Několik tváří pyšného Dubrovníku

Jan Kravčík

Tisíce stran byly popsány chvalozpěvy na toto město, tisíce stran za­plnily zprávy a studie o jeho slávě, moci, významu, politickém a kultur­ním vlivu, o jeho ob­chodní síle a diplomatickém umění. Po jeho ulicích se pro­cházely a procházejí známé a významné osobnosti našeho světa a jeho krása učarovala nejedné z nich. Tento článek by však o Dubrovníku rád pojednal po­ně­kud s od­stu­pem a chtěl by být alespoň trochu kritickým pohledem našince na jednu ze světových turistických top-destinací současnosti.

Aby bylo jasno hned na začátku – Dub­rov­ník rozhodně stojí za shlédnutí. Málo platné, takovou nádheru, vysokými zdmi a robustními kulatými věžemi obehnané město s červenými střechami, ze tří stran obklopené tyrkysovým mořem, navíc sto­jící pod impozantními horami, najdeme má­­lokde. Přestože možná ve skrytu duše opovrhujete turistickými ikonami, Dub­rov­ník si vás získá. Je mu vlastní specifický genius loci, který nejsou s to vytlačit ani davy italských, francouzských a britských turistů, kterých je zde v letní sezóně po­žehnaně (totiž přespříliš). Navíc je nutné uvědomit si, že slavná Ragusa (tak se řekne Dubrovník italsky) celá staletí pracovala na své image a gloriolu nezávislého střediska obchodu a múz okolo ní vytvářely celé legie městskou radou pla­cených básníků. Proč? Nahlédněme trochu do historie.

Vznik města

Letmým pohledem na trochu podrobnější mapu zjistíme, že Dubrovník je velmi stra­tegicky umístěn – lepší geografickou pozici má snad jen o něco jižněji položený černohorský Kotor, tomu však strmé skal­naté okolí nedovolilo větší územní rozvoj. Okolí dnešního Dubrovníku osídlili sta­ro­věcí Ilyrové už ve 3. století př. n. l. Trvalo to nějaký čas, ale Ilyry si nakonec podmanili Římané, a na místě, kde dnes stojí městečko Cavtat, založili kolonii Epidau­rum a na nedalekém poloostrově sídliště Rausium. Někdy začátkem 7. století na­šeho letopočtu na Balkánský poloostrov přišli Avaři a Slované a římské kolonii řádně „zatopili“. Nepočetní obyvatelé, kteří řádění našich dávných předků přežili, se zachránili v Rausiu, z kterého časem vzniklo Ragusium – alespoň tak ho zmi­ňuje jeden neznámý italský země­pisec.

Městečko Ragusium na relativně chrá­ně­ném poloostrově bylo obklopeno hustými dubovými lesy, a od nich prý vznikl slo­vanský název Dubrovník – tedy „místo v doubravě“. Slované totiž pod vlivem svých sousedů a vlastním vývojem postupně zkulturněli a začali se usazovat nejdřív kolem města, pak přímo v něm, až nakonec slovanský živel pře­vládl a město přejmenoval podle svého.

Až do 13. století bylo město pod byzant­skou správou a postupně se vyvinulo ve významné obchodní středisko této části ja­derského pobřeží. Roku 1204 však z Be­nátek vyrazila křižácká výprava pod ve­dením slepého, devadesátiletého dó­žete Enrika Dandala, která na své cestě do Konstantinopole dobývala všechny důle­žité přístavy – konkurenty Benátek – na pobřeží Jaderského moře. Dubrovník unikl osudu Zadru, který byl křižáky totálně zpustošen, ale dostává se pod benátský vliv. Benátčanům se ale nepodařilo po­tlačit ekonomické a politické působení města úplně. Skutečná vláda zůstala v ru­kou místní šlechty, která se obratně sna­žila zbavit závislosti na městu sv. Marka.

To se jí podařilo roku 1358, kdy se po Za­darském míru Dubrovník stal formálně součástí Uhersko-chorvatského králov­ství. Od té doby až do roku 1526 uznává suvere­nitu uherských králů. V té době Dub­rovník dosáhne vrcholu svého roz­voje a stane se nezávislou městskou re­publikou.

