Jan Pelikán
Před půldruhým stoletím symbolizovaly železnice na Balkáně pokrok a civilizační povznesení. Trasování železničních kolejí, jejich výstavba a posléze kontrola provozu se stávaly předmětem ostrých, často nesmiřitelných imperiálních zápasů. Na počátku třetího milénia se i v jihovýchodní Evropě železniční doprava propadá do stále hlubší krize. Pro získání nadvlády v rozsáhlém regionu také již dávno ani zdaleka nestačí získat kontrolu nad pouhým jedním z údolí, kudy projíždí vlak. Dnešní velmoci snažící se již více než patnáct let stabilizovat situaci na Balkáně však přistupují k tomuto neobyčejně obtížnému úkolu podobně, jakoby byl zvládnutelný podle manuálu zpracovaného pro zprovoznění železničních tratí.
Jejich scénář, který se od roku 1992 výrazně nezměnil, obsahuje vlastně jen několik jednoduchých dílčích cílů. Prvním je dosažení absolutní politické kontroly nad místními politickými reprezentacemi, druhým co nejrychlejší přizpůsobení etnických vztahů a společenských poměrů modelu, jaký existuje ve vyspělých demokraciích. Motivaci má vzbuzovat vábnička vstupu do Evropské unie a s tím spojený vysněný materiální blahobyt. Pouhé letmé nahlédnutí na současnou situaci v regionu ukazuje, že se podařilo realizovat, a to jen částečně a zřejmě i dočasně, jen první záměr. Ostatní stále zůstávají – včetně dodržení již určeného data vstupu Bulharska a Rumunska do EU – nadále ve sféře tužeb.
Zmíněný manuál předpokládá, že lze zvnějšku libovolně operovat s klíčovými společenskými procesy a historickými fenomény, které determinují dění v tomto regionu. Jeho tvůrce nezajímají tradice, národní hrdost, odmítají se zabývat pochopením složitého komplexu pozitivních i negativních mezietnických vazeb. Nechtějí vnímat kontrastní rozdíly mezi jednotlivými malými balkánskými regiony, vymezenými někdy jen údolím, náhorní planinou či městem a jeho nejbližším okolím. Čas v jakékoliv podobě považují za modifikovatelnou veličinu, se kterou mohou podle své vůle nakládat. Ignorují minulost, která ovlivňuje současné dění. Nevšímají si času, který plyne na Balkáně v dnešní éře postmoderních protektorátů. Nerespektují roli času v budoucnosti. Opomněli brát v úvahu úzkou chronologickou závislost mezi sliby, nadějemi a deziluzí a také re lativně krátký časový interval, během něhož se očekávání mění ve zklamání.
Velmoci dnes spravující Balkán reflektují tento region pohledem počátku 90. let, maximálně poloviny minulého desetiletí. Půldruhé dekády nebývá přitom v dějinách krátkou etapou. Protektorát Čechy a Morava existoval jen šest let, výmarská republika v Německu nestihla oslavit ani patnáctileté výročí svého vzniku; Hitler pak zůstal u moci „pouhých“ dvanáct let. Zdánlivě nekonečná Brežněvova éra skončila po necelých osmnácti letech.
Od vypuknutí konfliktů v jihoslovanském prostoru dospěly nové generace. V jejich vědomí se události posledních sto, sto padesáti let slévají a překrývají. Titovu Jugoslávii, druhou světovou válku i války balkánské vnímají jako jednu éru. Přetavení různých vývojových etap do stejně reflektované epochy neznamená eliminaci historické paměti, jak by si přáli správci Balkánu v postmoderní éře. Pro ně jsou dějiny jen ubíhající řekou; v historii dohlédnou jen k roku 1991. Vypořádání s historickým dědictvím pro ně začíná a končí potrestáním zločinců z uplynulé série válek, což se dnes v podstatě redukuje jen na zatčení Radovana Karadžiće, Ratka Mladiće a Anteho Gotoviny. Nesmyslné podmiňování vstupu Chorvatska do Evropské unie Gotovinovým zatčením, které možná ani není v silách záhřebských úřadů, ještě více vzdálilo Balkán evropským integracím. Chorvatsko totiž je – narozdíl od Rumunska a Bulharska – na vstup do unie relativně připraveno. Jeho včlenění do EU by navíc přispělo k otupení hrotů nejbolestnějšího chorvatského problému, kterým zůstává osud zhruba 200 tisíc Srbů vyhnaných z této země v první polovině 90. let.
