Na samém jižním cípu černohorského pobřeží, tam, kde se do Jaderského moře vlévá řeka Bojana, leží starobylé město Ulcinj. Společně s chorvatským ostrovem Hvar se může pochlubit nejvyšším počtem slunečných dnů v roce na Jadranu, a také proto je jedním z center v posledních letech překotně se rozvíjející černohorské turistiky.
Slovo překotný je ostatně v případě Ulcinje více než výstižné. Narozdíl od rodinně vyhlížejícího Petrovce či mondénní Budvy, působí Ulcinj, obývaná převážně černohorskými Albánci, ryze balkánským dojmem. Evropskou architekturu dominantní středověké tvrze rodu Balšićů, jehož potomek Đurađ získal roku 1368 město do držení, doplňují štíhlé minarety a nepřehledné úzké uličky lemované pomerančovníky, vinoucí se mezi věčně rozestavěnými domy. K multikulturní atmosféře přispívají dvojjazyčné nápisy v černohorštině a exoticky vyhlížející albánštině. Přidáme-li k tomu všemu turisty přeplněnou hlavní třídu, volání nepřeberného množství prodejců čehokoliv, vůni grilovaného skopového linoucí se z desítek ćevabdžinic a dopravní systém, pro jehož označení je slovo chaos eufemizmem, získává navíc Ulcinj ráz typicky orientální. Pokud to někde v Černé Hoře žije, je to tady.
Předpokládá se, že Ulcinj – albánsky Ulqini – byla založena v 5. století př. n. l. řeckými kolonisty z Kolchidy (Krymu). Je tedy jedním z nejstarších měst na Jadranu a má dlouhou námořnickou tradici. Svého času byla sídlem pirátů, kteří ohrožovali lodě benátských a dubrovnických kupců, za osmanského panování se ulcinjská obchodní flotila stala pilířem osmanského námořního obchodu na Jadranu a také jedním z center obchodu s otroky. Zajímavostí je, že na místním Náměstí otroků se svého času ocitl v okovech také slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes. který byl při návratu z bitvy u Lepanta zajat piráty a prodán do otroctví. Jinou kuriozitou je, že Osmané ve městě umístili posádku černých alžírských Maurů, jejichž potomci byli městským obyvatelstvem asimilováni, stejně jako potomci četných otroků dovezených z nitra Afriky. Jeden potomek těchto černochů prý dodnes v Ulcinji žije, potkáte-li tedy na ulicích tohoto živého a barevného města člověka černé pleti, vězte, že to možná je poslední původní černohorský mouřenín.