Michas Kukobaka
Často dnes slýcháme stížnosti veteránů druhé světové války na neúctu mladé generace. V dnešní době je zvídavému mladému člověku dostupné nepřeberné množství informací o historii země – předválečné, válečné i poválečné. Zároveň nedá přílišnou práci zjistit, jak žijí naši bývalí „nepřátelé“ a spojenci v té dávné válce. Je snadné porovnat to, čeho dosáhlo naše poválečné pokolení za uplynulých 60 let, s úspěchy našich bývalých „nepřátel“. Nabízí nám to dostatek podnětů pro zamyšlení a analýzu.
Začněme tím, že bojovala celá země – týl a fronta byly pojmy relativními. Národy dvou zemí byly donuceny se střetnout, protože se dva soupeřící bratříčkové, dva zločinci nedokázali podělit o světovládu. Hitler měl méně štěstí, Stalin zemřel na své chatě. Všichni obyvatelé Ruska byli v pozici nevolníků. Kdo má zemřít na frontě a kdo při blokádě Leningradu nebo v sibiřských dolech, o tom rozhodoval Stalin. Sami lidé na výběr neměli. Přesněji řečeno, vybírali ze dvou zel to menší. Buď kulku do týla, nebo se pokusit nějak protlouct a zachránit si život.
V takové situaci se nerodí hrdinství. Hrdina je člověk svobodný, schopný sebeobětování ne pro vlastní užitek či záchranu, ale jako pomoc lidem v nouzi. Hrdinovi je vlastní cit pro spravedlnost, lež je pro něj nepřijatelná. Jinak bychom mohli považovat za hrdinu i zločince, směle okrádajícího výběrčího, nebo nájemného žoldnéře, za peníze zabíjejícího lidi v Čečně nebo kdekoliv jinde.
O čem asi přemýšlí dnešní mládež při pohledu na nesčetné medaile na uniformách a kabátech starců? První myšlenka – ti nejodvážnější a nejobětavější jdou v předních liniích a umírají jako první. Taková je logika války. Z tisíců přežily jen stovky. V těžkých poválečných letech pak umírali na následky utržených zranění a nemocí.
Těch vojáků, kteří měli to štěstí dožít se dnešních dnů, není mnoho. Kdo vlastně přežil? V první řadě ti vychytralí a cyničtí. Pak velitelský sbor, který se schovával v týlu a v krytech, na smrt posílal jiné a v případě neúspěchu ustupoval jako první – čím vyšší šarže, tím větší šance na přežití. Potom členové různých popravčích čet a speciálních jednotek, které střílely po vlastních současně s nepřítelem a znemožňovaly jim tak ústup, a další jim podobní. Proto dnes můžeme mezi veterány vidět takové množství maršálů, generálů a jiných vysokých hodností.
Někdo může namítnout, že přece i Stalinův syn bojoval a neschovával se za cizími zády. To je pravda, ale nic neznamená. V zájmu utvrzení osobní moci a prestiže diktátoři nezřídka obětovali i své vlastní děti. Podobných případů v historii není málo, ale například posledních dvou válek – afghánské a čečenské – se neúčastnily ani neúčastní „kremelské“ a ministerské děti. Jelcin schoval svého vnuka za hranicemi a ani Putin neposlal své dcery na čečenskou frontu jako sanitářky či zdravotní sestry – tak jak to kdysi dělávali ruští carové.
Chruščovou zásluhou byl – řečeno slovy Solženicyna – „nadzdvihnut okraj zakrvavené rohože“. Země se dozvěděla o represích předválečného období i to, že represe pokračovaly dokonce i po válce. Statisíce lidí v Rusku nepostříleli Američané nebo Francouzi, ale jejich vlastní lidé, kteří za tyto zvláštní úkoly dostávali hodnosti, řády a vyznamenání. Ti všichni jsou dnes válečnými veterány se všemi z toho plynoucími výhodami. Vedle bývalého vojáka, čestně bojujícího proti nacistickým agresorům, tak mohou sedět veteráni s desítkami řádů na hrudi, které obdrželi za zastřelení více než 20 tisíc polských občanů, provádění etnické čistky na Kavkaze, vypalování vesnic na Ukrajině nebo v Pobaltí – ať už během války, nebo v poválečném období. Vždyť řády a vyznamenání – stejně jako peníze – nesmrdí.
