Pavel Kopecký
Letos si připomínáme 90. výročí založení dávno neexistující Československé republiky. Její politický a stranický systém, složení obyvatelstva i výsostné hranice vzaly za své jednou provždy v roce 1938. Společný stát Čechů a Slováků, nejprve Národa československého, zanikl definitivně (?) před patnácti lety, tváří v tvář evropské integraci. Zatímco tedy generaci po svém ustanovení meziválečná ČSR hyne, nepřestává se dodnes hovořit o velikém, ne-li nehynoucím odkazu muže se lvím podílem na jejím založení – o TGM čili Tomáši Garrigue Masarykovi (1850-1937). O prezidentu osvoboditeli, jakémsi novodobém Otci vlasti.
Vrstevníkem tohoto mravokárného, příslovečně věrného, přísně abstinujícího „patera patriae“ a demokrata byl maloasijský Mustafa Kemal řečený Atatürk. „Otec Turků“, zakladatel moderního Turecka, autokrat, nezřízený pijan, karbaník a sukničkář. Jeho smrt na cirhózu jater 10. listopadu 1938 následovala rok po Masarykově skonu, krátce po uzavření „mírotvorné“ Mnichovské dohody. Na první pohled dva nesourodé státníky přímo spojovaly jedině olbřímí ambice a vize či položení základních stavebních kamenů svých nejvýznačnějších potomků, z války zrozených národních států, jež se od „monarchie z boží milosti“ přiklonily ke striktnímu republikánství. Byť už na tom je dost, ještě v jednom se sobě doby TGM a „MKA“ podobají – zformováním až náboženského kultu osobnosti. Ten ve zmatené, poválečné době připustila řada (nových) nezávislých, nezřídka protiklerikálních pospolitostí, včetně sovětského Ruska Vladimira Iljiče Lenina (1870–1924), dalšího politického génia, který ostatně notně ovlivnil osudy obou zbývajících, byť založením odlišných revolucionářů. Není prosto interesu, že naposledy zmíněnému zasílá Kemal v prosinci 1920 telegram, ve kterém zdůrazňuje vzájemnou spolupráci v tzv. protiimperialistickém boji.
Uctívání tureckého „Otce vlasti“, zrušivšího ve své zemi tituly, má oproti Středo- nebo Východoevropanu nepřetržité masové trvání. Podobizny vojenského diktátora, jenž z trosek rozsáhlé feudální Osmanské říše ovládané Velkou Portou „vykouzlil“ sebevědomou „ankarskou“ republiku, posud zdobí bezmála každou volnou plochu od Edirne v Evropě po Van u íránských hranic. Autorova osobní zkušenost zahrnuje například obsahově zcela nesouvisející vůdcovy citáty ve skvělém bodrumském muzeu podmořské archeologie anebo jeho poprsí před malou místní poštou, na němž stálo, kdy se Mustafa Kemal Atatürk narodil, ale po pomlčce místo data úmrtí s trojkou a osmičkou na konci stály tři tečky neurčitosti „uzavřené“ výmluvným otazníkem… Očividná obdoba nechvalně proslulé fráze ze školních chodeb o tom, že „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít…“
Velký diktátor a vojevůdce zajisté žije v dalekosáhlých reformách, jimiž, jestliže Turecko přímo nepřiblížil Evropě, jej alespoň vzdálil arabskému, případně asijskému kulturnímu prostředí. Ze škály politicko-kulturních proměn mělo hluboký dopad – samozřejmě vedle proklamování neochvějného republikánství – zrušení chalífátu a náboženských škol, dále hluboké úpravy soudní soustavy a přejímání moderních zákonných norem, boj proti analfabetizmu či zavedení latinky, rázné prosazení západního kalendáře nebo oděvu. Poslední opatření připomíná též jednání jiného nelítostného modernizátora Východu – báťušky Petra Velikého.
Ohledně „MKA“ platí dvě základní charakteristiky, jež symbolizují jeho rozpolcenost, rozeklanost povahy, případně utilitarismus nepřehlédnutelné osobnosti nebojící se přebírat zkušenosti právě od toho, od koho třeba. Tak tedy: byl Atatürkem, nebyl Turkem; vlivní věřící mu dali nejčestnější titul Gazi (Hrdinný), jakousi muslimskou obdobu caudilla, jelikož netušili, že triumfátor nad voji křesťanských Řeků ohrožujících otčinu se zaslouží o neslýchanou sekularizaci. Že tak učiní s vojáckou řízností, čímž jako sudička dá své zemi do vínku jistou rozpolcenost. Každopádně, přes veškeré potíže a křivolakosti, v Malé Asii se stal trvalým měřítkem hodnot. Zdrojem síly Vlasti, jejímž synem etnicky v pravém smyslu nebyl! Jím propagované turectví má v sobě stupňované prvky osmanství, stává se násilným „tavícím kotlem“. Turkem je ten, kdo žije jako občan v Turecké republice. Jenže jím musí být pořádně, hromadně a běda, když tento mýtus do poslední buňky organismu nepřijme. Donedávna byla například tradována oficiální báchorka, že turkickému lidu naprosto nepříbuzní Kurdové jsou tzv. horští Turci. Nelítostnou pěstí posvětšťovaný a modernizovaný stát představoval prostě cosi, co vyplývá z transformace islámského univerzalizmu Istanbulu v přísnou všeobecnost turectví Ankary.
Turecká republika – příběh země velkého sultánaKemal, jak mu říkali od vojenské akademie, byl napůl Makedoňan, napůl Albánec ze Soluně, člověk přelomu, jenž úspěšně snil sen o zemi, kde nadekretuje obnovení hrdosti, kasárenské manýry a nesnášenlivý nacionalismus. Vše dle své originální představy, samozřejmě: „Říkám, že donutím každého, aby dělal to, co si přeji já, aby vykonal, co já rozkážu. Kritiku ani rady trpět nebudu. Půjdu svou vlastní cestou. Všichni se musí podrobit mé vůli. Bez podmínky a bez reptání.“ Prostředkem i cílem cesty k obrození turectví byla Cromwellovi Středního východu systematická palba šesti šípů kemalizmu: populizmu, republikanizmu, nacionalizmu, sekularizmu, etatizmu a reformizmu. Páteř jeho dynamické éry tvořila také usilovná propaganda. Za Gaziho samovlády (dokonce i opozici okoukanou ze starého kontinentu zřizoval či rozehnával rozkazy) vznikly bizarní lingvistické a antropologické teorie o archetypálnosti turečtiny nebo jejích uživatelů.
Není v této souvislosti prosto zajímavosti, že stejný nebo podobný mechanizmus provázel některé vyhraněně antiliberální systémy 20. století. S jedním z nich, s bolševickým SSSR, tedy s dědicem odvěkého nepřítele vlád na Bosporu – „svaté“ Rusi, měla Ankara oproti časům sultánů radikálně nové vztahy. Obě entity cítily pojednou jistou spřízněnost, rozuměly si, aspoň po nějakou dobu, v mnoha elementárních věcech. Vždyť Velká válka přinesla postupně velkou zkázu carismu i sultanátu, jež se opíraly o státní náboženství srostlé s trůnem. Na území nemocných mocností, kde prodlévali cizí interventi, proběhly kruté občanské války a poté zuřivé modernizační procesy, v nichž byly paralyzovány tradiční instituce i víra v transcendentno. Solidní vztahy dvou revolucí, jedné vedené shora a druhé zdola, byly logické také proto, že obě usilovaly o překonání stovek let kulturního zpoždění a potřebovaly podnes aktuální „klid na reformní práci“.
Současnost je svědkem renesance pravoslaví a islámu ve znovu dynamizovaném Turecku a na Rusi, nyní pro změnu dědici Sovětského svazu. Není nikterak vyloučeno, že ten by se možná nerozložil až počátkem 90. let, kdyby nebylo Atatürkova odkazu neutrality, jenž přerušil osmanskou tradici sebezáhubné germanofilie a expanzionizmu, jak se projevily ve výsledcích první globální války. Platilo parole „Mír v zemi, mír ve světě.“ Kemalizmus po Kemalovi se nicméně choval během druhého světového konfliktu velmi vypočítavě, takřka v posledním okamžiku (v únoru 1945) ze sebe učinil člena vítězné protihitlerovské koalice. Počátkem padesátých let vstoupila Turecká republika do NATO a programově usilovala o další sbližování se západní Evropou a Spojenými státy. Aktuální potom zůstává kontroverzní ambice vstoupit hlavním vchodem do výběrového klubu Unie. Nelze sice popřít mnoho účinných snah o kulturní a politickou evropeizaci geograficky jen málo evropské země, každopádně patří posud ideami kemalizmu spravovaný stát mezi členy starého kontinentu? Nemůže být následné zmírnění nebo odstranění některých jeho rysů neblahé, ba zkázonosné? Má co dělat tradičně katolická Francie, Rakousko či Polsko s početným neindoevropským národem jiné, byť zatím od státu oddělené víry? Jejich základy položil novodobý prorok, dodnes takřka zbožštělý Kemal Paša, jemuž se po reformě o příjmeních počalo říkat Atatürk.