Jak mnozí z nás zjistili, již došlo k „technickému kroku“ slučování bývalé Katedry slavistiky a Ústavu východoevropských studií do nového Ústavu slavistických a východoevropských studií. Můžete nám popsat, co se vlastně stalo, jaká je současná situace a jaké kroky budou ještě následovat?
- Co se vlastně stalo?
Slučování jednotlivých pracovišť není v provozu univerzity nijak obvyklou praxí, naopak – dochází k němu výjimečně. Obvyklejší je tendence ke vzniku kateder či ústavů, které by lépe mohly obsluhovat potřeby nových oborů. Oproti tomu sloučení dříve samostatných částí univerzitního studia vyvolává představu likvidace nebo přinejmenším redukce ne-li celých oborů, pak alespoň jejich rozpočtu.
Je třeba zdůraznit, že změna struktury Filozofické fakulty, která proběhla v únoru tohoto roku, s sebou nic takového nepřináší. Slavistika, stejně jako rusistika, její bezpochyby důležitá součást, se v našem univerzitním systému zformovaly před více než 150 lety a koho by zajímala základní data a stěžejní peripetie, jimiž tyto obory za dobu své existence prošly, získá o nich přehledovou představu z dokumentu, na jehož základě bylo sloučení schváleno a který byl publikován na fakultních internetových stránkách, kde je dosud k dispozici. Odděleně existovala rusistika (a později východoevropská studia: baltistika a ukrajinistika) jen 50 let a impuls k osamostatnění rusistiky byl po roce 1948 zjevně vnějškový víc než imanentní. V tomto ohledu jsem užíval termínu znovusjednocení. Narážka na okřídlené německé Wiedervereinigung mi připadá výstižná už proto, že doba rozdělení trvala obdobně dlouho. V žádném případě to ovšem neznamená, že by slavistika byla v minulých desetiletích jakýmsi západním Německem a rusistika hrála roli ideologizované DDR. Obě pracoviště byla paralyzovaná zvnějšku a často i zevnitř a názory na to, kde to bylo horší, se různí, provázejí je osobní vzpomínky, křivdy a emoce těch, kdo v oněch těžkých dobách pracovali a určitě se necítím kompetentní k tomu, abych na toto téma vynášel jakékoliv soudy.
Během posledních 10 let, kdy se mluvilo o možnosti obě pracoviště spojit, bylo nepochybně možné vysledovat nejen porozumění pro tento logický krok, který ostatně vnějškovou organizaci našich oborů uvádí do institucionálního souladu s většinou univerzit v západní Evropě, v Americe, Asii i Austrálii (s africkou slavistikou zatím bohužel máme velmi nerozvinuté vztahy, nevím, jak to tam chodí), ale i obavy. Proto ostatně tento krok tak dlouho nebyl proveden a nebýt iniciativy nového děkana, mohl být odkládán donekonečna.
Pokud mohu soudit ze svých dojmů, mám za to, že na straně slavistiky pramenily obavy například z velikosti rusistiky, která má více učitelů i studentů než obory studované na slavistice a mohla by proto podle této představy ostatní obory nějak marginalizovat. Možná se z této perspektivy jevila jako výstražná i situace na mnoha univerzitách ve světě, kde se často slavistika rovná rusistice. Na straně rusistiky možná největší obavy vyvolávala metodologická východiska slavistiky, která by v souladu s takto směrovanou skepsí mohla „pohltit“ i rusistiku. Toto stanovisko v poměrně ostré formě zaznělo i v rozpravě Akademického senátu Filozofické fakulty při projednávání sjednocovacího procesu. Naše slavistika byla ve zmíněném příspěvku charakterizovaná jako metodologicky zaostalá ve srovnání s rusistikou, kde za posledních deset dvanáct let došlo k určité modernizaci přístupu k oboru jako takovému a z toho vyplynula obava, aby jakýmsi převodem na společného jmenovatele nedošlo k všeobecnému úpadku, případně k jeho prohloubení.
- Jaká je současná situace?
Všechny výše zmíněné obavy považuji za srozumitelné, avšak neopodstatněné. Jisté je, že celá slavistika byla kdysi koncipována podle principu jazykově etnického v souladu s ideologií slovanstva. Podle této představy, v níž retrospektivně najdeme mnoho rysů evropské xenofobie, jež vedla ve 20. století k mnoha šíleným kataklyzmatům, jsou Slované jakási zvláštní rasa se zvláštní mentalitou, identitou, kulturou atd. Toto stanovisko se dnes jeví jako neudržitelné. Nesporná je příbuznost jazyků a tradice oboru, který může i nadále prosperovat, byť se neidentifikujeme se vším, co motivovalo jeho jednotu v době, kdy vznikal a rozvíjel se. To je přirozený proces. Pomineme-li násilnou manipulativní jednotu, zůstane ve slavistických a východoevropských studiích množina oborů a témat, která si zasluhují odbornou pozornost, studium, náš zájem – a často metodologicky i ve svém předmětu dalece přesahují slovanská vymezení. Vždyť například bez jidiš, maďarštiny, němčiny, bez kultury íránské, pobaltské, kavkazské či rumunské není slavistika vůbec myslitelná. Současná lingvistika, literární věda i kulturní antropologie dávno překročily stíny etnických hranic, obzvlášť ve svých teoretických konceptech, které je třeba stále znovu kriticky promýšlet a zpochybňovat, ale s nimiž současná věda stojí a padá.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeMůj cíl je svébytná svoboda jednotlivých oborů, které se u nás studují a jejich rozvoj v souladu s jejich ambicemi a možnostmi. Na pražské filozofické fakultě se dlouho udržovala hrdost, že jsou tu zastoupeny všechny slavistické obory, které si lze představit včetně sorabistiky (hornolužická a dolnolužická srbština) či třeba makedonistiky nebo slovenistiky, jimiž se může pochlubit málo univerzit. Chybělo snad jen dvouoborové studium polabština – kašubština. Avšak otázka je, co tyto obory budou nabízet, jak budou zajištěny profesionálními univerzitními odborníky, tedy nejen těmi, kdo znají příslušný jazyk, ale kdo mohou ručit za koncepci vysokoškolského studia. A v tomto ohledu se teprve uvidí, co bude dál, jakým směrem se jednotlivé obory budou ubírat.
Nyní probíhá takzvaná akreditace oborů, v celé České republice se jakoby znovu legalizují podle určitých společných kritérií všechny obory vysokoškolského studia. Tento proces, respektive formální nároky kladené na ustavení oboru, nás například donutil legalizovat na našem pracovišti pouze tři obory: slavistická studia, východoevropská studia a slovakistiku. Všechny jednotlivé bývalé obory jsou podle této koncepce specializacemi. Je to na jednu stranu smutné, ale i logické, protože nelze v mezinárodním vědeckém a univerzitním provozu prohlašovat za plnohodnotný studijní obor takovou lettonistiku (lotyšský jazyk a kultura), zajištěnou jedním asistentem a příležitostnými lektory za podpory obětavých externích spolupracovníků. A podobně nezajištěná je v tuto chvíli většina našich oborů. Já bych si přál, aby sílily ve své jedinečné rozmanitosti, aby se jejich představitelé habilitovali, získávali profesury a mohli tak studium zajistit nejen svými znalostmi, ale i formálně (což spolu ostatně souvisí – kdo se nějaké problematice 10-15 let intenzivně věnuje, měl by být rozhodně schopen o tom dát dohromady studii, která by obstála jako habilitační spis), avšak je samozřejmě na nich samých, jak to dopadne.
- Jaké kroky budou následovat?
Pokud máte na mysli slučování, všechny kroky byly již učiněny. Máme jeden sekretariát, jedno razítko, jeden rozpočet (který v souladu se slibem vedení fakulty nebude o nic menší než součet rozpočtů obou pracovišť bývalých), jedno vedení (jeden studentský časopis!).
Zajímavější jistě je, jaké budou následky provedeného rozhodnutí. Pro studenty by měla být výhodou snadná prostupnost oborů a jednotlivých přednášek a tím i zpestření nabídky studijních plánů. Také možnost účastnit se všeho, co doplňuje základní studijní plán by neměla zůstat stranou pozornosti, nyní je lepší příležitost včas se o tom dovědět. Čím méně peněz máme, tím víc se snažíme využít svých kontaktů a možností, které se nabízejí a umožňují alespoň jednorázové či krátkodobé či střednědobé působení odborníků, kteří nejsou našimi interními spolupracovníky, pořádání nejrůznějších besed, projekcí, přednášek a kurzů, které mohou výrazně zpestřit nabídku, která se studentům (i učitelům!) předkládá.