Perperikon lze právem srovnat s Machu Picchu Rozhovor s bulharským archeologem prof. Nikolajem Ovčarovem

Krasimira Marcholeva

Na počátku listopadu navštívil Prahu bulharský archeolog prof. Nikolaj Ovčarov, který se proslavil svými senzačními nálezy ve Východních Rodopech. Profesor Ovčarov se setkal se skupinou studentů Univerzity Karlovy a představil jim úspěchy bulharské archeologie za poslední desetiletí, které sám nazývá „zlatým věkem bulharské archeologie“. Svou přednášku věnoval kolegovi, rovněž světově proslulému archeologovi, profesoru Georgimu Kitovovi, který nedávno zemřel během svých výzkumů u obce Starosel. Na začátku přednášky byl představen dokumentární film Mezi bohy a lidmi, zachycující archeologické výzkumy ve Východních Rodopech, zvláště na vrchu Perperikon, u obce Tatul a v jeskyni Utroba u obce Nenkovo.

V přednášce Bulharská archeologie posledního desetiletí profesor Ovčarov krátce představil dějiny bulharské archeologie, za jejíž zakladatele jsou považováni bratři Karel a Hermenegild Škorpilové. Uvedl také zajímavý fakt, že Bulharsko patří spolu s Itálií a Řeckem k evropským zemím s největším počtem archeologických památek. Mezi významnými prehistorickými nálezy zmínil nálezy v jeskyni Kozarnika, jež jsou výsledkem společné práce bulharsko–francouzské expedice vedené profesorem Nikolajem Sirakovem, při níž byly odkryty nejstarší lidské ostatky v Evropě. Zároveň vzpomněl přínos Henriety Todorovové v 70.–80. letech 20. století a její nálezy u Durankulaku, stejně jako jméno Vasila Nikolova, vedoucího archeologického výzkumu mohyly z doby 7000 let př. n. l. u obce Provadija, blízko Varny.

Po roce 2000 prožívá bulharská archeologie nebývalý rozmach. K těm, kteří na tom mají největší podíl, patřil také již zmíněný profesor Georgi Kitov. Díky jeho výzkumům u Kazanlăku a u obce Starosel bylo objeveno mnoho významných památek, zlatých předmětů a dalších antických výrobků. Ne nadarmo se dnes kraji okolo Kazanlăku říká Údolí thráckých králů.

Profesor Ovčarov nezapomněl zmínit také úspěchy bulharské středověké archeologie, zvláště pak výzkumy bulharských středověkých metropolí Plisky, Preslavi a Tărnova. Na konci přednášky nastínil něco z plánů do budoucna spojených s Perperikonem, Tatulem a s jeskyní Utroba. V první řadě se jedná o přeshraniční projekt s Řeckem a dále pak o dokončení dokumentárního filmu věnovaného archeologickým výzkumům ve Východních Rodopech.

V současnosti jsou zcela ukončeny vykopávky a výzkumy u Tatulu a v jeskyni Utroba a objekty byly předány k turistickému využití. Nejpomaleji probíhají práce na Perperikonu, kde novější starověké a středověké vrstvy překryly starší vrstvy thrácké. V posledních dvou letech byla odkryta dvouapůlmetrová vrstva z doby bronzové a starší doby železné. Práce proto budou pokračovat, na konzervaci a restauraci areálu byly vyčleněny další 2–3 miliony eur. Závěrem přednášky byl prostor také pro několik otázek.

Pane profesore, v Bulharsku i v zahraničí jste se stal známým díky svým archeologickým nálezům ve Východních Rodopech, přesněji na vrchu poblíž Perperikonu a kolem vesnice Tatul. Co pro vás bylo podnětem k zahájení archeologických vykopávek právě v tomto kraji?