Republica Ragusina

Občané republiky se sdružovali v jakýchsi ceších, zvaných bratovštine (dnes bychom je nazvali politickými stra­nami). Zvolení představitelé bratovštin mezi se­bou vybírali kandidáty pro zákonodárný orgán – senát, který měl 45 křesel. Kromě senátu existovaly ještě dvě městské rady, v nichž zasedali šlechtici a jedenáct zás­tupců občanů. Tyto rady střídavě volily kní­­žete (kneza) svého měst­ského státu a jejich volbu musel potvrdit senát.

Tento po­litický systém společně s velkou dávkou obchodnické nezaujatosti umož­­nili ve své době nezvykle tolerantní vztahy k cizin­cům či vyznavačům jiných nábo­ženství (zejména muslimům) a město díky nim profitovalo. Postupně ovládlo dlouhý pruh jižního dalmátského pobřeží včetně blízkého Elafitského souostroví (sta­ro­vě­kých Jeleních ostrovů), ostrova Lastovo a poloostrova Pelješce. Tradičním a nej­­větším soupeřem Dubrovníku v ob­lasti byly Be­nátky, jejichž moc na pobřeží se­verně i jižně od Dubrovníku hrozivě na­růstala. Roku 1526 se však Dubrovník ocitl v dvojitém sevření – z vnitrozemí Bal­kán­­ského polostrova přibylo a téměř před branami města se zastavilo vojsko osman­ského sultána Sulejmana II.

Pragmatický sultán se ale rozhodl bohaté město nedobývat, naopak – nechal jej v klidu fungovat dál za „drobný“ roční poplatek 12 500 dukátů na obyvatele. I přes tuto formální závislost se Dubrovník nadále považoval za svobodné kupecké město. V konečném důsledku pro něj bylo toto tiché vazalství výhodné, ba dokonce se na jistou dobu stalo zárukou jeho další prosperity, protože město získalo takřka monopol na obchod s osmanským zbožím. Tehdejší postavení Dubrovníku můžeme srovnat třeba s dnešním Hongkongem – bylo výjimečné a bohaté, proto jej ti sil­nější nechali na pokoji, díky čemuž se stalo významným zprostředkovatelem ne­jen ob­chodní, ale i kulturní výměny mezi Zápa­dem a Východem.

Dubrovník měl velké loďstvo a jeho mo­ře­plavci se plavili až do Španělska či Anglie, později i do Ameriky a Indie, a v mnoha evropských zemích mělo město svá diplo­matická zastoupení. Objevení Ameriky a tamních obrovských zásob zlata devalvuje hodnotu peněz v celé Evropě, a tak i moc města postupně upadá. Roku 1667 navíc město postihlo velké zemětřesení.

Přírodní katastrofa tehdy zasáhla Dub­rovník na konci jeho zlaté éry. Město stagnovalo, jeho šlechtická vrstva se ten­čila a zisk, který městu kdysi přinášel konflikt mezi Benátčany a Osmany, byl stále menší a menší. Přesto vydržela ne­závislost města až do roku 1806, kdy do města vpochodovali Napoleonovi vojáci. Po porážce francouzského císaře velmoci na Vídeňském kongresu Dubrovník při­po­jily k Dalmácii, jež patřila Habsburkům.

Pracně budované image

Jak už bylo zmíněno, představitelé města se celá staletí snažili, aby Dubrovník ni­komu nevadil a přitom mohl dál hromadit majetek. Proto na objednávku vznikaly oslavné ódy na výjimečnost města, jeho mírumilovnost, moudrost jeho před­sta­vi­telů a schopnou diplomacii, kterou lze vyřešit všechny konflikty. Zní to hezky, ale za vším byla politika, anebo spíše peníze. Dubrovník nebyl vůbec mírumilovný, byl vychytralý a lstivý, protože mu nic jiného nezbývalo. Byl jako zrnko mezi mlýnskými kameny – z jedné strany pyšné Benátky, z druhé nevypočitatelní Turci, a to ne­mlu­víme o divokých Černohorcích, kteří se čas od času vydali z hor na lup do dubrovnického okolí.

Proto nepřekvapí, když v městských archivech najdeme také účty za nákup rozličných jedů v Itálii a zápisy o jejich testování na slepicích. Nebylo totiž umění nepohodlného cizího vyslance či politika na státní návštěvě otrávit – uměním bylo otrávit ho tak, aby se roznemohl a zemřel až týden po svém návratu do vlasti, kdy si na výtečnou opulentní hostinu v budově dubrovnické radnice už ani nevzpomněl…

V dobách chorvatského národního ob­ro­­zení v 19. století byl Dubrovník často na­zýván chorvatskými Aténami. Vždyť z něj pocházely ty největší osobnosti chorvatské historie, z nichž mnohé se významně zapsaly i do dějin evropské kultury. Za všechny je nutné vzpomenout na kon­ge­niál­ního dramatika Marina Držiće (1508-1567), rebela, který se bouřil proti dub­rov­nické oligarchii, nebo Ivana Gunduliće (1589-1638), romantického barokního bás­níka, který byl jako šlechtic naopak ak­tiv­ním členem dubrovnického „establish­mentu“. Každé Atény však potřebují svoji Spartu, a tou byla v tomto případě – alespoň v představě chorvatských roman­tiků – nedaleká Černá Hora. Ke konfliktu „kulturního, civilizovaného města“ a „bar­barského horského království“ došlo v dě­jinách několikrát, přičemž jeho poslední, ne­dáv­né dějství bude zmí­něno níže.

Turistická realita dneška

Byly zmíněny jedy jako jeden z někdejších prostředků dubrovnické „silové diploma­cie“. Dnes vás ve městě nikdo trávit ne­bude – tedy rozhodně ne úmyslně. Místní mořská kuchyně je totiž většinou chutná, zdravá, zkrátka výtečná. Zopakujme však pro jistotu fakt z úvodu – Dub­rov­ník v sou­časnosti patří údajně k pěti nejžádanějším přímořským destinacím světa, a tak se nelze divit, že eminentnímu zájmu za­hra­ničních turistů odpovídají i zdejší ceny. Jsou podstatně vyšší než ve zbytku už tak dost drahého Chorvatska a s tím je třeba počítat především. Nic nedovede zkazit zážitek z prohlídky města víc, než třetinka piva za bratru 30 kun (tedy asi 135 korun!).

Proto je pro žíznícího návštěvníka lepší posadit se ni­koliv do elitních restaurací na přístavní promenádě nebo na hlavní třídě Stradunu, ale vzít zavděk některým z četných bister a rychlých občerstvení. Leckdy tam vykouzlí stejně dobré sma­žené olihně či pečenou chobotnici, ale za menší peníz. Doporučit lze třeba bar Talir v Antuninské ulici (jedna z bezpočtu uli­ček kolmých na Stradun). Zde je velmi pří­jemné posezení zejména v noci, kdy po­leví letní horko a návštěvníci si posedají na polštářky rozložené na schodišti vedle kavárny. Je tu překvapivě levno, obsluha příjemná a občas – zvláště před zavírací hodinou – nalévá jen tak pro zábavu na účet podniku. A když se vydáte na bar a prohlédnete si lépe interiér plný černo­bílých fotografií slavných hostů, zjistíte, že ten největší obrázek patří Vác­lavu Havlovi a jeho choti Dagmar. Také oni posedávali na schodech a soudě dle jejich výrazů se dobře bavili.

Co se ubytování v Dubrovníku týče, platí pro něj jedno důležité upozornění – je nutné si jej zajistit předem. Plánujete-li navštívit město v červenci, začněte objednávat už v lednu. Pravdou ale je, že i při spontánní návštěvě během sezóny máte šanci ubytování najít, zejména v privátu, a cena nemusí být nijak horentní. Předem se však ujistěte, zda je požadovaná částka v kunách nebo v eurech – jde o oblíbenou fintu místních důchodkyň, které si přivy­dělávají levně a načerno pronajímanými pokoji.

