Vladislav Knoll
Oba svahy Nízkých Beskyd a jihovýchodní úbočí Beskyd Vysokých (Beskid Sądecki) odedávna obývala nejzápadnější větev východních Slovanů – Lemkové. Jejich jméno je odvozeno od příslovce lem (jenom), jímž se jejich mluva odlišuje od nářečí Bojků, jejich východních sousedů. Původně posměšný název v některých oblastech nahradil původní název Rusíni a v posledních dvou stoletích se často střetával s označením Ukrajinci.
Lemkové jsou považováni za odnož karpatských Rusínů, tradičně obývajících oblasti od řeky Popradu po Černou Tisu na „opačném“ konci meziválečného Československa – za nejzápadnější rusínské osady jsou však v Polsku považovány Jaworki, Szlachtowa a Czarna Woda (okres Nowy Targ), na Slovensku pak Osturňa (okres Kežmarok). Kromě Lemků se mezi etnolingvistické skupiny Rusínů dále řadí Bojkové, vklínění mezi Lemky a vlastní Rusíny. Dialekt Huculů v samotné špičce dnešní Zakarpatské Ukrajiny se mezi rusínské nepočítá.
Za původní východní hranici lemkovských nářečí lze považovat přibližně povodí řeky Cirochy ve Sninském okrese na Slovensku a údolí Osławy při hranici sanockého a bieszczadského okresu v Polsku. V zemi našich nedávných spoluobčanů lemkovští Rusíni tradičně obývají především horské části Prešovského kraje, u našich severovýchodních sousedů převážně jižní oblasti okresů Nowy Sącz a Gorlice v Malopolském vojvodství a Jasno, Krosno a Sanok ve vojvodství Podkarpatském.
Střet dvou orientací
Historický vývoj Lemků/Rusínů v Polsku a na Slovensku je zajímavě paralelní, není proto od věci poukázat na analogie ve vývoji, tím spíše, že dějiny slovenských, potažmo podkarpatských Rusínů mohou být českému čtenáři alespoň trochu známé. Základní linií rusínské historie je od počátku 19. století houževnaté hledání vlastní identity a spor o pozici na etnografické mapě východní Evropy. S tím souvisí i vnitřní jazykový, potažmo náboženský rozkol. Na obou stranách Nízkých Beskyd se do poloviny 19. století formují dva kulturně-jazykové směry.
První z nich – zjednodušeně řečeno – považoval Rusíny za součást velkého ruského národa, jejíž spisovným jazykem měla být ruština a vyznáním pravoslaví. Toto rusofilské hnutí dalo Rusínům regionální velikány jako byli A. Duchnovyč, A. Pavlovyč a V. Chyljak a postupně vedlo ke koncepci samostatného východoslovanského rusínského národa a v 90. letech 20. století ke kodifikaci spisovného rusínského jazyka (v Polsku i na Slovensku zvlášť).
Na druhé straně zde bylo paralelně se vyvíjející proukrajinské hnutí, které považovalo Rusíny za etnografickou složku ukrajinského národa a připojilo se nejprve ke kulturním snahám Ukrajinců rakouské Haliče a ve svém dalším vývoji poskytlo ukrajinské kultuře a literatuře řadu významných osobností, které se často stěhovaly dobrovolně či nedobrovolně na samotnou Ukrajinu, aniž by zapomínaly na svůj rodný kraj jako např. básník B. I. Antonyč (1909-37).
Zatímco rusofilské hnutí mělo u Rusínů určitou převahu v období meziválečném, v dobách komunismu měla navrch koncepce ukrajinská. Tyto dva směry fungují a jsou respektovány dodnes (na Slovensku Svaz Rusínů-Ukrajinců s časopisem Nove Žyttja proti Rusínské obrodě a Narodným novïnkám, v Polsku Unie Lemků s Bjuletynem Lemko proti Sdružení Lemků s časopisem Besida a dalšími). Vzhledem k této historické dichotomii je dosti obtížné pojednávat o rusínské, potažmo lemkovské historii objektivně, většina literatury týkající se daného problému se totiž přiklání k určité straně.
