Začátky punku ve Slovinsku Krátké srovnání se situací v tehdejší ČSSR

Libor Doležán

Protagonisté slovinské punkové revoluce charakterizují začátek druhé poloviny sedmdesátých let jako šedivou a olověně těžkou dobu. Myslí tím celkovou atmosféru ve společnosti, stejně jako situaci v rockové hudbě. Po vlně liberalizace z konce šedesátých let komunistický režim v Jugoslávii opět utahoval šrouby a část mladých slovinských rockerů se nudila. Jen málo z populární hudby jim skýtalo útěchu, a tak zpozorněli, když se v západním tisku dočetli o novém nebezpečném jevu mezi mladými lidmi – o punku.

První byli Parchanti

Zatímco do Československa se informace o kulturním dění v západní Evropě dos­tá­­valy kvůli železné oponě se značným zpo­ž­­děním, Jugoslávie měla otevřené hra­­nice a tím také čerstvější zprávy. Po prvních zvěstech o punku na Západě se Gregor Tomc (zakrátko zakladatel skupiny Pankrti) mohl v létě 1977 vydat z Lublaně do Londýna na „studijní cestu“. Viděl koncert skupiny 999 a přivezl gramofonové desky. Díky tomu mělo lublaňské publikum možnost shlédnout první punkový koncert v podání skupiny Pankrti již 18. října 1977. Pankrti (v překladu Parchanti) tak ve Slo­vinsku se­hráli podobnou roli jako Sex Pis­tols v An­glii – byli první a nejznámější punk­­rockovou skupinou. V Jugoslávii – a možná i v celém východním bloku – jim ale patřilo druhé místo po chorvatské sku­­pině Paraf.

V Československu zazněl punk rock z pó­dia až téměř o rok a půl později, což je v populární hudbě velice dlouhá doba. Konkrétně to bylo 23. února 1979 v Praze a zahrála ho skupina Extempore. Situaci do­kresluje i fakt, že tato skupina byla sku­pinou generačně starší a jí sympatický punk rock zahrála jen jako přídavek ke svému standardnímu re­pertoáru. Zatímco u nás v té době, až na čestné výjimky, vycházely desky jen pro­věřeným hvěz­dám středního proudu, Pankrti svůj první singl (nahraný v Itálii) vydali už začátkem roku 1979 a první LP o rok později. „El­píčko“ bylo vydáno lublaňským státním roz­hla­sem a vše bylo naprosto legální – pro teh­dejšího českého rockera hodně divoký sen. Mimo to se punk hrál také na lub­laň­ském Radiu Študent, které se krátce předtím stalo hlavní baštou no­vých sku­pin a v době útoků na punkery ze strany moci prostředkem obrany a osvěty. Další skupiny, jež v té době vznikly, byly na­pří­klad Lublanski psi, Buldogi, 92, Šund, Kuzle, Berlinski zid, Idustbag.

Situace v SR Slovinsko a ČSSR

Politické systémy v obou zemích si byly svou podstatou podobné, ve vnějších projevech se ale v mnohém lišily. To byl také jeden z hlav­ních důvodů mnohem dřívějšího prů­niku punku do Slovinska a jeho počá­tečního, téměř nerušeného zdo­mác­nění. Na druhou stranu velice po­dobné byly snahy československých a slo­vins­kých or­gánů potřít punk v době jeho vzrů­sta­jící popularity očerňováním v očích ve­řej­nosti. Očerňovací kampaň byla v obou pří­pa­dech od­startována pomlouvačným člán­kem v tisku a podobné byly i argu­menty – neslu­či­tel­nost se životem v so­cialistické spo­leč­nosti, spojitost s neonacismem apod.

Důležité rozdíly však byly už v samotných podmínkách pro vznik skupin. Přestože cen­­zura ve Slovinsku byla, neexisto­valy tzv. přehrávky – prověrky nezávadnosti a hu­dební způsobilosti před „odbornou“ komisí, bez kterých v Československu ne­mohla žádná skupina veřejně vystupovat. Proto také ve Slovinsku neexistoval under­ground v našem pojetí. Nahrávky, jež se chystaly do distribuce, se dostaly před jakousi kulturní porotu. Ta rozhodo­vala pouze o tom, jedná-li se o „kvalitní umě­lecké dílo“, které bude osvobozeno od pro­vozní daně, nebo o „šunt“, na nějž si bu­dou muset zájemci připlatit. Druhé z mož­ných řešení bylo uplatněno i v případě prv­ních nahrávek skupiny Pankrti.

Větší manévrovací prostor, který v po­rov­nání s československým establishmentem poskytoval režim v Jugoslávii, měl za ná­s­ledek, že se slovinské punkové skupiny nebály hrát také písně s vysloveně politickými a s komunistickou stranou ostře polemizujícími texty. V ČSSR si rocková skupina říkala o problémy už jen tím, že za použití nadsázky a ironie popisovala ne­­gativní jevy každodenního života tak, jak je opravdu cítila.

Jak už bylo zmíněno výše, systémy si byly podobné ve způsobu represe. V roce 1981, v době kdy byl punk stále viditelnější, se o něm negativně vyjádřil šéf slovinských komunistů, a tím bylo rozhodnuto o poměru k punku i ze strany orgánů samosprávy. O několik měsíců později vyšel v tisku člá­nek, ve kterém byl punk bezprostředně spo­jován s neonacistickými skupinami ne­­jen v západní Evropě, ale punkeři byli nařčeni ze snahy o založení fašistické strany také v samotném Slovinsku. Bylo ně­kolik zatčených a velikou pozornost vzbudil soudní proces se třemi mladíky, který ale skončil jejich osvobozením a od­škodněním. Avšak po celou dobu mohly ve studentských a mládežnických časo­pisech vycházet články kritizující postup úřadů a významnou roli sehrálo již zmí­něné Radio Študent.

U nás podobná si­tu­ace nastala v roce 1983 po zveřejnění článku „Nová“ vlna se starým obsahem v Tribuně. O údajném vztahu punku k na­cismu v něm byla také zmínka, ale věcí, které vadily, bylo mnohem víc. Kapelám bylo znemožňováno vystupovat a kdo se ozval na jejich obranu, měl problémy. Na nějakou dobu byla neoficiální rocková scéna téměř zdecimována a skončilo tak celé jedno období historie českého rocku.

Zatímco u nás byl punk na začátku osmde­sátých let téměř výhradně záležitostí re­volty mladých lidí, životního a hudební­ho stylu, a byl postihován stejně jako ne­pun­kové rockové skupiny, ve slovinském pro­středí punk splnil úlohu jakéhosi bul­do­zeru, který udělal prostor pro vznik dal­ších hudebních skupin nové vlny a různých sdružení a spolků. Mezi nimi byla např. aliance Neue slowenische Kunst (v jejímž rámci dodnes působí světově proslulá hudební skupina Laibach) či mezinárodně známá skupina Borghesia. Tato sdružení byla často zakládána fanoušky punkových skupin. Zabývala se rozmanitými druhy avant­gardního umění, přičemž jiná pre­zen­tovala své pohledy např. na řešení nej­­růz­nějších společenských otázek, prob­lémů životního prostředí apod. Přestože tyto spolky byly i nadále v menšině, a často bývaly ze strany úřadů marginalizovány, ještě v době existence Jugoslávie se sna­­žily o položení základů občanské spo­leč­nosti a přispěly k větší názorové plu­ralitě ve Slovinsku.

Sborník a kompilace

Ten, kdo by se chtěl o slovinském punku dozvědět něco víc, patrně uvítá pár dal­ších odkazů. Patrně nejuceleněji o tomto tématu pojednává sborník Punk je bil prej: 25 let punka pod Slovenci, který v roce 2002 vyšel v Lublani. Vychází ze staršího sborníku Punk pod Slovenci (1984) a ob­sahuje příspěvky samotných aktérů teh­­dejšího dění, texty písní, ukázky komiksů a hojnost článků a dobových do­ku­mentů.

Internet bohužel nenabízí příliš informací. Lze na něm nalézt několik článků, oje­di­něle pár zvukových ukázek, ale kromě ne­mnohých stránek věno­va­ných jednotlivým skupinám se mi nepo­dařilo najít ani jednu o slovinském punku jako celku.

Oproti tomu v oblasti audio nahrávek exis­­tuje reprezentativní (2 CD) kompilace Novi val 78-84 ZA-VEDNO, která vyšla v roce 2003. Jde o remasterované vydání prvních tří slovinských kompilací punkových a novovlných skupin. Poslechem této kompilace si posluchač snadno udělá obrázek o rozmanitosti a plnohodnotnosti slovinské nové vlny.