Taková normální diktatura

Miroslava Hudcová

Jednoznačným triumfem posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka skončilo v Bělorusku říjnové referendum o změně ústavy. Ten si tak zajistil možnost kandidovat na nejvyšší post i potřetí. V souběžně konaných parlamentních volbách neuspěl ani jediný kandidát opozičních stran. Západní pozorovatelé průběh voleb ostře kritizovali, zástupci SNS větší pochybení nezaznamenali…

Padesátiletý Lukašenko, člen někdejší Komunistické strany Sovětského svazu, byl zvolen prezidentem v roce 1994. Chaotická situace, která nastala po rozpadu SSSR vynesla do čela státu nebezpečného, mocí posedlého člověka. Bývalý ředitel zaostalého sovchozu, jemuž podřízení pro jeho násilnické praktiky přezdívali führer, vybudoval stát ignorující veškeré principy demokracie. Státní média přetvořil v silnou zbraň propagandy a nezávislým médiím stanovil tak přísné podmínky, že mnohá zanikla, jiným byl vydán zákaz činnosti.

Nemysli! Když myslíš, nemluv!

Běloruská opozice doplácí na svoji nejednotu. O sjednocení demokratických sil, podporu obětí režimu a informování mezinárodního společenství se snaží iniciativa Charta ‘97. Kritika oficiální politiky bývá trestána zastrašováním, fyzickými útoky, znemožněním studia, ztrátou zaměstnání, vězněním i náhlým a konečným zmizením. Za všechny několik případů: Jury Zacharanka, exministr vnitra a autorita mezi policejními složkami zmizel v roce 1999, stejně jako exposlanec Viktar Hančar. Novinář Mikola Markěvič byl odsouzen za „hanobení prezidenta“ k veřejným pracím…

Válka nět, důchod jesť

Po zvolení Lukašenka se novinářská kultura propadla zpět do sovětských časů. Média opět informují o „neutěšené situaci“ na Západě v kontrastu se „spásnými činy milovaného prezidenta“ a údajně se zvyšující životní úrovní Bělorusů. Starší generace nadšeně přikyvuje – Lukašenko je zárukou stability, s ním nám bude dobře, bude bezpečno, mír a důchod, mladí více či méně hlasitě systém kritizují – k čemu je nám stabilita, když nemáme svobodu?!

Tanec, zpěv a milicionáři

Ve volebních místnostech hraje hudba, děti tančí a zpívají veselé písničky. Vodka je k dostání za pár rublíků, pivo úplně zadarmo. Na stěnách visí agitační plakáty Lukašenka a jeho věrných, některé i ve volebních kabinkách. Člen volební komise ochotně radí jak správně vyplnit hlasovací lístek: „A tady zatrhněte pro“. Další Bělorus má již odvoleno a žádá jiného člena komise o potvrzení účasti ve volbách – pro zaměstnavatele. Nad vším hrdě bdí milicionář.

Sečteno, podtrženo: podle oficiálních výsledků Lukašenka podpořily více než dvě třetiny voličů. Odhady opozice hovoří o tom, že pro změnu ústavy se vyslovilo asi jen 45% voličů. Se spokojeným úsměvem předstupuje sebevědomý diktátor v elegantním obleku a hedvábné kravatě před zahraniční novináře. Manipulace s výsledky? To nemáme zapotřebí! Opozice? Takzvaná opozice se jen pokouší destabilizovat zemi! Že volby odporovaly západním volebním pravidlům? Starejte se o vlastní problémy, máte jich dost!

Samozvanci, ztroskotanci

Minsk, Říjnové náměstí, 18. října. Den po volbách. Opozice svolává demonstraci. Zásah milice je na místní poměry mírný. Pochopitelně. Dění přihlíží mnoho zahraničních novinářů a pozorovatelů.

Minsk, Říjnové náměstí, 20. října. Další demonstrace. Desítky zmlácených, desítky osob v poutech. Předseda opoziční Sjednocené občanské strany Anatol Lebeďko je surově zbit milicí. Její tvrdý zásah na vlastní kůži pocítí i zpravodaj ruské NTV.

Odpor vůči diktatuře však ztrácí na intenzitě. Zatímco v druhé polovině 90. let v období tzv. Minského jara milice zasahovala proti statisícovým davům, dnes se počet demonstrantů pohybuje v řádech maximálně stovek až tisíců. Milice nezřídka bývá i v početní převaze.

Představu demokratického Běloruska považuje většina moderní inteligence za vzdálenou, či přímo utopickou. Není divu. Totalitou zdeformovaná společnost se bez podpory demokratických zemí nedokáže od diktatury osvobodit. Jenže Bělorusko je odedávna na periferii zájmů…