Roman Laube
Wolimierz, malá vesnička na úpatí Jizerských hor, kostel, obchod, 30-40 domků „rozprášených“ mezi loukami a poli a staré cihlové nádraží, jímž před druhou světovou válkou projíždělo i třicet vlaků denně… Nejbližší stanice vzdálená necelé dva kilometry je na české straně – Jindřichovice pod Smrkem. Wolimierz tak mívala přímé spojení na Prahu. Po válce však upadla v zapomnění, vyhnání původního německého obyvatelstva a faktické vylidnění Sudet po obou stranách hranice vedlo mimo jiné i k přerušení železniční dopravy.
Když se tu na počátku 80. let 20. století objevila skupina výtvarníků a herců, dávnou „slávu“ tu připomínaly už jen zbytky nástěnné mozaiky a nádraží z konce 19. století bylo stejně jako většina okolních památek rozkradeno, zdemolováno a odpojeno od elektřiny a vody. Několik kilometrů kolejí směrem na Jindřichovice i do polského vnitrozemí šlo do šrotu a lidé z okolí se ještě několik let hřáli u důkladných německých pražců. Jindřichovice s Wolimierzí dnes fyzicky spojuje už jen zarostlý železniční násep místy úplně mizící v porostu. Ale je to ta nejkratší a také nejromantičtější cesta, která z Jindřichovic do Wolimierze vede… Vynořit se v noci z lesů a v temnotě uvidět barevná světla wolimierzského nádraží stojí za to!
Wolimierzská stanice budí dojem zakletého království, kde se zastavil čas, anebo ještě lépe, království dobrého černokněžníka Zababy z Pohádek o mašinkách. Rezavý semafor, výhybky, lucerny, zarostlý peron… Tito pamětníci starých časů sice kontrastují, ale zároveň doplňují barevné artefakty, skulptury, dřevěné sochy a různé „samohyby“ a soustrojí divadelního souboru Klinika Lalek. Mezi tím vším se pohybují barevní lidé, někteří s dredy, a vždy několik dětí, jako lesní skřeti. To vše v blízkosti vonících lesů a divokých luk s množstvím bylin, které se suší nad barem.
Divadelní soubor Klinika Lalek se od začátku snažil převzít rozpadávající se budovu nádraží do své správy a vytvořit zde kulturně-ekologické centrum. Stanici se skutečně podařilo s pomocí památkářů zachránit a divadelníci i jejich přátelé nádražíčko postupně opravují. Z bývalé čekárny je galerie, ze skladu divadelní a koncertní sál, jsou zde dvě kuchyně, dva bary, koupelna i pokoje pro hosty a v prvním patře kancelář Kliniky. Obydlen je i menší cihlový dům při nádraží, kde žije rodina zakladatele divadelního souboru.
Nádraží bývá v provozu od července do září a příležitostně i během roku při kulturních akcích. Jeho interiér působí na návštěvníka snad ještě výrazněji mimo festivaly a divadelní představení, kdy se zde pohybují desítky lidí. Obrovské dřevěné loutky a masky uložené v prostoru galerie, divadelního sálu a na chodbách budí dojem spících živých bytostí, čekajících na svůj den – na svůj svátek, kdy se znovu a znovu budou pokoušet lidem něco sdělit, probudit je a snad jim i pomoci získat sílu vystoupit z rozjetého vlaku, který nikde nestaví, řítí se neznámo kam a jeho strojvůdce nikdo z cestujících nezná… Loutky z Wolimierze vypravují ze svého nádraží jiné „vlaky“, takové, které se vyhýbají metropolím, zmatku, spěchu, takové vlaky, které spojují lidi hledající klid, takové, které si řídí sami cestující a sbírají podél náspů ty šťastlivce, kteří již našli odvahu vyskočit za jízdy z rozjetého globalizačního expresu…
Vše začalo už v roce 1987, kdy skupina studentů loutkářského směru vratislavské Státní vyšší divadelní školy začala realizovat svá představení pod názvem Klinika Lalek (Klinika loutek, nebo Loutkářská klinika, založena oficiálně roku 1988) a v průběhu Mezinárodního divadelního festivalu pouličních divadel v Jelení Hoře na sebe obrátila pozornost kritiky i publika. Soubor založil v roce 1990 Nadaci pro podporu alternativní a ekologické kultury a v roce 1991 se jeho zakládající členové usadili ve Wolimierzi. Nadace i divadlo v současnosti spolupracuje s okruhem asi čtyřiceti „osadníků“ z okolí, kteří sem přišli z velkých polských měst, ale i ze zahraničí. Jde většinou o mladé lidi, z nichž mnozí mají vlastní výtvarné nebo ekologické projekty, které prezentují při wolimierzských festivalech a setkáních. Někteří členové Kliniky loutek v této vesničce na konci světa obydleli rozpadávající se chalupy i se svými rodinami. Další žijí v okolních vesnicích. Wolimierzské nádraží se tak stalo kulturně-společenským centrem pro Wolimierz a okolí, i když ne všichni z místních obyvatel přijali nové „barevné a rozevláté“ kolonisty a jejich aktivity pozitivně.
Jedna z největších akcí, která zde zatím proběhla, se konala v srpnu 1995, kdy Klinika loutek a její příznivci zorganizovali letní tábor mládeže z celého světa – Ekotopii. Toto setkání dalo do pohybu další ekologické a kulturní projekty. Duší těchto aktivit, vedoucím a režisérem souboru je Wiktor Wiktorczyk, vyrovnaně a klidně působící třicátník a jeho žena Jemiolka, hubeňoučká pohyblivá, dredatá „bosorka“, kterým většinou pomáhají za byt a stravu jejich příznivci.
Jaká je podstata divadelních představení Kliniky? Těžko vysvětlit tomu kdo je neviděl. „Hry“ mají většinou jednoduchou dějovou osnovu a jejich těžiště spočívá v symbolech a výrazových prostředcích. Jeden z posledních divadelních projektů Kosmosága o poslední kapce vody z roku 2003 je o záchraně Vesmíru a naší planety… Na ohromném kosmickém samohybu přijíždí z Nekonečna skupina Kosmických mnichů s misí záchrany Vesmíru a přivážejí s sebou po částech celou planetu – poslední hrst půdy, poslední strom, poslední kapku vody a ptáka, jako vzpomínku na život a lásku… a začínají znovu budovat. Je to návrat na počátek, návrat k těm nejzákladnějším a nejniternějším pocitům a potřebám, jakými jsou láska, bezpečí, sounáležitost, spojení jednotlivce s Vesmírem (Bohem?). Je to představení inspirované vztahem k živlům, horám, kamenům, stromům i řekám. Velké loutky, pohyblivé instalace, fantastické masky, ohně, barevné kostýmy tvoří obrazy o lidech, životě, přírodě… Jednoduché loutky v nadživotní velikosti vedou k nezvykle hlubokým prožitkům a atmosféra je ještě umocněna živou muzikou. Herce mnohdy následují i jejich příznivci, často vtažení do spoluúčasti na představení, které někdy nabývá charakter jakéhosi obřadu a hranice mezi publikem a herci se tak často stírá.
Představení Kliniky loutek směřují k probuzení citlivosti člověka k přírodě a k lidské vzájemnosti vůbec. Označovat jejich aktivity jako sociálně-ekologické lze však jen těžko, takové škatulkování může být zavádějící. Herci i režisér se nechávají spíš inspirovat svými pocity a jakousi přirozenou spiritualitou než konkrétním programem. Soubor byl silně ovlivněn, jak jeho členové sami přiznávají, pouličním divadlem Bread and Puppet, a přestože bývá Wiktor označován za režiséra, většina jejich představení je výsledkem společné práce a nápadů.
Kliniku lze bez nadsázky označit za alternativní soubor, nejenom co do formy a obsahu jejich vystoupení, ale v jejich případě jde skutečně o divadlo nezávislé na státních finančních prostředcích. Jejich jevištěm jsou především louky a ulice a soubor se považuje za kočovné vesnické loutkové divadlo, i když trochu větších rozměrů. Klinika se často účastní mezinárodních divadelních festivalů v západní Evropě, ale neopomíná ani vesničky v okolí své základny.
Polsko před třiatřiceti letyVedle Kliniky působí ve Wolimierzi ještě dětský divadelní soubor Petit teatr – Malé divadlo. Vzniklo roku 1998 a původně mělo pouze tři členy – děti wolimierzských herců a výtvarníků. V prvních dvou letech jim ještě při jejich vystoupeních pomáhali rodiče, dnes se však již jedná o samostatný divadelní soubor, který má jedenáct členů a vlastní nápady a program, který realizuje.
Kolonie umělců ve Wolimierzi ovšem není jediná a ani první, která na úpatí Jizerských hor a Krkonoš vznikla. Už v druhé polovině 19. století zde vznikaly komunity malířů, řezbářů, herců a výtvarníků tehdejší německé bohémy. Toto prostředí se vyznačovalo velkým zájmem o theosofii, okultismus, spiritismus, který zde byl hojně rozšířen a některé komunity vyznávaly ideje árijsko-nudistické. Bohatému kulturnímu, duchovnímu a společenskému životu v této části Sudet učinil konec nástup fašismu na počátku 30. let a druhá světová válka za ním udělala zdánlivě definitivní tečku.
Po roce 1946 a vyhnání německých obyvatel se na tomto opuštěném území začali usazovat jednotlivci i skupiny lidí, kteří chtěli přerušit kontakt s civilizací. Například v poloopuštěné rozpadající se vsi Kopaniec se v 60. letech usídlili první hippies, na které její tehdejší starosta v dobrém vzpomíná. Další opuštěnou ves, Czerniaków, nedaleko Kamienné Góry, osídlili oddaní z hnutí Hare Krišna a dnes zde obhospodařují 120 ha půdy. V 80. letech přišli do tohoto kraje buddhisti a jejich centrem duchovních nauk se stal Stary młyn v Przesiece. Sem přijížděli výtvarníci z Katovic a později všichni co se zabývali buddhismem. A i když byl mlýn později prodán, tradice pokračuje v domě Almy Yoray, kde se pořádají workshopy, dílny práce s tělem. Překladatelka Hana Korolszuk, která ve mlýně žila a překládala řadu workshopů, vzpomínala na 80. léta následovně: „Vůbec jsme zde nepocítili vyhlášení stanného práva a hlavně místní policista byl známý a ne nějaká bezejmenná postava“.
Další obyvatelé mlýna si postupně koupili vlastní domky a bydlí v okolí. Koncem 80. let založilo Sdružení Amanda Manga ekologickou farmu v Głębocku, nazvanou „Místo čistého myšlení“, které vede hinduista Dada Bhumi Vandi Ananda, duchovní učitel, jogín, homeopat. Farma je známá již osm let zejména pořádáním festivalů „Neohumanistické ekologie“. Stoupenci tohoto hnutí nejsou jen exoticky vyhlížející jogíni v oranžovém oblečení, ale hluboce citliví rolníci hledající co nejzdravější formy hospodaření a stoupenci přírodního léčitelství…
Ovšem skutečný rozmach uměleckých komunit přichází na úpatí Jizerských hor až s pádem totalitních režimů v roce 1989. Jedná se o podobný fenomén jako na konci 19. století. Stejné hledání, stejné odmítání stávajícího řádu, stejná touha po seberealizaci a vzájemnosti, dnes ovšem doplněná o ekologický aspekt. Na úpatí hor hledají koncentraci, zklidnění a „vytišení“ nejen lidé od „kumštu“ a příznivci náboženských a charismatických hnutí, ale i stoupenci různých subkultur a alternativních životních forem. Mnozí z těchto lidí se zde usazují natrvalo. Například výtvarníci z již zmiňovaného Kopańce založili Sdružení na ochranu přírody, která je v okolí skutečně panenská. Jde jim o to na jedné straně vrátit tomuto zapomenutému kraji život, ale zároveň ho uchránit, jak se říká, před „neviditelnou rukou trhu“.
Ale zpět k Wolimierzi a jejímu nádraží – mimo divadelních představení a koncertů se zde koná i řada workshopů – kurzy točení ohně, kroucení dreadů, plivání ohně, pečení chleba, kurzy pro DJ i workshopy studentů divadelních škol… A na závěr výčet pravidelných každoročních akcí po- řádaných na stanici Wolimierz: 31. prosince – oslava Silvestra; 14. února – svatý Valentýn; 21. března – vítání jara, divadelní představení, fireshow; 1.-3. května – tzv. „májovka“, červenec-srpen – denně otevřený bar, možnost posedět u ohně na peroně, reprodukovaná hudba; srpen – každoroční dvou- až třídenní festival; 1. listopadu – Halloween.
Akce se konají většinou nejbližší víkend k danému datu. Srpnový festival bývá upřesněn v průběhu roku. Na tom letošním vystoupil i dramatický dětský kroužek z Jindřichovic pod Smrkem a romská kapela z Nového města pod Smrkem. Letos byl otevřen i nový hraniční přechod pro pěší, „Kukačka“ u Jindřichovic, což vzájemnou kulturní výměnu usnadnilo.
Přesto jsem se prodíral zpět do Jindřichovic po zarostlém náspu s vědomím, že jsem někde „na půl cesty“… Do žádného „vlaku“ jsem nenastoupil. Možná napřesrok, možná, že ještě letos – stále mi však k tomu cosi chybí. Ale z Wolimierze už vlaky zase jezdí a místa je v nich dost.