Marcela Zdrubecká
Název této tuvinské hudební skupiny se všude přepisuje Huun Huur Tu. Sayan Bapa, nejkomunikativnější člen skupiny, mi však vysvětlil, že hun znamená v tuvinštině „slunce“ a hurtu „paprsek“. Jedná se tedy pouze o dvě slova – Sluneční paprsek.
Encyklopedie praví, že Republika Tuva leží v asijské části Ruska u hranic s Mongolskem a hlavním městem je Kyzyl. Na území o rozloze 170 500 km2 žije něco přes 300 tisíc obyvatel. Nadpoloviční většinu tvoří Tuvané, o něco méně je Rusů. Hornatá oblast jménem Sajany je osídlena řídce. Je pěkné, že je Sayanovo jméno odvozeno od pohoří jeho rodné země. U nás by se zřejmě mohl jmenovat Krakonoš.
Z encyklopedie však už neuslyšíme poezii tuvinské hudby, hudby pro nás tak zvláštní, emotivní a dotýkající se našich srdcí. Sayan při koncertu stručně a anglicky uvádí obsah každé písně; myslím však, že i kdyby tak nečinil, slyšeli bychom sami cval koní po širých pláních obklopených horami, šum horských řek i milostná vyznání pod nebem plným hvězd.
Alikvotní zpěv, který skupina Huun Huur Tu provozuje, je prastarý způsob zpěvu, založený na vědomém zvýraznění jednotlivých složek jednoho tónu. Lze to přirovnat ke světlu, složenému z jednotlivých barev. Každý tón je stejně tak složen z celého spektra alikvotních tónů. Každý přirozený zvuk obsahuje alikvoty, ale my je obvykle nevnímáme jako samostatné tóny, ale jako barvu zvuku. Pokud je některý alikvot silnější než nejbližší nižší alikvot, vnímá jej mozek jako samostatný tón a ucho jej slyší. Vzniká tak dojem dvou (někdy i více) tónů zpívaných jedním zpěvákem. Kořeny alikvotního zpěvu lze najít v mnoha kulturách po celém světě – v Mongolsku, Arábii, Mexiku, kabalistické i křesťanská tradici (gregoriánský chorál) či v modlitbách tibetských mnichů.
Alikvoty byly využívány v léčitelství, rituálech a modlitbách. Všechny styly alikvotního zpěvu vyžadují kontrolu manipulace s bránicí, hrtanem a dutinou ústní. Tuvinci často přecházejí během jedné písně ze zpěvu normálního do alikvotního, nazývaného khöömei. Khöömei není jen název pro tuvinský hrdelní zpěv, ale také pro konkrétní pěvecký styl. Vyznačuje se chraplavým hlubokým základním tónem a alikvoty většinou vyššími než osm. Jazyk zůstává ležet za spodními zuby, břicho je uvolněno. Rty zpěvák vyslovuje užší „o“ a pohybem úst a manipulací s hrtanem vytváří široké spektrum tónů a efektů.
S alikvoty jsou spojeny i hudební nástroje, které jsou jejich přirozeným zdrojem: tibetské mísy, gongy, činelky, fujary, tampura, sittár, australské didgeridoo, ale i klasická příčná flétna a další dechové a strunné hudební nástroje. Huun Huur Tu svůj zpěv rovněž doprovázejí tradičními hudebními nástroji jako igil (dvoustrunné housle), tošpulur (dvou nebo třístrunná loutna s dlouhým krkem), chansy (třístrunný nástroj ohnutý do luku)…
Huun Huur Tu letos poprvé koncertovali v Praze v červnu v kostele sv. Václava, poté odletěli na turné po Evropě, aby se vrátili 12. července a hráli na Všebaráčnické rychtě. Překvapilo mě, že koncerty byly oz-vučeny. Sayan mi však vysvětlil, že v jurtě je při jejích rozměrech úplně jiná akustika, takže ozvučení vždy vyžaduje. Rovněž mě zarazilo, že všichni členové skupiny jsou vášnivými kuřáky. Na to Sayan pravil, že zpěvem z nich hodně energie vychází ven, je tudíž třeba, aby zas něco vešlo dovnitř. Na takový argument nebylo co dodat.
Po Praze jsem se s Huun Huur Tu vydala na festival Bažant Pohoda v Trenčíně. Začátek koncertu byl určen na hodinu po půlnoci a Sayan mi přislíbil zodpovědět po jeho skončení pár dotazů. Před koncertem si skupina objednala do šatny horký slazený čaj, Alexej Saryglar, nejmladší člen skupiny, se odreagovával vzpíráním na zárubni dveří do šatny. Následovaly poslední předkoncertní cigarety a rychlé převléknutí do tradičního oděvu – Andrej Monguš odhodil své oblíbené tričko Tuborg a zahalil se do pestrobarevného kaftanu s převládající třpytnou modří, Alexej si ponechal džíny a změnil pouze hořejšek, Sayan ukryl brýle, zato Kaigal-ool Khovalyg svou tradiční pokrývku hlavy nesnímal nikdy… Po opětovném skandování diváků přichází nástup na scénu. Vzápětí již silné hlasy AndrejeMonguše a Kaigal-oola přehlušily decibely linoucí se z okolních scén…
Po koncertě, okolo půl třetí ráno, došlo na slíbený rozhovor. Byl veden v ruštině, zaznamenán za dunivého doprovodu nějaké kapely, a vzhledem k velké únavě obou zúčastněných se odmlky mezi otázkami a odpověďmi stále protahovaly…
Novočerkasský masakr 1962Všichni jste se narodili v Kyzylu? Ne, narodili jsme se každý v jiné oblasti.
A jak jste se tedy sešli? Dá se říci, že nás vlastně spojila hudba.
Žili jste také v jurtách? Ano, v dětství jsme všichni žili v jurtě. Kaigal-ool se dlouho živil jako pastevec. Naši vrstevníci doposud v jurtách žijí.
Jako ženu mě zajímá, zdali i tuvinské ženy zpívají tímto způsobem?Ano. Dříve to bylo tabu, ale teď je nová doba a některé ženy takto zpívají rovněž.
Jak u vás žijí ženy? Existuje emancipace? Ano, jistě. Žijí dobře.
Mluvíš dobře anglicky – to umíš ze školy? Ne, naučil jsem se od přátel po celém světě. Už mladý jsem byl muzikant, nepotřeboval jsem školu.
Takže neustále na cestách? Byli jsme na Islandu, v Irsku, na Shetlandech, v Itálii, v Německu, ve Francii, ve Slovinsku, v Belgii a v Holandsku, i v Moskvě. Na Islandu jsme si skvěle odpočinuli. Jen tak jsme si žili…
Jsi unavený, viď? Skončíme to, půjdeme, a já něco napíšu… (se smíchem) Například, že je všechno skvělé… Ale je to tak. Jsem unavený po cestě. V Německu je doprava rychlejší, tady se jede dlouho, nebezpečně, člověk musí být neustále ve střehu.
Hun Huur Tu odjeli ráno kolem šesté hodiny na letiště do Bratislavy, aby v Moskvě pokračovali ve svém turné.