Sandžak – kondenzovaná balkánská realita postmoderní éry

Jan Pelikán

Před půldruhým stoletím symbolizovaly železnice na Balkáně pokrok a civilizační povznesení. Trasování železničních kolejí, jejich výstavba a posléze kontrola provozu se stávaly předmětem ostrých, často nesmi­ři­tel­ných imperiálních zápasů. Na počátku třetího milénia se i v jihovýchodní Evropě želez­niční doprava propadá do stále hlubší krize. Pro získání nadvlády v rozsáhlém regionu také již dávno ani zdaleka nestačí získat kontrolu nad pouhým jedním z údolí, kudy projíždí vlak. Dnešní velmoci snažící se již více než patnáct let stabi­lizovat situaci na Balkáně však přistupují k tomuto neobyčejně obtížnému úkolu podobně, jakoby byl zvládnutelný podle manuálu zpracovaného pro zprovoznění železničních tratí.

Jejich scénář, který se od roku 1992 výrazně nezměnil, obsahuje vlastně jen ně­kolik jednoduchých dílčích cílů. Prvním je dosažení absolutní politické kontroly nad místními politickými reprezentacemi, dru­hým co nejrychlejší přizpůsobení etnic­kých vztahů a společenských poměrů mo­delu, jaký existuje ve vyspělých demo­kraciích. Motivaci má vzbuzovat vábnička vstupu do Evropské unie a s tím spojený vysněný materiální blahobyt. Pouhé letmé nahlédnutí na současnou situaci v regionu ukazuje, že se podařilo realizovat, a to jen částečně a zřejmě i dočasně, jen první zá­měr. Ostatní stále zůstávají – včetně do­držení již určeného data vstupu Bulharska a Rumunska do EU – nadále ve sféře tužeb.

Zmíněný manuál předpokládá, že lze zvnějšku libovolně operovat s klíčovými společenskými procesy a historickými fenomény, které determinují dění v tomto regionu. Jeho tvůrce nezajímají tradice, národní hrdost, odmítají se zabývat pocho­pením složitého komplexu pozitivních i ne­gativních mezietnických vazeb. Ne­chtějí vnímat kontrastní rozdíly mezi jednotli­vými malými balkánskými regiony, vy­mezenými někdy jen údolím, náhorní pla­ninou či městem a jeho nejbližším oko­lím. Čas v jakékoliv podobě považují za modifikovatelnou veličinu, se kterou mohou podle své vůle nakládat. Ignorují minulost, která ovlivňuje současné dění. Nevšímají si času, který plyne na Balkáně v dnešní éře postmoderních protektorátů. Nerespektují roli času v budoucnosti. Opomněli brát v úvahu úzkou chronologickou závislost mezi sliby, nadějemi a deziluzí a také re­ lativně krátký časový interval, během ně­hož se očekávání mění ve zklamání.

Velmoci dnes spravující Balkán reflektují tento region pohledem počátku 90. let, maximálně poloviny minulého desetiletí. Půldruhé dekády nebývá přitom v dějinách krátkou etapou. Protektorát Čechy a Morava existoval jen šest let, výmarská repub­lika v Německu nestihla oslavit ani patnáctileté výročí svého vzniku; Hitler pak zůstal u moci „pouhých“ dvanáct let. Zdánlivě nekonečná Brežněvova éra skon­čila po necelých osmnácti letech.

Od vypuknutí konfliktů v jihoslovanském prostoru dospěly nové generace. V jejich vědomí se události posledních sto, sto pa­­desáti let slévají a překrývají. Titovu Jugo­slávii, druhou světovou válku i války bal­kánské vnímají jako jednu éru. Pře­ta­vení různých vývojových etap do stejně ref­lek­tované epochy neznamená eliminaci his­torické paměti, jak by si přáli správci Balkánu v postmoderní éře. Pro ně jsou dějiny jen ubíhající řekou; v historii do­hlédnou jen k roku 1991. Vypořádání s historickým dědictvím pro ně začíná a končí potrestáním zločinců z uplynulé série válek, což se dnes v podstatě redukuje jen na zatčení Radovana Karadžiće, Ratka Mladiće a Anteho Gotoviny. Nesmyslné podmiňování vstupu Chorvatska do Evrop­ské unie Gotovinovým zatčením, které možná ani není v silách záhřebských úřadů, ještě více vzdálilo Balkán evrop­ským integracím. Chorvatsko totiž je – na­rozdíl od Rumunska a Bulharska – na vstup do unie relativně připraveno. Jeho včlenění do EU by navíc přispělo k otupení hrotů nejbolestnějšího chorvatského problému, kterým zůstává osud zhruba 200 tisíc Srbů vyhnaných z této země v první polovině 90. let.

Pozapomínání není totožné se zapom­ně­ním. V žádném případě nevede k automa­tickému mizení historických stereotypů a s nimi spojených modelů společenského chování. Naopak, v době, kdy je spo­leč­nost již poněkolikáté během posledních dvaceti let vedena bludným kruhem fa­­leš­ných iluzí a zklamaných nadějí, se vý­z­namná část mladší generace vrací k ana­chronickým, již zapomenutým soci­álním stereotypům, které dokázali opustit jejich rodiče. Splývání dějinných událostí umožňuje snazší manipulaci s historickým vědomím. Ulehčuje vytváření umělých, realitě někdy blízkých, ale častěji velmi vzdálených i zcela falešných konstrukcí, které pak následně ovlivňují myšlení a pos­­toje velkých společenských skupin i ce­lých národů a které se v neklidné době stávají významným politickým faktorem. Trvalý, většinou oprávněný pocit inferio­rity a bezperspektivnosti, kterou v dlou­ho­době obtížné ekonomické situaci pociťuje významná část mladší generace ži­jící sice vzdušnou čarou nedaleko od centra Ev­ropy, ale vzhledem k politickým a ekono­mickým poměrům na její daleké periferii, zvyšuje atraktivitu těchto kon­struktů. V konkurenci s nimi nemůže Zá­padem vnucovaný či spíše vynucovaný – z vněj­škového pohledu jistě racionální – obrat k budoucnosti, doplněný redukcí histo­rické paměti na účelový černobílý výklad událostí posledních deseti let, obstát.

Důsledky zmanipulovaného historického vědomí a oživlých anachronických ste­reotypů jsou v areálu bývalé Jugoslávie všudypřítomné. Mísí se zároveň s novými projevy moderního životního stylu i rezidui předcházející modernizace. Tato protiklad­nými procesy vytvářená nesourodá směs je v globálu v celém regionu víceméně shodná. V každém ze států, v každé et­nické skupině, ale i v každém údolí či ná­horní planině mají ovšem její bizarní rysy svoji specifickou podobu.

V celém bývalém jihoslovanském prostoru jsou – stejně i jinak – přítomny kontrasty starého a nového, tragického a komického, bohatství a bídy, bezvýchodnosti a ži­vot­ního štěstí. Ve vyhraněné podobě se s nimi setkáme v mnoha regionech: v Kosovu, na linii střetávání makedonské a albánské po­pulace v Makedonii, Bosně či Chorvatsku. K oblastem, kde tyto kontrasty až oslepují, patří Sandžak, území ležící na pomezí Srbska a Černé Hory, vklíněné mezi Bosnu a Kosovo.

Sandžak nebývá v itineráři cest politiků ani novinářů putujících Balkánem. Nepatří k regionům, kde bezprostředně hrozí další válka. Neprotínají ho významnější tranzitní trasy. Oblast, která není větší než Jiho­český kraj a kde žije jen necelý půl mi­li­onu obyvatel náleží z hospodářského i poli­tic­kého hlediska k periferiím periferie. Kvůli pestrému etnickému složení a probí­ha­jícím společenským změnám lze však v Sand­žaku na malé ploše sledovat velkou část ze základních procesů, které dnes v různě modifikované podobě otřásají ce­lou jiho­východní Evropou.

Sandžak leží v bezprostřední blízkosti re­gionů, v nichž může kdykoliv vypuknout další válka. Ozbrojené konflikty posledních patnácti let se této oblasti, v jejíž populaci mírně převažují Muslimové nad Srby, přímo dotkly jen sporadicky. V prvních vá­lečných letech sem zacházely v Bosně operující srbské paravojenské jednotky. Jejich členové, kteří terorizovali nesrbské obyvatelstvo, nesou vinu za smrt několika desítek sandžackých Muslimů. Milošević již počátkem 90. let v zárodku potlačil se­­paratistické hnutí zdejších Muslimů, jehož konečným cílem bylo připojení Sandžaku k Bosně. Již od poloviny 90. let však zde tlak bělehradského mocenského centra, koncentrovaného na důležitější vnit­ro­po­litické i mezinárodní problémy, postupně slábl. Populace Sandžaku, přesněji řečeno zdejší Muslimové a Srbové, tak dostala možnost rozvíjet se v podmínkách auto­ritativního režimu relativně autonomně. Ne­zá­visle na státní moci a stranou zájmů velmocí či jimi dosazených správců a pro­tektorů zde – v oblasti, která nemá žádný zvláštní statut a je rozdělena mezi Srbsko a Černou Horu a v rámci těchto státních celků do několika okresů – proběhla řada významných hospodářských, kulturních a společenských změn.

V době, kdy se srbská i černohorská eko­nomika propadaly do stále hlubší krize, pro­žívala některá odvětví sandžackého hos­podářství viditelný rozkvět. Na první po­hled je to patrné v Novém Pazaru a v několika dalších větších sandžackých městech. V jejich okrajových částech vy­­rostly bez jakéhokoliv urbanistického plánu během závratně krátké doby stovky nových, často neobyčejně výstavných ro­dinných domů. Exteriér mnoha z nich vypovídá o zbohatlickém nevkusu jejich majitelů.

Hospodářský vzestup se však opíral o dosti problematické základy. Zčásti závisel na penězích gastarbeitrů, více financí po ně­­kolik let přinášela produkce textilních vý­robků nelegálně opatřovaných světo­zná­mými obchodními značkami, nezanedbatelné zisky plynou z pašování drog. Novi Pazar i dnes zůstává jedním z významných tranzitních center na jejich cestě z Asie, přes Kosovo do západní Evropy. Konjun­k­­tura se však pomalu stává minulostí. V souvislosti s postupnou stabilizací srb­­ského státu po Miloševićově pádu při­ná­šejí šedá ekonomika i nelegální finanční a obchodní transakce stále menší zisky.

S rozvojem drobného podnikání a soukromou výstavbou kontrastuje žalostný stav státního majetku a veřejných služeb. Na bu­dovách patřících státu poznáte, s jakou neúměrnou velkorysostí byly stavěny v 70. a 80. letech a jak se na nich v posled­ních dvou dekádách podepsala nulová údržba. V jediné pečlivě udržované školní budově příznačně naleznete sídlo nestátní islámské univerzity.

Ve stejně špatném, ne-li horším stavu jako veřejné instituce se nachází silniční síť. Jedním z mála opatření odrazujících řidiče tisíců dovezených ojetých aut od rychlé jízdy na úzkých špinavých ulicích plných děr jsou zpomalovací prahy. Narozdíl od těch, na které jsme zvyklí, jsou však z be­tonu a nemají žádné označení.

Ekonomický vzestup Sandžaku, z něhož profitovala především muslimská komunita, významně posílil národní uvědomění jejích příslušníků. Završující se nacionální emancipace sandžackých Muslimů při­­náší celou škálu nových problémů. Od konce druhé světové války stále propust­nější bariéry dělící obě komunity se v pos­ledních dvou dekádách znovu začaly zvy­šovat. Vnějškově se to projevuje například důsledným používání latinky muslims­kou komunitou nebo tím, že srbská strana tvr­došíjně užívá pro celou oblast Sandžaku název Raška. Má to evokovat přináležitost regionu k tradičnímu srbskému historic­kému prostoru a opravňovat srbskou dominanci v něm. Zhoršily se i neformální vztahy Muslimů s jejich srbskými sousedy. Při sobotním pikniku sedí na pravém břehu řeky Rasu srbské, na levém muslimské rodiny. Scházejí se pouze při mytí svých aut v brodu této horské bystřiny.

Vzrůst nacionálního napětí ovlivnilo mnoho faktorů: kromě již dávno opadlé vlny srbského šovinismu, nacionálně mo­tivované války v Bosně a represí ze strany Miloševićova režimu k němu přispěla i orientace části muslimské elity na islámské civilizační a kulturní zdroje a její snaha obnovovat již zapomenuté tradice, které jsou v rozporu se životním stylem srbs­kého národa. Obtížná dostupnost alkoholu v centru Nového Pazaru, kde většina res­taurací a obchodů patří muslimským vlastníkům, se řadí jen k banálním kom­p­likacím. Interiér nejstarší mešity ve městě, kdysi bohatě vyzdoben nástěnnými mal­bami, byl nedávno zabílen zcela v inten­cích islámské duchovní renesance, která do Sandžaku doléhá z dynamicky se rozví­jejících muslimských center.

Největší sandžacké město je plné kon­trastů. Jen pár set metrů od centra, kde v restauracích nabízejí ke grilovanému masu jen fantu či čerstvé domácí mléko, se desítky mladých lidí baví v diskotéce stylizované podle uniformního západního vzoru. Centrem města se v sobotu pro­chá­zejí evropsky oblečené mladé dívky i jejich zahalené vrstevnice, na lavičkách a zídkách posedávají mladí vousatí studenti náboženských škol. Jejich vzhled a upjatý výraz nepůsobí na návštěvníky ze Západu nijak zvlášť povzbudivě.

K paradoxům dnešního Sandažku patří také používání celostátně platných učeb­ních osnov v základních školách. I muslimské děti se tak musí učit humanitní před­měty v duchu srbských nacionálních tradic. Ke klíčovým liniím výkladu náleží oslavné líčení osvobozování srbského území od cizí (osmanské, muslimské) nad­vlády. Sandžačtí Muslimové se přitom po­važují za potomky bývalých vládců, proti nimž Srbové stovky let bojovali. Ob­sazení Sandžaku Srby v roce 1912 rozhodně ne­chápou jako osvobozovací akt.

Potenciální, těžko kvantifikovatelné ne­bez­pečí skrývá myšlenkový svět a postoje masy nezaměstnaných mladých Muslimů. Mnozí z nich absolvovali střední i vysoké školy. Narozdíl od jejich otců však již není jejich životní metou postup v kariérním žebříčku v rámci srbského státu. Jejich tužby nehledají naplnění v evropské ci­vi­lizaci. Směřují buď do bosňáckého (muslimského) prostředí v Bosně, za jehož sou­část se považují, anebo k centrům široce pojatého islámského světa.

Sandžak není omezen jen na Novi Pazar a několik dalších větších měst. Pár kilo­metrů za jejich periferiemi začíná zcela jiný svět, jehož se poslední modernizační vlny dotkly jen minimálně. Muslimské vesnice žijí svým vlastním způsobem života, v mnohém připomínajícím počátky minu­lého století: autarkní hospodářství, oddě­lení mužského a ženského světa, absence ženského úsměvu, či společné lázně, ve kterých se ve svátek ve stejné vodě umý­vají nejdříve ljudi a teprve po nich žene. Periferní islám zároveň však mužům to­le­ruje láhev piva a zaujaté sledování tele­vizního striptýzu. Větší část městského obyvatelstva hlásícího se k islámské kul­turní tradici se již cítí příslušníky moder­ního muslimského (bosňáckého) národa. Etnická identita venkovanů náležejících k islámské náboženské obci však zůstává i nadále převážně nevyhraněná a má dvojí, trojí či vícečetné různě pevné zakotvení (náboženské, místní, zemské, nacionální, státní). Přesto cítí výrazné sepětí s měst­skými a bosenskými Muslimy.

