Renesanční člověk Dimitrie Cantemir

Milan Skála

Rumunsko je aktivní frankofonní zemí. Profrancouzská orientace prostupuje veškerou novodobou rumunskou politiku, a zvláště pak kulturu. Ve Francii studovali nebo žili i Rumuni, jejichž přínos světové kultuře přesáhl lokální rumunská měřítka. K nejvýznamnějším patří: M. Eliade, E. Cioran, T. Tzara, E. Ionesco, G. Enescu, C. Brâncuşi. Těmito celebritami však rumunský příspěvek světovému kulturnímu dědictví nezačal.

Prozápadní orientace rumunské kultury je patrná až od konce 18. století a souvisí s postupným národnostním uvědo­mě­ním Rumunů. Do té doby vnímali Rumuni svoji identitu nikoliv na základě etnického, ný­brž převážně náboženského principu. Ztotožňovali se s pravoslavným byzant­s­kým světem, reprezentovaným v ru­mun­ských zemích slovanskou a později řec­kou kulturou. Dějiny Moldavska a Valašska jsou do 18. století ve znamení symbiózy s okolními slovanskými národy. Silné slo­vanské vlivy v rumunské kultuře a ja­zy­­ce však neznamenají, že Rumuni byli na niž­ším stupni kulturního vývoje než Slované. O tom nás můžou nejlépe přes­věd­čit rumunské kulturní vlivy na Ukrajině a v Rus­ku. Více než sto let před zvolenou frankofonní orientací Rumunska přispívali jeho vzdělanci k šíření kultury a osvěty ve východoslovanském kontextu.

Mezi zvučná jména rumunského původu na Rusi v 17. a 18. století patří kyjevský metropolita a zakladatel Kyjevo-mohyl­jan­ské akademie Petru Movilă, jeho se­s­tře­nice Raina Vyšnevecká, mecenáška a ba­bička pozdějšího polského krále Mi­­chala, a zvláště kníže-exulant Dimitrie Ca­n­te­mir, kterého ruský historik Dmitrij Bantyš-Kamenskij nazval nej­vzdě­la­něj­ším mu­žem tehdejšího Ruska.

Dimitrie Cantemir se narodil 26. října 1673 v moldavském Fălciu. Jeho otec Con­sta­n­tin byl moldavským knížetem. V dětství byl mladý Dimitrie poslán podle tehdejšího zvyku jako rukojmí do Cařihradu, kde zí­s­­kal základy vzdělanosti. Do moldavské me­t­ropole Jasů se vrátil na jaře 1693, aby na pouhý měsíc usedl na knížecí trůn, up­­rázdněný po otci. O ten se však roz­ho­­řel boj. Valašský kníže Constantin Brân­co­veanu na něj dosadil Constantina Du­cu, jehož později ve svůj prospěch zba­vil úřa­du Cantemirův bratr Antioh. Mladý kníže se proto vrátil do Caři­hradu, aby po­­kračoval ve studiu. Studoval orien­ta­lis­ti­ku a tureckou hudbu a stal se profeso­rem. Pro svoje studenty napsal pojed­nání o tu­recké muzice, v němž jako první v Os­manské říši převedl hudbu do noto­vého zápisu. Zpět do Moldavska se vrá­til až v prosinci roku 1710, kdy se mu na krátkou dobu podařilo usednout na knížecí trůn. Pro jeho celý další život mělo rozhodující význam spojenectví s Ruskem, které uza­­vřel proti Osmanské říši.

V červenci 1711 porazili Turci ruská a mol­davská vojska u Stănileşti, což pro Cantemira znamenalo počátek jeho doživotní emigrace v Rusku. Po pro­hrané bitvě se vrátil do Jasů pro manželku Ca­sandru, ro­zenou Cantacuzino, a pro svých šest dětí. S nimi navždy opustilo Moldav­sko ně­kolik tisíc vojáků a úředníků, včetně nejvýznam­nějších bojarských rodin. Ač­koliv Turci žá­dali Petra Velikého o Cantemirovo vydání do Osmanské říše, car odmítl a na­bídl své­mu spojenci důstojný azyl. Cantemir i jeho lidé dostali k dispozici dvory a vily v Mos­kvě i na venkově. Bez­peč­nost kní­žecí ro­diny zajišťovala ruská stráž. Car spl­nil veš­keré Can­temirovy požadavky, včetně toho, že umožnil jeho dětem stu­dia v zahraničí.

Dimitrie Cantemir nejprve pobýval v Char­kově na Ukrajině, kde ho Petr Veliký po­věřil rekonstrukcí města a pevnosti. Od roku 1719 střídavě žil v Petrohradu a ve své letní rezidenci Dmitrovka v bývalé Charkovské gubernii. Dmitrovka, ve které kníže nechal na počest svého patrona sv. Dimitrije vystavět kostel a klášter, se postupně rozrostla v město, obývané zpo­čátku téměř výhradně Moldavany.

Bojaři a úředníci, kteří s knížetem Cante­mirem opus­tili Moldavsko, byli koncent­rováni převážně v okolí Charkova a Kyjeva. V listopadu 1711 se kolem Char­kova na­chá­zelo celkem třináct moldavských vesnic. Soudně Moldavané podléhali jen Cantemirovi, jenž měl nad nimi v Rusku větší moc než v Moldavském knížectví, o čemž svědčí rozsudek smrti, který Can­­temir vykonal roku 1715 nad třemi svými bojary. Sám kníže byl podřízen pouze rus­­kému carovi.

Svůj život v Rusku zasvětil Cantemir osvobození Moldavska a vědecké činnosti. Vstával v pět hodin ráno, pil tureckou kávu a kouřil čibuk. Poté se uzavřel ve svém kabinetu a pracoval až do oběda. Od­po­ledne krátce odpočíval před další prací, kterou ukončil v sedm hodin večer. Dále se věnoval rodině. Pro tehdejší Rusko, které se pomalu evropeizovalo, působil poněkud exoticky. Nosil orientální oděv a podle tureckého zvyku dlouhý vous. Ev­ropský způsob oblékání zvolil až po uza­v­ření druhého sňatku roku 1719. Jeho man­želkou se šest let po smrti Casandry Cantacuzino stala tehdy pouze šestnáctiletá kněžna Anastásie Trubecká. Car Petr Veliký tento sňatek z politických dů­vodů uvítal. Znamenal další sblížení Can­te­mira s Ruskem.

 Ačkoliv byl kníže jmenován tajným car­ským radou, do převratných změn v Rusku, jejichž původcem byl Petr Veliký, se téměř nezapojoval. S velkým zájmem však sledoval expanzi Ruska na Kavkaz a do Asie. Jako odborník na Orient se v létě 1722 zúčastnil expedice do Persie, organizované ruským carem. Během této cesty, kterou podnikl s celou svou rodinou, one­mocněl a byl nucen setrvat několik týdnů na lůžku v Astrachani. Na začátku ledna 1723 se cítil lépe, ale po cestě ve Volgo­gradu opět ulehl. S těžkostmi se vrátil do Dmitrovky, kde 21. srpna 1723 zemřel.

Dimitrie Cantemir byl člověkem renesan­čních zájmů a znalostí. Ovládal několik ja­­zyků, mezi nimiž nechyběla ani arab­ština a perština. Většinu své literár­ní­ tvorby na­psal během emigrace v Rusku. Přesto se v ní této zemi až na výjimky nevěnuje. K jeho významným dílům patří především Descriptio Moldaviae (1716), které sepsal z podnětu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a Berlínské akademie, jejímž byl členem, Historia incrementorum atque decremen­torum Aulae Othomanicae a rusky psaná Systěma ili sostojanije magometanskoj re­­ligii. Poslední dvě díla svědčí o jeho hlu­bokých znalostech Orientu. Vyvolala v ev­ropské odborné veřejnosti zájem, ale i ne­souhlas, což svědčí o tom, že se Can­te­mir snažil být nezaujatý vůči Osma­nům. Tímto postojem si vysloužil kritiku ze stra­ny ruských církevních kruhů, které mu vy­­týkaly sympatie k muslimům.

Kníže Dimitrie Cantemir patří k prvním Ru­­mu­nům, kteří si svou erudicí dokázali zís­kat uz­nání tehdejšího vzdělaného světa. Rumunská kultura tak přispěla ke světo­vému kul­turnímu dědictví dávno před svou fran­kofonní orientací. Roz­díl je jen v tom, že prizma, jímž pro­chá­­zela a které i spo­lu­vytvářela, bylo by­zan­t­sko-slovanské. Dů­­­ka­zem o jeho spo­luvy­tváření může být rov­něž syn Dimitrieho Cantemira Antioh, jenž se zapsal zlatým písmem do dějin ruské klasické literatury.