Julie Jančárková
V Bohem zapomenuté osadě Medzilaborce, která se nalézá na východním Slovensku až na hranicích s Polskem, byla po válce započata výstavba nového pravoslavného chrámu. Již v roce 1949 byla jeho nedokončená, dosud nevymalovaná stavba dominantou zničené vesnice. Uvnitř stálo pohyblivé lešení. Téměř vždy na něm bylo možné spatřit vysokou štíhlou ženu v tmavém oděvu a s malířskou paletou a štětci v rukou.
Všichni jí tu říkali sestra Jana. Bylo o ní známo, že přijela z Paříže, že je malířkou a žačkou jakéhosi významného teologa. Dlouholetý duchovní a tvůrčí vztah ikonopisky Julie Rejtlingerové, řeholní sestry Ioanny (v Čechách pak nazývané Janou) s otcem Sergijem Bulgakovem zůstal ve francouzské minulosti. Tady ani neměla čas vzpomínat na dlouhé besedy a svoji tvorbu ovlivněnou sakrálním prožitkem, který rozhovory s otcem Sergijem vyvolávaly. Jenom jí často zněla v uších slova filosofa, vyřknutá před jeho smrtí v roce 1944: „Vrať se do vlasti, Julie, a nes pokorně svůj kříž. A poslouchej, Julie, nes ho s radostí!“. Právě proto byla teď tady, na Slovensku, pod kupolí chrámu.
Zpočátku byla v Praze, kam přijela v říjnu 1947 a kde se účastnila rozsáhlých oprav chrámu sv. Cyrila a Metoděje, na což pak nerada vzpomínala. Především proto, že ji silně zpolitizované prostředí církevního života naprosto šokovalo. Její bohatý, ale křehký sakrální svět, vybudovaný za pomoci otce Bulgakova, byl najednou pryč. Když ji Andrej Kolomackij, autor návrhu na úpravu kostela, pozval na Slovensko, s radostí Prahu navždy opustila.
Na Slovensku konečně nabyla pocitu volnosti. Nádherná krajina ji inspirovala, připomínala jí totiž ukrajinskou přírodu, kterou Julie znala z knížek. Myšlenky na návrat do vlasti sílily, ve snech se stále častěji objevovaly jednou chladný Petrohrad (kde se v roce 1898 narodila a odkud utíkala po Říjnové revoluci), jindy zas krásný, teplý Krym (kde jí však během útěku náhle zemřely maminka a dvě sestry…).
Čekání na vízum do SSSR bylo pro bývalé emigranty dlouhé a trýznivé. Julie Rejtlingerová byla v Československu již tři roky, ale v Medzilaborcích malovala jen zvolna, jako by si uvědomovala, že není kam spěchat. V Praze nechala sestru Jekatěrinu s manželem a synem, kteří také čekali na vystěhování. Netušili, že jim do vyřízení formalit a návratu do vlasti zbývá ještě dlouhých sedm let.
Roku 1949 vznikl v nedostavěném chrámu ikonostas – zeď z betonu s výklenky. Během zimy napsala Julie Rejtlingerová 42 ikony. Před věřícími zazářily dvě vyhraněné a teologicky úzce propojené myšlenky: téma všeobecného rozšiřování Apoštolské církve ve světě a téma očekávání blížícího se Nového příchodu Krista.
Ikonopiska malovala olejovými barvami na plátně. S příchodem jara se práce přesunula na stěny chrámu. Sestra Jana pracovala na lešení uprostřed rušného dne v hrobovém tichu. Jako neslyšící mohla vzpomínat, jak ji sluch postupně opouštěl. Večer chodila domů, do malého domku se zahrádkou. Navštěvovala přítelkyni Emilii Ljubimovovou, svou sousedku a učitelku výtvarné výchovy. Po čase si přestala vyčítat chybějící duchovní soustředění, na které si zvykla v Paříži. Pomalu zapomínala i na rozzářený obličej otce Sergije – jev pro její tvorbu nanejvýš důležitý. Zapojila se do běžného života, zdi kostela postupně ožívaly jasnými zelenými, fialovými, modrými, bílými barvami. Vznikaly výjevy Křtu Rusi, Proměnění, Všech Svatých… Po několik let malířka dostávala peníze od stavebního výboru. Materiální stránka však pro ni nikdy nebyla rozhodující. Když peníze na faře došly, pokračovala zdarma a jídlo pro ni obstarávali věřící.
Kostel Všech svatých Ruské země byl slavnostně vysvěcen 13. července 1952. Malby tvořily s ikonostasem ucelený, harmonický soubor, přivolávaly pozornost svým živým a dynamickým dějem. Po dokončení maleb zůstala sestra Jana v Medzilaborcích, psala ikony pro jiné chrámy a malovala obrazy.
Roku 1956, po 10 letech od podání žádosti, odjížděla Julie Rejtlingerová do SSSR. Kam – to nevěděla. Byla poslána do dalekého Taškentu, kde začala novou a zároveň poslední kapitolu svého života.