Mezi vyznamenanými veterány je nemálo těch, kteří by podle mezinárodního práva měli být považováni za válečné zločince. Kdyby se objevili na půdě pobaltských států nebo Čečenské republiky Ičkerie (kdyby získala politickou suverenitu), byli by souzeni. Dostávali a dodnes dostávají řády a hvězdy za vraždy vůdců národně-osvobozeneckých hnutí, politických oponentů v Rusku i za hranicemi, za vraždy „nespolehlivých“ novinářů, literátů, kulturních a vědeckých pracovníků. Při besedách se školáky a studenty však pochopitelně vyprávějí úplně jinou historii. Bylo by hloupé vyzrazovat „vojenská tajemství“. Z pochopitelných důvodů veteránské organizace nevyzývají své členy k protestům proti válce v Čečensku. Přesto tito veteráni, aniž by si to uvědomovali, ukazují svou pravou tvář, když na různých mítincích mávají Stalinovými portréty. Nosí je na očích tisíců lidí, jejichž osudy byly zmrzačeny z vůle tohoto člověka. Zkusil by dnes někdo projít s portrétem Hitlera ulicemi Vídně nebo Berlína? O Tel Avivu nemluvě.
Při pronásledování nacistického agresora překročily stovky tisíc (pokud ne miliony) sovětských vojáků a důstojníků ruské hranice. Dokonce i podle rozvalin polozničené Evropy mohli posoudit, o kolik napřed byly tyto země co do úrovně či kultury života v porovnání s jejich vlastní zemí. To vše jen za o něco málo více než 20 let od skončení první světové války. Člověk nemusí být génius, aby pochopil příčiny takového rozdílu. Přesto poté, co se vrátili domů, nepřestali veteráni vykládat o „přednostech sovětského zřízení“, pokračovali ve lhaní. V rámci výchovy k „vlastenectví“ pomáhali moci pěstovat kult aktuálního vůdce a nenávist vůči všemu zahraničnímu. Pomáhali vychovat z mladých, nezkušených duší bezskrupulózní roboty, slepé vykonavatele. Za tuto pomoc byli při různých výročích odměňováni milodary. Výsledek známe – právě jejich bývalí žáci a vnukové se dnes dostali k moci. A vládnou zemi jako drancovníci, dočasní uchvatitelé bez lítosti a soucitu s vlastním národem, o vztahu k jiným národům nemluvě.
Po roce 1945 došlo v Německu k radikální přestavbě politického systému a proběhla denacifikace všech společenských institucí. Za posledních 60 let ani jeden německý voják nezahynul v cizí válce v cizí zemi. Němci neusilovali o „velikost“, nevyhazovali stovky miliard dolarů do vesmíru, na jaderné, chemické a jiné zbraně. Proto je dnes Německo ekologicky čistou a prosperující zemí. Nejsou tam hrdinové ani takové množství nositelů řádů jako v Rusku. Také proto dnes nejsou v bytové ani jiné krizi. Občané mají důstojný plat a penzi. Dnešní generace může být hrdá na své předchůdce, kteří pozvedli zemi z ruin na úroveň jedné z nejbohatších zemí Evropy. A to je přesvědčivá odpověď na otázku, kdo zasluhuje úctu a kdo – mírně řečeno – nikoliv.
Dokonce ani po roce 1991 se moc v Rusku neodhodlala odehnat „mouchy od kotlet“ (jak zní oblíbené Putinovo rčení). Neodvážila se odhalit veřejnosti lubjanská tajemství válečné a poválečné doby. Zalekla se vlastního lidu. Proto status veteránů a nositelů řádů má mnoho bývalých katanů zároveň s poměrně čestnými lidmi. A my jsme nabádáni, abychom je všechny „milovali“ a vážili si jich.
Pochopitelně, veterány můžeme litovat pro jejich pokročilý věk, pro jejich dnešní nemohoucnost. Ale podle takovéto logiky by si soucit zasloužil i zesnulý Hess, Hitlerův spolubojovník, jenž zemřel v německém vězení. Můžeme soucítit s Pinochetem, vláčeným po soudech. Někdy bude třeba možné politovat i plukovníka Putina, jestli se mu podaří zestárnout. Co se však týká úcty, tak to pardon, nemám důvod!
Velký holandský filozof Benedikt Spinoza tvrdil: „Za zásluhy jsou odměňováni pouze otroci“. Pravdivost tohoto tvrzení dokládají poválečné osudy nositelů řádů a medailí za hrdinství. Tím, že bojovali za hranicemi a sloužili na okupovaných územích, byli mnohem lépe informováni než řadoví sovětští občané. Ale říct pravdu a vystavit pochybnostem zřízení existující v Rusku se odvážili jen málokteří. Stačí zběžná analýza, aby bylo zřejmé, že komunismus a fašismus jsou rovnocennými politickými systémy. Navíc v zemích „sovětského typu“ – v Číně, SSSR, Kambodži či Vietnamu, byly represe proti vlastnímu lidu mnohem silnější než v zemích s klasickými fašistickými režimy Hitlera, Mussoliniho, Franka či Pinocheta. Ale z ohromné armády vyznamenaných válečných veteránů či prostých vojáků můžeme jmenovat sotva desítku těch, kteří se rozhodli otevřeně říkat pravdu.
V Bělorusku byli dva tři takoví vojáci. Znám jednoho z nich – plukovníka Lva Petroviče Ovsiščera, účastníka bitvy u Stalingradu. Významně sympatizoval s demokratickým hnutím a usiloval o vystěhování do Izraele, čehož nakonec dosáhl. Osud jeho kolegy, také plukovníka, letce Jefima Davidoviče, byl tragický. Zemřel poté, co KGB vyprovokovala jeho třetí infarkt.
Nejvýraznějšími osobnostmi mezi válečnými veterány v Rusku jsou Alexandr Isajevič Solženicyn, Jelena Georgijevna Bonnerová a generál Pjotr Grigorenko. O spisovateli Solženicynovi je zbytečné hovořit, zná ho prakticky veškerá čtoucí a myslící veřejnost. Generál Grigorenko byl vystaven politickému pronásledování ještě za dob Chruščova, protože vystupoval proti kultu osobnosti a na obranu Krymských Tatarů. Po několika letech internace ve vězeňském blázinci byl zbaven občanství a zemřel v Americe.
Na Ukrajině podobnou odvahu projevil a byl politicky činný veterán a válečný invalida Mykola Rudenko. Aktivním účastníkem hnutí na obranu lidských práv byl major Genrich Altunjan. Mezi vojáky byli i další čestní lidé. Hoden úcty je také ruský generál Státní zpravodajské služby (GRU) Dmitrij Poljakov, který asi 25 let nezištně spolupracoval s americkou CIA. Té ušetřil nejednu miliardu dolarů, zatímco sovětští generálové rozhazovali neomezeně a v utajení před vlastním národem. To jsou ale jen kapky v moři. Vojáci byli v Rusku vždy hlavní oporou moci proti vlastnímu lidu, a pochopitelně byli a jsou nejprivilegovanější vrstvou obyvatel.
V mnohatisícové armádě „hrdinů Ruska“ se našel pouze jeden, jehož činy odpovídaly významu tohoto označení. Ale ani tento člověk nebyl vojákem, nýbrž vědcem. Je jím zesnulý akademik Andrej Sacharov. To on nekompromisně vystoupil na obranu svého lidu proti zvůli moci, přičemž si byl dobře vědom možných následků. V době míru riskoval akademik Sacharov svůj život více, než různí Žukovové, Varennikové a další v době války. Ve stejnou dobu jiní kolegové akademika Sacharova, několikanásobní „hrdinové“, různí Zeldovičové, Charitonové, Kurčatovové, Koroljovové a další, zůstali vědci misantropy. Do konce svých dnů pomáhali kremelské moci zamořit, nakazit a otrávit svoji zemi. Pomáhali udržovat svůj lid v chudobě a zaostalosti. Za své služby pak dostávali nesčetná privilegia a tituly. Tak také opustili tento svět, jako otroci z přesvědčení, uplácení a hýčkaní mocí. Baruch Spinoza měl skutečně pravdu – za zásluhy jsou odměňováni pouze otroci.
Generace veteránů druhé světové války střídají nové generace veteránů jiných válek. Občanskou zbabělost veteránů stalinského období lze pochopit. Tehdy mohla sebemenší „nespolehlivost“ stát dotyčné svobodu či život. Tento strach se v jejich nitru zahnízdil navždy. Co se však týká nesčetných veteránů a „hrdinů“ desítek válek poststalinského období, tak zde odhánět „mouchy od kotlet“ nemá smysl. Veteráni a „hrdinové“ válek v Africe, Americe, Afghánistánu a Čečensku, to jsou samé masařky. Mám-li se vyjádřit mírněji, jsou to otroci gladiátoři, připravení zabíjet kohokoliv a kdekoliv je potřeba, jen aby dostali najíst a zaplaceno. Ale otrok už ze své podstaty nemůže být hrdinou. Otrok se stává hrdinou, když povstane proti svému pánovi. Gladiátory ve starém Římě za odmítnutí bít se a zabíjet ihned popravovali. Dnešním otrokům však za odmítnutí bojovat a zabíjet z rozmaru svého pána Putina nebo kohokoliv jiného trest smrti nehrozil a nehrozí. Stačí jen mít alespoň kousek svědomí a statečnosti.
Všechny války, které Kreml vyvolal po roce 1945, jsou zločinné, imperialistické, hluboce škodící ruskému lidu. Ve skutečnosti Rusko začalo provádět politiku dřívějšího nacistického Německa – politiku agrese a dobývání cizích území. A v takových válkách není hrdinů. Nazýváme snad hrdiny spolupracovníky SS a Gestapa?
Ještě škodlivější a nebezpečnější pro národy Ruska je válka současná, proti Čečenské republice. Tady už bojují děti veteránů z Afghánistánu – otroctví jako dědictví. Jejich řády a medaile jsou zbytečným svědectvím toho, kolik neštěstí lidem přinesli, kolik vdov, sirotků a zničených životů je za každým metálem. Nenávist, kterou zaseli v srdcích, bude vydávat své hořké plody po desetiletí. Za tyto „hrdinské činy“ jsou – v lepším případě – hodni opovržení. A podle zákonů spravedlnosti by měli být souzeni za plnění zločinných příkazů, jako soudili ve své době hitlerovské nacisty.
Skutečnými hrdiny dneška jsou ti, kteří dobrovolně riskují a nezřídka obětují svůj život v boji proti agresorům a okupantům. Ti, kteří bojují za svobodu svého národa a svoji lidskou důstojnost. Jsou to afghánští mudžahedíni nebo bojovníci palestinského a čečenského odporu. Současná válka čečenského národa za svobodu ukázala příklady statečnosti a vojenského nadání dokonce mezi veliteli bez vojenské přípravy. V první řadě jsou to Šamil Basajev a zahynuvší Ruslan Gelajev a Zelimchan Jandarbijev. Současní hrdinové jsou i vojáci „internacionalisté“ jako zesnulý Chattáb a ostatní. Oni nebojují pro peníze, medaile a slávu. Oni obětují své životy ve jménu ideálu svobody, ať už je ohrožena kdekoliv. Hodni vší úcty jsou i ti ruští chlapci, kteří mají odvahu neuposlechnout povolávací rozkaz do zločinných státních oddílů a raději dezertují.
Potomci budoucích veteránů, dnešních vrahů čečenských vůdců Aslana Maschadova, Zelimchana Jandarbijeva, Džochara Dudajeva a dalších budou opovrhovat a stydět se za své dědy a otce. Samozřejmě pokud se sami nestanou stejnými zločinci. To ukáže až čas.
V historii není místo pro falešné hrdiny a medaile nikoho před pohanou neochrání. Skutečnými hrdiny druhé světové války byli „lesní bratři“ – partyzáni z pobaltských republik, ukrajinští partyzáni, bojovníci za nezávislou Ukrajinu, v Rusku nazývaní „banderovci“. Oni nebojovali, protože byli „povoláni“ – do boje za osvobození svého národa od drahých „bratrů“ okupantů je vedlo srdce. Dnes na sebe můžou být hrdí, oni jsou národními hrdiny. Historie potvrdila správnost jejich tehdejší volby.
Co se však týká většiny sovětských staříků veteránů, je skutečně nutné je litovat, uvolňovat jim místo v autobuse… My všichni jednou budeme v tomto věku. O úctě už jsem však hovořil. Otroci nejsou hodni úcty, pouze snad lítosti. U příležitosti výročí.