“Lem v Karpatach“

Vladislav Knoll

Oba svahy Nízkých Beskyd a jihovýchodní úbočí Beskyd Vysokých (Beskid Sądecki) odedávna obývala nejzápadnější větev východních Slovanů – Lemkové. Jejich jméno je odvozeno od příslovce lem (jenom), jímž se jejich mluva odlišuje od nářečí Bojků, jejich východních sousedů. Původně posměšný název v některých oblastech nahradil původní název Rusíni a v posledních dvou stoletích se často střetával s označením Ukrajinci.

Lemkové jsou považováni za odnož kar­pat­­ských Rusínů, tradičně obývajících ob­lasti od řeky Popradu po Černou Tisu na „opačném“ konci meziválečného Česko­slo­venska – za nejzápadnější rusínské osady jsou však v Polsku považovány Jaworki, Szlachtowa a Czarna Woda (okres Nowy Targ), na Slovensku pak Osturňa (okres Kežmarok). Kromě Lemků se mezi etnoling­vistické skupiny Rusínů dále řadí Bojkové, vklínění mezi Lemky a vlastní Ru­síny. Dialekt Huculů v sa­motné špičce dnešní Zakarpatské Ukrajiny se mezi ru­sínské nepočítá.

Za původní východní hranici lemkovských nářečí lze považovat přibližně povodí řeky Cirochy ve Sninském okrese na Slovensku a údolí Osławy při hranici sanockého a bieszczadského okresu v Polsku. V zemi našich nedávných spoluobčanů lemkovští Rusíni tradičně obývají především horské části Prešovského kraje, u našich seve­rovýchodních sousedů převážně jižní ob­lasti okresů Nowy Sącz a Gorlice v Malopolském vojvodství a Jasno, Krosno a Sa­nok ve vojvodství Podkarpatském.

Střet dvou orientací

Historický vývoj Lemků/Rusínů v Polsku a na Slovensku je zajímavě paralelní, není proto od věci poukázat na analogie ve vývoji, tím spíše, že dějiny slovenských, potažmo podkarpatských Ru­sínů mohou být českému čtenáři alespoň trochu známé. Základní linií rusínské historie je od po­čátku 19. století houževnaté hledání vlastní identity a spor o pozici na etno­gra­fické mapě východní Evropy. S tím sou­visí i vnitřní jazykový, potažmo ná­bo­ženský rozkol. Na obou stranách Nízkých Beskyd se do poloviny 19. století formují dva kul­turně-jazykové směry.

První z nich – zjed­nodušeně řečeno – považoval Rusíny za součást velkého ruského ná­roda, jejíž spisovným jazykem měla být ruština a vy­znáním pravoslaví. Toto rusofilské hnutí dalo Rusínům regionální velikány jako byli A. Duchnovyč, A. Pav­lovyč a V. Chyljak a postupně vedlo ke koncepci samo­stat­ného východo­slovan­ského rusínského ná­roda a v 90. letech 20. století ke kodifi­­kaci spisovného rusínského jazyka (v Pol­sku i na Slovensku zvlášť).

Na druhé straně zde bylo paralelně se vy­víjející proukrajinské hnutí, které po­va­žo­­valo Rusíny za etnografickou složku ukrajinského národa a připojilo se nejprve ke kulturním snahám Ukrajinců rakouské Ha­­liče a ve svém dalším vývoji poskytlo ukrajinské kultuře a literatuře řadu výz­­namných osobností, které se často stě­hovaly dobrovolně či nedobrovolně na sa­motnou Ukrajinu, aniž by zapomínaly na svůj rodný kraj jako např. básník B. I. An­tonyč (1909-37).

Zatímco rusofilské hnutí mělo u Rusínů určitou převahu v období me­zi­válečném, v dobách komunismu měla navrch koncepce ukrajinská. Tyto dva směry fungují a jsou respektovány dodnes (na Slovensku Svaz Rusínů-Ukrajinců s ča­sopisem Nove Žyttja proti Rusínské ob­rodě a Narodným no­vïn­kám, v Polsku Unie Lemků s Bjuletynem Lemko proti Sdružení Lemků s časopisem Besida a dalšími). Vzhledem k této historické dichotomii je dosti obtížné pojednávat o rusínské, po­tažmo lemkovské historii objektivně, vět­šina literatury týkající se daného problému se totiž přiklání k určité straně.

Dějiny Lemků

Jedna z teorií považuje Lemky/Ru­síny za potomky Bílých Chorvatů, nejzá­pad­nější­ho z východoslovanských kmenů. Ná­růst východoslovanského osídlení na Lem­kovyně (též Lemkivščyna), jak severní Lemkové svoji zemi nazývají, mohl být us­píšen vznikem ruské pohraniční pev­nosti Sanok v 11. století. Další pronikání Rusínů do hor a rovněž za Karpaty zřejmě souviselo s mongolsko-tatarským vpádem roku 1241, který přinutil část obyvatelstva tehdejšího Haličského království skrýt se dále na západě. S Polskem je spjat osud Rusínů severně od Karpat již od 14. století. Rusínský původ se traduje u několika polských renesančních intelektuálů (Paulus Ruthenus † 1517, Stanislaus Orzechovius Roxolanus † 1566). Přes následnou polskou a německou kolonizaci si východní Slované udržují pravoslavnou víru až do roku 1596, kdy jsou zahrnuti do nově vzniklé uniatské církve v Polsku.

Další sto­letí ubíhá na obou stranách Karpat ve zna­­mení selských nepokojů, projevují­cích se¨především zbojnickým hnutím (napří­klad Vasylo Hanus nebo Andrej Savka z jihu), které mnohdy bylo ovlivněno oh­la­sem Chmelnyckého úspěchů na východě. Po prvním dělení Polska (1772) se seve­ro­ru­sínská oblast dostává Rakousku, v rámci něhož se Rusíni dočkali významných re­forem, totiž zrušení nevolnictví (1781/2) a poddanství (1848).

Již v této době se v lemkovských (ná­zev se objevuje poprvé v Levického mlu­v­nici z roku 1831) dějinách začínají ob­jevovat dvě jazykově-kulturní tendence, které se u Lemků v Polsku a na Sloven­sku rozví­její dodnes. Vývoj na obou kar­patských sva­zích je velmi podobný, my se však omezíme na severní stranu. Proukrajinská orientace má centrum ve Lvově, kde vzniká již ve 30. letech 19. století inte­lek­tuální spolek Ruska Trijcja, jehož významným produk­tem je sbírka Rusalka Dnistrova z roku 1837. Mimoto je roku 1849 pub­­li­kována studie J. Holovackého, která jednoznačně zařazuje lemkovská nářečí mezi nářečí ukrajinská. Na druhé straně zde hraje roli určitý pocit sounáležitosti s velkým rus­kým národem, jež je umoc­­něn přehlídkou ruské armády, která se v lem­kovské ob­lasti objevila roku 1849 jako spo­jenec ra­kouské armády. Nej­výz­namnějším zástupcem rusofilů tohoto období pak byl Volodymyr Chyljak (1843-93), který sepi­so­val svá díla tzv. jazyčjem, tedy jazykem, který v sobě spojoval ruštinu a církevní slovanštinu s místními lemkov­skými tvary. Rusofilové také zorgani­zovali v lemkov­ských vesni­cích síť ruských čítáren.

Novou sílu získali ukrajinofilové (zvaní na­rodnici) ustanovením haličského sněmu v 60. letech. Na Lemkovyně byly za­k­lá­dány filiálky kulturních (Prosvita) a hos­­podářských (Silskyj hospodar, Lemkivskyj bank) proukrajinských organizací, jež se navíc mohly spolehnout na podporu řec­ko­-katolické církve. Rusofilové zase roku 1897 zakládají v Nowém Sączi kulturní orga­ni­zaci Ruska Bursa a o patnáct let později vychází první číslo jejich časopisu Lemko. Dočasnou porážkou ru­sofilské orientace bylo vypuknutí 1. svě­tové války, na jejímž počátku bylo obvi­nění lemkovské inte­li­gence (asi 5 tisíc osob) ze špionáže pro Rusko a její depor­tace do Štýrska.

