Piranský záliv pro Janicu Kostelić!

Krešimir Međeral

 Již 12 let se kdysi bratrské republiky, dnes suverénní státy Slovinsko a Chorvatsko přou o teritoriální vody. Protože se státní hranice bývalých jugoslávských republik nevztahovaly na moře, muselo být v této otázce dosaženo mezinárodní dohody. Námořní hranice se nachází v Piranském zálivu (tak mu říkají Slovinci), respektive Savudrijské zátoce (což je starý chorvatský název) a podle zásad mezinárodního práva by měla procházet středem zálivu. Slovinsko by tak ovšem zůstalo bez kontaktu s mezinárodními vodami.

Přístup k těmto vodám je pro Slovince životně důležitý vzhledem k mezinárodnímu přístavu Koper, a proto vždy vyvíjeli nátlak na Chorvatsko, aby jim část vod postoupilo. Roku 2001 bylo konečně dosaženo smlouvy mezi premiéry obou států, Ivicou Račanem a Janezem Drnovšekem, podle které byly pod slovinskou jurisdikci předány dvě třetiny zálivu.

Smlouvu předsedové vlád podepsali, ale oba parlamenty ji smetly ze stolu. I přesto Slovinci začali tuto smlouvu považovat za platnou, a dokonce v souvislosti s tím vydali několik neskromných prohlášení (např. Dimitrij Rupel, ministr zahraničních věcí: „Dohoda Račan-Drnovšek je pro nás absolutní minimum!“).

Konflikt kulminoval letos v létě takzvanou „rybářskou válkou“, kdy slovinské bárky po několik dní lovily na chorvatské straně zálivu, nejprve opatrně, nakonec však je při jejich vpádech začal chránit i gumový strážní člun (!) slovinské policie. Není nutné zdůrazňovat, že i ten se nacházel v chorvatských teritoriálních vodách.

 Nastala obecná mobilizace chorvatské veřejnosti, mnozí navrhovali i vyslání největší lodě válečné flotily, raketového křižníku Petar Krešimir IV. do Piranského zálivu, ale vše skončilo po měsíci dočasnou tříměsíční dohodou s možností prodloužení. Chorvatsko i nadále požaduje mezinárodní arbitráž, kterou Slovinsko ve strachu z prokázání neopodstatněnosti svých požadavků odmítá. Vzledem k tomu, že Slovinsko jako jeden z prvních kandidátů vstupu do NATO musí do roku 2004 vyřešit všechny sporné hraniční otázky se sousedy, čas pracuje pro Chorvaty. Mezitím se na slovinsko-chorvatských hraničních přechodech celníci obou států předhánějí v testování hranice tolerance chorvatských či slovinských řidičů.

V celém tom zmatku kolem hranice si zavařil jistý Jožko/Joško Joras, slovinský státní občan z jedné ze čtyř usedlostí ležících na chorvatské straně hraniční říčky Dragonji, které roku 1995 Slovinsko jednoduše anektovalo, jejich obyvatele prohlásilo za Slovince a požadovalo úpravu státní hranice. Tento člověk totiž již léta provokuje své spoluobčany nápisem „Tudi tukaj je Slovenija“ („I tady je Slovinsko“) na svém domě a vyvěšováním slovinské vlajky. Přestože mu z Puly několikrát posílali předvolání k projednání přestupku vyvěšování cizího státního symbolu, ignoroval je. Až do chvíle, kdy mu skupina pěti místních mladíků ve spektakulární akci ve stylu commandos vrazila do domu, strhla slovinskou a vyvěsila chorvatskou vlajku a přemalovala nápis. Výrostkům poblahopřál místní výbor jedné politické strany, avšak vzápětí gratulaci následovalo dementi ústředí té samé strany, odsuzujující podporu barbarského postupu několika místních chuligánů. Aby byla věc ještě zajímavější, Joras byl brzy poté předveden do vazebního vězení v Pule, kde mu byl udělen trest 30 dnů vězení. Po protestní hladovce byl převezen do nemocnice v Záhřebu a posléze propuštěn ještě před uplynutím trestu.

 Resumé? Mezinárodní arbitráž se nakonec pravděpodobně konat bude. Tak jako tak je jasné, že celý humbuk kolem Piranského zálivu je pouhý zástupný problém sloužící manipulaci s veřejným míněním v obou zemích a je podnícený na jedné straně snahou odvést pozornost od nepopulárních kroků vlády v Záhřebu a na straně druhé blížícími se prezidentskými volbami ve Slovinsku. Skutečnou hloubku problému zřejmě nejlépe charakterizuje jedno lublaňské grafitti: „Piranski zaliv za Janico Kostelič!“

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *