Stefan Wyszyński
Podzim roku 2005 lze v Polsku nazvat hrami demokracie. Toho roku, poprvé v dějinách takzvané III. Rzeczpospolity, skončilo volební období zároveň parlamentu i prezidentovi. Chutným soustem se pro politiky a politické strany stalo 460 míst v Sejmu a 100 v Senátu. Uvolnila se také prestižní funkce prezidenta Polské republiky. Občané byli postaveni před neuvěřitelně těžký úkol zvolit nové vedení státu. Naučili se Poláci demokracii natolik, aby se ho zhostili zodpovědně?
Kam čert nemůže, nastrčí Leszka
Je velmi těžké určit faktický začátek předvolební kampaně. Oficiálně byla zahájena několik měsíců před samotnými volbami, avšak první náznaky boje o hlasy občanů se objevily už před dvěma roky. Už tehdy začala seskupení stojící v opozici vůči levicové vládě Leszka Millera nahlas mluvit o vlastních vizích nápravy stavu země. Tyto hlasy se stupňovaly po odhalení několika korupčních afér, do nichž byli zapleteni lidé z premiérova politického okolí. On sám se při vysvětlování svého domnělého podílu v některých aférách choval dosti nervózně, navíc obelhal vyslýchajícího poslance z parlamentní vyšetřovací komise. Preference vlády a samotného premiéra letěly dolů rychleji než ceny akcií během černého pátku na newyorské burze roku 1929. Situaci vládního tábora nezlepšoval ani výrazný hospodářský růst – vláda Leszka Millera se blížila ke svému krachu.
Jednoho dne šéf vlády oznámil, že dne 2. května roku 2004, tedy po vstupu Polska do Evropské unie, podá demisi. Tak také učinil. Jeho nástupcem se stal Marek Belka, který byl obecně označován za člověka prezidenta Kwaśniewského. Ačkoliv jeho vlády získaly další úspěchy jako zvýšení zahraničních investic nebo postupný pokles nezaměstnanosti, vládnímu Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD) to nepřineslo utišení vln kritiky ani zvýšení preferencí. A volby se nezadržitelně blížily…
Do voleb do gala…
K vítězství v nadcházejících volbách byla předurčena Občanská platforma (Platforma Obywatelska, PO), strana ekonomicky liberální, avšak společensky konzervativní. Jedním ze základních hesel tohoto seskupení je zavedení patnáctiprocentní rovné daně a výrazné zeštíhlení státního aparátu.
V předvolebních průzkumech se hned za Občanskou platformou umisťovalo Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) aneb na odkaz Solidarity se odvolávající strana bratří Kaczyńských. Právo a spravedlnost je ve srovnání s Občanskou platformou stranou rozhodně pravicovou a konzervativní, jež ve svém programu klade důraz na zásady společenské solidárnosti a propaguje novou IV. Rzeczpospolitu. Je zajímavé, že ještě před volbami se obě strany dohodly, že po volbách vytvoří koalici a společnou vládu. Byla to odvážná předsevzetí. Založená pravda na vysokých preferencích v průzkumech veřejného mínění a na společné budoucnosti, avšak nepochopitelná s ohledem na četné programové odlišnosti.
O znovuzískání své ztracené a rozčarované voličské základny intenzivně usilovala stále vládnoucí Strana demokratické levice, zmítající se navíc v četných vnitrostranických sporech. Jejich výsledkem byl odchod tzv. „borůvek”, tedy skupiny nespokojených politiků pod vedením Marka Borowského, kteří založili Polskou sociální demokracii (Socjaldemokracja Polska, SDPL).
Se zvědavostí bylo očekáváno objevení se nové sociálně-liberální Demokratické strany (Partia Demokratyczna, PD), jež vznikla na středoliberální základně rovněž postsolidaritní Unie svobody (Unia Wolności, UW). Alarmující byly vysoké preference krajně pravicové, populistické Ligy polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR), jakož i strany diletantů, totiž Sebeobrany (Samoobrona). Nejasná byla budoucnost nejstaršího polského politického seskupení Polské strany lidové (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL), které navíc hrozil odchod z parlamentu!
Rozděl a panuj, občane!
Den parlamentních voleb byl pro všechna seskupení velmi nervózním. Na tom, jestli zvítězí Občanská platforma nebo PiS záleželo, kdo bude příštím šéfem koaliční vlády. SLD stejně jako SDPL bojovaly o přežití v parlamentním světě a předcházely si levicové voliče. Liga polských rodin a Sebeobrana kalkulovaly s hlasy zklamaných, po změnách dychtících frustrovaných občanů, zatímco Demokratická strana počítala s úspěšným volebním debutem a hlasy vzdělaných obyvatel velkých měst.
Jak vzápětí ukázaly výsledky hlasování, v Polsku si je možné být jistý pouze smrtí a daněmi. Volby do Sejmu překvapivě vyhrálo PiS, které s výsledkem 26,99 % o přesně 3 % předběhlo druhou PO. Překvapivě třetí pozici získala Sebeobrana s 11,41 % a stala se tak největší opoziční stranou. Ještě větším překvapením byl velmi dobrý výsledek SLD (11,31 %) a její čtvrté místo v Sejmu. Nízký výsledek (7,97 %) zaznamenala LPR, což mohlo mít souvislost s četnými vnitřními konflikty. Jedině výsledek 6,96 % pro PSL odpovídal předvolebním průzkumům. Na křesla v Sejmu tak nedosáhla nová seskupení – SDPL a PD.
V Senátu rovněž dominovaly PiS a PO, které získaly drtivou většinu křesel. Poté bylo možné zahájit proces tvorby nové vlády, což se ukázalo nelehkým a nepříliš příjemným úkolem pro PO, která se musela smířit s porážkou a druhým místem ve volbách. Rozporuplné reakce vyvolal mezi politiky PO návrh, aby se mise vytvoření nového kabinetu ujal Kazimierz Marcinkiewicz, málo známý politik PiS. Všichni totiž předpokládali, že se funkce premiéra ujme jeden z šéfů PiS Jarosław Kaczyński. A tak začal usilovný proces tvorby nové vlády, boření bariér, které zůstávaly mezi novými koaličními partnery, a budování „nového” Polska.
Olkovi následníci
Současně s volbami parlamentními začalo úsilí šéfů jednotlivých stran o obsazení úřadu prezidenta Polské republiky. A tak do boje o Prezidentský palác vyrazili mimojiné Lech Kaczyński – jeden z lídrů PiS a primátor Varšavy, Donald Tusk – šéf PO, Marek Borowski – lídr SDPL, Andrzej Lepper – vůdce Sebeobrany, Maciej Giertych – otec předsedy LPR Romana Giertycha, Jarosław Kalinowski – jeden z lídrů PSL, Henryka Bochniarz – podporovaná PD. Kandidátem podporovaným SLD byl maršálek Sejmu Włodzimierz Cimoszewicz, který se vzápětí kandidatury na prezidentské křeslo vzdal z důvodu četných útoků na svoji osobu.
V prvním kole zvítězil Donald Tusk, kterému se však nepodařilo získat více než 50 % hlasů a musel počkat na dodatečné rozhodnutí bitvy ve druhém kole, v němž měl změřit síly s Lechem Kaczyńským. Prezidentská kampaň byla velmi nečistá, plná pomluv a očerňování. Chyběla výraznější debata o podstatných problémech. Čím víc se blížil den hlasování, tím víc se rozdíl mezi oběma kandidáty zmenšoval. Volba 23. října měla konečně určit pána Prezidentského paláce. Oba volební štáby netrpělivě čekaly na uzamčení volebních místností a finální rozuzlení.
K všeobecnému překvapení, opět oproti předchozím průzkumům, PO znovu skončila na štítě. Volby vyhrál Lech Kaczyński a tím pádem jak premiér, tak prezident budou pocházet ze stejné strany. Jak by to asi vypadalo, kdyby se Jarosław Kaczyński rozhodl vzít funkci premiéra? Prezident a předseda vlády by nebyli jen spolustraníky, ale také sourozenci!
Po volbách do práce
Po dlouhém a vyčerpávajícím volebním podzimu se polská společnost nemůže dočkat zimy. Před námi je ještě mnoho problémů souvisejících se zformováním vlády a organizací práce parlamentu. Skutečně tedy nelze předpovědět, jaká bude konečná sestava rady ministrů ani na jakém programu se koaliční partneři dohodnou. Bylo by však vhodné pokusit se o zlomek reflexe na téma voleb.
Jako obvykle skutečným problémem byla nízká volební účast. Nechuť společnosti vůči politice a politikům začíná dostupovat vrcholu. Stále ty samé tváře, které jen mění strany. Pořád se neumíme vypořádat s nezaměstnaností a zvětšujícím se rozdílem mezi úzkou skupinou bohatých a stále početnější chudinou. Alarmující je absence střední třídy. Nejasné daňové zákony a tíživá byrokracie dusí podnikavost lidí. Nové politické vedení má před sebou spoustu práce. A proto vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci – do práce!