Lenka Daňhelová
V prosinci 2007 proběhla v Bělehradě za velkého zájmu médií pozoruhodná literární akce, První bělehradský festival poezie beogradski.trg. Jeho organizátor, bělehradský básník a šéfredaktor literárního časopisu Treći Trg Dejan Matić se tímto způsobem snaží v srbské metropoli navázat na tradici kulturního života, která byla přerušena rozpadem Jugoslávie a následnými událostmi. Jednou ze spoluorganizátorek festivalu je i překladatelka a spisovatelka Biserka Rajčić.
Dejan Matić: Chceme najít nová místa pro poezii
Proč jste se rozhodli zorganizovat v Bělehradě první poetický festival a jak vlastně po rozpadu Jugoslávie vypadá situace v této oblasti? Navazujete na něco, anebo jde o pokus založit novou tradici básnických festivalů?
Bělehrad neměl do této doby žádný básnický festival. To určilo i jeho název: První bělehradský festival poezie beogradski.trg. Roli přitom hrály i naše zkušenosti z časopisu Treći trg, kde jsme postupně získali kontakty na básníky z přibližně patnácti zemí. Pokusili jsme se založit nový festival mezinárodního rázu, který se stane místem setkání a poznávání nejvýznamnějších současných básníků – s tím, že tím místem může být náměstí, ulice či brána stejně jako galerie, kavárna nebo bar. Pokud jde o tradici festivalů v jiných zemích bývalé Jugoslávie, znám situaci jenom částečně. Nevím, jestli následovaly osud většiny festivalů v Srbsku, tak jako například místních Bělehradských setkání spisovatelů. Naším cílem je najít nová místa pro poezii a nové publikum.
Měl podle tebe festival úspěch u veřejnosti?
Těžko se mi mluví o úspěchu u veřejnosti, když si nejsem jistý, na čem přesně úspěch každého poetického festivalu závisí a jaké je jeho publikum. U našeho festivalu určovaly to, jaké bude publikum, místa a čas konání jednotlivých akcí a jejich účastníci. Obecně vzato se mi zdá, že veřejnost nebyla lhostejná. Dokonce naopak. Zdálo se, že se očekávání veřejnosti utvářela během samotného festivalu. Na druhou stranu je pro mě jako organizátora festival důležitou zkušeností, díky které vím, že vše vypadá lépe, když existuje dobrý tým lidí a odpovídající finanční podpora. Samozřejmě velmi důležitá je i podpora médií, v tomto směru si nemůžeme stěžovat – nejvýznamnější televizní studia a rozhlas informovaly o festivalu téměř každý den. Takže lze hovořit přinejmenším o mediálním úspěchu.
Shledáváš ve tvorbě jednotlivých hostí podobnost v poetice? Na základě čeho jste rozhodovali o tom, jaké básníky na festival pozvat?
Spíše bych mluvil o rozdílech, neboť jsou viditelnější. To je většinou pochopitelné, protože pozvaní básníci bez ohledu na generační blízkost náleží ve svých zemích k různým jazykovým tradicím a scénám. Samozřejmě, že existují důležité podobnosti, například u básníků vycházejících z feministických teorií nebo z angažovaného umění. Přáli bychom si, aby se zde mohlo setkávat stále více mladých básníků napříč všemi básnickými charakteristikami. Ale hlavní roli hrají naše finanční možnosti a vůbec nejdůležitější věcí je orientace překladatelů v současné tvorbě jednotlivých zemí. Z tohoto hlediska je pro nás důležitá spolupráce s překladateli, zvláště s Biserkou Rajčić, která se nejen vyzná v nejnovější poezii polských a českých autorů, ale má také nedocenitelné zkušenosti s organizací mezinárodních festivalů.
Všichni hosté diskutovali o smyslu básnických festivalů, ale ty ses této diskuze účastnil pouze jako moderátor. V čem tedy vidíš smysl básnických festivalů ty?
Festival je pro mě především jedinečnou a neopakovatelnou událostí. Zdá se mi, že smysl každého festivalu, tedy i festivalu poezie, je třeba hledat právě v tom nezaměnitelném a autentickém setkání s Jiným, v našem případě s básníkem a básní. Koncepce festivalu mohou být různé a ovlivňuje je spousta okolností, protože koncepce, programy a účastníci jsou pouze rámcem – místem, na kterém očekáváme poezii, o níž bělehradský básník Dušan Matić kdysi řekl, že je „nekonečnou svěžestí světa“.
Biserka Rajčić: Bez srovnávání neexistuje vědění
Díky své znalosti slovanských jazyků a literární scény ses stala pro pořadatele bělehradského festivalu poezie nepostradatelnou osobou. Co rozhodlo, že překladatelka velkých básníků jako jsou Miłosz, Szymborska, Herbert či Różewicz zaměřila svou pozornost na mladou generaci?
Především to, že se slovanskými literaturami a literaturou celého světa zabývám vážně, systematicky čtu jejich díla téměř padesát let. Protože bez toho se člověk nemůže v literatuře vyznat. Bez srovnávání neexistuje vědění. A bez toho nelze být ani dobrým překladatelem. Překladatel nepřekládá knížku, ale překládá celou literaturu, epochu, to znamená svět a člověka dané epochy. Proto jsem se nezajímala jenom o literaturu, ale o celou slovanskou, evropskou a světovou kulturu. To mi umožnilo moje humanistické vzdělání – studia jsem ukončila diplomovou zkouškou ze všech předmětů. Dnes, kdy všude panuje úzká specializace, to nikdo po překladatelích nepožaduje. Ale musím říct, že se mi ta námaha vyplatila. Díky tomu jsem mohla překládat poezii, prózu, dramata, eseje, díla filozofická, politologická, historická, teatrologická, filmografická a další. Mohla jsem také překládat spisovatele různých generací, což jsem s radostí dělala, protože každý takový spisovatel mě v mnoha ohledech obohacoval. To obohacování vyžadovalo určitou námahu – pracovala jsem téměř čtyřiatřicet let osm hodin denně, abych si potom mohla překládat to, co mám ráda. Byla jsem si vědoma toho, že pokud se člověk překládáním živí, nemůže si vybírat. A já si vybírala – asi tři sta autorů z různých oblastí, z toho přibližně sto básníků. Posledních patnáct let překládám také české a polské básníky narozené v 60., 70. a 80. letech. Ke zvládnutí jazyka jejich poezie, který se velmi liší od jazyka básníků starších generací, jsem potřebovala mnoho let. Dnes mohu filologicky přeložit téměř vše, ale vždycky se ptám, kolik poezie v takovém překladu je? Mám hromady materiálů, které dosud nikdo nepublikoval, ale přesto se nevzdávám. To nejtěžší už mám za sebou. Doufám, že brzy dokončím antologii polských básníků narozených v 60. až 80. letech. Z padesáti, které jsem objevila a přeložila, jsem jich vybrala pětatřicet. Tolik básníků je zastoupeno v antologii mého mistra, dnes už nežijícího Petra Vujičiće, která zahrnuje celé 20. století polské poezie.
Co soudíš o současné poezii a porovnáváš ji s poezií známých a obecně uznávaných autorů? Co je pro tebe při jejím hodnocení důležité?
Je těžké srovnávat něco, co se rozvíjí a nevíme, jak to bude za deset nebo dvacet let vypadat. Ani ta dnes uznávaná poezie nebyla v dobách, kdy vznikala, ceněna tak jako dnes. Věřím, že Wisławě Szymborské se ani nesnilo o tom, že by mohla získat Nobelovu cenu. Ocenění jako kritérium něčeho jsou něčím velmi záhadným. A stejně jako ti, kteří tvořili v minulých padesáti letech, ani mladí nepíšou na stejná témata a ve stejném stylu. Jsou spisovatelé angažovaní, neangažovaní, pojímají psaní filozoficky anebo píšou o každodenních věcech, používají vysoký nebo nízký styl a tak podobně. Proč, když žijí ve stejné době a reagují na stejné problémy? Je to normální, jinak by to bylo nudné. Pokud se překladatel netrápí, myslím si, že v tom, co dělá, něco vážného chybí. Takže jsem pro různorodost poetik každé generace básníků.
Jaké jsou tvoje největší básnické objevy v posledních letech? A kdo je tvým nejoblíbenějším autorem?
Těžko říct, právě proto, že mám ráda různorodost poetik, stylů a jazyků. Když člověk věnuje tolik času něčemu tak těžkému, jako je překládání, znamená to, že to má rád. Bez ohledu na to, jestli se to vyplácí. A pokud jde o materiální stránku věci, nevyplácí se to nikdy.
Co si myslíš o smyslu festivalu poezie v Bělehradě?
Mám radost, že vůbec vznikl, pomáhala jsem při tom, jak jsem mohla. Všechno nové je zajímavější než to staré, z čeho už se pomalu začíná stávat rutina, stereotyp. U nás v Srbsku po rozpadu Jugoslávie sice nějaké festivaly poezie zůstaly, ale těch dobrých je málo. Je to hlavně proto, že se jich účastní stále stejní autoři, většinou naši. Zahraniční básníky zde nevidíte, a když už, tak jsou to třetiřadí anebo ještě horší autoři. V takové situaci neexistuje možnost srovnání, neexistuje žádná „konkurence”. Kvůli tomu došlo k útlumu v srbské poezii starší a střední generace, k němuž vedl mimo jiné i nacionalismus na počátku 90. let a návrat k lidové poezii. Jazyk se přestal rozvíjet a nikdo nevyužíval nové pojmy a s nimi svázanou lexiku. Stalo se to, čeho si dvacet let předtím při návštěvě Bělehradu všiml Czesław Miłosz – zdálo se mu, že srbská poezie uvízla v 19. století a ptal se mě, jak k tomu došlo. Uklidňovala jsem ho, že někteří autoři jsou ve 20. století a někteří dokonce ve 21. století. Okruh spisovatelů svázaných s časopisem Treći trg ukazuje na to, že se situace v naší literatuře, především u mladé generace, radikálně změnila a že už se můžeme začít srovnávat s jinými a ještě z toho mít sami užitek. První bělehradský festival to jen potvrdil. Stejně tak zájem všech médií, které přitom podobné akce přecházely bez povšimnutí. Samozřejmě to, zda bude festival pokračovat a zda se bude okruh jeho účastníků rozšiřovat, záleží na tom, zda jej bude stát finančně podporovat.