“Pražská slavistika je velmi inspirující“ Rozhovor s Dr. des. Markusem Gigerem

Jan Kravčík

Dr. des. Markus Giger se narodil r. 1968 v Bülachu ve švýcarském kantonu Curych. Vystudoval slovanskou filologii, všeobecnou jazykovědu a dějiny východní Evropy na Curyšské univerzitě a od roku 2001 působí jako odborný asistent pro obor srovnávací slavistika na Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK. Jeho čeština je perfektní a že hovoříte se Švýcarem zjistíte pouze podle pro našince neobvyklých náhledů na různou problematiku.

Jak jste se stal slavistou či spíše proč se Švýcar stane slavistou?

Absolvoval jsem klasické gymnázium s latinou, starořečtinou a výběrovým kurzem biblické hebrejštiny, ale pak jsem se rozhodl, že se chci věnovat živým jazykům. Rozhodoval jsem se podle možností studia v Curychu. Chtěl jsem něco širšího, ale například žádná romanistika v širším smyslu tam není, tam je francouzština či italština už vlastní předmět, a zase něco úplně exotického jsem také nechtěl, takže jsem skončil u slavistiky.

Takže jste k tomu dospěl vylučovací metodou?

Tak nějak. Slavistika byla pojata poměrně široce. Museli jsme si vybrat tři slovanské jazyky, z každé podskupiny jeden, a to vše dohromady plus úvod do staroslověnštiny tvořilo hlavní předmět slovanská filologie. A to mě lákalo. Vybral jsem si ruštinu, češtinu a pak jsem chodil na slovinštinu, ale tu už jsem dál nerozvíjel.

Proč jste se rozhodl jít přednášet na Univerzitu Karlovu?

To bylo tak, že jsem se sem hlásil na výběrové řízení…

A proč jste se nehlásil třeba do Moskvy či do Lublaně?

Tak jednak jsem o žádných výběrových řízeních tam nevěděl, do Lublaně bych se třeba hlásil, protože se mi tam velmi líbí. V Moskvě taky, ale tam bych nejel žít. Ono je to tak, že v německy mluvících zemích na filozofických fakultách jsou asistentská místa omezena nějakou lhůtou. Ta lhůta může být různá, ale vždy je to tak, že tam můžete zůstat na tolik a tolik let a déle už ne. A v Curychu je to nanejvýš šest let. Já už jsem měl pět let za sebou, a tak jsem se začal ohlížet po tom, co budu dělat dál.

Ve Švýcarsku tedy není možné, aby měl někdo své místo jisté a seděl na něm až do důchodového věku?

Jak jinde nevím, ale na filozofických fakultách to vůbec, nebo téměř neexistuje. Jsou nějaká místa vědeckých pracovníků, která jsou jakoby pevná, ale skutečně je to velmi výjimečné. Jinak jsou na pevných místech pouze profesoři.

Jak jste se aklimatizoval v Praze? Co jste očekával od svého působení tady a jak se vaše očekávání naplnila či nenaplnila?

Já jsem samozřejmě věděl, kam jedu, protože jsem tu byl v devadesátém prvním na letní škole slovanských studií, v roce 1992 jsem tady studoval jeden semestr a od té doby jsem každý rok aspoň na několik dní do Prahy jezdil. Taky jsem psal disertaci na bohemistické téma, s určitým slavistickým rozvětvením, ale v zásadě je to bohemistická práce. Mám tady nějaké známé a kamarády, takže jsem určitě věděl, kam jedu.

Co vás u nás příjemně překvapilo?

Co je pro mě zajímavé teď, je konkrétně na fakultě to slavistické prostředí, které je velmi široké. Samozřejmě v takovém Curychu je slavistika strašně malý obor, kde se několik lidí snaží pokrýt ne všechno, to se ani nedá, ale aspoň to co pokrýt jde. Tady je to velmi inspirující a velmi živé, a to i ze strany studentů. A to tam není. Tohle je velkoměsto, už to je důležité, slavistika je tu mnohem větší a je tu slovanské prostředí. Já jsem pochopitelně doufal, že to tak bude. A také z jazykovědného hlediska je to zajímavé, protože tady se mnohem víc děje. Nejenom specificky slavistického, ale všeobecně, tady máte neustále nějaké přednášky, tady je Pražský lingvistický kroužek, tady je Jazykovědné sdružení, tady je Kruh přátel českého jazyka a tak dále. Člověk by v podstatě mohl neustále někam chodit, stále jsou nějaké konference a podobně, což ve Švýcarsku tak není.

