János Endrődy
Uherské korunovační klenoty představují jeden z nejlépe zachovalých souborů svého druhu a v maďarské historii nabyly zcela zvláštního významu. Podle obecné víry rozšířené ve středověkých Uhrách pocházely koruna, žezlo i jablko z prvních století existence království, a to přímo od prvního krále – sv. Štěpána. Podle národního konsenzu byla korunovace platná jedině v případě, že byla provedena těmito tradičními klenoty. Ty se staly skutečnými historickými památkami již ve středověku a jsou za ně považovány dodnes.
Z historie klenotů
1. ledna roku 1001 byl Štěpán (původním jménem Vajk), syn knížete Gézy z rodu Árpáda, náčelníka pod jehož vedením maďarské kmeny obsadily Karpatskou kotlinu, v Ostřihomi korunován na krále. Pro tento akt stvrzující založení maďarského křesťanského státu Štěpán požádal papeže o korunu, kterou také z Říma obdržel. Nevíme nic o tom, jak koruna vypadala, neboť oproti dlouhotrvající víře nám dochovaná koruna neobsahuje žádný prvek z té původní, Štěpánovi věnované. Není jasné, zda byla poslána zpět do Říma či zda se ztratila v Uhrách během bojů o Štěpánovo nástupnictví, případně později. Je také možné, byť málo pravděpodobné, že zmizela v pokladnici českého krále.
Podle rakouské kroniky ze 13. století totiž jakousi korunu odnesla společně s dalšími klenoty princezna Anna, dcera zesnulého krále Bély IV., před svým bratrem, novým králem Štěpánem V., na dvůr Přemysla Otakara II. Podle dalšího zdroje, mírové smlouvy mezi českým a uherským králem podepsané roku 1271 v Prešpurku, se Štěpán V. nároku na tyto klenoty vzdal. Jmenovitě šlo o korunu, meč, sedlo, drahokamy, zlaté nádobí a další poklady. Roku 1274 započ aly nové boje mezi Přemyslem Otakarem II. a novým králem Ladislavem IV. Tuto válku Uhři vyhráli díky spojenectví s Rudolfem Habsburským, jenž nezletilého Ladislava adoptoval, ale klenoty pro něj nezískal. Teprve když byl český král v bitvě na Moravském poli zabit, učinil Rudolf konečný pokus získat klenoty od Oty Braniborského, poručníka mladičkého krále Václava II., leč bezúspěšně. Z té doby také pochází poslední zmínka o klenotech odnesených do Čech princeznou Annou; jedině o „meči sv. Štěpána“ se ví, že je dodnes uložený v pražském chrámu sv. Víta.
Roku 1290 nastoupil na uherský trůn poslední Árpádovec, Ondřej III. Ubezpečování o pravosti královské koruny bylo téměř nejdůležitějším prvkem korunovace a v korunovačním manifestu nový král několikrát zdůrazňoval, že se obřad uskutečnil s „korunou sv. Štěpána“. Že jí ve skutečnosti nebyla, je nabíledni.
Dobrodružný osud koruny
I další osudy uherských korunovačních klenotů jsou značně dobrodružné – nacestovaly se zřejmě víc, než kterékoliv jiné regálie. Vlastnictví koruny totiž bylo jedním z nejdůležitějších faktorů v bojích o moc. Do Čech se podívala počátkem 14. století, kdy si král Václav II. přijel pro ni a pro svého syna Václava III. (tou dobou na uherském trůně) Ten se později nároku na trůn i korunu vzdal ve prospěch svého příbuzného, bavorského vévody Oty III. Tomu ale koruna dlouho nevydržela – nejenže ji cestou do Uher málem ztratil, ale již osm měsíců po své korunovaci ve Stoličném Bělehradě roku 1307 byl i s ní zajat sedmihradským vévodou Ladislavem.
V červnu 1309 byl již podruhé na uherského krále korunován Karel Robert z Anjou, bohužel však vždy nějakou korunou „náhradní“. Záhy seznal, že nebude lidem přijat za krále, dokud nebude vlastnit korunu nošenou všemi jeho předchůdci. Teprve papežova pohrůžka exkomunikace přinutila vévodu Ladislava korunu vydat, a tak mohl být 20. srpna 1310 – na den sv. Štěpána – Karel Robert z Anjou korunován potřetí a naposledy. Klenoty pak absolvovaly dlouhou cestu do Neapole, a po návratu byly uloženy v králově novém sídle ve Visegrádu.
Přeskočíme-li celé jedno století, zjistíme, že za vlády krále Zikmunda Lucemburského byla koruna převezena do Budína. Po jeho smrti ji získal jeho zeť Albert, první Habsburk na uherském trůně, a byla uschována opět ve Visegrádu. Truhla s klenoty a dveře komnaty, ve které byla uložena, byly zapečetěny královou pečetí, jakož i pečetěmi četných šlechticů a prelátů. I přes tato opatření byla koruna po Albertově smrti ukradena – ovdovělá královna Eliška byla těhotná a věděla, že nástupnictví svému dítěti zajistí pouze vlastnictvím koruny. Pověřila proto svoji dvorní dámu Ilonu Kottanerovou, aby korunu ukradla. Kottanerová vstoupila v noci z 20. na 21. února 1440 do visegrádské pevnosti. V jejím deníku se dočteme, že za pomoci sloužícího a vojáka rozlomila pečetě a odstranila závory, nepřetržitě se obávajíc duchů, odhalení a na něj navazujícího mučení. Se svými komplici propašovala svou kořist z citadely poté, co znovu zapečetila komnatu královninou pečetí. Koruna dorazila ke královně právě včas, dne 22. února Eliška v Komárně porodila syna Ladislava. Ten byl korunován 15. května ve Stoličném Bělehradě a paní Kottanerová ještě stihla pro maličkého Ladislava narychlo sešít slavnostní oděv ze starého Zikmundova roucha…
Zatím většina stavů zvolila za krále Vladislava, jenž byl korunován pravými korunovačními klenoty, ale bez koruny. Roztržka mezi Eliškou a Vladislavem trvala dva roky a malý Ladislav byl svěřen do péče císaře Friedricha III. Ten po Vladislavově smrti roku 1444 v bitvě u Varny vyjednal zvolení čtyřletého Ladislava králem, uherští stavové navíc prohlásili jeho původní korunovaci za platnou. I přes tuto skutečnost si ale mazaný Friedrich raději korunu ponechal. Ladislav V. zanedlouho v Praze zemřel a do dějin vstoupil pod přídomkem Pohrobek.
Uherští stavové si poté zvolili za krále Matyáše zvaného Korvín, syna Jana Hunyadiho, ten si ale riskovat korunovaci bez pravé koruny nedovolil a její znovuzískání si stanovil za jeden ze svých cílů. Porazil Friedrichovo vojsko a ve smlouvě z července 1463 jej k odevzdání koruny přinutil (smlouva ale nezmiňuje 80 000 zlatých, které císař požadoval jako kompenzaci a které obdržel díky zvláštní dani uvalené na obyvatelstvo Uher). Habsburk se sice ještě Matyáše pokusil ošidit předáním kopie, ale marně. V březnu následujícího roku byl Matyáš Korvín za velkých oslav korunován.
Za vlády Jagellonců se s korunovačními klenoty nedělo nic závažnějšího, a to až do roku 1526, kdy proběhla bitva u Moháče, v níž zahynul král Ludvík. Správci koruny byli tehdy Petr Perényi a Jan Zápolský. Ten dostal zálusk na uherský trůn a sám se ve Stoličném Bělehradě korunoval. Dobový kronikář popisuje, že „koruna se začala na králově hlavě bouřit“, což bylo považováno za zlé znamení. Perényi, který zpočátku Zápolskému pomáhal, se brzy spojil s opozicí krále Jana a odvezl korunu za účelem korunovace Ferdinanda Habsburského v listopadu 1527. Dva roky poté, když prchal před postupujícími osmanskými vojsky, byl Perényi dopaden Zápolského přívrženci a i s korunou odveden před sultána Süleymana Velikého. Ten předal korunu králi Janovi, jenž mu přijel vzdát hold. Zápolský ji až do své smrti přechovával v Sedmihradsku, poté jeho žena Isabella uzavřela mír s Ferdinandem a korunu mu předala. Až do konce století pak byla koruna uložena v habsburských pokladnicích ve Vídni a Praze.
Za časů krále Matyáše II. byly klenoty přechovávány v Prešpurku, kde zůstaly až do konce století. Pouze roku 1644 byla před vojskem sedmihradského knížete Jiřího Rákócziho I. ukryta v Rábu a roku 1683 si postup osmanské armády vyžádal její převoz nejprve do Vídně a následně až do Lince a Pasova. Jakmile byli Turci vytlačeni, do Prešpurku se vrátila.
Roku 1703 prešpurský hrad vyhořel, což zavdalo příčinu k eskortaci koruny do Vídně. Tím pravým důvodem však byly obavy z Františka Rákócziho II., jenž ve válce o nezávislost Uher pokračoval. Po jeho porážce se koruna znovu vrátila do Prešpurku, odkud ji vyzvedl až Josef II. Ten se odmítl dát korunovat (pročež byl Maďary posměšně nazýván „král v klobouku“) a převezl korunu roku 1784 společně s jinými klenoty své říše do Vídně. Po jeho smrti byla koruna s velkou slávou vrácena do Budína. Během napoleonských válek byly roku 1805 korunovační klenoty pro větší bezpečnost převezeny do Mukačeva a odtud roku 1809 do Gyöngyöse a Egeru.
V první fázi revolučních bojů roku 1848 byly klenoty uloženy opět v budínském hradě. V prosinci 1848, když revoluční vláda prchala před vojsky generála Windischgrätze, byly převezeny ve zvláštním vlaku do Debrecína. Odtud se po jarních úspěších generála Görgeyho a vytlačení Rakušanů ze země znovu vrátily do Budína, ale v létě 1849 je po ohlášení ruské intervence vzal pod svou osobní kontrolu ministr vnitra Bertalan Szemere. Ten je odvezl nejprve do Segedínu, poté do Aradu, následně do tábora generála Bema v Lugosi a po kapitulaci maďarských vojsk do Oršovy, kde ji zakopal pod opuštěným domem. V obavách, že mohl být sledován, se druhého dne vrátil, nalezl místo v nepořádku, ale truhla s klenoty byla neporušená. Vyhledal pro ni nový úkryt, vrbový hájek na břehu řeky, kde ji se svými muži zakopal a pečlivě zahladil všechny stopy. Nikdy nebylo zjištěno, kdo přesně dovedl v září 1853 rakouského plukovníka Kargera, pověřeného vídeňskou vládou úkolem klenoty nalézt, do onoho vrbového hájku na břehu Dunaje. Truhla se již začínala rozpadat. Koruna a žezlo byly ve svých oddělených schránkách neporušeny, ale meč zrezivěl, plášť se promáčel a sandály, punčochy a další části korunovačního oděvu na dně truhly zetlely a rozpadly se úplně. Armáda převezla cenný úlovek do Budína, kde jej očekávaly davy lidí, salvy, děkovné mše. Roku 1867 se tak František Josef mohl nechat v Budíně korunovat na uherského krále.
Rudé právo a maďarské povstáníPoslední korunovace v maďarské historii se týkala císaře Karla I. (korunován jako král Karel IV.) a odehrála se roku 1916. Zakrátko byl vládce vypovězen ze země a začalo období království bez krále, kdy se regentství „ve jménu Svaté koruny“ chopil admirál Miklós Horthy. Koncem druhé světové války moc uchvátil Ferenc Szálasi, vůdce Šípových křížů – skupiny nacistických sympatizantů, který rovněž složil přísahu na korunu. Když se Rudoarmějci přiblížili k Budapešti, Szálasi se svou suitou a s uloupenými korunovačními klenoty překročil rakouské hranice. U rakouské vesničky Mattsee ukryl Szálasi korunu do sudu, ten se ale nakonec dostal do rukou vojáků americké armády.
Během studené války tak byla koruna sv. Štěpána uložena v pokladnici Spojených států ve Fort Knoxu jako „zvláštní vlastnictví“ (special property) maďarského lidu. Jako důsledek neustále se opakujících žádostí vlády Maďarské lidové republiky a uvolnění mezinárodního napětí byla koruna dne 6. ledna 1978 předána ministrem zahraničí USA Cyrusem Vancem do rukou předsedy Národního shromáždění Antala Apróa.
Corona graeca
Již před poměrně dávnou dobou bylo zjištěno, že uherská koruna získala svůj současný tvar spojením částí dvou různých korun. Původní teorie tvrdila, že horní část, sestávající z dvou křížících se temenních pásů s latinskými nápisy, pochází z původní koruny krále Štěpána, a nazývala ji corona latina. Část dolní, obepínající čelo a týl, je se svými řeckými nápisy a emailovými plaketami zase původu byzantského – a byla nazvána corona graeca.
Plaket je celkem deset a zobrazují nebeskou i světskou hierarchii. Na čele koruny je zobrazen Kristus sedící na trůně (Pantokrat), na obroučce jsou umístěny portréty archandělů Gabriela a Michaela a svatých Jiřího, Demetria, Kosmy a Damiána. Zástupci světské hierarchie jsou umístěni na týlní straně obroučky. Přesně uprostřed, jako Kristův pozemský protipól, je zobrazený byzantský císař Michal VII. Parapinakes Dukas, a po bocích pod ním jeho mladší bratr a spoluvládce Konstantin Porfyrogenet a uherský král Géza I., označený jako „Geovitzas pistos krales Tourkias“ – Géza, věrný král Turkie (Turkií byly míněny Uhry). Období vlády všech tří ukazuje, že vyobrazení byla vyhotovena mezi lety 1074 a 1077. Mezi portréty je usazeno osm drahokamů. Obroučka koruny je vytvarována z tenkého zlatého pásu o šířce 1,5 milimetru. Její vnitřní obvod je 63,6 centimetru.
Corona latina
Horní polokoule uherské koruny, také zdobená smaltovanými plaketami, je její nejdiskutabilnější částí. Někteří vědci ji považují za bývalou ornamentální část desek knihy, relikváře nebo přenosného oltáře vyrobeného na příkaz krále Štěpána, jiní razí teorii, že temeno koruny bylo původně krytem pro relikvii Štěpánovy lebky.
Na centrální (vrchní) plaketě je opět Kristus sedící na trůně, na pásech jsou umístěny podobizny apoštolů s jejich latinskými jmény. Jsou to svatí Petr a Pavel, Jakub a Jan, Ondřej a Filip. Portrét svatého Tomáše je z větší části překryt plaketou byzantského císaře, stejně jako svatý Bartoloměj, jenž se za Pantokratovou plaketou ztrácí úplně. Čtyři zbývající apoštolové však chybí. Mnoho smaltů je popraskaných a pokřivených. Tyto deformace mohou mít dvě příčiny – pád či úder, jež způsobily, že se koruna prohla, případně ohýbání pásu při sestavování koruny.
Na první pohled vše potvrzuje domněnku o krytu schránky s relikvií světcovy lebky. Je zde však i jiná hypotéza. V liturgii pravoslavné církve se dodnes používá předmět jménem asterisk. Je umístěn nad kovovou miskou s kousky hostie připravenými pro přijímání – a corona latina mohla vzniknout právě úpravou takového asterisku. Otázkou je, zda je možné, aby předmět východní liturgie byl vyzdoben motivy západního umění a doplněn latinskými nápisy.
V každém případě byl předmět zhotoven mezi roky 1160 a 1180, s největší pravděpodobností v dvorském prostředí, a také Uhry mohou být zahrnuty mezi předpokládaná místa vzniku. Pokud tedy vysvětlení zahrnující asterisk vydrží další zkoumání, mohlo by se stát nejdůležitějším argumentem ve prospěch teze o uherském původu předmětu. V daném období to byly totiž právě Uhry, kde bylo vyrobení předmětu západních rysů, ale sloužícího východnímu ritu myslitelné. Již od počátku misionářské aktivity až do konce 13. století existovaly v Uhrách byzantské náboženské instituce, které mohly nerušeně operovat dokonce i po schizmatu. Tou nejznámější byl řecký ženský klášter ve Veszprémvölgy založený králem Štěpánem, pravděpodobně v době příjezdu jeho snachy, byzantské princezny. Král Ondřej I., jenž byl pokřtěn v Kyjevě a oženil se s ruskou kněžnou, založil další ortodoxní instituce. Dokonce i papežův dopis z roku 1204 hovoří o mnoha řeckých klášterech v Uhrách. Nesmíme také zapomínat, že Byzanc byla častým dodavatelem královen na uherský trůn a je tedy myslitelné, že na královském dvoře fungoval k královniným službám alespoň jeden pravoslavný kněz. Důkazů o dalších aktivitách Byzance v této oblasti existuje nepočítaně.
Szentkorona
Jak a kdy došlo ke spojení obou částí a ke konečnému sestavení uherské koruny? Jedna z teorií tvrdí, že za vlády Bély III., kdy tento uherský král po smrti byzantského císaře Manuela získal příležitost k nástupu na byzantský trůn a potřeboval novou, reprezentativnější uzavřenou korunu. A tak nechal napodobit císařský emblém podobného tvaru, komnenovský kamelaukion, přidáním vrchní části k původní řecké koruně. Jiné hypotézy datují přetvoření koruny mnohem později, nebo naopak mnohem dříve.
Co se „svatého charakteru“ koruny týče, je snad založen na tvaru koruny (uzavřená křížícími se pásy). Nebyl to tvar používaný výlučně byzantskými a balkánskými panovníky, byl přijat také západní dynastií Hohenstaufů, a to paralelně s dynastií Komnenovců na východě. A co víc, byla tradiční v nejtěsnější blízkosti Uher, v Čechách, kde koruna přemyslovských vládců měla ve 12. století podobný tvar, který později užíval i císař Karel IV.Avšak na uherské koruně nejsou důležité jen křížící se pásy, ale také křížek. Je to právě on, jenž upoutá první pohled snad každého pozorovatele svou zvláštní šikmou, jakoby ohnutou polohou. Legenda tvrdí, že se křížek ohnul při pádu během přepravy do bezpečí, přičemž verze se rozcházejí, zda před Tatary či před Turky. O křížku však existuje další krásný příběh, jenž je navíc historicky doložen. Než královna Isabella předala klenoty roku 1551 do rukou Ferdinandových, ulomila z vrcholu koruny křížek pro svého syna Jana Zikmunda. Podle soudobého polského kronikáře jej Jan Zikmund nosil na své hrudi až do konce svého života, „neboť ten, kdo vlastní tento kříž, se opět stane vlastníkem jeho zbylých částí, které jsou kříži podřízeny mocí, jež mu náleží.“ Později se kříž stal majetkem Zikmunda Báthoryho, který jej – na přímluvu svého zpovědníka – věnoval císaři Rudolfu II. O této události podává zprávu italský vyslanec v Praze. Podle něj byl kříž „lilie či něco takového, část a ozdoba uherské koruny.“
Uchované tajemství
Tak jako středověké podání přisoudilo německou říšskou korunu, uloženou v současnosti ve Vídni, králi Karlovi Velikému, ačkoliv byla vyrobena několik století po jeho smrti, tak jako císař Karel IV. nechal vyrobit českou královskou korunu, kterou prohlásil za odznak sv. Václava, patrona země, tak také korunovační insignie uherského království byly vždy spojovány s osobou svatého krále Štěpána. Byly uctívány jako jeho odkaz, jako svátost, a proto se vždy nazývaly plášť sv. Štěpána, žezlo sv. Štěpána, koruna sv. Štěpána, i přesto, že vznikly až v dobách po králově smrti. Středověký způsob myšlení nebyl zatížen žádnými archeologickými výzkumy a ani to nepotřeboval. Ať tak či onak, je nemožné identifikovat jakoukoliv část současné „svatoštěpánské“ koruny jako část té původní, jíž byl skutečně korunován král Štěpán, stejně jako zatím nevíme, kdy byla současná koruna sestavena, na čí příkaz, ani z jakého důvodu. Szent Korona si tak i nadále uchovává své pradávné tajemství…