Jan Kravčík, Ivana Skálová
Paùl Szczëpta se narodil 21. března 1979 v Gdaňsku. Roku 1998 začal studovat filologii a práva na tamní univerzitě a nedávno obhájil svou diplomovou práci o kašubském dialektu ve Stajszewě. V prosinci 1999 spoluzaložil studentský časopis Òdroda, jenž se záhy stal pravidelným celokašubským perodikem. Roku 2002 získal Cenu Romana Wróblewského pro kašubsky píšící mládež a stal se kašubským korespondentem Evropské kanceláře pro méně užívané jazyky. Od ledna tohoto roku je členem-korespondentem Organizace evropských menšin. V únoru vystoupil v Národním muzeu v Praze s přednáškou o Kašubech, jejich jazyce a kultuře.
Z čí iniciativy vznikl časopis Òdroda? Jaké jsou jeho cíle, jak funguje a jakých úspěchů dosáhl?
Òdroda byla založena Grégorem J. Schramkem a mnou. Byla to odpověď skupiny mladých lidí na myšlenkovou lenost staršího pokolení a zejména na obvinění, že mladá generace jenom pije pivo a nedělá pro kašubštinu nic skutečně důležitého. Cílem je vydávání časopisu v kašubštině, který by se věnoval tomuto jazyku, kultuře Kašubů, otázkám národnostních menšin, společenským problémům a literatuře. Časopis funguje díky sponzorům a inzerentům, dotaci jsme doposud dostali jen jednu, a to od okresního úřadu v Pucku. Òdroda přispěla k tomu, že se loni před sčítáním lidu o otázce kašubské národnosti hodně mluvilo a že bylo během sčítání odhaleno mnoho nepravostí. Letos pořádáme akci Využij svá práva – výuka kašubštiny ve škole, která zaujala pozornost i největších polských médií, jako je např. Gazeta Wyborcza. Důležité je, že obecně se mládeže nikdo na názor neptá, ale kašubská mládež si díky Òdrodě získala určitý respekt.
V prvním letošním čísle Navýchod uveřejnil článek o Kašubech a jejich kultuře. Únorová přednáška v Praze ale byla zřejmě první „živou“ prezentací Kašubů v České republice. Jak jsi s touto akcí spokojený a jaké dojmy sis odnesl?
Asi to bylo poprvé, co se něco podobného zorganizovalo. V Praze bylo o kašubštině slyšet už dříve, například když v roce 1977 vyšla knížka Základy polštiny. Ta však byla určena jinému příjemci – studentu polonistiky, který zmínku o kašubštině potřebuje jen pro doplnění představy o západoslovanském světě. Jinak to bylo s naším setkáním v Národním muzeu – to bylo určeno hlavně těm, kteří se zajímají právě o kašubštinu.
Pořádá Òdroda takové akce i jinde v zahraničí?
Ne, Praha byla první. Ale chtěli bychom pořádat, proto vzniká mezinárodní kašubská síť, nazýváme to kašubskými konzuláty, která funguje pod názvem Lëga Kaszëbskô (Kašubská liga – pozn. red.) a snaží se koordinovat některé akce, jak to dělá například společnost Rémus v Gdaňsku. Zmezinárodnění kašubské otázky je nyní, v době globalizace a směřování k EU, jistě to nejdůležitější.
Je tu možnost, že by se studenti mohli učit na českých vysokých školách kašubsky?
Ano. V květnu 2003 vyjde výkladový kašubský slovník a druhé vydání normativní mluvnice. Máme i několik dalších slovníků, nejdůležitějším je Trepczikův polsko-kašubský z roku 1993 a Labudův malý slovník kašubsko-polský a polsko-kašubský. Zajímavý a inspirující pro další studia a vědecké bádání je nářeční slovník Bernarda Zëchty. Na druhé straně mimo zmíněných Základů polštiny česky nic příliš syntetického neexistuje. Myslím, že stojí za to něco přeložit a založit kašubský lektorát. Mohla by to být také příležitost pro kašubské lektory, aby strávili nějaký čas v Praze.
Není myšlenka obrození kašubského jazyka a kultury pouze cílem několika nadšenců, zatímco mezi ostatními Kašuby zůstává bez odezvy?
Myslím, že ne. Potkávám spoustu Kašubů, kterým na tom velmi záleží. Je mnoho rodičů, kteří se z vlastní vůle starají o organizaci výuky kašubštiny ve školách. Existuje mnoho různých kašubských skupin a sdružení, v každé obci se hraje lidová hudba, každý okres má jedno či dvě periodika, mající vztah ke kašubštině, často psané i kašubsky. Òdroda, jediný časopis, který je psán pouze kašubsky, má náklad 750 výtisků, to znamená víc než tisíc čtenářů. Naši internetovou stránku navštíví přes tři tisíce lidí měsíčně. Sdružení kašubsko-pomořské má více než deset tisíc členů. Ohlas toho všeho mezi takzvanými obyčejnými lidmi svědčí o tom, že ti sami mají ke kašubštině blízko.
Polsko před třiatřiceti letyExistuje nějaký oficiální program na záchranu kašubského jazyka a kultury?
Ano. Existuje program jazykové politiky, přijatý Sdružením kašubsko-pomořským. Na jeho vypracování se podíleli hlavně vědci, ale také politici. Cílem programu je faktická jazyková a kulturní autonomie, ačkoli sami jeho autoři se bojí toto slovo byť jen vypustit z úst.
Jak se ve věci záchrany kašubského kulturního dědictví angažuje Evropská unie a jak polská vláda?
Polská vláda se o to nezajímá. Kašubové velmi dlouho vůbec nebyli zmíněni v úředních dokumentech. Pro polskou vládu a mnoho Poláků jsou Kašubové jen Poláci žijící u moře, kteří mluví nejodlišnějším z odlišných polských nářečí. Evropská unie a evropská sdružení zabývající se otázkami národnostních menšin se o Kašuby zajímají, protože jejich snahou je zachování rozmanitosti na našem světadílu. Kašubové, hlavně mladí lidé, proto spolupracují s EBLUL (European Bureau for Lesser Used Languages / Evropská kancelář pro méně užívané jazyky – pozn. red.) a YEN (Youth Express Network – pozn. red.). Existuje velká tradice přátelství kašubsko-fríského a kašubsko-žmuďského (Žemaitija neboli Žmuď, oblast v Litvě – pozn. red.). Jinak mezinárodní vztahy, jedná-li se o starší generaci, spočívají hlavně v kontaktech mezi učiteli a vědci.
Spolupracují Kašubové také s jinými evropskými menšinami, například Lužičany či Bretonci?
Už jsem se zmínil o tradičním přátelství s Frísy a Žmuďany. Mimo to Kašubové spolupracují se Skandinávci, s nimiž máme společnou tradici lidových univerzit, Velšany, kteří mají nejrozvinutější práva menšinového národa, a rovněž tradičně, ačkoli poslední léta nepříliš intenzivně, s Lužickými Srby.
Usiluje kašubský region také o politickou autonomii v rámci Polska? Je vůbec reálná představa kašubské vlády a parlamentu?
Spousta lidí se ptá například předsednictva Sdružení kašubsko-pomořského na možnost politické nezávislosti. Ti odpovídají s hrůzou v očích: Ne, to nás nikdy ani nenapadlo! nebo: Možná ano, ale proč? Sami Kašubové hlavně chtějí, aby jejich práva byla uznávána. Podle tohoto kritéria lze tedy dělit kašubské hnutí na tři odnože – na ty, kteří už více práv a možností neočekávají, ty, kteří očekávají více práv v rámci úplné závislosti na Varšavě, a ty, kteří považují autonomii za nejlepší a nejpřirozenější způsob spravování naší oblasti. Nevím, nakolik je myšlenka kašubského parlamentu a vlády reálná. Oficiálně to nikdo ani nevysloví, protože z toho mají lidé strach ještě větší, než ze slova autonomie. Musíte pochopit, že komunismus v Polsku Kašuby vždy obviňoval ze separatismu, náklonnosti k Němcům a kontaktů s nacisty. Proto lidé i dnes uvažují deformovaně. Jedinou nadějí je mladé pokolení, které nežilo za lidové republiky a na její poměry si nepamatuje.
Jak bys ve zkratce charakterizoval kašubskou národní povahu? Jaké jsou stereotypy o Kašubech?
To není jednoduché, ale musím říci, že naše představa o nás samých se příliš neliší od toho, co o nás říkají jiní. Kašubové jsou tedy prý velmi věřící, tvrdohlaví, spořiví, mají rádi svůj jazyk – toho si všimli cizí badatelé už v 19. stol. – a jsou to lidé velmi vtipní 🙂