Dějiny Lemků
Jedna z teorií považuje Lemky/Rusíny za potomky Bílých Chorvatů, nejzápadnějšího z východoslovanských kmenů. Nárůst východoslovanského osídlení na Lemkovyně (též Lemkivščyna), jak severní Lemkové svoji zemi nazývají, mohl být uspíšen vznikem ruské pohraniční pevnosti Sanok v 11. století. Další pronikání Rusínů do hor a rovněž za Karpaty zřejmě souviselo s mongolsko-tatarským vpádem roku 1241, který přinutil část obyvatelstva tehdejšího Haličského království skrýt se dále na západě. S Polskem je spjat osud Rusínů severně od Karpat již od 14. století. Rusínský původ se traduje u několika polských renesančních intelektuálů (Paulus Ruthenus † 1517, Stanislaus Orzechovius Roxolanus † 1566). Přes následnou polskou a německou kolonizaci si východní Slované udržují pravoslavnou víru až do roku 1596, kdy jsou zahrnuti do nově vzniklé uniatské církve v Polsku.
Další století ubíhá na obou stranách Karpat ve znamení selských nepokojů, projevujících se¨především zbojnickým hnutím (například Vasylo Hanus nebo Andrej Savka z jihu), které mnohdy bylo ovlivněno ohlasem Chmelnyckého úspěchů na východě. Po prvním dělení Polska (1772) se severorusínská oblast dostává Rakousku, v rámci něhož se Rusíni dočkali významných reforem, totiž zrušení nevolnictví (1781/2) a poddanství (1848).
Již v této době se v lemkovských (název se objevuje poprvé v Levického mluvnici z roku 1831) dějinách začínají objevovat dvě jazykově-kulturní tendence, které se u Lemků v Polsku a na Slovensku rozvíjejí dodnes. Vývoj na obou karpatských svazích je velmi podobný, my se však omezíme na severní stranu. Proukrajinská orientace má centrum ve Lvově, kde vzniká již ve 30. letech 19. století intelektuální spolek Ruska Trijcja, jehož významným produktem je sbírka Rusalka Dnistrova z roku 1837. Mimoto je roku 1849 publikována studie J. Holovackého, která jednoznačně zařazuje lemkovská nářečí mezi nářečí ukrajinská. Na druhé straně zde hraje roli určitý pocit sounáležitosti s velkým ruským národem, jež je umocněn přehlídkou ruské armády, která se v lemkovské oblasti objevila roku 1849 jako spojenec rakouské armády. Nejvýznamnějším zástupcem rusofilů tohoto období pak byl Volodymyr Chyljak (1843-93), který sepisoval svá díla tzv. jazyčjem, tedy jazykem, který v sobě spojoval ruštinu a církevní slovanštinu s místními lemkovskými tvary. Rusofilové také zorganizovali v lemkovských vesnicích síť ruských čítáren.
Novou sílu získali ukrajinofilové (zvaní narodnici) ustanovením haličského sněmu v 60. letech. Na Lemkovyně byly zakládány filiálky kulturních (Prosvita) a hospodářských (Silskyj hospodar, Lemkivskyj bank) proukrajinských organizací, jež se navíc mohly spolehnout na podporu řecko-katolické církve. Rusofilové zase roku 1897 zakládají v Nowém Sączi kulturní organizaci Ruska Bursa a o patnáct let později vychází první číslo jejich časopisu Lemko. Dočasnou porážkou rusofilské orientace bylo vypuknutí 1. světové války, na jejímž počátku bylo obvinění lemkovské inteligence (asi 5 tisíc osob) ze špionáže pro Rusko a její deportace do Štýrska.
Na sklonku války se narodnici připojují k nově vyhlášené Západoukrajinské lidové republice, která se v lednu následujícího roku připojuje k protibolševické Ukrajinské lidové republice, jež je ovšem potlačena polskými a posléze sovětskými vojsky. Rusofilové vyjadřují svou touhu po statutární změně vyhlášením Ruské lidové republiky Lemků (5. 12. 1918) ve Florïnce. Jmenovaná Ruská rada uvažovala o spojení Lemkovyny s rodící se ČSR, případně se sovětskou velmocí. Její debaty však byly v březnu 1920 ukončeny polskou policií, která lemkovské zastupitele pozavírala, ale vzápětí propustila, protože v jejich činu nebyl shledán zlý úmysl.
