Jan Kravčík
Tisíce stran byly popsány chvalozpěvy na toto město, tisíce stran zaplnily zprávy a studie o jeho slávě, moci, významu, politickém a kulturním vlivu, o jeho obchodní síle a diplomatickém umění. Po jeho ulicích se procházely a procházejí známé a významné osobnosti našeho světa a jeho krása učarovala nejedné z nich. Tento článek by však o Dubrovníku rád pojednal poněkud s odstupem a chtěl by být alespoň trochu kritickým pohledem našince na jednu ze světových turistických top-destinací současnosti.
Aby bylo jasno hned na začátku – Dubrovník rozhodně stojí za shlédnutí. Málo platné, takovou nádheru, vysokými zdmi a robustními kulatými věžemi obehnané město s červenými střechami, ze tří stran obklopené tyrkysovým mořem, navíc stojící pod impozantními horami, najdeme málokde. Přestože možná ve skrytu duše opovrhujete turistickými ikonami, Dubrovník si vás získá. Je mu vlastní specifický genius loci, který nejsou s to vytlačit ani davy italských, francouzských a britských turistů, kterých je zde v letní sezóně požehnaně (totiž přespříliš). Navíc je nutné uvědomit si, že slavná Ragusa (tak se řekne Dubrovník italsky) celá staletí pracovala na své image a gloriolu nezávislého střediska obchodu a múz okolo ní vytvářely celé legie městskou radou placených básníků. Proč? Nahlédněme trochu do historie.
Vznik města
Letmým pohledem na trochu podrobnější mapu zjistíme, že Dubrovník je velmi strategicky umístěn – lepší geografickou pozici má snad jen o něco jižněji položený černohorský Kotor, tomu však strmé skalnaté okolí nedovolilo větší územní rozvoj. Okolí dnešního Dubrovníku osídlili starověcí Ilyrové už ve 3. století př. n. l. Trvalo to nějaký čas, ale Ilyry si nakonec podmanili Římané, a na místě, kde dnes stojí městečko Cavtat, založili kolonii Epidaurum a na nedalekém poloostrově sídliště Rausium. Někdy začátkem 7. století našeho letopočtu na Balkánský poloostrov přišli Avaři a Slované a římské kolonii řádně „zatopili“. Nepočetní obyvatelé, kteří řádění našich dávných předků přežili, se zachránili v Rausiu, z kterého časem vzniklo Ragusium – alespoň tak ho zmiňuje jeden neznámý italský zeměpisec.
Městečko Ragusium na relativně chráněném poloostrově bylo obklopeno hustými dubovými lesy, a od nich prý vznikl slovanský název Dubrovník – tedy „místo v doubravě“. Slované totiž pod vlivem svých sousedů a vlastním vývojem postupně zkulturněli a začali se usazovat nejdřív kolem města, pak přímo v něm, až nakonec slovanský živel převládl a město přejmenoval podle svého.
Až do 13. století bylo město pod byzantskou správou a postupně se vyvinulo ve významné obchodní středisko této části jaderského pobřeží. Roku 1204 však z Benátek vyrazila křižácká výprava pod vedením slepého, devadesátiletého dóžete Enrika Dandala, která na své cestě do Konstantinopole dobývala všechny důležité přístavy – konkurenty Benátek – na pobřeží Jaderského moře. Dubrovník unikl osudu Zadru, který byl křižáky totálně zpustošen, ale dostává se pod benátský vliv. Benátčanům se ale nepodařilo potlačit ekonomické a politické působení města úplně. Skutečná vláda zůstala v rukou místní šlechty, která se obratně snažila zbavit závislosti na městu sv. Marka.
To se jí podařilo roku 1358, kdy se po Zadarském míru Dubrovník stal formálně součástí Uhersko-chorvatského království. Od té doby až do roku 1526 uznává suverenitu uherských králů. V té době Dubrovník dosáhne vrcholu svého rozvoje a stane se nezávislou městskou republikou.
Republica Ragusina
Občané republiky se sdružovali v jakýchsi ceších, zvaných bratovštine (dnes bychom je nazvali politickými stranami). Zvolení představitelé bratovštin mezi sebou vybírali kandidáty pro zákonodárný orgán – senát, který měl 45 křesel. Kromě senátu existovaly ještě dvě městské rady, v nichž zasedali šlechtici a jedenáct zástupců občanů. Tyto rady střídavě volily knížete (kneza) svého městského státu a jejich volbu musel potvrdit senát.
Tento politický systém společně s velkou dávkou obchodnické nezaujatosti umožnili ve své době nezvykle tolerantní vztahy k cizincům či vyznavačům jiných náboženství (zejména muslimům) a město díky nim profitovalo. Postupně ovládlo dlouhý pruh jižního dalmátského pobřeží včetně blízkého Elafitského souostroví (starověkých Jeleních ostrovů), ostrova Lastovo a poloostrova Pelješce. Tradičním a největším soupeřem Dubrovníku v oblasti byly Benátky, jejichž moc na pobřeží severně i jižně od Dubrovníku hrozivě narůstala. Roku 1526 se však Dubrovník ocitl v dvojitém sevření – z vnitrozemí Balkánského polostrova přibylo a téměř před branami města se zastavilo vojsko osmanského sultána Sulejmana II.
Pragmatický sultán se ale rozhodl bohaté město nedobývat, naopak – nechal jej v klidu fungovat dál za „drobný“ roční poplatek 12 500 dukátů na obyvatele. I přes tuto formální závislost se Dubrovník nadále považoval za svobodné kupecké město. V konečném důsledku pro něj bylo toto tiché vazalství výhodné, ba dokonce se na jistou dobu stalo zárukou jeho další prosperity, protože město získalo takřka monopol na obchod s osmanským zbožím. Tehdejší postavení Dubrovníku můžeme srovnat třeba s dnešním Hongkongem – bylo výjimečné a bohaté, proto jej ti silnější nechali na pokoji, díky čemuž se stalo významným zprostředkovatelem nejen obchodní, ale i kulturní výměny mezi Západem a Východem.
Dubrovník měl velké loďstvo a jeho mořeplavci se plavili až do Španělska či Anglie, později i do Ameriky a Indie, a v mnoha evropských zemích mělo město svá diplomatická zastoupení. Objevení Ameriky a tamních obrovských zásob zlata devalvuje hodnotu peněz v celé Evropě, a tak i moc města postupně upadá. Roku 1667 navíc město postihlo velké zemětřesení.
Přírodní katastrofa tehdy zasáhla Dubrovník na konci jeho zlaté éry. Město stagnovalo, jeho šlechtická vrstva se tenčila a zisk, který městu kdysi přinášel konflikt mezi Benátčany a Osmany, byl stále menší a menší. Přesto vydržela nezávislost města až do roku 1806, kdy do města vpochodovali Napoleonovi vojáci. Po porážce francouzského císaře velmoci na Vídeňském kongresu Dubrovník připojily k Dalmácii, jež patřila Habsburkům.
Pracně budované image
Jak už bylo zmíněno, představitelé města se celá staletí snažili, aby Dubrovník nikomu nevadil a přitom mohl dál hromadit majetek. Proto na objednávku vznikaly oslavné ódy na výjimečnost města, jeho mírumilovnost, moudrost jeho představitelů a schopnou diplomacii, kterou lze vyřešit všechny konflikty. Zní to hezky, ale za vším byla politika, anebo spíše peníze. Dubrovník nebyl vůbec mírumilovný, byl vychytralý a lstivý, protože mu nic jiného nezbývalo. Byl jako zrnko mezi mlýnskými kameny – z jedné strany pyšné Benátky, z druhé nevypočitatelní Turci, a to nemluvíme o divokých Černohorcích, kteří se čas od času vydali z hor na lup do dubrovnického okolí.
Proto nepřekvapí, když v městských archivech najdeme také účty za nákup rozličných jedů v Itálii a zápisy o jejich testování na slepicích. Nebylo totiž umění nepohodlného cizího vyslance či politika na státní návštěvě otrávit – uměním bylo otrávit ho tak, aby se roznemohl a zemřel až týden po svém návratu do vlasti, kdy si na výtečnou opulentní hostinu v budově dubrovnické radnice už ani nevzpomněl…
V dobách chorvatského národního obrození v 19. století byl Dubrovník často nazýván chorvatskými Aténami. Vždyť z něj pocházely ty největší osobnosti chorvatské historie, z nichž mnohé se významně zapsaly i do dějin evropské kultury. Za všechny je nutné vzpomenout na kongeniálního dramatika Marina Držiće (1508-1567), rebela, který se bouřil proti dubrovnické oligarchii, nebo Ivana Gunduliće (1589-1638), romantického barokního básníka, který byl jako šlechtic naopak aktivním členem dubrovnického „establishmentu“. Každé Atény však potřebují svoji Spartu, a tou byla v tomto případě – alespoň v představě chorvatských romantiků – nedaleká Černá Hora. Ke konfliktu „kulturního, civilizovaného města“ a „barbarského horského království“ došlo v dějinách několikrát, přičemž jeho poslední, nedávné dějství bude zmíněno níže.
Turistická realita dneška
Byly zmíněny jedy jako jeden z někdejších prostředků dubrovnické „silové diplomacie“. Dnes vás ve městě nikdo trávit nebude – tedy rozhodně ne úmyslně. Místní mořská kuchyně je totiž většinou chutná, zdravá, zkrátka výtečná. Zopakujme však pro jistotu fakt z úvodu – Dubrovník v současnosti patří údajně k pěti nejžádanějším přímořským destinacím světa, a tak se nelze divit, že eminentnímu zájmu zahraničních turistů odpovídají i zdejší ceny. Jsou podstatně vyšší než ve zbytku už tak dost drahého Chorvatska a s tím je třeba počítat především. Nic nedovede zkazit zážitek z prohlídky města víc, než třetinka piva za bratru 30 kun (tedy asi 135 korun!).
Proto je pro žíznícího návštěvníka lepší posadit se nikoliv do elitních restaurací na přístavní promenádě nebo na hlavní třídě Stradunu, ale vzít zavděk některým z četných bister a rychlých občerstvení. Leckdy tam vykouzlí stejně dobré smažené olihně či pečenou chobotnici, ale za menší peníz. Doporučit lze třeba bar Talir v Antuninské ulici (jedna z bezpočtu uliček kolmých na Stradun). Zde je velmi příjemné posezení zejména v noci, kdy poleví letní horko a návštěvníci si posedají na polštářky rozložené na schodišti vedle kavárny. Je tu překvapivě levno, obsluha příjemná a občas – zvláště před zavírací hodinou – nalévá jen tak pro zábavu na účet podniku. A když se vydáte na bar a prohlédnete si lépe interiér plný černobílých fotografií slavných hostů, zjistíte, že ten největší obrázek patří Václavu Havlovi a jeho choti Dagmar. Také oni posedávali na schodech a soudě dle jejich výrazů se dobře bavili.
Co se ubytování v Dubrovníku týče, platí pro něj jedno důležité upozornění – je nutné si jej zajistit předem. Plánujete-li navštívit město v červenci, začněte objednávat už v lednu. Pravdou ale je, že i při spontánní návštěvě během sezóny máte šanci ubytování najít, zejména v privátu, a cena nemusí být nijak horentní. Předem se však ujistěte, zda je požadovaná částka v kunách nebo v eurech – jde o oblíbenou fintu místních důchodkyň, které si přivydělávají levně a načerno pronajímanými pokoji.
Ne všichni Dubrovčané si nad přílivem turistů libují. Je to pochopitelné – místní ceny jsou pro ně nereálné, navíc se může stát, že kvalita nabízených produktů jejich výši neodpovídá. Za 15 kun (asi 70 korun) můžete dostat obzvláště odpornou bílou kávu, obyčejné ćevapčiće vám někde nabídnou za 60 kun (270 korun) a když v tuňákovém salátu nenajdete z tuňáka ani ploutev, obsluha vás odbude příkrými slovy o tom, že kniha stížností se nachází na baru… To se vám sice může stát i v Paříži, v Římě či v Praze, ale přesto si dávejte pozor. Kdyžtak už víte, kde se nachází kniha stížností…
Městské pamětihodnosti
Ačkoliv je jich plný každý turistický průvodce, zmiňme alespoň ty nejvýznamnější, případně nejzajímavější městské památky. Asi je zbytečné uvádět, že dubrovnické centrum se nachází na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Je to jasné na první pohled. Staré město uvnitř monumentálních hradeb je velmi dobře zachované, a to i přesto, že bylo v chorvatské válce o nezávislost ostřelováno srbsko-černohorskými vojsky. Nebo právě proto?
I místní říkají, že válečná lítice ve svém důsledku městu pomohla (stejně jako Praze svého času povodně). Obléhání Dubrovníku bylo zmedializováno po celém světě jako příklad neuvěřitelného barbarství jugoslávské armády, v důsledku čehož sem po válce začaly proudit davy turistů, nejrůznější nadace se předháněly v dotacích na obnovení památek a i chorvatský stát mohutně zainvestoval, takže nové střechy září červení a město vizuálně vzkvétá. Přesto nelze zlehčovat utrpení a zkázu, jakými si město prošlo – výstava dobových fotografií v městském archivu hovoří více než výmluvně.
Přesto mají někteří starousedlíci o osud svého města obavy. Jak říká historik a ředitel divadelního festivalu Dubrovnické letní hry Ivica Prlender, centrum Dubrovníku s přívalem turistů a vysokými cenami ztrácí svoji jedinečnou atmosféru. Kavárny a restaurace jsou přeplněné a zabírají velkou část ulic, všudypřítomné reklamy zakrývají unikátní historické fasády, ceny potravin a služeb nutí mnohé obyvatele centra prodat svůj byt a odstěhovat se na předměstí. Jejich byty pak kupují movití cizinci, kteří zde bydlí pouze v létě. Hrozí tak, že se zanedlouho mimo sezónu centrum promění v město duchů…
Prohlídku městského centra je možné hravě zvládnout za odpoledne – vstoupíte-li do centra impozantní branou zvanou Vrata od Pila, ocitnete se na Stradunu, od milionů podrážek vyleštěné hlavní městské tepně. Pak už stačí jen se kochat. Hned naproti nádherné městské kašně stojí kostel s proslulým vystouplým kamenem, na který skáčou japonští a jiní turisté v marné snaze přitisknout se na zeď a udržet se na něm (komu se to povede, do roka se ožení či vdá za někoho z Dubrovníku – pro někoho snad přitažlivá perspektiva). Ve městě najdeme i dodnes fungující starobylou lékárnu z roku 1317, františkánský klášter, starou radnici, na jejímž nádvoří se konají koncerty vážné hudby, katedrálu sv. Blažeje – patrona města, množství krásných šlechtických i měšťanských paláců a samozřejmě přístav s budovou někdejšího arzenálu.
Co však nesmíte při své návštěvě Dubrovníku vynechat, je prohlídka městských hradeb. Po nich lze totiž celé město obejít a vidět jej jako na dlani. Vyhraďte si na jejich ztečení raději více času a pro jistotu si s sebou vezměte svůj fotoaparát (a nezapomeňte na záložní baterie, případně film). Z výšky je nádhera Dubrovníku skutečně omračující a jen málokdo nezatouží pořídit si několik snímků. Nenechte se odradit relativně vysokým vstupným – ačkoli na tuto atrakci žádné slevy neplatí, výmluvní jedinci mohou s prodavačem vyjednat slevu až na 10 kun (45 korun). A i kdyby ji neposkytl, není nutné litovat ani vyšší částky, protože to určitě stojí za to.
Dubrovník přece nevídáme denně…