Tereza Krčálová
Mezinárodní konference mladých filologů je jednou z mnoha, které se v estonském Tartu pořádají, a na rozdíl od jiných nemá žádné jednotné téma. Jejím účelem je hlavně umožnit vzájemný kontakt studentů z různých částí Evropy. Je pochopitelné, že převažují studenti z Ruska a ze států bývalého Sovětského svazu, tedy nositelé ruského jazyka, ale konference se účastnili i jednotlivci z Německa, z Koreje a letos byla v Tartu zastoupena i Česká republika.
Tartu a jeho univerzita
Na náměstí v Tartu stojí před radnicí fontána – pod deštníkem se objímající student a studentka. Výstižný symbol pro město, které nese přívlastek univerzitní. Univerzita tu byla založena v roce 1632 švédským králem Gustavem Adolfem II. Poté, co bylo Tartu (německy Dorpat, rusky Jurjev) ve válkách s Petrem I. srovnáno se zemí, univerzita byla přenesena do Pärnu a v Tartu byla znovu otevřena až za Alexandra I. v roce 1802. Tehdy získala status ruské státní univerzity. Hlavními jazyky zde byly němčina a latina. Univerzita tehdy také získala svá vlastní práva (mezi ně například patřilo právo studentů nosit kord). Dá se říct, že tak vedle sebe začala existovat dvě města, každé s vlastními privilegii – město Tartu (které získalo městská práva v polovině 13. století, kdy vešlo do svazu hanzovních měst) a město univerzitní.
Jedním z počinů univerzity je založení Derpatské univerzitní observatoře v roce 1809, která byla první observatoří v Rusku. Roku 1818 se stal jejím ředitelem významný astronom V. J. Struve. Observatoř se nachází na kopci za radnicí. Na stejném kopci stojí i jedna z nejstarších tartuských památek, katedrála, která vznikala od 13. do 15. století. Zachovala se pouze z jedné poloviny, z její druhé části zbyly jen ruiny, ve kterých se pořádají koncerty pod širým nebem. Na toto místo se dostanete buď přes Andělský nebo Čertovský most. S kopcem je spojeno mnoho legend. Například kámen se dvěma žlábky tu upomíná na 5. století, kdy tato místa obývaly dva mezi sebou bojující kmeny Estů. Legenda vypráví o jisté dohodě. Jestliže se do sebe zamilovali dva mladí z jiného kmene, museli svými slzami naplnit oba žlábky a dokázat tak starším svoji lásku. V případě, že by se jim to nepovedlo, byli odsouzeni k zazdění v malé skalce tyčící se hned naproti kameni.
V letech 1820–1890 zažívá univerzita velký rozvoj, působí tu významné osobnosti jako např. Karl Ernst von Baer, zakladatel moderní embryologie. V této době se také probouzí estonské národní uvědomění; v roce 1869 se zde koná první estonský pěvecký festival, v roce 1864 začínají vycházet noviny Eesti postimees a v roce 1870 je založeno národní divadlo Vanemuine, což je nejstarší estonské divadlo vůbec.
Rokem 1889 započala rusifikace a v roce 1895 se ruština stala na univerzitě hlavním jazykem. Z Kaiserliche Universität zu Dorpat se stává Imperatorskij Jurjevskij Universitět. V roce 1918 se Estonsko osamostatňuje, univerzita je nacionalizována a nese název Eesti Vabariigi Tartu Ülikool – Tartuská univerzita Estonské republiky. Po druhé světové válce do roku 1989 existuje jako Tartu Riiklik Ülikool – Státní tartuská univerzita. V tomto období proslavil univerzitu založením tartusko-moskevské filologické a sémiotické školy J. M. Lotman, který tu pracoval od roku 1950 až do své smrti v roce 1993. Kromě něj tu působili např. i J. V. Veski, zakladatel strukturální sémiotiky, či filologové V. Dal a M. Vasmer. Od roku 1962 se zde konaly tzv. Blokovské konference, díky nimž se Tartuská univerzita stala centrem studia ruského symbolismu a tvořila tím protiváhu sovětské literární vědě. Dnes se univerzita jmenuje prostě – Tartu Ülikool.
Studentské korporace
Studentský život v Tartu je také poznamenán existencí studentských korporací, kterých je několik a navzájem mezi sebou soutěží. Vznik a legalizace těchto studentských organizací spadá do středověku. Na univerzitě v té době studovalo mnoho německých studentů, a tak vznikaly korporace podle vzoru německých rytířských řádů. Tyto spolky byly určitým protestem proti měšťanstvu a náplní jejich činnosti byly hlavně souboje a pitky. Stát se korporantem znamenalo v určitém smyslu stát se rytířem, proto měli její členové privilegium nosit kord. Studenti, kteří chtěli vstoupit do korporace, museli projít obřadem zasvěcení. Tato tradice trvá dodnes. Studenti jsou v prvním ročníku seznámeni s korporací a rozhodují se, stanou-li se jejími členy. V souvislosti s nacionalizačními tendencemi jsou nyní přijímáni pouze estonští studenti. O současné činnosti korporací vám každý řekne jen to, že se na schůzkách čtou referáty, že některé korporace se specializují na určité téma, ale v podstatě je činnost korporací neveřejná a kdo není členem, nic konkrétního neví. Možná proto jejich existence působí trochu tajemně. Pouze dva dny v roce je otevřen přístup i nečlenům, a to jeden den v září a v den, kdy se slaví Valpuržina noc (u nás se pálí čarodějnice).
Se studentským životem v Tartu souvisel v dřívějších dobách tzv. karcer, neboli samovazba, který je v současnosti zpřístupněn v rámci Muzea umění Tartuské univerzity. Karcer se skládal z pěti pokojů, kam byli studenti zavíráni za různé přestupky. Délka pobytu závisela na závažnosti přestupku: 1–2 dny se dávaly za nevrácený dluh, narušení pořádku či za zpožděné vrácení knih do knihovny, za urážku dámy byly 4 dny a nejdelší doba tří neděl byla za napálení kupce a za účast v souboji.
Konference
Konference se uskutečnila koncem dubna a proběhla v přátelském duchu a ve velmi uvolněné atmosféře. Díky kmenovým studentům, kteří se po denní dávce referátů postarali o osvěžující kulturní program, se mezi sebou seznamovali nejen studenti, ale i přítomní profesoři, a tak nebyl problém pohovořit o svém tématu s kýmkoliv. Příjemný pocit z celé konference si každý mohl odnést také proto, že ostatní projevovali o referáty svých kolegů nepředstíraný zájem.
Referáty byly řazeny chronologicky, proto se v prvním bloku objevily příspěvky zaměřené na folklór a folkloristická pozorování. V dalších blocích se vedle čistě literárněvědných referátů vyskytly i takové, které se týkaly kulturního kontextu, např. referát o korespondenci folkloristů Waltra Andersona a Jiřího Polívky. Objevil se dokonce referát věnovaný estonskému spisovateli Janu Krossovi. Tartuští mají v oblibě Žukovského, neboť ve městě žila jeho příbuzná a velká životní láska zároveň – Máša Protasovová. Co se týče starší ruské literatury, zájmu se těší nejen Žukovskij, ale například i Baratynskij.
Jak bylo v závěru konference shrnuto a poznamenáno, témata referátů se pomalu proměňují, a zatímco dříve byly v centru pozornosti pouze „generálové literatury“ jako Puškin, Dostojevskij a Gogol, nyní se naopak objevují jména jako Kuzmin, Cvetajevová (která, jak jsem pochopila, zažívá v Rusku renesanci své tvorby), Majakovskij, Zoščenko či Zabolockij. Tvorby Puškina se týkal jediný referát. Zajímavý z tohoto hlediska byl referát na téma Obraz čtenáře a reálný čtenář: dopisy ze sálu adresované Bulatu Okudžavovi. Jak je vidět, pozornost se obrací i na neliterární texty.