Takže z vědeckého hlediska jste zde spokojen…

Jo. Jsou také věci, ve kterých by to mohlo být jinak. Třeba určitá mezinárodní spojení, ta byla v Curychu, konkrétně na té slavistice, lepší. Můj bývalý profesor má kontakty na skutečně všechny velké osobnosti jazykovědné rusistiky a ty občas přijížděly na nějakou přednášku, což tady zase chybí. Přitom pražské prostředí je myslím atraktivní. Je také pravda, že tady jsou byrokratické elementy, které já z Curychu neznám. Například studijní oddělení, v Curychu nic takového není. Tam není nic celofakultního, co by dohlíželo na to, jak se studuje. To si dělají jednotlivé ústavy samy a fakulta vlastně určí pouze jaké jsou postupové a závěrečné zkoušky. Nic víc. Všechno ostatní, co chtějí, kolik chtějí mít seminářů, kolik chtějí mít písemných prací od studentů, si každý ústav dělá podle svého. Což zase může mít nevýhodu v tom, že požadavky na té stejné fakultě jsou v různých oborech velmi různé.

Vy konkrétně byste měl nějaký návrh, co by se tady dalo zlepšit?

Co by se tady dalo poněkud redukovat, jsou povinnosti jak studujících, tak vyučujících ohledně povinných kurzů. V Curychu je takový systém, kde je ke slavistice několik povinných úvodů, pak je tzv. mezizkouška čili postupka a vše, co následuje potom, to jsou zdejšíma očima pouze výběrové přednášky a semináře. Čili je dvouletý základ a pak už jen výběrové přednášky. Což znamená, že studující i vyučující mají méně povinností, ale klade se větší důraz na samostatnost studentů a na jejich zodpovědnost.

Ve Švýcarsku se prý nekonají žádné přijímací zkoušky?

No jo, protože ve Švýcarsku neexistuje numerus clausus, pouze na medicíně. Pro všechny ostatní obory platí, že kdo má tzv. federální maturitu, maturitu uznávanou na federální úrovni, může jít studovat na univerzitě cokoliv, prostě jít na kterýkoliv obor.

Je něco, co vás tu překvapilo vysloveně nepříjemně?

No, jsou věci, které by podle mě třeba nemusely být, ale je otázka, jestli mě překvapily.

Dobře, a jaké jsou ty věci, které by nemusely být?

Kdybych já si teď vzpomněl…

Zkuste to…

Myslím, že je tady taková všeobecnější tendence stavět Potěmkinovy vesnice. Nějaké věci navenek musí nějak být a za tím to může být v podstatě jinak, ale nikdo to otevřeně neřekne. A to je strašně vidět na nějakých detailech. Když jsem tady ještě nebydlel, jezdil jsem za nynější manželkou do Bratislavy, kde bydlela na ubytovně. Samozřejmě jsem tam chodil, nezapisoval jsem se, v podstatě jsem tam neměl být, nesmělo se to a přece jsem tam byl. Je určitý předpis, nikdo se ho nedrží, ale ani se nezruší. A tak je to stále a je toho skutečně víc. Lidé třeba dávají najevo nějakou solidaritu – to teď nemám na mysli zážitky z Filozofické fakulty – a nemyslí to příliš vážně, asi protože jsou zvyklí, že se to muselo, že museli něco předstírat a jakoby mávat nějakou pomyslnou vlajkou, ale stejně si mohli myslet co chtěli. Já si vzpomínám, jak jsem byl v devadesátém roce poprvé v Moskvě na Výstavě úspěchů národního hospodářství. Tam byla spousta pavilonů v takovém tom stalinském kýči a většinou byly zavřené, ale byl otevřen pavilon o kosmonautice. Byly tam ty vesmírné lodě a speciální jídlo pro kosmonauty, byly tam skafandry, špičková technika a tak dále. Pak najednou začalo venku pršet a tam nebyla těsná střecha. Takže tam tekla voda a dělaly se takové louže. Tak jsme si říkali, to je ono, oni tu vesmírnou loď na měsíci měli, ale tady, nejprestižnější záležitost, co si můžete představit, a mají netěsnou střechu a prší jim tam do toho! To bylo pro nás Rusko, ale obdobné jevy, určitá dvojtvářnost, jsou příznačné snad více či méně pro celý bývalý východní blok.