Marián Sloboda
Na pátečním (12. 1.) setkání studentů a pedagogů slavistiky jsem se dopustil drobné chyby. Řekl jsem jenom část z toho, co jsem myslel, a tedy jsem zkresloval. Přemýšlel jsem proto dlouho nad názvem tohoto příspěvku, abych zkresloval co nejméně.
Nepřemýšlel jsem ale dlouho nad tím, jestli tento článek napsat. Motivem k tomu bylo zjištění, že moji spolužáci na obecné slavistice jsou všichni znechucení, jakmile jenom zaslechnou slovo „lingvistika“ nebo „jazykověda“. Motiv vlastně nebyl pouze jeden, bylo jich víc a dal by se z nich vystavět dost dlouhý příběh.
A co že má pražská slavistika tradici paleoslavistickou? Co když jsou mezi studenty takoví, kterým „nesedne“ paleoslavistika, ale kteří by mnoho dokázali v „moderní slavistice“? Neměla by jim být nabídnuta možnost ji aspoň poznat? Podívejte, jsou ještě takové přístupy! Vyberte si. Aby se totiž nestalo (jako že se stalo), že je student třetího ročníku slavistiky seznámen s nějakým dejme tomu sociolingvistickým přístupem, a pak je překvapen, že je to taky lingvistika. Dobře, nechme pražskou slavistiku bez „moderní slavistiky“. Ale co třeba aplikovat nějaký moderní přístup na „věci“ paleoslavistické? Tradiční předmět zkoumání nevyžaduje tradiční přístup k němu. Žádný předmět zkoumání nevyžaduje určitý přístup k němu. Pražská slavistika by neměla být fosilní, ani když zkoumá vykopávky.
Nejsem proti starému a pro nové. Jsem proti jenom starému, anebo jenom novému – jsem totiž pro obojí dohromady. Nejsem proti diachronní lingvistice. Jsem proti tomu, jak se učí, resp. že mučí (– že by protetické m v češtině? To jistě ne… jistě ne ve všech varietách češtiny, ale ve slangu studentů jazykovědy na obecné slavistice určitě ano). Jde o to, jak je tato diachronní lingvistika podávána.
Příklad. Jistě jsme všichni brzy zapomněli všechny hláskové změny, které proběhly ve slovanštině. Proč? Protože se podávají (těmi vyučujícími, které jsem měl) výčtem a bez souvislostí, které by studentům pomohly přinejmenším si hromadu změn zapamatovat, a to nemluvím o tom, že by je souvislosti neznechutily a dokonce možná víc zaujaly než prostý výčet. Proč ještě? Protože studenti nemají ani základy i tak základní disciplíny jako je artikulační fonetika.
Příklad. Špička jazyka každého člověka je nejpohyblivější artikulační orgán, zadní část jazyka a měkké patro jedny z nejneohrabanějších, což dohromady dělá z artikulace v přední části ústní dutiny „oblíbenou a preferovanou artikulaci“. (Proto děti často nahrazují veláry alveolárami, postalveoláry prealveolárami, atd. atd. Lépe se jim to tak vyslovuje, je to tedy přirozenější.) Ze stejného důvodu probíhají změny právě kj v č/c (jako kdysi ve slovanštině …. a jako právě teď v řeckých dialektech!) a nemůžou v opačném směru. Proto probíhají změny právě ę v e a nemůžou v opačném směru. Proto probíhají… A teď, kdybych byl český slavista, by následoval několikastránkový výčet příkladů. Nebudu ale zabíhat do detailů. Tedy: v případě hláskových změn by pomohlo pár poznatků-rámců z artikulační fonetiky. Na základě těchto „rámců“ (univerzálií totiž) se dají jednoduše předvídat, které že to hláskové změny mohly nastat a které ne.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeSchválně jsem zmínil artikulační fonetiku – tradiční disciplínu – a nezmínil jsem moderní přístupy, např. tzv. Natural Phonology, která zkoumá právě přirozenost fonetických a fonologických procesů, např. u dětí. Nezmínil jsem ani univerzální Markedness Theory (teorii příznakovosti, díky Jakobsonovi známou a blízkou i nám) a hromadu dalších.
Když řekneme: „Diachronní lingvistika není v módě,“ je to pravda, jestliže diachronním rozumíme historické a synchronním zas současné. Zaprvé, takováto ekvivalence je asi způsobená tím, že byly nešťastně zvoleny termíny diachronní a synchronní anebo že jsou řecké termíny málokomu průhledné, dia tu chronu znamená v průběhu času a ne v předčasnosti. Zadruhé, takováto ekvivalence není pro lingvistiku přínosná. Přínosnější je rozlišovat, že: diachronní neznamená historické, diachronní znamená vývojové neboli evoluční (tak jak to ostatně myslel de Saussure, když přednášel obecnou lingvistiku). Ačkoli je pravda, že diachronní je zahrnuto do historického, není to jedno a totéž. Do historického je totiž zahrnuto i synchronní. Jediný problém je, že synchronní v historii nelze tak dobře zkoumat jako synchronní v současnosti. Ano, řekl jsem synchronní v historii a v současnosti – synchronní totiž neznamená současné, ale soudobé neboli tautochronní. Navíc mezi synchronním a diachronním není protiklad, žádná opozice – jsou ve vztahu komplementárním. No, dost už o tom.
Historická lingvistika zkrátka jenom nepatří k „hlavním proudům“ v lingvistice. Ale (!) moderní lingvistické disciplíny (jako například jmenované Natural Phonology a Markedness Theory) historické lingvistice pomáhají – poskytují nové metody a poznatky. Kdo má chuť, vůli a nervy, tomu doporučuji článek známého fonologa a historika lingvistiky Paula Kiparskyho. Článek je nazvaný The Phonological Basis of Sound Change a nachází se ve sborníku J. A. Goldmitha Handbook of Phonological Theory (1995) – je to instruktivní obrana dvou hypotéz mladogramatiků s využitím poznatků jednoho z moderních přístupů – tzv. lexikální fonologie. Tento článek navíc nám studentům slavistiky ukáže, co je to hlásková změna, o které nic nevíme, přestože se o hláskových změnách stále učíme. Stejně jako se učíme o slovanských jazycích bez toho, abychom věděli, co to vlastně ten jazyk je, a podobně.
Když tedy shrnu: Nejde o to, jestli se na naší slavistice učí diachronní nebo synchronní jazykověda, učí se obojí. Ale jde o to, že se tu učí pozitivizmem se smyslem pro detail materiálu a bez smyslu pro teorii a systematizaci. V pražské výuce slavistiky nenajdeme moderní (ale ani některé starší) přístupy, přestože nejsou s diachronní nebo historickou jazykovědou v rozporu, ba co víc, umožňují jejich rozvoj a zdokonalení, protože to jsou rozmanitá nová vidění jazyka. U nás na slavistice se podle mě neučí vidět jazyk (způsoby pohledu na něj a souvislosti), tady se učí výčty z jazyka. Jazyk se nepopisuje výčtem. Tím nechci říct, učme se teorii a neučme se materiál, ale učme se obojí a v souvislosti. Právě z té nerozlučné dvojice teorie-materiál ta teorie chybí, chybí teorie jazykové změny…