Jan Kravčík
Když roku 2000 vyšel v Chorvatsku válečný román Kad magle stanu (Až se mlhy rozplynou) prakticky neznámého autora Josipa Mlakiće, povoláním strojního inženýra ze zapadlého městečka Uskoplje v severní Bosně, stal se záhy jedním z milníků ve vývoji moderní chorvatské válečné prózy. Inovativnost Mlakićovy románové prvotiny v kontextu chorvatské válečné literatury spočívala v tom, že pojednávala o chorvatsko-bosňácké válce v Bosně a Hercegovině způsobem velmi otevřeným a nepředpojatým.
Slovo o autorovi
Josip Mlakić se narodil 24. ledna 1964 v Bugojnu v Bosně a Hercegovině. V roce 1988 dokončil strojní fakultu v Sarajevu a roku 1997 vydal svoji první sbírku povídek, která větší pozornost veřejnosti ani kritiky nepřitáhla. Proslavil jej až rukopis, který roku 1999 zvítězil v literární soutěži malého nakladatelství Faust Vrančić, jež si kladlo za cíl objevit nový chorvatský literární talent.
To se bezesporu povedlo – kritika byla krátkým románem Až se mlhy rozplynou nadšena a kniha si velmi rychle získala značnou popularitu. Přitom Chorvatsko je zemí, kde jsou knihy velmi drahé a jejich úspěch se neměří počtem prodaných výtisků, nýbrž množstvím pořízených fotokopií. Kritik Jurica Pavičić vidí kouzlo Mlakićova úspěchu v tom, že autor „nabízí pohled na to, co bylo pro chorvatskou kulturu dosud nesdělitelné, a sděluje to srozumitelně, moudře a bolestivě.“
Pozici nejlepšího chorvatského „válečného“ prozaika Mlakić potvrdil roku 2002 svojí další knihou Živi i mrtvi (Živí a mrtví), která opět zvítězila v konkurzu, tentokrát nakladatelství V.B.Z. Ve stejný rok Mlakić vydal také dvě sbírky povídek – Odraz u vodi (Odraz ve vodě) a Obiteljska slika (Rodinná fotografie). O dva roky později zveřejnil sbírku válečných povídek Ponoćno sivo (Půlnoční šeď), básnickou sbírku Oči androida a jeho zatím poslední uveřejněnou prózou jsou Čuvari mostova (Strážci mostů). V prvních měsících roku 2006 by měl vyjít další válečný román Psi i klaunovi (Psi a klauni), který dějově předchází románům Až se mlhy rozplynou a Živí a mrtví. Měl by se tak stát prvním dílem válečné kvatrologie, kterou autor plánuje zakončit knihou Skica u ledu (Obraz v ledu), na níž už rovněž delší dobu pracuje.
Až se mlhy rozplynou
Zaměřme se na dvě dosud nejstěžejnější díla Mlakićova opusu. Válečný román Až se mlhy rozplynou je podle mnohých kritiků vůbec nejlepší chorvatskou válečnou prózou od konce válek v Chorvatsku a v Bosně. Přestože se jednalo o autorův románový debut, překvapil vytříbeností formy i stylistických postupů. Přímou válečnou zkušeností autora, svojí mozaikovitou strukturou, realistickým stylem, v němž ale nechybí lyrické popisy přírody, schopností několika detaily výtečně charakterizovat postavu, absencí jakéhokoliv levného patosu, ale také pečlivostí, s níž si všímá zvláštností válečné terminologie a jazyka obecně, se tato kniha podobá jinému, dnes již legendárnímu dílu Kratki izlet (Krátký výlet, 1997) Ratka Cvetniće, dalšího spisovatele bez „literárního rodokmenu“.
Mlakić v ní čtenáři předkládá příběh veterána bojů ve střední Bosně Jakova Serdara, zotavujícího se z prožitých hrůz v psychiatrické léčebně, kterému doktor v rámci léčby posttraumatického syndromu naordinuje, aby sepsal své zážitky z války. Právě tyto drobné retrospektivní fragmenty kruté autopsie, prokládané vzpomínkami na dětství a doby předválečné, dají postupně vzniknout ucelenému příběhu, s jehož epizodami se hospitalizovaný Jakov vyrovnává.
Budeme-li se věnovat jednotlivým aspektům této prózy, jako první nás zaujme neuvěřitelná autenticita popisovaných událostí, které je však dosaženo za použití více než střídmých vyjadřovacích prostředků. Dalším nepřehlédnutelným prvkem románu Až se mlhy rozplynou je jeho intertextualita. Kromě úvodního Bulgakova nalézáme četné narážky na Llosu, Lenze, Okudžavu, Kunderu a zejména Iva Andriće.
Jak napovídá název, ústředním motivem příběhu je mlha. Narážky na ni se táhnou jako pomyslná nit celým příběhem, je to vize, potažmo vzpomínka, která pronásleduje Jakova ve snech a které se nemůže zbavit. Prvek mlhy nalezneme i v Mlakićově druhém románu Živí a mrtví. Zde je však centrálním motivem tajemný oheň, hořící po nocích na vzdálených kopcích…
Živí a mrtví
Jestliže byl první Mlakićův román přijat takřka bezvýhradně pozitivně, v případě jeho druhé válečné prózy tomu už tak nebylo. Ostrou kritiku si získal zejména v nacionalistických médiích, neboť se v něm dotkl dosud velice citlivého místa chorvatských dějin, a to druhé světové války, konkrétně bojů mezi ustašovci a partyzány.
Román, odehrávající se opět ve střední Bosně, se opírá o dvě paralelní dějové linie. První pojednává o oddílu bosenských Chorvatů, který zůstane odříznut od svého velitelství a jemuž nezbývá než se pokusit probít skrz nepřátelské linie. Hlavní hrdina Tomo si během postupu přes nebezpečné území postupně vzpomíná, že v těchto místech se za druhé světové války odehrávaly kruté boje s partyzány, jichž se v řadách domobranců a společně s ustašovci účastnil i jeho dědeček Martin. Druhou dějovou linii tvoří právě příběh Martinova decimovaného oddílu, odehrávající se o téměř půl století dříve.
Kniha je rozdělena do šesti částí – v pěti částech se střídá příběh z let devadesátých s příběhem z let čtyřicátých. V závěrečné části pak dochází k fatálnímu setkání obou skupin vojáků – mrtvých a živých – na hřbitově, jenž se nenachází na mapě a na kterém se nalézají hroby všech bosenských náboženství… Autor nám tak v hororovém hávu předkládá svoji tezi, že všechny války jsou stejné a že jsou neodmyslitelnou a periodicky se opakující součástí historie, jež je cyklická sama o sobě.
V roce 2004 začal podle knihy Živí a mrtví natáčet debutující režisér Kristijan Milić stejnojmenný film. O realizaci projektů celovečerních filmů na motivy knih Až se mlhy rozplynou a Psi a klauni zase usiluje ambiciózní režisér Branko Ištvančić. Lze tedy jen doufat, že se jejich prostřednictvím s díly Josipa Mlakiće zanedlouho seznámí i širší česká veřejnost.