Pozapomínání není totožné se zapomněním. V žádném případě nevede k automatickému mizení historických stereotypů a s nimi spojených modelů společenského chování. Naopak, v době, kdy je společnost již poněkolikáté během posledních dvaceti let vedena bludným kruhem falešných iluzí a zklamaných nadějí, se významná část mladší generace vrací k anachronickým, již zapomenutým sociálním stereotypům, které dokázali opustit jejich rodiče. Splývání dějinných událostí umožňuje snazší manipulaci s historickým vědomím. Ulehčuje vytváření umělých, realitě někdy blízkých, ale častěji velmi vzdálených i zcela falešných konstrukcí, které pak následně ovlivňují myšlení a postoje velkých společenských skupin i celých národů a které se v neklidné době stávají významným politickým faktorem. Trvalý, většinou oprávněný pocit inferiority a bezperspektivnosti, kterou v dlouhodobě obtížné ekonomické situaci pociťuje významná část mladší generace žijící sice vzdušnou čarou nedaleko od centra Evropy, ale vzhledem k politickým a ekonomickým poměrům na její daleké periferii, zvyšuje atraktivitu těchto konstruktů. V konkurenci s nimi nemůže Západem vnucovaný či spíše vynucovaný – z vnějškového pohledu jistě racionální – obrat k budoucnosti, doplněný redukcí historické paměti na účelový černobílý výklad událostí posledních deseti let, obstát.
Důsledky zmanipulovaného historického vědomí a oživlých anachronických stereotypů jsou v areálu bývalé Jugoslávie všudypřítomné. Mísí se zároveň s novými projevy moderního životního stylu i rezidui předcházející modernizace. Tato protikladnými procesy vytvářená nesourodá směs je v globálu v celém regionu víceméně shodná. V každém ze států, v každé etnické skupině, ale i v každém údolí či náhorní planině mají ovšem její bizarní rysy svoji specifickou podobu.
V celém bývalém jihoslovanském prostoru jsou – stejně i jinak – přítomny kontrasty starého a nového, tragického a komického, bohatství a bídy, bezvýchodnosti a životního štěstí. Ve vyhraněné podobě se s nimi setkáme v mnoha regionech: v Kosovu, na linii střetávání makedonské a albánské populace v Makedonii, Bosně či Chorvatsku. K oblastem, kde tyto kontrasty až oslepují, patří Sandžak, území ležící na pomezí Srbska a Černé Hory, vklíněné mezi Bosnu a Kosovo.
Sandžak nebývá v itineráři cest politiků ani novinářů putujících Balkánem. Nepatří k regionům, kde bezprostředně hrozí další válka. Neprotínají ho významnější tranzitní trasy. Oblast, která není větší než Jihočeský kraj a kde žije jen necelý půl milionu obyvatel náleží z hospodářského i politického hlediska k periferiím periferie. Kvůli pestrému etnickému složení a probíhajícím společenským změnám lze však v Sandžaku na malé ploše sledovat velkou část ze základních procesů, které dnes v různě modifikované podobě otřásají celou jihovýchodní Evropou.
