v jednom z rozhovorů za tragikomickou skutečnost, že v roce 1968 byl spolu s dalšími reformátory obviňován z úmyslu přeměnit socialistickou společnost v kapitalistickou, kdežto po rozpadu SSSR ho naopak označovali za obhájce socialismu.
Velkými změnami měla projít legislativa. Pro nedokonalost zákonů byly v roce 1968 odročeny volby. Další příčinou byla nespokojenost s navrhovanými kandidáty. Z tohoto důvodu se zavedlo tajné hlasování stranických funkcionářů a také zákaz, aby tatáž osoba zastávala stranickou, státní a veřejnou funkci. Proto byl také poté, co se prvním tajemníkem KSČ stal Alexandr Dubček, do funkce prezidenta republiky zvolen Ludvík Svoboda. Sesazený Antonín Novotný předtím vykonával obě tyto funkce. Komunisté získali možnost ze strany podle svého uvážení vystoupit. Počítalo se s posílením autonomie Slovenska a Československo se mělo přeměnit ve federativní stát. Byl to jediný bod Akčního programu, který byl po vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa uskutečněn.
Rozsáhlý program se samozřejmě neomezoval jen na výše uvedené oblasti. Více pravomocí měly získat soudy, do jejichž působnosti bylo mimo jiné svěřeno rozhodování o rehabilitaci osob nespravedlivě odsouzených ve stalinistických procesech. V dokumentu se hovořilo rovněž o svobodném rozvoji vzdělání a vědy, kdy vědecké práce neměly být cenzurovány.
Vcelku vycházel Akční program z práv a svobod občanů a směřoval k humanizaci ovzduší v československé společnosti.

Reakce
V důsledku zrušení cenzury se v rozhlase a v novinách dostali ke slovu obyčejní lidé, kteří předtím neměli možnost vyslovit svůj názor. Některá jejich prohlášení vyznívala protisovětsky, nicméně v Československu to tehdy bylo vnímáno jako projev víry v možnost změn. Když za svobodné vyjádření nehrozily represe, strach se postupně vytrácel. Tato skutečnost posilovala nejenom důvěru lidí ke komunistické straně a Dubčekovi, ale také přesvědčení, že stát už nebude používat násilí proti svým občanům.
Změny v Československu nemohly neznepokojovat sovětské vedení. Dne 23. března byla svolána porada představitelů komunistických stran socialistických zemí v Drážďanech, které se zúčastnily delegace Bulharska, Maďarska, NDR, Polska, SSSR a Československa. Spojenci varovali před nebezpečím prohloubení liberalizace a vymezili rámec, jejž pokusy o reformy nesmí přesáhnout.
Československá společnost však nedovolila reformy zabrzdit. Koncem března vznikl K 231, klub bývalých politických vězňů, kteří se stali oběťmi represí po komunistickém převratu roku 1948. Jeho cílem byla úplná rehabilitace všech odsouzených z politických důvodů nebo za „rozvratnou činnost“, což byl článek, který se za stalinistických represí v Československu uplatňoval často. Ve stejné době začal působit Klub angažovaných nestraníků, který se zasazoval o rovnoprávnost členů komunistické strany a nestraníků, protože ti při svém kariérním postupu nemohli obsazovat vyšší funkce.

V květnu 1968 podnikl Ústav pro výzkum veřejného mínění analýzu, jejíž výsledky zřejmě Moskvu znepokojily ještě více. Zjistilo se totiž, že československá veřejnost respektuje stejné hodnoty jako obyvatelé demokratických evropských zemí. V odpovědích na otázky dávali lidé přednost parlamentní demokracii, v níž by měli zaručená občanská práva a svobody. Přitom, podobně jako v demokratických zemích, se společnost zhruba rozdělila na demokratickou a nedemokratickou část.
Nakonec 27. června 1968 byl v Literárních listech a dalších třech významných československých denících zveřejněn manifest Dva tisíce slov, který napsal spisovatel Ludvík Vaculík spolu s několika pracovníky ČSAV. Během následujících dvou dnů jej podepsaly desítky tisíc lidí. Mezi prvními 30 signatáři najdeme intelektuály, publicisty, vědce a také hudební hvězdy. Úvodní část textu obsahovala kritiku komunistické strany, ale současně právě do ní veřejnost vkládala naděje na změnu. „Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy,“ psali autoři manifestu.
Představitelé moci označili manifest za kontrarevoluční. Jak vzpomíná v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Svoboda tehdejší populární zpěvačka Yvonne Přenosilová, komunističtí funkcionáři okamžitě na první signatáře rozpoutali štvanici. „Tehdy jsme se poprvé setkali s fenoménem anonymního psychického teroru. Telefon nám doma zvonil od rána do večera. My ženy z ČKD… My dělníci z Kladna… Nějací neznámí lidé, kteří se představovali jako úderníci práce nebo dojičky z JZD, mi vyhrožovali, že se mnou co nevidět zatočí. Na otázku, odkud mají mé telefonní číslo, zásadně neodpovídali. Slibovali, že mě ukamenují a pak oběsí na pouliční lampě. Musíte uznat, že to nebyla zrovna moc radostná vyhlídka pro mladou dívku. Proto jsem dlouho neváhala a prakticky hned po sovětské invazi, 27. srpna, opustila vlast.“ Represe vůči řadovým signatářům začaly brzy po okupaci, začátkem 70. let.
Rozuzlení
„Pražské jaro 1968 představuje vůbec nejrozsáhlejší experiment reformního komunismu,“ píše historička Jitka Vondrová. „Začalo jako opožděný pokus o destalinizaci v zemi, jež toužila po hlubokých, zásadních změnách – proto také záhy, vlivem spontánního pohybu společnosti, přerostlo v proces, který začal odbourávat nejen stalinské dědictví, ale i základní charakteristiky režimu. Z pokusu o reformu politického systému se vyvinula revoluce, kterou ukončil až vpád pěti armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.“