K tomu došlo v průběhu posledních deseti let. Východní Rodopy jsou pohoří na pomezí Bulharska a Řecka, místo s mimořádně bohatou historií, středisko mnoha starých civilizací. Mé první výzkumy se datují k „dávnému” roku 1981. Více než čtvrt století jsem zkoumal desítky klášterů z období středověku, některé z nich byzantské. Ale jsou to právě pevnosti a megalitické památky, které získaly v posledních letech takový věhlas. Perperikon a Tatul jsou výtvory velké kultury, kterou sám poeticky nazývám „kulturou skalních lidí“. Jde o thráckou kulturu, která vznikla před více než třemi a půl tisíci lety a rozvíjela se v průběhu celé doby bronzové a železné. Tito lidé uctívali skály a Východní Rodopy jsou na skalní útvary mimořádně bohaté. Postupně, se zdokonalováním bronzových a později i železných nástrojů, začali do skal tesat. Tak vznikla skalní města jako Perperikon, posvátná místa jako Tatul, tedy Orfeova svatyně, kterou jsme tam našli, a ještě stovky méně známých památek jako jsou hrobky, skalní výklenky a další. Zmíním také třetí velice důležitý chrám, jeskyni Utroba, zasvěcenou Velké bohyni matce, která uzavírá tento, řekl bych, podzemní kult.

Kdy přesně se zrodila myšlenka zahájit vykopávky kolem Perperikonu, na čem byla postavena hypotéza, že se tam nacházejí zbytky thrácké civilizace?

V archeologii se věci nedějí najednou, jak se asi domnívá široká veřejnost. Nezbytné jsou dříve nasbírané znalosti, solidní průprava. Perperikon je gigantickou megalitickou svatyní, kde skály dosahují výšky sedmi až osmi metrů, ani staletí a tisíciletí je neskryla. V tomto případě tedy bylo leccos vidět i bez vykopávek. S pracemi se začalo kolem roku 2000, pokračují tedy už devátý rok. Během posledních let se na vykopávkách podílí vždy během tří měsíců na 200 lidí. Díky tomu jsme odkryli obrovské plochy, které nám ukazují celou rozlohu Perperikonu.

Rodopy jsou nazývány „Horami Thráků”. Můžete nám krátce povědět o počátcích jejich lidského osídlení?

Rodopy byly nazývány spíše „Posvátným pohořím”. Tak jim říkali Thrákové i Řekové. Při osídlování Rodop a rodopských oblastí u Egejského moře mluvíme o určité posloupnosti. Na základě našich výzkumů můžeme s jistotou tvrdit, že nejdříve se zde usazovalo thrácké obyvatelstvo. Za období vzniku thráckých kmenů je považována doba bronzová a zejména její konec. Až v mnohem pozdější době, v prvním tisíciletí před Kristem, dochází k řecké kolonizaci. Tehdy se také utvářely dnes známé kulty. Bohužel Thrákové byli národem bez písemnictví, nemáme tudíž možnost podívat se na historii jejich očima. Možnost do ní nahlédnout nám dává jedině archeologie. Dalším zdrojem informací o Thrácích jsou útržkovité údaje zanechané starými Řeky, je jich ale opravdu málo. Pokud jde o pohoří, lze jej skutečně označit jako „posvátné”, obzvlášť jeho východní část, kde pracuji. Průměrná nadmořská výška je tam kolem 450 metrů, což je velmi nízko. Nepředstavujme si jej proto jako pohoří, ale spíše jako pahorkatinu, ve které docházelo ke kontaktu mezi civilizacemi jak v době bronzové, tak i v antice. První osídlení, ty nejranější osady, jsou z mladší doby kamenné, tedy z období před osmi tisíci lety.

Co znamená samotné slovo „Perperikon”?

Rané názvy Perperikonu neznáme. Samotné slovo Perperikon je byzantského původu a datuje se od 9. století. Vlastně jeho celé jméno je Hyperperakion, což je složenina ze dvou řeckých slov – hyper a pyros, tedy „velký oheň”. Pracujeme se dvěma hypotézami – podle první jméno souvisí s tavením zlata, a podle druhé odkazuje k pálení ohňů na posvátných oltářích. Podle mě se obě hypotézy vzájemně nevylučují, naopak – doplňují se. Těžba zlata totiž byla odjakživa posvátnou činností spojenou s pohanskými kulty.

Z kolika částí se skládá samotný skalní komplex a jakého stáří je nejstarší vrstva?

Nejstarší sídliště na Perperikonu, ještě na neupravené skále, jsou z doby měděnokamenné, asi čtyři tisíce let před našim letopočtem. Lidé své dary tehdy pokládali přímo na skály, nechávali je ve vulkanických puklinách, kterými je hora zbrázděna. Se samotným tesáním do skály začali v době bronzové, tedy v 19.–18. století před naším letopočtem. Z té doby pochází megalitická svatyně, obrovský sál krétsko-minojského typu s oltářem uprostřed, který jsme objevili v letech 2003–2004. Je to nejranější svatyně a vedl k ní ve skalách vytesaný průchod. V době železné se svatyně rozrostla, a v době římské, tedy v 1.– 4. století, se změnila v to, co dnes nazýváme skalním městem Perperikon. Šlo o mohutnou akropoli na vrcholu, jejíž zdi byly silné zhruba tři metry a na jejíž ploše se nacházelo mnoho budov. Letos jsme prozkoumali ještě další dvě části. Existují zachovalé vodojemy, ze severu na jih se rozkládají velká podhradí. Samozřejmě i tam se nacházejí pohanské chrámy. Na konci 4. století bylo v Rodopech přijato křesťanství. Na místě starých pohanských svatyň jsme objevili první raně křesťanskou baziliku z konce 4. století, založenou biskupem Niketou Remeziánem, který v Rodopech křesťanství šířil. Vidíme zde tedy vrstvení kultur. Ne náhodou se Perperikon stal sídlem křesťanských biskupů, jímž zůstal až do 14. století.

Díky výsledkům vykopávek se prosadila hypotéza, že Perperikon byl věštírnou boha Dionýsa. Uvedl byste ta nejzajímavější proroctví, která zde zazněla?

Všechny příběhy o proroctvích souvisejí s velkým sálem, který je 3500 let starý a zachoval se mezi pozdějšími antickými budovami, ačkoliv je čistě megalitickou svatyní. Jak jsem již zmínil, je to oltář vysoký tři metry, ve tvaru ideálního kruhu o průměru dva metry, ohořelý nesčetněkrát zapáleným rituálním ohněm. Musím se zároveň ohradit proti tvrzení, že v archeologii pracujeme jen s hypotézami. Ačkoliv nemáme stoprocentní důkaz, že je to chrám boha Dionýsa, o kterém mluví Hérodotos už v 5. století před Kristem, všechno to, co jsme našli, nejvíce odpovídá popisu svatyně, kterou bulharští archeologové hledají už více než sto let. Kromě Hérodotova tvrzení, že jde o největší svatyni v Rodopech, zasvěcenou Dionýsovi, se totiž také ví, že byla stejně proslulá jako Apollonův chrám v Delfách, kde se obětovalo bohům a věštila budoucnost. A zajímavé je, že zdejší proroctví se údajně ničím nelišila od toho, co předpovídaly kněžky v delfské věštírně. Římští autoři z počátku našeho letopočtu jako Suetonius a Maurodius líčili tuto svatyni s většími podrobnostmi. Popisují ji jako k nebi otevřený skalnatý objekt, nebo dokonce spíše jako sál s kamenným oltářem, na který se pokládaly oběti a zapaloval se oheň. Podle výšky, které oheň dosahoval, se pak věštilo, k tomu se také rozlévalo víno. V daném případě mluvíme o takzvaném obřadu ohně a vína, typickém pro thrácké věštecké rituály. Takže to, co jsme našli, skutečně odpovídá těmto starým popisům.

A co bylo ve svatyni předpovězeno?