Sandžak leží v bezprostřední blízkosti regionů, v nichž může kdykoliv vypuknout další válka. Ozbrojené konflikty posledních patnácti let se této oblasti, v jejíž populaci mírně převažují Muslimové nad Srby, přímo dotkly jen sporadicky. V prvních válečných letech sem zacházely v Bosně operující srbské paravojenské jednotky. Jejich členové, kteří terorizovali nesrbské obyvatelstvo, nesou vinu za smrt několika desítek sandžackých Muslimů. Milošević již počátkem 90. let v zárodku potlačil separatistické hnutí zdejších Muslimů, jehož konečným cílem bylo připojení Sandžaku k Bosně. Již od poloviny 90. let však zde tlak bělehradského mocenského centra, koncentrovaného na důležitější vnitropolitické i mezinárodní problémy, postupně slábl. Populace Sandžaku, přesněji řečeno zdejší Muslimové a Srbové, tak dostala možnost rozvíjet se v podmínkách autoritativního režimu relativně autonomně. Nezávisle na státní moci a stranou zájmů velmocí či jimi dosazených správců a protektorů zde – v oblasti, která nemá žádný zvláštní statut a je rozdělena mezi Srbsko a Černou Horu a v rámci těchto státních celků do několika okresů – proběhla řada významných hospodářských, kulturních a společenských změn.
V době, kdy se srbská i černohorská ekonomika propadaly do stále hlubší krize, prožívala některá odvětví sandžackého hospodářství viditelný rozkvět. Na první pohled je to patrné v Novém Pazaru a v několika dalších větších sandžackých městech. V jejich okrajových částech vyrostly bez jakéhokoliv urbanistického plánu během závratně krátké doby stovky nových, často neobyčejně výstavných rodinných domů. Exteriér mnoha z nich vypovídá o zbohatlickém nevkusu jejich majitelů.
Hospodářský vzestup se však opíral o dosti problematické základy. Zčásti závisel na penězích gastarbeitrů, více financí po několik let přinášela produkce textilních výrobků nelegálně opatřovaných světoznámými obchodními značkami, nezanedbatelné zisky plynou z pašování drog. Novi Pazar i dnes zůstává jedním z významných tranzitních center na jejich cestě z Asie, přes Kosovo do západní Evropy. Konjunktura se však pomalu stává minulostí. V souvislosti s postupnou stabilizací srbského státu po Miloševićově pádu přinášejí šedá ekonomika i nelegální finanční a obchodní transakce stále menší zisky.
S rozvojem drobného podnikání a soukromou výstavbou kontrastuje žalostný stav státního majetku a veřejných služeb. Na budovách patřících státu poznáte, s jakou neúměrnou velkorysostí byly stavěny v 70. a 80. letech a jak se na nich v posledních dvou dekádách podepsala nulová údržba. V jediné pečlivě udržované školní budově příznačně naleznete sídlo nestátní islámské univerzity.
Ve stejně špatném, ne-li horším stavu jako veřejné instituce se nachází silniční síť. Jedním z mála opatření odrazujících řidiče tisíců dovezených ojetých aut od rychlé jízdy na úzkých špinavých ulicích plných děr jsou zpomalovací prahy. Narozdíl od těch, na které jsme zvyklí, jsou však z betonu a nemají žádné označení.
Ekonomický vzestup Sandžaku, z něhož profitovala především muslimská komunita, významně posílil národní uvědomění jejích příslušníků. Završující se nacionální emancipace sandžackých Muslimů přináší celou škálu nových problémů. Od konce druhé světové války stále propustnější bariéry dělící obě komunity se v posledních dvou dekádách znovu začaly zvyšovat. Vnějškově se to projevuje například důsledným používání latinky muslimskou komunitou nebo tím, že srbská strana tvrdošíjně užívá pro celou oblast Sandžaku název Raška. Má to evokovat přináležitost regionu k tradičnímu srbskému historickému prostoru a opravňovat srbskou dominanci v něm. Zhoršily se i neformální vztahy Muslimů s jejich srbskými sousedy. Při sobotním pikniku sedí na pravém břehu řeky Rasu srbské, na levém muslimské rodiny. Scházejí se pouze při mytí svých aut v brodu této horské bystřiny.
Vzrůst nacionálního napětí ovlivnilo mnoho faktorů: kromě již dávno opadlé vlny srbského šovinismu, nacionálně motivované války v Bosně a represí ze strany Miloševićova režimu k němu přispěla i orientace části muslimské elity na islámské civilizační a kulturní zdroje a její snaha obnovovat již zapomenuté tradice, které jsou v rozporu se životním stylem srbského národa. Obtížná dostupnost alkoholu v centru Nového Pazaru, kde většina restaurací a obchodů patří muslimským vlastníkům, se řadí jen k banálním komplikacím. Interiér nejstarší mešity ve městě, kdysi bohatě vyzdoben nástěnnými malbami, byl nedávno zabílen zcela v intencích islámské duchovní renesance, která do Sandžaku doléhá z dynamicky se rozvíjejících muslimských center.
Největší sandžacké město je plné kontrastů. Jen pár set metrů od centra, kde v restauracích nabízejí ke grilovanému masu jen fantu či čerstvé domácí mléko, se desítky mladých lidí baví v diskotéce stylizované podle uniformního západního vzoru. Centrem města se v sobotu procházejí evropsky oblečené mladé dívky i jejich zahalené vrstevnice, na lavičkách a zídkách posedávají mladí vousatí studenti náboženských škol. Jejich vzhled a upjatý výraz nepůsobí na návštěvníky ze Západu nijak zvlášť povzbudivě.
K paradoxům dnešního Sandažku patří také používání celostátně platných učebních osnov v základních školách. I muslimské děti se tak musí učit humanitní předměty v duchu srbských nacionálních tradic. Ke klíčovým liniím výkladu náleží oslavné líčení osvobozování srbského území od cizí (osmanské, muslimské) nadvlády. Sandžačtí Muslimové se přitom považují za potomky bývalých vládců, proti nimž Srbové stovky let bojovali. Obsazení Sandžaku Srby v roce 1912 rozhodně nechápou jako osvobozovací akt.
Potenciální, těžko kvantifikovatelné nebezpečí skrývá myšlenkový svět a postoje masy nezaměstnaných mladých Muslimů. Mnozí z nich absolvovali střední i vysoké školy. Narozdíl od jejich otců však již není jejich životní metou postup v kariérním žebříčku v rámci srbského státu. Jejich tužby nehledají naplnění v evropské civilizaci. Směřují buď do bosňáckého (muslimského) prostředí v Bosně, za jehož součást se považují, anebo k centrům široce pojatého islámského světa.
Sandžak není omezen jen na Novi Pazar a několik dalších větších měst. Pár kilometrů za jejich periferiemi začíná zcela jiný svět, jehož se poslední modernizační vlny dotkly jen minimálně. Muslimské vesnice žijí svým vlastním způsobem života, v mnohém připomínajícím počátky minulého století: autarkní hospodářství, oddělení mužského a ženského světa, absence ženského úsměvu, či společné lázně, ve kterých se ve svátek ve stejné vodě umývají nejdříve ljudi a teprve po nich žene. Periferní islám zároveň však mužům toleruje láhev piva a zaujaté sledování televizního striptýzu. Větší část městského obyvatelstva hlásícího se k islámské kulturní tradici se již cítí příslušníky moderního muslimského (bosňáckého) národa. Etnická identita venkovanů náležejících k islámské náboženské obci však zůstává i nadále převážně nevyhraněná a má dvojí, trojí či vícečetné různě pevné zakotvení (náboženské, místní, zemské, nacionální, státní). Přesto cítí výrazné sepětí s městskými a bosenskými Muslimy.
Zatímco pro většinu příslušníků muslimského národa v Sandžaku znamenala uplynulá léta přes všechny rozpory a svízele období materiálního i sociálního vzestupu, místní srbská komunita prožívala dlouhou etapu stagnace. Zaměstnání v úřadech a státních podnicích, kde mnoho Srbů pracovalo, se stalo synonymem bídy a bezperspektivního přežívání ze dne na den. V nacionální rovině se sandžačtí Srbové po neúspěchu série šovinistických kampaní a porážkách srbských vojsk v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu dostali do zjevné defenzivy. Scházejí jim síly nejen k tomu, aby se jako příslušníci většinového národa mohli vůbec pokusit o pokojnou integraci Muslimů do srbské společnosti, ale nedokáží ani čelit razantnímu nástupu muslimského národního hnutí, které prosazuje vlastní zvyky, tradice a životní styl.
Záštita v transformačním období rozkolísaných státních institucí, i nadále skrytě či i otevřeně preferujících srbskou komunitu, nestačí. Srbské národní vědomí se snaží intenzivně programově posilovat vlastně jen ortodoxní církev. Srbská pravoslavná církev je stejně tak náboženskou jako nacionální institucí. K rozkolísaným etnickým vztahům přistupuje v duchu svých tradic, tedy nikterak tolerantně. Sandžak, bývalá středověká Raška, je nejstarším centrem srbského pravoslaví. Na jeho území se nachází celá řada sakrálních objektů, tolik významných pro srbské historické a národní vědomí (mj. kláštery Sopočani, Studenica). Ve všech dnes probíhají stavební práce. Více než restaurátoři však zde pracují dělníci dostavující nové kopule, hradby, refektáře. Církevní hierarchii zjevně příliš neleží na srdci zachování historické autentičnosti středověkých památek. Více dbá na výstavnost a až kýčovitou monumentalitu. Kláštery ležící mimo města na kopcích nebo v rozlehlých údolích se snaží přeměnit v zářící majáky pravoslaví a srbství. Jejich lesk má dávat najevo, komu patří tento region a jaké náboženské, kulturní a nacionální hodnoty mají jeho obyvatelé ctít. Tak jako jinde v jihovýchodní Evropě nejsou ani v Sandžaku křesťanské a stejně tak islámské sakrální památky symbolem lásky k bližnímu, pokory a usmíření, ale vzdoru a nacionalismu.
Kláštery navštěvují školní, studentské i poutní výpravy z centrálního Srbska a Černé Hory, konají se v nich srbské svatby. Na cizince však nejsou mniši a jeptišky zvyklí a zachovávají vůči nim zjevnou distanci. Občas jen – a to nijak vlídně – zkoušejí, zda by se některý z nich nedal přesvědčit, aby cestu k bohu hledal prostřednictvím pravoslaví.
Nábožensky chladnou srbskou společnost však i v rozkolísaných poměrech církev oslovuje jen sporadicky. Je pro ni mnohem více nacionální institucí a tradičním symbolem srbství než ukazatelem duchovní cesty. I v Sandžaku žijící Srbové procházejí krizí identity, která má ovšem jiný charakter než v případě jejich muslimských sousedů. Je důsledkem deziluze a rozpadu hodnotového systému, nikoliv nacionální euforie. V srbských restauracích a prodejnách tak jsou vedle sebe rozvěšeny symboly královské Jugoslávie, obrazy připomínající ztracené Kosovo i Titovy portréty.
Až další léta ukáží, zda Sandžak i nadále zůstane tím, čím je dnes: zapadlým koutem Srbska a Černé Hory, jehož rozporuplný vývoj nemůže vážněji ohrozit stabilitu jihovýchodní Evropy. Pokud však vypuknou konflikty v sousedním Kosovu a Bosně, ale i ve vzdálenější Makedonii, může se zdejší poněkud groteskně zabarvená bizarní realita rychle přetavit ve standardní balkánskou tragédii postmoderní éry. Lze si jen přát, aby druhá varianta nikdy nepřišla na pořad dne. Zkušenosti z nedávného i současného vývoje však varují před podceňováním, jednoduchými scénáři a vybízejí k poznání a předvídání.
Psáno v červenci 2005.