Ptal se Anton Romaněnko, přeložila Alexandra Skorvid
Před čtyřmi a půl lety, 6. května 2012, se v Moskvě konala masová protivládní manifestace, kterou brutálně potlačila ruská policie. stovky lidí byly zadrženy, desítky odsouzeny k trestu odnětí svobody. Podle místa, kde manifestace probíhala, Bolotného náměstí v centru Moskvy, se soudním procesům s těmito lidmi začalo říkat „bolotný případ“. dva účastníci těchto procesů, Denis Luckevič a Andrej Barabanov, přijeli po odpykání trestu do Prahy, aby zde získali vysokoškolské vzdělání. Hovořili jsme s nimi o „bolotných“ protestech a o jejich plánech do budoucna.
NV: jak to všechno začalo? Proč jste šli protestovat?
Denis: V mém případě to všechno začalo na vysoké škole. Po vojně jsem začal studovat na Státní akademické univerzitě humanitních věd obor kulturologie. Hodně jsem komunikoval se spolužáky, a protože skoro všichni v té době mluvili o politice, také já jsem se o to začal zajímat. Zpočátku jsem se protestů neúčastnil, ale onoho 6. května jsem si řekl, že už je načase, a tak jsem se zapojil do Pochodu milionů (tak se ta protestní akce jmenovala). Měl jsem příjemný pocit solidarity se všemi lidmi, co tam byli se mnou, cítil jsem, že moje přítomnost tam není zbytečná, že to celé má cenu.
Andrej: Já bych chtěl především zdůraznit, že před tou manifestací 6. května už od konce roku 2011 probíhaly protestní akce, kterých jsem se také účastnil. Sledoval jsem vývoj situace dlouho před událostmi na Bolotném náměstí. Zajímaly mě věci, o kterých se v celostátní televizi nemluvilo. Myslel jsem si, že po ekonomické krizi, jakou jsme prožili v letech 2008 a 2009, začnou lidé vnímat dění kolem sebe jinak, ale nestalo se tak. Nicméně po prezidentských volbách v roce 2012 mnozí měli pocit, že byli zcela zjevně oklamáni. Po těchto nespravedlivých volbách zřejmě došlo k jakémusi výbuchu energie aktivních občanů. Přitom já jsem si v té době ani neuvědomoval, co je to za vlnu, jen jsem přišel na protestní akci, a najednou tam bylo 100 tisíc lidí. A ačkoliv nemám taková masová shromáždění moc rád, líbil se mi ten pocit jednoty, spoluúčasti na tom dění. Atmosféra byla prodchnutá očekáváním změn a zdálo se mi, že by k nim mohlo skutečně dojít. Ale lidé, kteří tehdy byli v čele opozice, se asi nedokázali dohodnout mezi sebou. Oni promarnili svou šanci a já jako řadový účastník událostí jsem nemohl situaci žádným způsobem ovlivnit. A právě akce 6. května se bohužel stala bodem přechodu k autoritarismu, který nezaváhá zakročit. Také předtím byla v Rusku diktatura, ale teď se stala bezohlednější.
NV: jak akce probíhala a jak došlo k vašemu zatčení?
Denis: Je třeba říct, že všichni jsme ten den měli dobrou náladu, nikdo netu- šil, že by se mohlo stát něco zlého. Byl slunečný den a bylo veselo, bylo tam hodně rodin s dětmi. Ale poté, co začaly srážky s policisty, jsem pochopil, že lidé už opravdu mají dost. Stručně řečeno, policisté záměrně zúžili průchod, kudy procházeli protestující, připomínalo to hrdlo láhve. Samozřejmě, že to hrdlo prasklo, protože lidí tam bylo hodně a to zúžení nikdo nečekal. Ti, kteří šli vzadu, vůbec nevěděli, co se děje před nimi. Vznikla obrovská tlačenice, dav lidí prolomil policejní obklíčení, příslušníci policie to považovali za úmyslně vyvolané nepokoje a okamžitě reagovali tak, že začali lidi zatýkat. Byla to samozřejmě provokace. Navíc lidé, kteří už na Bolotném náměstí byli, se šli podívat, co se děje s průvodem, a tak se dva zástupy setkaly na jednom místě. Došlo ke zmatku, odejít odtamtud už nebylo vůbec možné.
Celkem bylo ten den zadrženo na 500–600 lidí. Poté, co bylo prolomeno obklíčení, se policisté snažili organizovanými útoky rozdělit zástup, aby mohli lidi zadržovat jednotlivě. Jen si představ lidský dav, proti kterému útočí příslušníci policie. Byl to chaos. Lidé se pokoušeli zatarasit kovovým oplocením, které tam dovezli sami policisté, a já jsem s tím pomáhal. To policisty hodně naštvalo, oplocení rychle prolomili a pokračovali v zatýkání. Tehdy jsem pochopil, že je načase jít od toho pryč. Ale stalo se to, že v tom davu ze mě strhli košili, zůstal jsem polonahý, takže mě policisté velice snadno našli. Bylo jich pět nebo šest, brutálně mě zmlátili (u soudu k tomu vůbec nebylo přihlédnuto) a odvedli si mě.
Andrej: Důležité je, že předtím se na protestních akcích nic takového nikdy nestalo. Byla změněna trasa pochodu, průchod byl záměrně zúžen, přesto- že trasa pochodu byla na webových stránkách této akce, která byla úředně odsouhlasena. Já jsem byl vlastně na Bolotném náměstí, vedle pódia, kde měli vystoupit lídři opozice. Velice dlouho jsme čekali na to, až dorazí protestující, ale dočkali jsme se jen policistů, kteří začali zadržovat lidi u toho pódia. Pak jsme se šli podívat, co se děje.
Nakonec jsem se ocitl v zástupu lidí, na který v pravém slova smyslu útočili policisté. Když jeden z nich zaútočil na mě, mávl jsem rukou, abych ho od sebe odsunul, jen jsem o něj zavadil (později jsem byl obviněn z napadení příslušníka policie). Za pár minut mě policisté vytrhli z davu a odtáhli do speciálního auta pro zadržené. Tam mě nějaký čas mlátili a pak odvezli na policejní oddělení. Toho, že jsem byl zbit, si nikdo u soudu nevšímal.
NV: co následovalo po zatčeních na Bolotném náměstí?
Denis: Po zatčení jsme byli odvezeni každý na jiné oddělení policie. Tam se mnou sepsali protokol, že jsem se dopustil správního deliktu, protože jsem kladl odpor příslušníkovi policie, a pustili mě domů. Ale za měsíc, 9. června ve tři hodiny ráno, za mnou zcela nečekaně přišlo osm policistů, kteří mě zadrželi, aniž by cokoli vysvětlili, a nasadili mi želízka. Byl to šok, když někdo zazvonil u dveří, já jsem šel otevřít – a vtrhli policisté. Pak prohledali byt, a teprve potom mi vysvětlili, co se děje. Zatykač ani povolení k domovní prohlídce u sebe neměli.
Pak mě dali do vyšetřovací vazby a drželi mě tam několik měsíců. V té době mě často vyslýchali příslušníci policie, nutili mě, abych vypovídal tak, jak chtěli, vyhrožovali mi, a to všechno bez advokáta. Tehdy jsem nechápal, jaké dalekosáhlé následky to bude mít, myslel jsem, že mě brzy propustí. Ale potom jsem byl převeden do vazební věznice, kde jsem byl rok, pak další rok a dva měsíce, po dobu soudního řízení, a nakonec jsem byl odsouzen ještě na jeden rok a čtyři měsíce.
Novočerkasský masakr 1962Andrej: Když mě po zatčení na Bolotném náměstí vezli na oddělení policie, volal jsem záchranku. Lékaři dorazili, napsali potvrzení, že jsem utrpěl úrazy, a navrhovali, že mě vezmou do nemocnice. Odmítl jsem, což byla moje chyba. Na policii jsem strávil noc za trest, že jsem se dopustil správního deliktu, a pak mě propustili. Nějakou dobu jsem se vzpamatovával po tom, jak mě zbili, ale brzy jsem se už účastnil nových protestních akcí, mimo jiné v Čistoprudném parku. Musím říct, že po událostech na Bolotném náměstí jsem pocítil, že se nálada lidí změnila, jejich energie se začala vyčerpávat.
A pak, 28. května večer, za mnou přišlo domů deset ozbrojených policistů v helmách a neprůstřelných vestách. Napřed v našem poschodí zhaslo světlo, matka šla zjistit, co se stalo, otevřela dveře a oni vtrhli do bytu. Stál jsem na chodbě, hned mě položili čelem k zemi, nasadili mi želízka a vytáhli mě z bytu, aniž jsem se mohl vzpamatovat nebo se rozloučit s rodiči, načež mi ještě do protokolu napsali, že jsem při zatčení kladl odpor. Přivezli mě na policejní oddělení, kde seděli takoví strejdové s nárameníky a říkali, že je se mnou amen. Nečekali na advokáta a nutili mě, abych vypovídal a k něčemu se přiznal. Vyhrožovali mi, jeden z nich vytáhl pistoli a říkal, že když s nimi nebudu spolupracovat, prostřelí mi nohu. Po jisté době jsem konečně dostal normálního advokáta a pak byl soud, po kterém jsem byl odsouzen na tři roky a sedm měsíců. Z toho jsem už většinu strávil ve vazbě, takže v nápravném zařízení v Rjazani jsem byl rok a šest měsíců.
NV: jak probíhalo soudní řízení?
Andrej: No, rozhodně se o něm nedá říct, že bylo objektivní. Všechno bylo proti nám. Dokázat naši nevinu nebo aspoň předložit důkazy o nevině bylo prakticky nemožné. Měli jsme videozáznamy, svědky, dokumenty, které dokazovaly nezákonnost a nedbalost jednání policistů, ale nic z toho nemělo žádnou cenu. Definitivní rozsudek v mém případě zněl: „Shledán vinným z účasti na masových nepokojích a útoku na veřejného činitele. Úmyslně přišel na Bolotné náměstí, aby se nepokojů zúčastnil, házel kameny a trubky po příslušnících policie, a také nejméně dvakrát příslušníka policie udeřil.“ Přitom nikdo nechtěl vzít na vědomí skutečnost, že samotní policisté mlátili lidi. Jeden ze svědků, policista jako obr, tvrdil, že dostal bolestivý úder do prstu na ruce. S podobnými prohlášeními vystoupilo na 70 policistů.
Denis: Já jsem byl souzen podle článku 318 „Útok na veřejného činitele“ a 212 „Masové nepokoje“. Stojí za zmínku, že příslušníci policie začali vypovídat hned po protestní akci, již 12. května, a nikdo z nich tehdy nejmenoval nikoho konkrétně. Ale po čase byly jejich výpovědi doplňovány o stále přesnější detaily a rozváděny do stále obšírněji líčených podrobností.
Ještě dnes, přestože od této protestní akce uplynuly čtyři roky, „bolotný případ“ pokračuje. Zatčeni byli například Ivan Nepomňaščich a Maksim Panflov, probíhají soudní řízení a výpovědi policistů jsou čím dál přesnější.
NV: co vás přivedlo na myšlenku studovat v české republice?
Andrej, Denis: Nejde tu ani tak o to, že po odsouzení a záznamu v trestním rejstříku nás nechtěla přijmout žádná vysoká škola, jako spíš o radikální změnu vysokoškolské politiky v Rusku. Dřív se ještě dala do jisté míry označit jako liberální, nyní je to však politika pro vládní a konzervativní. Jsou známy případy propuštění vyučujících, kteří se projevili jako „neloajální“ vůči vedení. Toto jsme si nepřáli, chtěli jsme mít nějaké perspektivy. Navíc se záznamem v trestním rejstříku bychom marně hledali práci.
NV: jaké máte plány do budoucna?
Andrej, Denis: Chceme se co nejdřív naučit češtinu, teď je to pro nás opravdu to nejdůležitější. Pak chceme získat vzdělání a pomáhat lidem, zaměřit se na lidskoprávní činnost, s tou už máme jisté zkušenosti. A potom bychom se chtěli vrátit do Ruska, protože ho máme rádi a nejsme lhostejní k tomu, co se tam děje. Navíc lidé, co nás dali do vězení, nám stále něco dluží… Jde za prvé o rehabilitaci a za druhé o přehodnocení celého „bolotného případu“. Ten je rozhodně třeba přehodnotit a odsoudit ty, kteří soudili nás. NV: jaký si myslíte, že je smysl v tom, co se vám stalo?
Andrej: Myslím si, že je člověku vrozené snažit se najít smysl úplně ve všem. Ale já jsem si z toho, co se stalo opravdu odnesl některá poučení. Přehodnotil jsem spoustu věcí. Během soudního řízení mi mnozí pomáhali, s mnoha lidmi jsem se seznámil a pochopil, že lidsky se lze zachovat za každé situace.
Denis: Sám o sobě byl „bolotný případ“ absurdní a nesmyslný, ale to, čím jsem prošel, pro mě znamená hodně. Získal jsem přátele, seznámil se se zajímavými lidmi. Když se člověk ocitne v takové situaci, do jaké jsme se dostali my, bojí se, že nastane peklo. Nakonec mu ale dochází, že je to sice špatné, ale smrtelné to přece není. Zdá se mi, že jsme dokázali, že i v těch nejtěžších politických podmínkách je možné hájit svá stanoviska. I když jsme byli za mřížemi, nějakým způsobem jsme dávali lidem na vědomí (aniž bychom si to sami uvědomovali), že také v těžkých situacích může člověk zůstat sám sebou. Smysl toho všeho, co se nám stalo, bych vyjádřil dvěma slovy: nový život. Protestní akce na Bolotném náměstí změnila všechno, teď žijeme úplně nový život. Koneckonců, nebýt „bolotného případu“, tak teď pravděpodobně ani nejsem v Praze.