Ne všichni Dubrovčané si nad přílivem tu­ristů libují. Je to pochopitelné – místní ceny jsou pro ně nereálné, navíc se může stát, že kvalita nabízených produktů jejich výši neodpovídá. Za 15 kun (asi 70 korun) můžete dostat obzvláště odpornou bílou kávu, obyčejné ćevapčiće vám někde na­bídnou za 60 kun (270 korun) a když v tu­ňákovém salátu nenajdete z tuňáka ani ploutev, obsluha vás odbude příkrými slovy o tom, že kniha stížností se nachází na baru… To se vám sice může stát i v Paříži, v Římě či v Praze, ale přesto si dávejte pozor. Kdyžtak už víte, kde se nachází kniha stížností…

Městské pamětihodnosti

Ačkoliv je jich plný každý turis­tický prů­vodce, zmiňme alespoň ty nej­významnější, případně nejzajímavější měst­ské památky. Asi je zbytečné uvádět, že dubrovnické centrum se nachází na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Je to jasné na první pohled. Staré město uvnitř monumentálních hradeb je velmi dobře zachované, a to i přesto, že bylo v chorvatské válce o nezávislost ostře­lo­váno srbsko-černohorskými vojsky. Nebo právě proto?

I místní říkají, že válečná lítice ve svém důsledku městu pomohla (stejně jako Praze svého času povodně). Obléhání Dub­rovníku bylo zmedia­li­zo­váno po celém světě jako příklad neuvěřitel­ného barbarství jugoslávské armády, v dů­s­ledku čehož sem po válce začaly proudit davy turistů, nejrůznější nadace se před­háněly v dotacích na obnovení památek a i chorvatský stát mohutně zainvestoval, takže nové střechy září červení a město vizuálně vzkvétá. Přesto nelze zleh­čovat utrpení a zkázu, jakými si město prošlo – výstava dobových fotografií v měst­­ském archivu hovoří více než vý­mluvně.

Přesto mají někteří starousedlíci o osud svého města obavy. Jak říká historik a ře­ditel divadelního festivalu Dubrovnické letní hry Ivica Prlender, centrum Dubrov­níku s přívalem turistů a vysokými cenami ztrácí svoji jedinečnou atmosféru. Ka­várny a restaurace jsou přeplněné a zabírají vel­kou část ulic, všudypřítomné reklamy za­krývají unikátní historické fasády, ceny potravin a služeb nutí mnohé obyva­tele centra prodat svůj byt a odstěhovat se na předměstí. Jejich byty pak kupují movití ci­zinci, kteří zde bydlí pouze v létě. Hrozí tak, že se zanedlouho mimo sezónu centrum promění v město duchů…

Prohlídku městského centra je možné hravě zvládnout za odpoledne – vstou­píte-li do centra impozantní branou zva­nou Vrata od Pila, ocitnete se na Stradunu, od milionů podrážek vyleštěné hlavní městské tepně. Pak už stačí jen se kochat. Hned naproti nádherné městské kašně stojí kostel s proslulým vystouplým kamenem, na který skáčou japonští a jiní turisté v marné snaze přitisknout se na zeď a udržet se na něm (komu se to po­vede, do roka se ožení či vdá za někoho z Dubrovníku – pro někoho snad přitažlivá perspektiva). Ve městě najdeme i dodnes fungující starobylou lékárnu z roku 1317, františkánský klášter, starou radnici, na je­­jímž nádvoří se konají koncerty vážné hudby, katedrálu sv. Blažeje – patrona města, množství krásných šlechtických i měšťanských pa­láců a samozřejmě pří­stav s budovou někdejšího arzenálu.

Co však nesmíte při své návštěvě Dub­rov­níku vynechat, je prohlídka městských hra­­deb. Po nich lze totiž celé město obejít a vidět jej jako na dlani. Vyhraďte si na jejich ztečení raději více času a pro jistotu si s sebou vezměte svůj fotoaparát (a ne­zapomeňte na záložní baterie, případně film). Z výšky je nádhera Dub­rovníku sku­tečně omračující a jen má­lo­kdo neza­touží pořídit si ně­kolik snímků. Nenechte se odradit rela­tivně vy­sokým vstupným – ač­koli na tuto atrakci žádné slevy neplatí, výmluvní je­dinci mohou s pro­davačem vy­jednat slevu až na 10 kun (45 korun). A i kdyby ji ne­po­skytl, není nutné litovat ani vyšší částky, protože to určitě stojí za to.

Dubrovník přece nevídáme denně…

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *