Kateřina Špácová
Slovo majdan označuje v ukrajinštině náměstí, na kterém se scházeli měšťané k řešení veřejných otázek. Tímto slovem označují obyvatelé Kyjeva Majdan Nezaležnosti -Náměstí nezávislosti, a někdy také demonstrace, které se na tomto náměstí od roku 2000 odehrávaly a které v roce 2004 vyústily v Oranžovou revoluci. A konečně, Majdan je také název webu, který ve zmíněném období sehrál významnou úlohu v aktivizaci ukrajinské společnosti a v nezávislém informování veřejnosti o procesech vedoucích ke svržení režimu prezidenta Kučmy. Majdan dodnes slouží jako server občanské žurnalistiky a své názory na současné politické dění na něm publikují lidé z celé Ukrajiny. V dubnu navštívil Prahu jeden ze zakladatelů Majdanu Ihor Semyvolos.
Jak webové stránky Majdan vznikly a jak byly spojeny s protestními akcemi, které začaly v roce 2000?
Majdan vznikl v souvislosti s akcí Ukrajina bez Kučmy. Na podzim roku 2000 byl zavražděn novinář Heorhij Gongadze, zakladatel tehdy populárních stránek a jednoho z mála zdrojů nezávislých informací na Ukrajině Ukrajinská pravda. Ve stejnou dobu byly také zveřejněny nahrávky, na kterých Kučma hodně hrubě mluví s dalšími vysokými státními funkcionáři o tom, jak falšovat volby, jak zastrašovat soudce a jak zatočit s Gongadzem. Nahrávky se šířily přes internet, lidé si je různě předávali a 15. prosince jedni naši známí zorganizovali protestní akci na Majdanu.
Bylo tam hodně lidí, které jsme znali ještě z počátku devadesátých let, z dob boje za nezávislost. Tenkrát si všichni mysleli, že mítink nebude trvat dlouho, že ho policie rozežene. Ale to se nestalo, a když už tam lidé stáli několik dní a bylo jich víc než se čekalo, bylo potřeba o akci informovat. Jeden z organizátorů protestu, Michajlo Svistovič, napsal na fóru založeném k diskuzi o zmizení Gongadzeho významný text Všem všem všem. Jenže už 17. prosince byly tyto stránky stejně jako Ukrajinská pravda státními orgány zablokovány. Tehdy nám došlo, že nemůžeme stát stranou, a jelikož jsme měli dostatečné technické zázemí i znalosti, nabídli jsme, že naše organizace AMES – Association for Middle East Studies založí nové fórum, na kterém by se veřejnost mohla dozvídat a diskutovat o průběhu protestů. O názvu stránek jsme tenkrát ani nemuseli přemýšlet, nazvali jsme je prostě Majdan. Protože jsme se báli jejich zablokování, velmi brzy jsme je přemístili do Spojených států.
Dne 24. prosince se stany na náměstí sbalily, lidé se rozešli na svátky a bylo dohodnuto, že se zase sejdou na konci ledna. Protesty pak pokračovaly celý únor a 9. března se odehrála poslední velká demonstrace. Potom už akce Ukrajina bez Kučmy pomalu utichla.
Takže portál měl hlavně informovat o protestních akcích?
Ano, zpočátku ano. Jenom na Majdanu se mohly objevit informace o akci Ukrajina bez Kučmy z pohledu jejích účastníků. I lidé přímo na Náměstí potřebovali informace – my jsme je ze stránek tiskli a věšeli ve stanovém městečku. Všude jsme také psali adresu portálu. Hodně lidí, kteří se na naše stránky dívali a nemohli se aktivně účastnit protestů, mohlo pomoct alespoň radou, nápadem, rozdávat ve svém regionu letáky, přispět finančně. A o tom všem se diskutovalo na Majdanu.
Akce Ukrajina bez Kučmy tedy skončila. Co se dělo pak?
Po skončení této akce v březnu roku 2001 začal Majdan žít svým vlastním životem. Z lidí, kteří se účastnili protestů, se postupně vytvořilo jádro aktivistů, kteří se znali, důvěřovali si a mohli společně plánovat akce. Vznikla tenkrát tři aktivní centra – Kyjev, Charkov a Lvov, kde pak zase naši lidé pomáhali vytvářet místní skupiny aktivistů. Na webu se diskutovaly flashmoby (bleskové protestní akce domlouvané přes internet či SMS – pozn. autorky), možnosti agitace, demonstrace našich názorů. V té době návštěvnost stránek vzrůstala. Nejdřív lidé přicházeli, aby si přečetli zprávy. Pak už se bez zpráv na Majdanu nemohli obejít, protože tam bylo tolik zajímavých informací. A když člověk čte, dříve nebo později začne psát na fórum. Pokud se ukáže, že je to zajímavý diskutér a aktivní člověk, setká se s ním některý z našich aktivistů a zapojuje ho do činnosti.
Jako skupina jsme si tenkrát museli zodpovědět otázku jaký je náš cíl, co chceme. Hlavní byl pro nás boj proti Kučmovi, víc jsme to nekonkretizovali. Proto se tehdy mohlo připojit hodně lidí s různými politickými názory, kteří se ale právě na tomhle shodli.
Na vašich stránkách se diskutovalo o aktivizaci lidí, popularizaci myšlenek svobody a nezávislosti. Které z přínosů tohoto společného přemýšlení na internetu považuješ za nejdůležitější?
Rozpracovávali jsme takové myšlenky-viry. To znamená myšlenky, které mají působit na společnost jako virus, mají ji nakazit tak, aby nakonec i naši nepřátelé mluvili našimi slovy. Bylo potřeba najít jen několik takových myšlenek, například „svobodný člověk ve svobodné zemi“. Takové heslo se pak muselo často opakovat v různých variacích a v různých textech.
Další důležitý nápad vznikl v roce 2002. Tehdy nám došlo, že hesla, se kterými lidé chodili na Náměstí v roce 2001, například „Kučma het“ („Pryč s Kučmou“), už nefungují, protože jsou negativní. Naším úkolem bylo vymyslet nová hesla, která by byla optimistická a mluvila by o budoucnosti pozitivně. No a tenkrát nás napadlo využít myšlenky latinskoamerických revolucí. Já jsem se kdysi tím tématem hodně zabýval. To byly jiné revoluce než ty sovětské, samí správní vousáči, krásné ženy a veselé písně, prostě karneval. Revoluce nesmí být zamračený pochod lidí, musí to být veselý karneval, lidé se musí bavit, umět si dělat legraci. Proto jsme v roce 2002 do ukrajinštiny parafrázovali heslo ¡El pueblo unido, jamás será vencido! – Razom nas bahato, nas ne podolati! (Dohromady je nás hodně, neporazí nás!). Tohle heslo jsme křičeli na demonstracích v letech 2002 a 2003 a v roce 2004 se pak stalo hlavním heslem revoluce.
V diskuzi na Majdanu se také zrodila myšlenka oranžové stužky. O co přesně šlo?
Oranžová stužka způsobila úplný převrat ve vědomí lidí. Naším klíčovým problémem bylo, že jsme nevěděli, kolik nás je. Kolem tebe chodí lidé a ty nevíš – jsou s námi, nejsou s námi? Ale když si vezmeš oranžovou stužku nebo si oblékneš cokoli oranžového (barva opozičního prezidentského kandidáta Juščenka – pozn. autorky), hned vidíš, že všude kolem tebe jsou lidé s oranžovou. Celý Kyjev tehdy zaplavila oranžová. Najednou cítíš, že jsi součástí ohromné síly, že společně můžete dokázat cokoli. V jednu chvíli všichni začali chodit v oranžové. Pro hodně lidí to byl opravdový šok.
V roce 2004 tedy přišly prezidentské volby a revoluce. Jak jsi ji viděl ty jako přímý účastník a aktivista?
Při těchto volbách jsme mohli díky Majdanu mobilizovat docela velké množství lidí pro kontrolu jejich průběhu v jednotlivých volebních okrscích. V době, kdy to bylo nebezpečné, kdy Kučmovi lidé ve strachu z prohry zapalovali volební urny a podobně, jsme měli mobilní skupiny – lidi, kteří ve svých autech jezdili od jedné volební místnosti ke druhé.
Když bylo jasné, že dochází k falšování výsledků, na opozičním Pátém kanále vystoupili Juščenko a Tymošenková a vyzvali lidi, aby přišli na Majdan. Tenkrát přišly desetitisíce. Kyjev byl zaplavený lidmi, město najednou přestalo fungovat, zastavilo se. Pro Ukrajinu to byla úplně nová situace, tolik lidí nebylo na ulicích ani v době boje za nezávislost. Myslím, že mnohé z nich přivedl do ulic strach. Vylekalo je, kdo nás to vede, jakých podvodů se politici dokázali dopustit. Lidé se lekli takové budoucnosti a taky se rozzlobili. Sami byli ve volebních místnostech, viděli, jak to všechno probíhá, chtěli bojovat za změny.
Jsem přesvědčený, že revoluci nelze vyvážet. Revoluce musí vyjít od lidí, lidi už musí mít dost současné situace a musí doufat v lepší budoucnost. Revoluce se neděje proto, že se všichni mají opravdu špatně. Člověk musí mít naději. Když se mu začíná dařit dobře a on chce víc a víc a někdo mu v tom překáží, tak pak má sílu a chuť za něco bojovat.
Na Náměstí se sešlo obrovské množství lidí. Nevěděli ale co dělat a očividně to nevěděli ani ve štábu Juščenka a Tymošenkové. Jeden den se prostě stálo, druhý den, dobrá, můžeme ještě stát, ale třetí den, čtvrtý – jak dlouho můžou lidi jenom tak stát? A tehdy náš známý Michajlo Svistovič předal našim politikům program – je třeba založit Výbor národní spásy, zablokovat budovy státních úřadů apod. Pokud lidi zorganizujete, aby zablokovali budovu, najednou vidí nějaký smysl. Už tu jen nestojí, ale něco skutečně dělají. Kučma se do té doby choval docela klidně, ale když ho zablokovali na jeho chatě, došlo mu, že bude muset přistoupit na kompromis.
Pátý kanál to všechno ukazoval v televizi, ve městě stály velké obrazovky, dokonce i policie, která byla připravená a poté zablokovaná v budově vlády, se musela dívat na přímý přenos z náměstí. A pokud v prvních dnech byli schopni střílet, po týdnu už neměli odvahu udělat nic.
Jakou roli při tom sehrál Majdan a jak se vyvíjel poté?
Pro Majdan to byla velmi důležitá doba, prakticky každou vteřinu se vyvěšovaly nové informace. My jsme byli ti nejoperativnější, mnoho lidí na Ukrajině i v zahraničí sledovalo revoluci právě na našem serveru. Po revoluci jsme se legalizovali, to znamená že jsme zaregistrovali sdružení Alias-Majdan a realizovali několik zajímavých projektů – před volbami roku 2006 jsme provedli analýzu volebních programů politických stran, informovali jsme také ukrajinskou společnost o Evropské unii a hodnotách, které představuje.
V průběhu pěti let byl Majdan nejpopulárnějším serverem politickým událostí a komentářů, dneska už první není, ale stále ještě je v desítce nejpopulárnějších. Neprofesionalizovali jsme se, stále zveřejňujeme občanskou žurnalistiku, pohled nenovinářů na dění na Ukrajině a v jednotlivých jejích regionech. Ušli jsme velký kus cesty. Majdan sehrál svoji velmi důležitou roli a teď nás čeká diskuze, co dál. A ta diskuze probíhá, což je dobře. Uvidíme, jaká bude budoucnost Majdanu dál.