Zatímco pro většinu příslušníků muslimského národa v Sandžaku znamenala uplynulá léta přes všechny rozpory a svízele období materiálního i sociálního vzestupu, místní srbská komunita prožívala dlouhou etapu stagnace. Zaměstnání v úřadech a státních podnicích, kde mnoho Srbů pracovalo, se stalo synonymem bídy a bezperspektivního přežívání ze dne na den. V nacionální rovině se sandžačtí Srbové po neúspěchu série šovinistických kampaní a porážkách srbských vojsk v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu dostali do zjevné defenzivy. Scházejí jim síly nejen k tomu, aby se jako příslušníci většinového národa mohli vůbec pokusit o pokojnou integraci Muslimů do srbské společnosti, ale nedokáží ani čelit razantnímu nástupu muslimského národního hnutí, které prosa­zuje vlastní zvyky, tradice a životní styl.

Záštita v transformačním období rozkolí­saných státních institucí, i nadále skrytě či i otevřeně preferujících srbskou komunitu, nestačí. Srbské národní vědomí se snaží inten­zivně programově posilovat vlastně jen or­todoxní církev. Srbská pravoslavná církev je stejně tak náboženskou jako nacionální institucí. K rozkolísaným etnickým vzta­hům přistupuje v duchu svých tradic, tedy nikterak tolerantně. Sandžak, bývalá stře­do­věká Raška, je nejstarším centrem srb­ského pravoslaví. Na jeho území se na­chází celá řada sakrálních objektů, tolik významných pro srbské historické a ná­rodní vědomí (mj. kláštery Sopočani, Studenica). Ve všech dnes probíhají stavební práce. Více než restaurátoři však zde pra­cují dělníci dostavující nové kopule, hradby, refektáře. Církevní hierarchii zjev­ně příliš neleží na srdci zachování his­torické autentičnosti středověkých pa­­má­tek. Více dbá na výstavnost a až ký­čovitou monumentalitu. Kláštery ležící mimo města na kopcích nebo v rozlehlých údo­lích se snaží přeměnit v zářící majáky pra­voslaví a srbství. Jejich lesk má dávat najevo, komu patří tento region a jaké ná­boženské, kulturní a nacionální hodnoty mají jeho obyvatelé ctít. Tak jako jinde v jihovýchodní Evropě nejsou ani v Sand­žaku křesťanské a stejně tak islámské sa­k­­rální památky symbolem lásky k bliž­nímu, pokory a usmíření, ale vzdoru a na­cio­na­lismu.

Kláštery navštěvují školní, studentské i poutní výpravy z centrálního Srbska a Černé Hory, konají se v nich srbské svatby. Na cizince však nejsou mniši a jeptišky zvyklí a zachovávají vůči nim zjev­nou distanci. Občas jen – a to nijak vlídně – zkoušejí, zda by se některý z nich nedal přesvědčit, aby cestu k bohu hledal pro­střednictvím pravoslaví.

Nábožensky chladnou srbskou společnost však i v rozkolísaných poměrech církev oslovuje jen sporadicky. Je pro ni mnohem více nacionální institucí a tradičním sym­bolem srbství než ukazatelem duchovní cesty. I v Sandžaku žijící Srbové pro­chá­zejí krizí identity, která má ovšem jiný charakter než v případě jejich muslims­kých sousedů. Je důsledkem deziluze a rozpadu hodnotového systému, nikoliv nacionální euforie. V srbských restaura­cích a prodejnách tak jsou vedle sebe rozvěšeny symboly královské Jugoslávie, obrazy připomínající ztracené Kosovo i Titovy portréty.

Až další léta ukáží, zda Sandžak i nadále zůstane tím, čím je dnes: zapadlým kou­tem Srbska a Černé Hory, jehož roz­po­ru­plný vývoj nemůže vážněji ohrozit stabi­litu jiho­východní Evropy. Pokud však vy­puknou konflikty v sousedním Kosovu a Bosně, ale i ve vzdálenější Makedonii, může se zdejší poněkud groteskně zabar­vená bizarní rea­lita rychle přetavit ve standardní balkánskou tragédii postmo­derní éry. Lze si jen přát, aby druhá va­rianta nikdy nepřišla na pořad dne. Zkušenosti z nedávného i sou­časného vývoje však varují před pod­ce­ňováním, jednoduchými scénáři a vybízejí k poznání a předvídání.

Psáno v červenci 2005.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *