Marija Šupicová, Martin Mikeska
Při rozhodování, kde v létě uspokojit touhu po nezávislém cestování, letos vyhrálo Srbsko a Černá Hora. Nemalý podíl na tom měly i výborné kulturně-historické přednášky dr. Štěpánka z brněnské Masarykovy univerzity a touha poznat zase jednu balkánskou zemi způsobem širším, než tzv. „lonelyplanetovým“, což v našich očích znamená zajet i tam, kde se nějaká světově důležitá památka očekávat nedá. Jak jsme však byli upozorněni, spousta historických cenností vzala za své při socialistickém budování Jugoslávie.
Jaké památky tedy můžeme v Srbsku nalézt? Zachovaných, ale od dob krize let devadesátých rukou restaurátora netknutých, je pár pevností a hradů. Kláštery, v minulosti častokrát zničené nebo zchátralé, jsou dnes většinou dobře opravené. Z novějších staveb balkánské městské architektury jsou k vidění konaky (budovy politické správy či větší obytné domy) staré dvě stě, tři sta let. S celými městečky obrozenecké architektury typu bulharské Koprivštice se však v Srbsku nesetkáte. Zachovalé památky lidové nebo městské architektury jsou na vesnicích či ve městech jen ojedinělé, tvoří je samostatně stojící domky či hospodářské usedlosti často v těsném sousedství staveb „moderních“. Bylo tedy jasné, že naše putování bude vázáno především na kláštery. Než se ale začneme zabývat jednotlivými kláštery, nebude na škodu zmínit některé problémy a paradoxy, které naši cestu doprovázely.
Vlakem, busem, autostopem…
Přijíždíte-li do Srbska z rovinaté, kukuřicí osázené Panonie, prvním horským masivem ohlašujícím hornatý Balkán je Fruška Gora. Pohoří dosahující maximální výšky lehce přes 500 metrů nad mořem se táhne v délce zhruba padesáti kilometrů od západu na východ severní polovinou Sremu (vedle Báčky a Banátu jedna z historických oblastí Vojvodiny). V oblasti Frušké Gory narazíte na každém obřím kroku na kláštery. „Neobrům“ lze snad doporučit sedmimílové boty, aby mohli kláštery opuštěné a rozbořené překračovat, a rychle se tak dostali k těm obývaným. Na veřejnou dopravu zde totiž můžete, až na výjimku hlavní příjezdové trasy, zapomenout. Těm, co nevěří na zázračné dopravní prostředky, zbude buď celé pohoří projít po značené magistrále, nebo si pro rámcovou představu vybrat tři, čtyři nejbližší monastýry a ty během dvou dní navštívit „pěško-stopem“.
Už při první zastávce na cestě po Srbsku nám bylo jasné, že doprava bude největším problémem celého putování. Když opomineme taxíky, zůstává státní železniční a soukromá autobusová síť. U často zpožděných vlaků s velikými časovými intervaly mezi jednotlivými spoji je alespoň výhodou nízká cena a relativní pohodlí. Do srbských železnic se ale zřejmě, stejně jako do hradů, od devadesátých let neinvestuje, takže z estetického a hygienického hlediska není zrovna o co stát. Vedlejší tratě jsou navíc ve stavu, kdy se jízda tzv. „šinobusem“ (pohodlnější obdoba našich motoráků) podobá spíš zážitku z cestování lodí. Zato pohodlí polstrovaných sedadel velkoprostorových vagónů je s českými koženkovými kupé nesrovnatelné. V době, kdy se u nás proháněly vagóny spořící místo na úkor komfortu cestujících, jezdily po Jugoslávii vlaky podobné dnešním Eurocity, a to nejen jako rychlíky, ale i jako osobáky.
Oproti tomu autobusy nepřeberného množství soukromých dopravců jezdí mezi většími městy poměrně často a na čas. Spojení mezi vesnicemi je naopak – a zejména o prázdninách – téměř nulové, na rozdíl od Česka vám ale řidič zastaví prakticky kdekoliv. Ceny jsou ale většinou přemrštěné. K turistově smůle byly některé kláštery, zejména v době po vpádu Osmanů, stavěny v co nejnepřístupnějším terénu vzdáleném hlavním cestám tak, aby unikly pozornosti. Zbývá tedy spoléhat na vlastní nohy a štěstí v podobě velkorysosti místních řidičů. Tato metoda se nám až na řídké výjimky osvědčila.
