PhDr. Hana Gladkova, CSc.
Marián Sloboda zastává zjevně oprávněné stanovisko (podle mého) poněkud výjimečného studenta (podle něj) „slovanské jazykovědy“. Pokusím se reagovat několika relativizujícími poznámkami zcela průměrného učitele jazykovědné slavistiky na FF UK. Můj odborný profil mě vede ke skálopevnému přesvědčení, že předmět vědeckého bádání slovanská jazykověda skutečně existuje, a ve své výuce ho přednáším bez uvozovek.
Program, obsah i realizace oboru slavistika všeobecná a srovnávací má jistě daleko k ideálu, i když o tom, zdali něco takového objektivně vůbec existuje, lze s úspěchem pochybovat. V každém případě, jako u každého oboru na konkrétní škole, jde o průsečík řady historických a současných, obecných i konkrétních, subjektivních i objektivních okolností, z nichž některé bych chtěla připomenout jako náměty k dalším úvahám. Také z mé strany jde o přesnější vyjádření toho, co jsem ne(do)řekla na komentovaném setkání.
- Ano, vysokoškolská slavistická pracoviště jsou všude na světě profilována a tento profil je dán zaměřením jejich učitelů, zejména vůdčích osobností (identifikujte to třeba jako: vedoucí katedry, garant oboru, profesor, či jinak). Jde o základní profilaci jazykovědnou či literárněvědnou, materiálovou či teoretickou, diachronní či synchronní, tradiční nebo novátorskou apod. Domnívám se, že takový stav je nejen objektivně daný, ale dokonce žádoucí: nejsme ve věku, kdy by bylo možné encyklopedicky všeobjímající studium. Tradici ve vysokoškolském studiu považuji za velmi podstatný předpoklad kvality a myslím, že se v tom nemýlím (jak dlouho se buduje obor – poučme se z dějin slavistiky!). Proto se vás také všude nejprve zeptají, kde, tj. rozuměj u koho, jste studoval, aby si udělali obrázek, co jste odborně zač (studenti, uchovejte si svůj index, ten může být někdy daleko lepším doporučením než diplom!).
Z tohoto hlediska lze hovořit (a např. já o tom rozhodně vždy velmi otevřeně říkám všem studentům v Úvodu do studia slovanských jazyků) o krizi pražské akademické slavistiky, neboť výrazných autorit u nás v poválečném období spíše ubývalo. O příčinách a důsledcích je popsáno již mnoho papíru. Proto také se od r. 1995 snažíme o co nejširší spolupráci s předními slavisty z jiných pracovišť (externí spolupráce s odborníky z AV ČR a jiných vysokých škol či jiných kateder, zahraniční učitelé, vydávání skript a odborných textů renomovaných autorů). Namátkou, současní studenti měli možnost poslouchat doc. Zoe Hauptovou, dr. Vladimíra Vavřínka, doc. Helenu Běličovou, dr. Ludmilu Uhlířovou, dr. Jiřího Marvana (ti konali nebo konají kursy v rámci studijního programu), na doktorandském studiu se kromě jmenovaných např. podílí prof. A. Stich, prof. O. Uličný, prof. Z. Palková, prof. Hajičová, dr. Olga Martincová. Za zahraničí k nám přijížděli v posledních 2–3 letech mimo jiné prof. Karl Gutschmidt, prof. Marie Brzezina, prof. Stjepan Damjanović, prof. Božo Čorić (ti konali ucelený cyklus přenášek). V letním semestru, doufám, bude přednášet prof. Peter Kosta, prof. Klaus Steinke, znovu prof. Brzezina a prof. Gutschmidt. Myslíte, že je to málo, jednostranné, že bychom byli proti novému? Myslíte, že to je to „slovanská jazykověda“! A jen tak na okraj a mimochodem, kolik z vás využilo možnosti čistě synchronního konfrontativního studia slovanských jazyků u doc. Běličové nebo dr. Uhlířové? Až to zjistíte, tak se třeba nebudete divit, že už nepřednášejí. Dodejme jen, že ke střídání generací dochází aktuálně nejen u nás a všude se s tím nějak musí vyrovnávat.
- Nikdo neuzavírá možnosti studentům seznámit se s tím, na co není dané pracoviště zrovna zaměřeno, jen to chce splnit dvě podmínky:
– Učitelé musí dát studentům v rámci studijního programu odpovídající výchozí znalosti (např. obecnou orientaci v dosavadních výsledcích bádání v oboru, schopnost formulování vědecké otázky a výchozí bibliografii zvoleného problému) a musí je naučit základním metodologickým dovednostem (např. metody a strukturu výzkumu a techniku filologické práce), aby příslušné možnosti mohli využívat, a musí být schopen je alespoň v počátcích korigovat. Pokud tomu tak není, nezbývá studentům nic jiného, než to požadovat.
– Studenti musí počítat s tím, že ve svém zájmu se musí rozvíjet daleko samostatněji, než kdyby „přistoupili“ na oblast odborného zájmu učitele. Nezbývá jim nic jiného, než uznat základní axiom, že vysokoškolské studium je především samostudium. A opět na okraj, kolik studentů si přečte k atestaci kromě základní literatury také něco z literatury doporučené? Kdo se učí „z poznámek“ a kdo z knih a z jakých: učebnicových nebo opravdu vědeckých, o časopisech nemluvě? Předžvýkaná strava opravdu není vždy nejchutnější a rozhodně ne nejvýživnější, zato se však pohodlně tráví.
Naopak, snad jako katedra děláme všechno pro to, abychom na různé možnosti studenty včas upozornili. Ve studijním plánu jsou příslušné teoretické a metodologické předměty (ve formě úvodů na příslušných pracovištích) a je tam také v obou cyklech maximální prostor pro vlastní profilaci studenta (volitelné a výběrové kursy). Nejen že uznáváme, ale přímo doporučujeme absolvování předmětů na jiných oborech, v jazykovědě orientujeme studenty na ÚVES, na bohemistiku, obecnou lingvistiku (včetně fonetiky), translatologii, komputační lingvistiku, Český národní korpus aj. Zachováváme maximální volnost při volbě témat ročníkových a písemných prací a předpokládám, že nejenom já usiluji o to, abych vždy našla vhodného vedoucího či alespoň konzultanta pro témata, na která se sama necítím dostatečně fundována, ale která považuji za aktuální a nosná.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeCílevědomě rozšiřujeme možnosti absolvovat část studia jinde, nejlépe v zahraničí (viz soustavná péče o stáže ve slovanských zemích, rozšiřující se možnosti programu ERASMUS a CEEPUS). Vedeme studenty k tomu, aby se při takových příležitostech zaměřili na předměty a oblasti, na které se sami nespecializujeme. Osobně jsem se pokoušela např. také o – zatím neuskutečněné – výměny studentů s brněnskou slavistikou. Nechybí v tomto směru trochu informovanosti mezi vámi, jak to kde vypadá a co tam stojí za to dělat?
- Ale na druhou stranu: ano, program studia slavistiky všeobecné a srovnávací je převážně diachronní a je takový záměrně (viz první odstavec prvního bodu). Diskusi o tom jsme právě otevřeli, pojďme vyslechnout více hlasů, třeba se nám po ní udělá líp (doporučená literatura: Aktuální otázky slovanské filologie. Slavia 65, 1996, 1, str. 1–62). Zaměření oboru jistě měnit lze, ale je to podmíněno opět personálním faktorem, nemůže tedy jít o změnu revoluční, nýbrž pouze a jedině evoluční, a to dlouhodobou, jdoucí přes generace. Krizi nelze překonat skokem, o novou kvalitu je možné usilovat postupně, a to, dle mého přesvědčení, velmi soustředěně a cílevědomě děláme právě s otevíráním možností pro budoucí generace slavistů (viz opět první odstavec).
Ano, víme, že kursy absolvované jinde, nejsou a nemohou být šity na míru potřebám tohoto oboru, víme, že se ideálně neprovazují ani „naše“ předměty. Ale přestože i my zjišťujeme vědomostní lakuny a velmi nám vadí (ale opět ruku na srdce: kdybych věřila studentům na slovo, tak bych většinou musela konstatovat, že se v jiných kursech nedověděli nejen to, co zrovna po nich chci, ale vůbec nic – a to není pouze moje pedagogická zkušenost), nechceme a nehodláme je ve svých předmětech suplovat, stejně tak, jako by nás nenapadlo usilovat o věcnou úplnost našich vlastních kursů. Mně by např. mohl někdo vyčítat, že ho baví třeba prozódie (abych zůstala u fonologie) a já že se jí vyhýbám. Ano vyhýbám, říkám také proč a nikomu neutajuji zdroje poučení o ní. To však, co považujeme přinejmenším za stejně velký problém my sami, je dublování informace. Fakt, že různé předměty vedou různí učitelé, považujeme za základ dobrého oboru, ačkoli obě nebezpečí se tím zákonitě zvyšují.
Základním prostředkem překonání obou stavů jsou sylaby jednotlivých kursů a jejich důsledná realizace. Tlak na to musí jít z obou stran: studenti i učitelé musí stavět obsah předmětu na absolvovaných kursech, program studia má svou logiku v té míře, pokud mu to podmínky realizace dovolují. Právě proto nemůžeme očekávat v předmětu Historickosrovnávací slovanská jazykověda – fonologie informaci o univerzáliích artikulační fonetiky. Ne že by tam neměla padnout otázka „proč?“, ale odpověď na ní v rámci předmětu musí vždy být zaměřena na to „že“ a „jak“ a „proč právě tak“ ve slovanských jazycích. Jak krásná možnost uplatnit proti sobě metodu synchronního řezu v diachronii a ukázat na dynamický aspekt současnosti!
(Na druhou stranu nic nebrání experimentálnímu fonetikovi ilustrovat danou univerzálii na slovanských jazycích, což je opravdu dosti silný a z metodologického hlediska velmi potřebný proud, známý teprve z posledních desetiletí, kdy slovanské jazyky jsou výchozím materiálem pro obecně lingvistické úvahy. Ale pozor, to je opravdu obecná lingvistika a ne slavistika, nezaměňujme předmět a cíl zkoumání. Dodejme, že u nás, mimochodem stejně jako u jiných Slovanů a na rozdíl od neslovanských slavistických center, se převážně pěstuje v rámci národní filologie – to je ale na jinou úvahu.)
Ze své dlouholeté pedagogické zkušenosti však dobře vím, že promýšlení souvislostí předmětu a konkrétních fakt (které objektivně může vést i k opakování informace) je velmi často studenty chápáno jako redundantní, protože oni sami je vůbec nevnímají jako problematické. Vede to zákonitě k minimalizaci takových úvah ve výuce. Vezměme ale to také z druhé strany: je oprávněné vyhodit studenta za základní neznalost z obecné lingvistiky např. při atestaci z morfologie konkrétního slovanského jazyka? Přece může jít právě o neuvědomovanou souvislost. Co s tím? A zase jen na okraj: předmět, který je k promýšlení logiky oboru a jeho všestranných souvislostí povýtce předurčen, tj. dějiny oboru, se loni nerealizoval pro nezájem studentů. Řešení věčného didaktického problému, čím má studium začínat a jak navazovat, je u nás řešeno cyklickou návazností ve spirále, jejíž reálná podoba se však z pragmatických důvodů ideálnímu tvaru blíží jen velmi vzdáleně. Vše se ale dostává do nové fáze a doufejme, že to brzy pocítíte i vy.
- A poslední poznámka, která mě v poslední době pronásleduje v souvislosti s osudy vysokoškolského vzdělání u nás obecně (úvahy o obligatorním zavedení bakalářského a navazujícího magisterského studia). Jde nejen o souvislosti oboru (a předmětů a fakt) na základě vztahu obecné a zvláštní, což je specifický případ obecné lingvistiky ve vztahu ke všem konkrétním filologiím (argumentace M. Slobody ukazuje na slavistu s dobrým obecně lingvistickým vyškolením a zřejmě zájmem o fonetiku a fonologii, ale stejně oprávněné nářky na nedostatečnost slavistiky všeobecné a srovnávací může spustit vyhraněný literární teoretik či komparativista, balkanolog, kulturolog, etnolog atp.), ale také o mezioborovost pojatou horizontálně. Je znám názor prof. Sticha, že dobrý bohemista musí být zároveň též latinářem, germanistou a slavistou. Analogicky: dobrý slavista musí být též dobrým… Ale řešení přece není v tom, že daný obor bude zahrnovat všechny možné aspekty a souvislosti, ale v tom, že v kombinaci s jiným oborem vyprofiluje špičkového odborníka, výrazně specializovaného díky druhému oboru (oborům). A takový mezioborový rozvoj a úspěch v něm přeji nejen Mariánu Slobodovi, ale všem studentům slavistiky.