Dalším krokem rusofilů bylo založení Ruské vesnické organizace (1926), z níž později vzešlo starorusínské regionální hnutí, sympatizující s pravoslavnou církví, které vyvinulo snahu o charakteristiku vlastní národní identity a pokusy o kodifikaci místního nářečí jako spisovného jazyka. Určitým zklamáním byl pro toto hnutí výnos polského Sejmu, který pro označení východoslovanské menšiny na jihovýchodě svého území zavedl oficiální označení Ukrajinci místo dosavadního Rusové. Zároveň pokračovala proukrajinská agitace v lemkovských obcích, byly distribuovány četné ukrajinskojazyčné časopisy jako např. Dilo (1918-39) či Nova Zora (1926-39). Pro posilování této tendence byla ustanovena tzv. Komisyja Lemkivska (1932), která brzy začala vydávat regionální periodikum Naš Lemko (1934-39).
Na obranu proti sílícím proukrajinským sympatiím svolávají starorusíni roku 1933 do Sanoku sjezd, na němž mimo jiné deklarují svou loajalitu k Rzeczpospolité a žádají o úřední zákaz ukrajinské agitace na Lemkovyně spolu s požadavkem zavedení lemkovského jazyka do škol. Krystalizace lemkovské národní identity je akcelerována podporou polské vlády při vydávání lemkojazyčného časopisu Lemko (Nowy Sącz 1934, Krynica 1934-36, Lvov 1936-39) a počátku výuky lemkovského jazyka na základních školách dle učebnic Metodije Trochanovského. Mezi starorusínskými folklórními sběrateli a spisovateli té doby vynikali Ivan Rusenko, Jakov Dudra a Mykola Burjak. Na prahu 2. světové války se počet Lemků odhaduje asi na 150 tisíc osob, z nichž asi 70 % je řeckokatolického vyznání, zbytek pravoslavní.
Těžce zkoušení Lemkové
Druhá světová válka kulturní proces zastavila, neuklidnila však třenice mezi oběma kulturně-politickými směry, které se brzy ocitly před další zatěžkávací zkouškou. Po vyhnání nacistických jednotek uzavírají 9. listopadu 1944 prozatímní polské úřady smlouvu se sovětskou Ukrajinou o výměně obyvatelstva. Kampaň za „repatriaci polských Ukrajinců“ byla řízena místními polsko-ukrajinskými komisemi, jež měly přijímat nejprve dobrovolné zájemce o vystěhování do SSSR.
Během této první vlny se vystěhovalo asi 81 tisíc osob „ukrajinské národnosti“. Když však v létě 1945 zájem o vystěhování ochabl, což částečně souviselo se svědectvími o bídě sovětské Ukrajiny, tlumočenými nečetnými navrátilci, bylo sáhnuto k převážně psychologickým donucovacím prostředkům, do jejichž realizace se leckdy zapojila i NKVD. Například ve vsi Zyndranové (okr. Krosno) se vysídlovací komise po týdenním marném čekání na zájemce rozhodla rozvěsit plakáty, že pokud k ní lidé nezačnou přicházet, budou jejich domy vypáleny. Jinde byla obyvatelům rozbíjena pro výstrahu okna nebo byli jednotlivci nedobrovolně drženi na místním nádraží, dokud nepodepsali souhlas s vysídlením.
Výsledkem těchto akcí, které trvaly do roku 1946, bylo vysídlení 482 tisíců „Ukrajinců“, mezi nimiž byla asi polovina veškeré lemkovské populace. Navíc byla na polské i ukrajinské straně zlikvidována řeckokatolická církev.
Ani zbytek lemkovského obyvatelstva však nezůstal ušetřen. Již následujícího roku polská vláda přijala plán nekompromisní asimilace ukrajinské menšiny v Polsku. Za záminku byla vzata domnělá podpora bojůvek banderovské Ukrajinské povstalecké armády a v souvislosti s tím ochrana životů a majetku obyvatel. Realizace tohoto plánu, provedená s nebývalou rychlostí armádou a bezpečnostními složkami, vešla do historie pod názvem Akce Visla.
Od 28. dubna 1947 mělo být z jihovýchodních vojvodství Polské lidové republiky přesídleno ve třech etapách ideálně veškeré nepolské obyvatelstvo. Podle směrnic, které však ve svém důsledku přesně dodržovány nebyly, měli být vysídlenci rozprostřeni rovnoměrně po území nových západních a severních vojvodství, donedávna obývaných Němci. Nepolští osadníci měli bydlet alespoň 50 km od hranic či mořského pobřeží a 30 km od vojvodských metropolí, nesměli se stěhovat ani tvořit ve vesnicích větší homogenní skupiny.
V praxi pak celá akce, která netrvala déle než čtyři měsíce, vypadala zpravidla následovně: Jednoho rána se lidé probudili ve vesnici obklíčené armádou a milicí, přičemž jim bylo oznámeno, že mají den či dva na sbalení nejnutnějších věcí a přípravu k vysídlení. Posléze byla ověřena totožnost jednotlivých obyvatel, kteří byli doprovozeni na nejbližší nádraží, odkud byli v dobytčácích (často i s vlastním dobytkem) odvezeni zpravidla do Osvětimi, kde se u bývalého koncentračního tábora nacházel železniční uzel. Odtud byli obyvatelé jedné každé vesnice rozvezeni po jednotlivých rodinách do různých koutů Polska. Obyvatelstvo lidnaté Florïnky bylo například rozptýleno do 30 různých vesnic.
Po dobu strastiplného putování byli zkroušení Lemkové chlácholeni, že jedou za lepším, ba dokonce že jsou pouze dočasně evakuováni před řáděním UPA. Pokud byli ovšem lidé přímo podezřelí ze spolupráce s banderovci (třeba jen kvůli vlastnictví ukrajinských knih), příliš bránili svůj majetek nebo se jednalo o řeckokatolické duchovní, vlak je nedovezl ke kvetoucím statkům, ale do pracovního tábora v Jaworzně. Zde byly do června 1949 drženy asi 4 tisíce lidí. Na západě – vzácněji na severu – pak na Lemky obvykle čekaly ruiny německých domků a hospodářství, z nichž ty zachovalejší byly již často zabrány polskými osadníky. Dodnes staří Lemkové vzpomínají na počáteční nedůvěru či dokonce strach, který před nimi, ukrajinskými teroristy, chovali jejich polští sousedé. Z víry v dočasnost celého procesu byli Lemkové vyléčeni prohlášením o zestátnění majetku vysídlenců do SSSR z 5. září 1947 a konečně dekretem z 27. července 1949 o převzetí vlastnictví nemovitostí, které nejsou ve faktickém držení původních vlastníků. Jinými slovy, velká část lemkovských hospodářství se dostala do rukou nových osadníků.
V následujících letech nebylo možno zaregistrovat žádnou lemkovskou organizaci, Lemkové při výběru národnosti museli volit mezi polskou a ukrajinskou, přičemž ukrajinská měla dosti nepříznivé konotace. V lidové lemkovské tvorbě té doby je vyjadřován protest, žaloba a nostalgie nedobrovolných emigrantů. Postalinské uvolnění přineslo Lemkům možnost se začít ve svých záležitostech opět angažovat, avšak pouze v rámci Ukrajinského společensko-kulturního sdružení (USKT), založeného roku 1956 ve Varšavě. V rámci tohoto sdružení byla založena Lemkivska sekcija a v tiskovém orgánu sdružení Naše Slovo byl věnován Lemkům alespoň minimální prostor (Lemkivska Storinka, později Lemkivska Besida). Část lemkovské inteligence však záhy sdružení opustila pro neshody v národnostních a jazykových otázkách. Iniciativa se tak dostala do rukou převážně jednotlivců.
Z lemkovských autorů, kteří v této době publikovali v ukrajinštině převážně v Našem Slově si uveďme za polské občany básníka Jakiva Dudru, prozaika Ivana Virchnjanského, básnířku a dramatičku Olhu Petyk-Chyljakovou a Jaroslava Hryckovjana. Na samotné Ukrajině mezitím tvořili Ivan Želem, Ivan Holovčak, etnografové Mychajlo Dzindzo a Vasyl Chomyk a v současné době Mykola Horbal.
Návrat na Lemkovynu
Roku 1957 byl zrušen zákaz stěhování. Někteří Lemkové se začínají stěhovat do velkých měst – významným centrem se stává Lehnice – a část se pokouší znovu vrátit do Karpat. Návrat nebyl snadný. Povolení dostávali přednostně ti, jejichž hospodářství zůstalo po jejich odchodu ležet ladem. Jindy se Lemkové pokoušeli svá hospodářství od nových osadníků vykoupit nebo se usídlit alespoň v rámci rodné vesnice, mnohdy museli vše vybudovat od začátku. Nezřídka také museli bojovat s nepřízní úřadů a o své kostely.
Navrátivší se obyvatelé beskydských hor a lesů se snažili znovu navázat na násilně přerušenou tradici a díky jejich snaze povstávají roku 1968 dva hlasatelé nepokořenosti lemkovské kultury – folklórní soubor Lemkovyna, vedený Jaroslavem Trochanovským a Muzeum lemkovské kultury (skanzen) v Zyndranové. Celkově se odhaduje počet navrátivších se Lemků na maximálně deset tisíc osob a jen v několika málo vesnicích původní obyvatelé převládli nad Poláky.
Většina Lemků zůstala na západě a díky nedůslednosti Akce Visla a vlastní soudržnosti v leckterých obcích (především na Lehnicku) tvořili většinu obyvatelstva. Postupně si na svůj nový domov zvykli, ale stále alespoň soukromě užívají lemkovský jazyk, který učí i své potomky, pro něž se Lemkovyna stala jakousi mýtickou vlastí. Mše alespoň se zpěvy v lemkovštině se konají v původně luteránském kostele.
Pro lemkovštinu tak začalo platit totéž jako pro polské dialekty či kašubštinu – mluvčí se stydí mluvit i mezi sebou na veřejnosti, mladší generace vlivem okolního prostředí inklinuje k polštině. Sluší se připomenout rovněž potomky lemkovských přistěhovalců v USA, kteří zde často udržovali své tradice již od 19. století.
Nové obrození
Stěžejním krokem pro nejen duchovní sjednocení Lemků, žijících v různých oblastech Polska i světa bylo zorganizování 1. ročníku folklórního festivalu Vatra v Krynici roku 1983. V rámci tohoto festivalu začal brzy vycházet lemkojazyčný časopis Holos Vatry (1984-89). V téže době začíná opět zvedat hlavu literatura v lemkovském jazyce. První vlaštovkou bylo dvojjazyčné vydání veršů Petra Trochanovského-Murjanky (ač narozen v Dolním Slezsku, vrátil se do země svých otců, stal se učitelem v Krynici a redaktorem lemkovských časopisů), záhy se však začínaly objevovat básnické počiny Volodyslava Hrabana, Stefanie Trochanovské, Pavla Stefanivského, Jana Fudžaka a Oleny Duc-Fajfer. Objevují se rovněž sbírky povídek, většinou inspirovaných vlastními vzpomínkami autorů, v nichž se zrcadlí moderní lemkovská historie, např. Starý Lemko vypráví Petra Fecycy či Dávno, to byly časy Teodora Kuzjaka.
V dubnu 1989 v Lehnici vzniklo Sdružení Lemků (Stovarišynja Lemkiv, SL), které ve svém prohlášení odsoudilo Akci Visla a potvrdilo svůj zájem pokračovat v tradicích starorusínského hnutí. Téměř vzápětí se nechala zaregistrovat i opoziční, proukrajinská Unie Lemků (Objednannja Lemkiv), čímž tradiční rivalita obou směrů mohla v plné síle pokračovat nanovo. SL okamžitě rozehrálo širokou škálu svých aktivit – téhož roku bylo v Lehnici založeno v rámci SL ochotnické divadlo a bylo počato s vydáváním čtvrtletníku a později dvouměsíčníku Besida s dětskou přílohou Lastivočka.
Důležitým počinem redakce Besidy je vydávání knih s lemkovskou tématikou, k čemuž se připojilo i nakladatelství Naša Zahoroda, vzniklé z iniciativy muzea v Zyndranové, se svou knižní edicí. Kromě časopisů vychází v rámci SL také Lemkivskij Kalendar (1993), roku 2001 přejmenovaný na Lemkivskij Ričnïk; Hospodar, vydávaný od roku 1994 Rusínským demokratickým kruhem Lemků a konečně Bjuletyn Lemko, publikovaný od roku 1993 proukrajinskou Unií Lemků. Kulturními aktivitami se zabývá také obnovená Ruska Bursa (1991).
Lemkovské obrození 80. a 90. let zaznamenalo úspěchy také na poli vzdělávání. V rámci SL byla ustanovena Komise národního vzdělávání, která si dala za cíl přípravu materiálu a splnění podmínek pro zavedení lemkovského jazyka do škol. Nejdříve bylo toto realizováno ve škole v Usti Horlycké (Uście Gorlickie) roku 1991.
K roku 2002 se lemkovský jazyk vyučuje v 15 základních školách (z toho 6 na západě) a na pěti gymnáziích (z toho 2 na západě). V akademickém roce 2001/2002 začalo 12 studentů studovat obor ruské filologie s rusínsko-lemkovským jazykem na Pedagogické akademii v Krakově. V srpnu roku 2001 byla založena Nadace podpory lemkovské menšiny – Ruthenia (FSLMR). Polští Lemkové se snaží prohlubovat kontakty také se svými příbuznými za hranicemi. Od roku 1991 se zúčastňují rusínských světových kongresů – v roce 1993 se kongres konal právě v Krynici.
Mova ridna – rodná řeč
Závěrem by bylo vhodné představit ve zkratce jazyk, který Lemkové používají, aby si čtenář mohl učinit trochu širší představu o problematice lemkovské/rusínské identity. Chceme-li se vyjádřit apoliticky, můžeme tvrdit, že rusínština je soubor nejzápadnějších východoslovanských nářečí, která jsou úzce spjatá s jihozápadními ukrajinskými dialekty, ale zaznamenala nezanedbatelný západoslovanský vliv.
Základním fonetickým rozdílem rusínštiny proti ukrajinštině je zachování měkkého r‘ a především rozdílu y/ï, přičemž vzhledem k přítomnosti ukrajinského ikavismu lze říci, že karpatská rusínština rozlišuje troje i (vyl – vyl, vïl – vil věnec, vil – vedl; vůl). Hláska y se přitom objevuje ve většině nářečí i po velárách, souhláskách š/ž, případně č, v některých koncovkách a předponách (dobryj, vyšol), ale i v dalších případech (słyza, případně syłza).
Asi významnější jsou však rozdíly morfosyntaktické. Za mnohé zmiňme tvoření minulého času se sponou (vïdił jem – viděl jsem, ale také ja vïdił/vïdiłem), odlučitelnost zvratného zájmena od slovesa (ja śa ne boju), slovesné tvary (ja čytam, vin čytat, my čytame).
Z bohatství lexikálních odchylek můžeme jmenovat například vlastní rusínské výrazy (např. lemkovské zájmeno tot, tota, toto – podkarpatské sïs‘, sesja, sese), společné výrazy východoslovensko-rusínského areálu (barz, keď, veľo, dašto/daco, besida/beśeda), slova společná západoukrajinským nářečím (chosen) a samozřejmě výpůjčky ze slovenštiny (dneska, krasnyj, hľadati), polštiny (gamba, kśondz, čłovek), potažmo spisovné ukrajinštiny jakožto jazyků, které Lemky během jejich historie kulturně či politicky ovlivňovaly.
Nemůžeme pominout alespoň základní rozdíly mezi západní a východní lemkovštinou, tím spíše, že současná spisovná rusínština na Slovensku má za základ východní nářečí (z okolí Medzilaborců) a nejčastěji užívaná forma lemkovského jazyka v Polsku západní (z okolí Krynice). Přibližnou hranicí mezi oběma nářečními areály je řeka Laborec, případně Dukelský průsmyk. Kromě západní depalatalizace (kon × koň, hist × hisť, ked × keď), je důležitý především rozdíl v přízvukování – západní nářečí mají přízvuk jako polština a východní slovenština na předposlední slabice, východní nářečí se stejně jako zbytek východoslovanského areálu vyznačuje přízvukem volným a pohyblivým.
Z dalších rozdílů zaznamenáváme na západě jako polský rys bilabiální výslovnost původního tvrdého l (zajímavé je především takto vzniklé palatalizované w‘ v případech jako miłisť – pol. miłość, nebo naopak zachování výslovnosti l, často před i/e – lem, mlin; jinými slovy zvláště v polské západní lemkovštině objevujeme celkem čtyři kontinuanty l/ľ) a palatalizaci s, z, c před měkkými souhláskami, případně samohláskami (śvitło, śino, źile, pšenića). Z rozdílů morfologických je nejvýznamnější tvar jednotného čísla instrumentálu ženského rodu (západ: zo ženom, východ: zo ženou). Na samém západě lemkovského území se pak často rozdíl mezi i/ï ztrácí.