Historie nám o tom zanechala jen málo zpráv, ale s jistotou víme o dvou důležitých událostech. Především ze Suetoniova díla Životopisy dvanácti císařů je zřejmé, že svatyni osobně navštívil Alexandr Veliký, aby získal proroctví před svým tažením do Asie. Později se zde Gaius Octavianus, otec Augusta, dozvěděl, že jeho syn založí Římské císařství. Už jen tyto dva příběhy jsou dostatečným důkazem významu této obří starověké svatyně.

Před časem se v jednom holandském deníku objevilo srovnání Perperikonu s Machu Picchu. Považujete tuto analogii za opodstatněnou?

Jedná se samozřejmě o čistě formální analogii. Mimochodem, před půl rokem nazval Perperikon „evropským Machu Picchu” také druhý největší řecký deník Eleftherotypia. A pokud naši rivalové Řekové srovnávají objekt v Bulharsku s takovou památkou, nejspíš k tomu musí být nějaký důvod. Tyto skalní objekty skutečně dělají velký dojem a vyvolávají shodné asociace nejen s Machu Picchu, ale i s dalšími skalními městy, jako je například gruzínské Uplisciche. Taková skalní města, a je jedno která kultura je stvořila, jsou opravdu vždy velmi působivá.

Perperikonu se říká také „Kamenný dům boha slunce“. Proč?

Kvůli nejstarší svatyni pozdní doby bronzové. Jedná se o ve skalách vytvarovaný sál o poloměru třiceti metrů, s oltářem uprostřed, na který se ve 2. tisíciletí před Kristem pokládaly oběti. Místo je svatyní nebo chrámem boha slunce, který byl zároveň bohem podzemní říše. Jednalo se vlastně o kult starodávného boha Zagrea, známého později jako Dionýsa. Na Perperikonu i na Tatulu byl v té době uctíván pouze bůh slunce a není náhodné, že vyobrazení slunce je vidět všude – na keramice, na nádobách, na dalších předmětech.

Jste také vedoucím archeologického výzkumu u vesnice Tatul, kde jste nalezli Orfeovu svatyni a hrob. Co vás utvrdilo v hypotéze, že se tam konaly obřady související s jeho kultem?

Oproti Perperikonu je Tatul mnohem menší, je to doslova jen skalnatý vrcholek o průměru 50–60 metrů. Na vrchu je vytesána skalní pyramida a na ní se nachází hrobka, což bylo vidět už předtím, než jsme začali s vykopávkami. Na základě těchto skutečností bulharští vědci už před 30–40 lety, aniž by podnikli jakékoliv výzkumy, usoudili, že se jedná o Orfeovu svatyni a o jeho symbolickou hrobku. Už staří thráčtí králové se pohřbívali mezi nebem a zemí, aby se mohli po smrti stát prostředníky neboli polobohy. Tato tradice vznikla už v době bronzové a bez přestání se udržela po tisíciletí až do přijetí křesťanství ve 4. století. Z toho jsme vycházeli v roce 2004 a během tří let jsme odhalili unikátní héroon, tedy svatyni po smrti zbožštěného thráckého vládce. Naše objevy pomohly odhalit první héroon svého druhu z časů Staré Thrákie. Kromě toho jsme v průběhu vykopávek narazili na velkolepý chrám v helénistickém slohu ze 4.–3. století před Kristem, stavěný z velkých kamenných bloků a obklopený hrazením. To všechno, spolu s dalšími objevy, nás přimělo připustit, že se jedná o první, nikoliv však jediný Orfeův chrám, který se nachází přesně tam, kde podle očekávání měl být – v srdci pohoří, ve kterém se zrodil orfický mýtus.

Vraťme se zpět k Perperikonu. Kolem jeho vrcholu bylo objeveno velké množství do skal vytesaných nádob, ve kterých se připravovalo proslulé thrácké víno. Jaké má víno místo v thrácké kultuře, mytologii a náboženství?

Víno v nich zaujímá důležité místo, ne náhodou se o něm thráčtí autoři zmiňují často. Už jsme si řekli, že v ústřední svatyni Perperikonu se prováděl rituál ohně a vína. Uctívání vína a boha Dionýsa bylo typickým pro celé území, které v té době Thrákové obývali. Nálezů nádob na víno jsou tisíce, a to nejen kolem Perperikonu, ale i na mnoha dalších místech Východních Rodop. Jsem přesvědčen, že se nejednalo o komerční, ale o kultovní výrobu vína. Našli jsme analogie s Kavkazem i dalšími oblastmi, pro které je rovněž typické, že se víno vyrábělo přímo na posvátném místě, kde se dané božstvo uctívalo.

I Tatul je thráckou svatyní – proč tam nenacházíme nádoby na víno?

To nám stále není zcela jasné. Například ve Východních Rodopech je pět šest míst, na nichž jsou soustředěny hrobky, výklenky, a pak jsou další místa, kde je zase velká koncentrace nádob na víno. Pořád jsme nezjistili, proč na daném místě převládá určitý typ objektů vytesaných do skal a na dalším místě jiný typ. Nesmíme zapomínat, že se bavíme o období bez písemnictví, takže vše co nacházíme, musí být interpretováno archeology.

Tatulu se říká „bulharský Stonehenge”. Z čeho vznikl předpoklad, že tam existovala astronomická observatoř?

To je výsledek takzvané praktické archeologie a kultovní astronomie. Nejen Tatul, ale i jeskyně Utroba je příkladem neuvěřitelných schopností dávných lidí propočítat trajektorii Slunce a jeho planet. Na tomto místě bych rád zdůraznil rozdíly mezi moderní astronomií a pozorováními planet, která kněží prováděli ve starověku. Protože ta souvisela především s kulty starých Thráků, jsou jak Tatul, tak Perperikon orientovány na východ – to byl základní způsob uctívání slunečního boha.

Lze hledat spojitost mezi těmito třemi svatyněmi – Perperikonem, Tatulem a jeskyní Utroba?

To je hodně obsáhlé téma, takže nelze odpovědět několika slovy. Povím jen, že se jedná o hodně starou kulturu z pozdní doby bronzové, která přetrvává bez přerušení až do přijetí křesťanství. To, co tato místa spojuje, je uctívání kamene. Podle mě jsou to nejranější formy thrácké kultury, o několik tisíc let starší než ty, které objevil můj přítel Georgi Kitov.

Proč je více thráckých svatyň ve Východních než v Západních Rodopech?

V Západních a ve Středních Rodopech se také nachází nemálo svatyň, ale útvary vytesané do skal nalezneme jenom ve Východních Rodopech. Je dokázáno, že lidské osídlení se soustřeďuje zpravidla maximálně do výšky 800 metrů nad mořem. Ve vyšších polohách se s větším osídlením setkáváme jen sporadicky. Západní Rodopy jsou dost vysoké, proto tam nejsou města ani pozdější pevnosti.

Už nějakou dobu se mluví o tom, že Perperikon, Údolí thráckých králů kolem Kazanlăku a hrobka kolem vesnice Starosel budou zařazeny mezi nové divy světa. Nakolik lze tyto úvahy brát vážně?

Osobně se domnívám, že tyto objekty si zaslouží být zapsány do seznamu UNESCO a být prohlášeny za další divy světa. Bulhaři si jich velmi považují, ale bude třeba, aby bulharský stát dokázal jejich význam také před světem. Nesmíme zapomínat, že budou konfrontovány s památkami jako jsou egyptské pyramidy, Machu Picchu, Angkor Vat v Kambodži a dalšími. Nejde tedy jen o jejich hodnotu a význam, ale také o státní podporu při jejich prezentaci ve světě.

Co je vaší další archeologickou výzvou?

Především pokračuji v práci na Perperikonu. V uplynulém roce se mi podařily některé zajímavé objevy také v oblasti středověké archeologie, která je vlastně mým hlavním oborem. Namátkou uvedu třeba kostel svatého Ivana Rilského ve Velikém Tărnovu, který jsme odkryli v červnu tohoto roku. Je významný především tím, že se v něm uchovávají ostatky největšího bulharského světce, a to již po několik set let.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *