Rád bych se pokusil milého čtenáře trochu zasvětit do situace před a během prezidentských voleb v Jugoslávii v září 2000. Nacházel jsem se totiž právě na studiích v Bělehradě a tomu, co se dělo, jsem uniknout nemohl, ani kdybych chtěl.
Ještě v srpnu nebylo jasné, jestli se opozice sjednotí a vybere svého kandidáta. Nakonec se jím k velké radosti všech přátel změny stal Vojislav Koštunica, právník z Bělehradu. Opozice, jakož i studentstvo, se vrhlo do „posledního“ boje – pokud by tyhle volby prohráli, frustrace z odcizení celého světa by asi dosáhla maxima, už tak jí bylo všude dost. Právě studenti byli (jak už to v revolucích bývá) jedním z hlavních motorů změny. Je nutné zmínit se o studentském hnutí OTPOR (=Odpor), které vytáhlo do voleb se známým heslem „Gotov je“ (=Je hotovej) právě proti Miloševičovi. Byl jsem svědkem zásahu policie proti „odporářům“ v Knez-Mihailově ulici v centru metropole, kam právě došlo několik balíků opozičních tiskovin. Všichni, kteří je přenášeli do budovy byli zatčeni a odvezeni na stanici, propuštěni byli až po několika hodinách. V jiných městech byli „odporáři“ vcelku běžně zatýkáni a terorizováni policií. Jak jsem se dozvěděl přímo v kanceláři OTPORu, pár dní před volbami vtrhla do této kanceláře skupina ozbrojených maskovaných mužů a zabavila veškerý majetek. Kopírku, telefony, faxy, prostě všechno, co mělo nějakou cenu.
Propaganda na obou stranách barikád rostla. Na státní TV jsme sledovali projevy, ale ne náhodou je skoro všechny pronášel pouze Slobodan Milošević (SPS – vládnoucí Socialistická strana Srbska) nebo jeho manželka, spojená s Jugoslávskou levicí (JUL). Sem tam se objevil Vojislav Šešelj, vůdce radikálů. Opozice jako by neexistovala. Na mítingu SPS v Černé Hoře, který vysílala TV, byli jasně vidět a slyšet „roztleskávači“, tleskali ještě před tím, než řečník dokončil větu. Tohle všechno mi silně evokovalo období komunismu u nás. Vládnoucí strany však neovládaly všechen tisk, takže bylo možné se dočíst o zastrašování odpůrců i dalších nástrojích, kterými se nedemokratický systém brání.
Demokratická opozice Srbska (DOS) na druhé straně měla obrovskou podporu veřejnosti a do Srbska se k volbám 24.září dokonce sjížděli Srbové z emigrace. Skupina nezávislých ekonomů „G17 Plus“ pořádala obří koncerty na podporu Koštunici, viděli jsme je v Novém Sadu a v Bělehradě.
- září byl vcelku klidný den, vůbec nic nepřipomínalo prezidentské volby. Většinu dne jsem strávil s kolegou novinářem z Itálie v Tiskovém centru v Bělehradě, kam docházely zprávy z celé Jugoslávie. Bohužel se většinou jednalo o zprávy vyhoštění členů DOS z volebních komisí, o zastrašování a ovlivňování ze strany vládních partají. Po poledni jsem se zastavil za kamarádkou v Novém Bělehradě a viděl, jak se dělají volby – její babička byla zrovna na nákupu, když přišla „mobilní“ volební komise. Ta vyplnila volební lístek za její nepřítomnosti a šla zas o byt dál. Babička by sice Miloševiče volila, ale tohle zavánělo velkým podvodem.
Navečer se sešli přívrženci obou nejsilnějších kandidátů v centru města, mezi nimi stála policie. Zpěvačky typu Leony Machálkové (trochu se jí omlouvám za tohle přirovnání…) byly na provládním pódiu vypískány obrovským davem přívrženců opozice, sbalily fidlátka a celý prostor centra ovládli oslavující přívrženci Koštunici. Na Teraziji – hlavní bělehradské třídě – poslouchali desetitisíce lidí vyhlašování výsledků opozičními stranami. Předpokládané vítězství se oslavovalo dlouho do noci, i když nikdo nevěděl, co bude příští den následovat. Proti očekávání mých srbských kamarádů policie nezasáhla a oslavy pokračovaly dál. Já jsem se připravoval na odjezd do Prahy a tak už jsem nezastihl bělehradskou „buldozerovou revoluci“ a útok na parlament.
To, jak se to tenkrát opravdu semlelo, ovšem ukáže teprve čas, ale přesto jsem rád, že jsem jednu z těch „novodobých“ revolucí na vlastní oči viděl.