Průvan zabíjí
Jak v autobusech, tak ve vlacích se i za velmi horkého počasí setkáte se zavřenými okny, a tudíž nesnesitelným horkem. Obecně lze konstatovat, že čím jižněji člověk jede, tím častěji narazí na nevyřčené varování „promaja ubija“ (průvan zabíjí) v podobě nedýchatelného vzduchu a zemdlelých, usínajících pasažérů. Pokud se pokusíte okno otevřít, setkáte se s nechápavými pohledy či ne zrovna vybíravou slovní výzvou k jeho zavření. Neuposlechnout je prakticky nemožné a přesvědčovat o blahodárnosti čerstvého vzduchu nemá smysl. Ostatně, jste v zemi hostem.
Druhý problém, který provází letního poutníka po klášterech, je oblečení. Na ženy v kalhotách duchovní otci a matky nahlížejí zpatra, za jedině vhodný ženský oděv je považována dlouhá sukně, svršek zahalující ramena a pokud možno šátek na hlavě. Mužům se tolerují krátké rukávy, nikoliv však krátké nohavice. Situace je však klášter od kláštera dosti odlišná. Odpověď na otázku, zda vhodným oblečením vyjadřujete svou úctu k svatým místům či jen posloucháte nařízení staletí stará, je na vás. Zdálo by se, že v projevech kulturnosti a úcty k svatým místům jsou si všichni rovni.
Odpudivě však působí vřelost a náklonnost některých kněží k „mercedesovým“ turistům, bažících po jakýchsi novodobých odpustcích v podobě ikony za stovky až tisíce eur. Proti tomu stojí naopak až s naprostou ignorancí hraničící nezájem o obyčejného turistu hladového po zajímavostech kláštera. V zájmu objektivity je nutné zmínit, že tato přezíravost nebo chcete-li pokrytectví není všudypřítomné, přesto jde o chování svým způsobem typické. Pro „věřící“ je pak velmi charakteristické používání náboženské symboliky, a to bez hlubšího povědomí o jejich skutečném účelu. To se týká například nošení růžence (brojanica) jako módního náramku nebo talismanu proti autonehodám, u zámožnějších pak ony ikonové „odpustky“. Církvi očividně situace lhostejná není, neboť přímo v klášterech se můžete setkat s letáky útočícími na svědomí věřících a nabádajícími k úctě a odstranění prvku módnosti, který dnešní srbské pravoslaví bezesporu nese. Debata o licoměrném chování představitelů církve se přímo nabízí…
Sympaticky naopak působí společné pohoštění věřících s kněžími, kterým bývá zakončena bohoslužba. Obvykle se podává gibanica (slané listové těsto plněné nejčastěji sýrem a vejci), nealkoholické nápoje, káva, ale i víno a rakije. V uvolněné atmosféře se pak můžete zeptat na vše, co vás o víře a jejím praktikování zajímá.
Lesy Šumadije, kopce Sandžaku
Z vojvodinské Frušké Gory jsme se vydali dál na jih, překročili Sávu a dostali se tak z bývalého rakousko-uherského území přes Bělehrad na teritorium vlastního (užšího) Srbska. Směrem na jih krajina přechází z mírně zvlněné v kopcovitou. Oblast centrálního Srbska, takzvaná Šumadija, získala jméno podle lesů (šuma), které v minulosti pokrývaly naprostou většinu území. Z historického hlediska je Šumadija považována za kolébku novodobého srbského státu, a to především zásluhou vlády obou moderních srbských panovnických dynastií Karađorđevićů a Obrenovićů. Se Šumadijí je spjato i nechvalně známé vojensko-politické hnutí začátku dvacátého století – tzv. četnici. Historické vědomí je zde dnes bohužel značně pokřivené, což se odráží například i na výsledcích voleb, v nichž zde tradičně vítězí nacionalističtí radikálové. Nutno dodat, že podle výsledků posledních komunálních voleb nejen zde.
Jestliže zejména v severní části Šumadije se zalesněné horské hřebeny střídají s několik kilometrů širokými údolími, které se táhnou podél říčních toků, směrem dál na jih v Sandžaku je již krajina výlučně kopcovitá. Slovo sandžak označovalo větší osmanskou správní oblast a dnešní název této, ke Kosovu a Metohiji (dnes nazývaným zkráceně Kosovo) a Černé Hoře přiléhající oblasti je tedy zbytkem starého názvu Novopazarský sandžak (jeho správním střediskem bylo město Novi Pazar). V souladu s velmocenskými zájmy zůstal po uznání samostatné Černé Hory a Srbska na Berlínském kongresu v roce 1878 Sandžak nadále formálně součástí osmanské říše, spravován však byl Rakouskem-Uherskem a tvořil tak jakýsi klín zamezující spojení Černé Hory se Srbskem. K Srbsku byl připojen společně s Kosovem a částí Metohije a Makedonie až po balkánských válkách (1912-1913).
Kaňony Černé Hory
Věrna své geografické příslušnosti k Balkánu (balkan – tur. hora), je hornatého povrchu i Černá Hora, což je ostatně patrné i z jejího názvu. Těžko přístupný terén představoval pro místní rody (povědomí rodové příslušnosti zde bylo, stejně jako například v Albánii, ještě dlouho po vzniku moderní Černé Hory nadřazeno povědomí státnímu) výhodu v bojích s osmanskými Turky. Jako jediný region na Balkáně tak Černohorci po staletí s úspěchem odolávali nepřátelským nájezdům, což se dodnes mimořádně silně projevuje v národní hrdosti, jinak početně velmi malého etnika. Jména starobylých „rodin“ přešla často do názvů vesnic (městské osídlení nebylo nikdy pro Černou Horu typické), jako např. Bečići, Mandići, Doljani apod.
Typologicky jsou Černohorci oproti Srbům výrazně vyšších postav a co se jejich povahy týče, zlé (vtipné) jazyky tvrdí, že jsou leniví a zpomalení…Kromě moře, které je podstatným zdrojem peněz pro státní ekonomiku, nabízí země doslova turistický ráj. Pohoří Durmitor, Lovćen (obě pohoří jsou dnes národními parky), Komovi, Sinjajevina a kaňony řek Tara a Lim byly a jsou bohatě využívány k vysokohorské (vrcholy směle přesahují 2000 metrů) a vodácké (kaňon Tary je nejhlubší kaňon v Evropě) turistice. Toto přírodní bohatství je však dnes ohroženo několika faktory.
„Jugoturismus“ a ekologie
Prvním z nich je katastrofální stav životního prostředí nejen Srbska a Černé Hory, ale Balkánu vůbec. Jak Srbové sami tvrdí – dědictví návyků z dob Osmanské říše. Faktem ale zůstává, že v letech jugoslávského blahobytu měli „Jugoslávci“ možnost poznat čistotu zemí Západu. Velmi smutně pak působí monolog o turistickém potenciálu země, který si sami ničí svou balkánskou nekulturností. Pokrytectvím zavání, že během takovéhoto vyprávění létají odpadky ať už z auta na dálnici, nebo z kapes do lesa. Nejednou jsme v národních parcích potkali vraky aut zaparkované mezi stromy nebo černé skládky velikosti slušného smetiště, o obalech od prakticky čehokoliv ani nemluvě. Jako útěcha může sloužit Srbům tvrzení, že v Bosně nebo Bulharsku je to s ekologií ještě horší.
Druhým, s ekologií rovněž souvisejícím problémem je motorizovaná doprava. Srovnávat světový fenomén organizace českého turismu se srbským pochopitelně nelze. Jestliže v Česku existuje dlouhá tradice pěších výletů, v Srbsku je stejně samozřejmá bohatě využívaná příjezdová cesta ke všem památkám historickým i přírodním. To je i jeden z důvodů, proč se vaše turistická výbava a dřina, se kterou ji nesete v parném letním dni, zdá posedávajícím obyvatelům vesnic nepochopitelná. Z vyprávění jsme ale znali i dobrou tradici jugoslávského turismu, zejména horského. Ta však díky nedávným válečným konfliktům, politické izolaci a špatným ekonomickým podmínkám vzala za své, takže dnešní srbská a černohorská mládež není zrovna cestovatelsky založená. Cestovní ruch, a to nejen ve zmiňovaných bývalých jugoslávských republikách, je tak, s výjimkou moře, minimální. Informační centra jsou proto jevem spíš překvapujícím a jak jsme již řekli na začátku, naprostá většina historických staveb stojí již léta bez povšimnutí.Do jednotlivých klášterů se tedy podíváme v příštím čísle a u nás chybějící informace o těchto památkách se pokusíme doplnit stručným architektonickým průvodcem.