Na sklonku války se narodnici připojují k nově vyhlášené Západoukrajinské li­do­­­­vé republice, která se v lednu následují­­cího roku připojuje k protibolševické Uk­­ra­jin­­ské lidové republice, jež je ovšem potla­če­na polskými a posléze sovětskými vojsky. Rusofilové vyjadřují svou touhu po statutární změně vyhlášením Ruské lidové republiky Lemků (5. 12. 1918) ve Florïnce. Jmenovaná Ruská rada uvažovala o spo­jení Lemkovyny s rodící se ČSR, případně se sovětskou velmocí. Její debaty však byly v březnu 1920 ukončeny polskou po­licií, která lemkov­ské zastupitele pozaví­rala, ale vzápětí pro­pus­tila, protože v jejich činu nebyl shledán zlý úmysl.

Dalším krokem rusofilů bylo založení Ruské vesnické organizace (1926), z níž později vzešlo starorusínské regionální hnutí, sympatizující s pravoslavnou církví, které vyvinulo snahu o charakteristiku vlastní národní identity a pokusy o kodifi­kaci místního nářečí jako spisovného ja­­zyka. Určitým zklamáním byl pro toto hnutí výnos polského Sejmu, který pro ozna­čení východoslovanské menšiny na jihový­chodě svého území zavedl oficiální ozna­čení Ukrajinci místo dosavadního Rusové. Zároveň pokračovala proukrajinská agi­tace v lemkovských obcích, byly dis­tri­bu­ovány četné ukrajinskojazyčné časo­pisy jako např. Dilo (1918-39) či Nova Zora (1926-39). Pro posilování této tendence byla ustanovena tzv. Komisyja Lem­kivska (1932), která brzy začala vydá­vat regio­nální periodikum Naš Lemko (1934-39).

Na obranu proti sílícím proukrajinským sym­­patiím svolávají starorusíni roku 1933 do Sanoku sjezd, na němž mimo jiné de­k­la­rují svou loajalitu k Rzeczpospolité a žá­­dají o úřední zákaz ukrajinské agitace na Lemkovyně spolu s požadavkem zavedení lemkovského jazyka do škol. Krystalizace lemkovské národní identity je akce­le­ro­­vána podporou polské vlády při vydá­vání lemkojazyčného časopisu Lemko (Nowy Sącz 1934, Krynica 1934-36, Lvov 1936-39) a počátku výuky lemkov­s­kého jazyka na základních školách dle učebnic Meto­dije Trochanovského. Mezi starorusíns­ký­mi folk­lórními sběrateli a spisovateli té doby vynikali Ivan Rusenko, Jakov Dudra a Mykola Burjak. Na prahu 2. světové války se počet Lemků odhaduje asi na 150 tisíc osob, z nichž asi 70 % je řeckokatolic­kého vyznání, zbytek pravoslavní.

Těžce zkoušení Lemkové

Druhá světová válka kulturní proces zas­tavila, neuklidnila však třenice mezi obě­ma kulturně-politickými směry, které se brzy ocitly před další zatěžkávací zkouš­kou. Po vyhnání nacistických jednotek uza­vírají 9. listopadu 1944 prozatímní polské úřady smlouvu se sovětskou Ukrajinou o výměně obyvatelstva. Kampaň za „re­pat­­riaci polských Ukrajinců“ byla řízena místními polsko-ukrajinskými komisemi, jež měly přijímat nejprve dobrovolné zá­jemce o vystěhování do SSSR.

Během této první vlny se vystěhovalo asi 81 tisíc osob „ukrajinské národnosti“. Když však v létě 1945 zájem o vystěhování ochabl, což čás­tečně souviselo se svě­dec­t­vími o bídě so­větské Ukrajiny, tlu­mo­čenými nečetnými navrátilci, bylo sáhnuto k převážně psychologickým donucovacím prostředkům, do jejichž realizace se leckdy zapojila i NKVD. Například ve vsi Zyn­dranové (okr. Krosno) se vysídlovací ko­mise po tý­denním marném čekání na zájemce roz­hodla rozvěsit plakáty, že po­kud k ní lidé nezačnou přicházet, budou jejich domy vypáleny. Jinde byla oby­va­te­lům rozbíjena pro výstrahu okna nebo byli jednotlivci ne­dobrovolně drženi na místním ná­draží, dokud nepodepsali souhlas s vysíd­lením.

Výsledkem těchto akcí, které trvaly do roku 1946, bylo vysídlení 482 ti­síců „Ukra­jinců“, mezi nimiž byla asi po­lo­vina veš­keré lemkovské popula­ce. Navíc byla na polské i ukrajin­ské straně zlikvido­vána řeckokatolická církev.

Ani zbytek lemkovského obyvatelstva však nezůstal ušetřen. Již následujícího roku pol­­ská vláda přijala plán nekompromisní asimilace ukrajinské menšiny v Polsku. Za záminku byla vzata domnělá podpora bo­jůvek banderovské Ukrajinské pov­sta­­lec­ké armády a v souvislosti s tím ochrana životů a majetku obyvatel. Reali­zace to­hoto plánu, provedená s nebývalou rych­lostí armádou a bezpečnostními slož­kami, vešla do historie pod názvem Akce Visla.

Od 28. dubna 1947 mělo být z jiho­vý­chod­ních vojvodství Polské lidové re­­pub­liky pře­sídleno ve třech etapách ideálně veš­keré nepolské obyvatelstvo. Podle směr­nic, které však ve svém důs­ledku přesně dodržovány nebyly, měli být vysídlenci roz­prostřeni rovnoměrně po území nových západních a severních voj­vodství, done­dávna obývaných Němci. Nepolští osad­níci měli bydlet alespoň 50 km od hranic či mořského pobřeží a 30 km od vojvodských metropolí, ne­směli se stěhovat ani tvořit ve vesnicích větší homogenní skupiny.

V praxi pak celá akce, která netrvala déle než čtyři měsíce, vypadala zpravidla ná­s­le­dovně: Jednoho rána se lidé probudili ve vesnici obklíčené armádou a milicí, při­čemž jim bylo oznámeno, že mají den či dva na sbalení nejnutnějších věcí a pří­pra­vu k vysídlení. Posléze byla ověřena totožnost jednotlivých obyvatel, kteří byli doprovozeni na nejbližší nádraží, odkud byli v dobytčácích (často i s vlastním do­bytkem) odvezeni zpravidla do Osvětimi, kde se u bývalého koncentračního tábora nacházel železniční uzel. Od­tud byli oby­vatelé jedné každé vesnice rozvezeni po jednotlivých rodinách do růz­ných koutů Pol­ska. Obyvatelstvo lidnaté Florïnky bylo napří­klad rozptýleno do 30 různých vesnic.

Po dobu strastiplného putování byli zkroušení Lemkové chlácholeni, že jedou za lepším, ba dokonce že jsou pouze dočasně eva­kuováni před řáděním UPA. Pokud byli ovšem lidé přímo podezřelí ze spolupráce s banderovci (třeba jen kvůli vlastnictví ukrajinských knih), příliš bránili svůj majetek nebo se jednalo o řecko­ka­tolické duchovní, vlak je nedovezl ke kve­toucím statkům, ale do pracovního tábora v Jaworzně. Zde byly do června 1949 drženy asi 4 tisíce lidí. Na západě – vzácněji na severu – pak na Lemky obvykle čekaly ruiny německých domků a hospodářství, z nichž ty zacho­valejší byly již často zabrány polskými osadníky. Dodnes staří Lemkové vzpomí­nají na po­čáteční nedůvěru či dokonce strach, který před nimi, ukrajinskými te­ro­risty, cho­vali jejich polští sousedé. Z víry v dočasnost celého procesu byli Lemkové vyléčeni prohlášením o zestátnění majetku vysíd­lenců do SSSR z 5. září 1947 a konečně dekretem z 27. července 1949 o převzetí vlastnictví nemovitostí, které nejsou ve faktickém držení původních vlastníků. Jinými slovy, velká část lemkov­ských hospodářství se dostala do rukou nových osadníků.

V následujících letech nebylo možno zare­gistrovat žádnou lemkovskou organizaci, Lemkové při výběru národnosti museli volit mezi polskou a ukrajinskou, přičemž ukrajinská měla dosti nepříznivé konotace. V lidové lemkovské tvorbě té doby je vyjadřován protest, žaloba a nostalgie nedobrovolných emigrantů. Postalinské uvol­nění přineslo Lemkům možnost se za­čít ve svých záležitostech opět angažovat, avšak pouze v rámci Ukrajinského spo­le­čensko-kulturního sdružení (USKT), zalo­ženého roku 1956 ve Varšavě. V rámci tohoto sdružení byla založena Lemkivska sekcija a v tiskovém orgánu sdružení Naše Slovo byl věnován Lemkům alespoň minimální prostor (Lemkivska Storinka, poz­ději Lemkivska Besida). Část lemkov­ské inteligence však záhy sdružení opus­tila pro neshody v národnostních a ja­zy­kových otázkách. Iniciativa se tak dostala do rukou převážně jednotlivců.

Z lem­kov­ských autorů, kteří v této době publi­ko­vali v ukrajinštině převážně v Našem Slově si uveďme za polské občany bás­níka Jakiva Dudru, prozaika Ivana Virch­njanského, básnířku a dramatičku Olhu Petyk-Chyljakovou a Jaroslava Hryckov­jana. Na samotné Ukrajině mezitím tvořili Ivan Želem, Ivan Holovčak, etnografové My­chajlo Dzindzo a Vasyl Chomyk a v sou­časné době Mykola Hor­bal.

Návrat na Lemkovynu

Roku 1957 byl zrušen zákaz stěhování. Někteří Lemkové se začínají stěhovat do velkých měst – významným centrem se stává Lehnice – a část se pokouší znovu vrátit do Karpat. Návrat nebyl snadný. Povolení dostávali přednostně ti, jejichž hospodářství zůs­talo po jejich od­chodu le­žet ladem. Jindy se Lemkové po­koušeli svá hospodářství od nových osadníků vy­koupit nebo se usídlit alespoň v rámci rodné vesnice, mnohdy museli vše vybu­dovat od začátku. Nezřídka také museli bojovat s nepřízní úřadů a o své kostely.

Navrátivší se obyvatelé beskydských hor a lesů se snažili znovu navázat na ná­silně přerušenou tradici a díky jejich snaze po­vstávají roku 1968 dva hlasatelé nepoko­řenosti lemkovské kultury – folklórní sou­bor Lemkovyna, vedený Jaroslavem Tro­chanovským a Muzeum lemkovské kultury (skanzen) v Zyndranové. Celkově se od­haduje počet navrátivších se Lemků na maximálně deset tisíc osob a jen v něko­lika málo vesnicích původní obyvatelé převládli nad Poláky.

Většina Lemků zůstala na západě a díky nedůslednosti Akce Visla a vlastní sou­drž­nosti v leckterých obcích (především na Lehnicku) tvořili většinu obyvatelstva. Postupně si na svůj nový domov zvykli, ale stále alespoň soukromě užívají lemkov­ský jazyk, který učí i své potomky, pro něž se Lemkovyna stala ja­kousi mýtickou vlastí. Mše alespoň se zpěvy v lemkovštině se konají v původně luteránském kostele.

Pro lemkovštinu tak začalo platit totéž jako pro polské dialekty či kašubštinu – mluvčí se stydí mluvit i mezi sebou na veřejnosti, mladší gene­race vlivem okol­ního prostředí inklinuje k polštině. Sluší se připomenout rovněž potomky lemkov­ských přistěhovalců v USA, kteří zde často udržovali své tradice již od 19. století.

Nové obrození

Stěžejním krokem pro nejen duchovní sjed­nocení Lemků, žijících v různých ob­lastech Polska i světa bylo zor­ganizování 1. ročníku folklórního festivalu Vatra v Kry­nici roku 1983. V rámci tohoto festivalu začal brzy vycházet lem­kojazyčný časopis Holos Vatry (1984-89). V téže době začíná opět zvedat hlavu li­teratura v lem­kovském jazyce. První vlaštovkou bylo dvoj­ja­z­yčné vydání veršů Petra Trocha­­nov­ského-Murjanky (ač narozen v Dolním Slezsku, vrátil se do země svých otců, stal se uči­telem v Krynici a redaktorem lem­kovských časopisů), záhy se však začínaly objevovat básnické počiny Volodyslava Hrabana, Stefanie Trochanovské, Pavla Stefanivského, Jana Fudžaka a Oleny Duc-Fajfer. Objevují se rovněž sbírky povídek, většinou inspirovaných vlastními vzpo­mín­kami autorů, v nichž se zrcadlí moderní lemkovská his­torie, např. Starý Lemko vy­práví Petra Fecycy či Dávno, to byly časy Teodora Kuzjaka.

V dubnu 1989 v Lehnici vzniklo Sdružení Lemků (Stovarišynja Lemkiv, SL), které ve svém prohlášení odsoudilo Akci Visla a potvrdilo svůj zájem pokračovat v tra­dicích starorusínského hnutí. Téměř vzá­pětí se nechala zaregistrovat i opo­ziční, proukrajinská Unie Lemků (Objed­nan­nja Lemkiv), čímž tradiční rivalita obou směrů mohla v plné síle pokračovat nanovo. SL okamžitě rozehrálo širokou škálu svých aktivit – téhož roku bylo v Lehnici za­lo­ženo v rámci SL ochotnické divadlo a bylo počato s vydáváním čtvrtletníku a později dvouměsíčníku Besida s dětskou přílohou Lastivočka.

Důležitým počinem redakce Besidy je vydávání knih s lemkovskou tématikou, k čemuž se připojilo i nakladatelství Naša Zahoroda, vzniklé z iniciativy muzea v Zyndranové, se svou knižní edicí. Kromě časopisů vychází v rámci SL také Lemkivskij Kalendar (1993), roku 2001 pře­jmenovaný na Lemkivskij Ričnïk; Hospo­dar, vydávaný od roku 1994 Rusínským de­mokratickým kruhem Lemků a ko­nečně Bjuletyn Lemko, publikovaný od roku 1993 proukrajinskou Unií Lemků. Kul­turními aktivitami se zabývá také obnovená Ruska Bursa (1991).

Lemkovské obrození 80. a 90. let zaznamenalo úspěchy také na poli vzdělávání. V rámci SL byla ustanovena Komise ná­rodního vzdělávání, která si dala za cíl přípravu materiálu a splnění podmínek pro zave­dení lemkovského jazyka do škol. Nejdříve bylo toto realizováno ve škole v Usti Horlycké (Uście Gorlickie) roku 1991.

K roku 2002 se lemkovský jazyk vyučuje v 15 zák­ladních školách (z toho 6 na zá­padě) a na pěti gymnáziích (z toho 2 na západě). V akademickém roce 2001/2002 začalo 12 stu­dentů studovat obor ruské filologie s rusínsko-lemkovským jazykem na Pedagogické akademii v Krakově. V srpnu roku 2001 byla založena Nadace podpory lem­kovské menšiny – Ruthenia (FSLMR). Polští Lemkové se snaží prohlu­bovat kon­takty také se svými příbuznými za hranicemi. Od roku 1991 se zúčastňují rusínských světových kongresů – v roce 1993 se kongres konal právě v Krynici.

Mova ridna – rodná řeč

Závěrem by bylo vhodné představit ve zkratce jazyk, který Lemkové používají, aby si čtenář mohl učinit trochu širší před­stavu o problematice lemkovské/rusínské identity. Chceme-li se vyjádřit apoliticky, můžeme tvrdit, že rusínština je soubor nej­západnějších východoslovanských ná­řečí, která jsou úzce spjatá s jihozápad­ními ukrajinskými dialekty, ale zazna­me­nala nezanedbatelný západoslovanský vliv.

Základním fonetickým rozdílem ru­sínštiny proti ukrajinštině je zachování měkkého r‘ a především rozdílu y/ï, při­­čemž vzhledem k přítomnosti ukrajins­ké­ho ikavismu lze říci, že karpatská ru­sín­ština rozlišuje troje i (vyl – vyl, vïl – vil věnec, vil – vedl; vůl). Hláska y se přitom objevuje ve většině nářečí i po velárách, souhláskách š/ž, případně č, v některých koncovkách a předponách (dobryj, vyšol), ale i v dalších případech (słyza, případně syłza).

Asi významnější jsou však rozdíly morfo­syntaktické. Za mnohé zmiňme tvoření mi­nulého času se sponou (vïdił jem – vi­děl jsem, ale také ja vïdił/vïdiłem), od­lu­či­tel­nost zvratného zájmena od slovesa (ja śa ne boju), slovesné tvary (ja čytam, vin čytat, my čytame).

Z bohatství lexikálních odchylek můžeme jmenovat například vlastní rusínské vý­razy (např. lemkovské zájmeno tot, tota, toto – podkarpatské sïs‘, sesja, sese), spo­lečné výrazy východoslovensko-ru­sín­ského areálu (barz, keď, veľo, dašto/daco, besida/beśeda), slova společná západo­ukrajinským nářečím (chosen) a sa­mo­zřejmě výpůjčky ze slovenštiny (dneska, krasnyj, hľadati), polštiny (gamba, kśondz, čłovek), potažmo spisovné ukrajinštiny ja­kožto jazyků, které Lemky během jejich historie kulturně či politicky ovlivňovaly.

Nemůžeme pominout alespoň základní rozdíly mezi západní a východní lem­kov­štinou, tím spíše, že současná spisovná rusínština na Slovensku má za základ vý­chodní nářečí (z okolí Medzilaborců) a nej­častěji užívaná forma lemkovského jazyka v Polsku západní (z okolí Krynice). Přibližnou hranicí mezi oběma nářečními areály je řeka Laborec, případně Dukelský průsmyk. Kromě západní depalatalizace (kon × koň, hist × hisť, ked × keď), je důležitý především rozdíl v přízvukování – západní nářečí mají přízvuk jako polština a východní slovenština na předposlední slabice, východní nářečí se stejně jako zbytek východoslovanského areálu vyz­načuje přízvukem volným a pohyblivým.

Z dalších rozdílů zaznamenáváme na zá­padě jako polský rys bilabiální výslov­nost původního tvrdého l (zajímavé je přede­vším takto vzniklé palatalizované w‘ v pří­padech jako miłisť – pol. miłość, nebo naopak zachování výslovnosti l, často před i/e – lem, mlin; jinými slovy zvláště v polské západní lemkovštině objevujeme celkem čtyři kontinuanty l/ľ) a palatali­zaci s, z, c před měkkými souhláskami, případně samohláskami (śvitło, śino, źile, pšenića). Z rozdílů morfologických je nejvýznamnější tvar jednotného čísla instrumentálu ženského rodu (západ: zo ženom, východ: zo ženou). Na samém západě lemkovského území se pak často rozdíl mezi i/ï ztrácí.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *