„Ukrajina je asi poslední zemí, kde evropské hodnoty berou vážně“

Jaroslav Hrycak, přední ukrajinský historik a publicista.

Před třemi lety vyšli Ukrajinci na majdan kvůli fasku s podpisem asociační dohody s evropskou unií. během těchto tří let měli od evropy jistá očekávání, možná ne vždy oprávněná. o současné Ukrajině, evropě a hodnotách jsme si povídali s hostujícím profesorem na katolické univerzitě ve lvově a autorem více než pěti set odborných historických prací Jaroslavem Hrycakem.

NV: změnil se za ty tři roky od majdanu postoj běžných Ukrajinců k Evropě?

Ukrajinci nezačali vnímat Evropu lépe nebo hůře, začali ji vnímat střízlivěji. Chápou, že asociační dohoda ještě vů- bec neznamená členství v EU. Šlo jim především o celkové směřování země na několik dalších desetiletí. Ukrajinská ekonomika přestala být efektivní, politický systém byl zkorumpovaný a země se cítila být v ohrožení. Aby Ukrajina dokázala tuto situaci změnit, musí se stát součástí evropského společenství. Neznamená to, že nemusí plnit vlastní domácí úkol v oblasti reforem. Jestliže se ale připojí k evropskému společenství, kde fungují jiná pravidla hry, šance pro uskutečnění reforem bude mnohem větší. Nemohu přesně říct, jak to bylo s jinými státy, ale třeba v případě zapojení Polska do asociačního procesu došlo k výraznému snížení úrovně korupce. Právě s tímto si Ukrajinci spojovali asociační dohodu s EU. Kdyby Janukovyč tuto smlouvu podepsal, dějiny Ukrajiny by dnes asi vypadaly jinak. Nelze vyloučit, že by dokončil své první prezidentské období a úspěšně se ucházel o druhý prezidentský mandát.

Jisté zklamání nastalo proto, že očekávání byla opravdu přemrštěná. Vystřízlivění přišlo už během samotného Majdanu. Lidé vycházeli do ulic a tím hodně riskovali. Jak se později ukázalo, v sázce byly i jejich životy. A měli tedy velká očekávání reálné pomoci. Jediné, co ale slyšeli, bylo, že Evropa je znepokojena, což se tehdy stalo i námětem vtipů. Cokoli se dělo – Evropa byla vždy znepokojena. Ukázalo se, že Evropa je sama o sobě dost málo schopnou strukturou.

Lidé vyšli na Majdan kvůli evropským hodnotám, kvůli demokracii a šanci žít důstojný život. Vypadá to, že Ukrajina zůstala snad poslední zemí, kde se evropské hodnoty berou vážně. Natolik vážně, že lidé jsou pro ně ochotni obětovat i vlastní život. Zatímco evropští politici budí dojem, že mluví o věcech, ve které sami nevěří. Natož, aby je byli ochotni hájit. Proto tu jisté zklamání Evropou, jako strukturou, samozřejmě je. Ne ale Evropou jako určitým ideálem.

NV: Evropa teď ale sama prožívá krizi: příliv migrantů, nárůst populismu a pravicových tendencí… nemůže snad takové vystřízlivění z Evropy dovést v důsledku Ukrajinu k hledání alternativní cesty vývoje, třeba k uzavření se do sebe?

Nemůže. Nesmíme zapomínat na to hlavní, totiž že Ukrajina vede válku proti Rusku. Proti ní stojí několikanásobně silnější protivník. Válka v naší době je především válkou techniky. Ruská armáda prošla po válce s Gruzií rozsáhlou modernizací. Ukrajinská armáda většinou disponuje starými zbraněmi, které nemohou rovnocenně soupeřit s těmi ruskými. Ukrajina potřebuje pomoc, kterou může dostat jedině od Západu. Bohužel ani Brusel ani Washington takovou pomoc neposkytnou a už ji ani neslibují. Jediní, kdo Ukrajině reálně pomáhají, jsou ti, kteří se geograficky nacházejí blízko Ruska, například Polsko. Ale čím dál na západ od Polska a Ukrajiny, tím menší panuje pochopení toho, co se vůbec na Ukrajině děje.

NV: V Evropě stále vládne silné přesvědčení, že Ukrajina se vyznačuje především nacionalistickými postoji.

Ať se ti, kteří vyprávějí o posílení ukrajinského nacionalismu, podívají na výsledky posledních voleb a porovnají, kolik hlasů získaly nacionalistické strany na Ukrajině a kolik v jiných evropských státech. Na Ukrajině se žádná nacionalistická strana nedostala do parlamentu, na rozdíl od Maďarska, Finska, Francie nebo Slovenska.

NV: Západ slábne. migrační krize, brexit a řada dalších událostí poukazuje na to, že Evropa se nachází na pomezí krize.

Evropa prožívá krizi. Není to ale zdaleka první krize, kterou prochází. Jako historik mohu říct, že evropské dějiny jsou dějinami střídajících se krizí. Přitom největší z nich Evropa zažila ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století. Každá taková krize ovšem dala Evropě možnost se někam posunout. Doufám, že i tato krize povede k něčemu kvalitativně novému. Možná, že Evropa musí opravdu kriticky zeslábnout, aby si uvědomila úroveň ohrožení, když už to nedokáže pochopit jinak.

NV: Ukrajina je často v Evropě vnímána jako něco méně kultivovaného, skoro jako země třetího světa. Právě tady ale proběhl majdan a probudila se občanská společnost. je možné, že by se evropa od Ukrajiny něčemu naučila?

Bylo by dobré, kdyby se každý občan jakékoliv evropské země zeptal sám sebe: „Vydržela by moje země agresi shodnou s tou ruskou?“ Největším úspěchem Ukrajiny je to, že vyšla ví- těsně z konfrontace s Putinem v roce 2014. Válku sice neukončila, to je bohužel ještě na dlouho, ale dokázala zmařit Putinovy plány. Jemu totiž nešlo jenom o Krym nebo Donbas, ale o vytvoření „Novoruska“ z rusky mluvících regionů Ukrajiny, tj. od východu na jih po linii Charkov – Oděsa. Toto území mělo zahrnovat industriální srdce Ukrajiny – Dnipropetrovskou oblast (dnes již Dniprovskou), která sousedí s Donbasem – a celou pobřežní linii Černého moře. Právě toto bylo cílem „ruského jara“, které mělo proběhnout v největších městech východní Ukrajiny: Charkově, Oděse, Dnipru. Ale to se nestalo, což je Putinova největší prohra.

NV: Proč se to ale nestalo? Vždyť tato města jsou opravdu většinově ruskojazyčná.

Ukrajina může být rozdělena v jazykové otázce, když jde ale o bezpečnost, je jednotná. Je to velmi jednoduché. Pro obyvatele Charkova, Oděsy nebo Dnipru by podpořit Putina znamenalo pozvat si válku k sobě domů.

Během prvních dnů „ruského jara“ se vůdčí politici a kulturní osobnosti Oděsy (většinou se jednalo o rusky mluvící židy) obrátili na Putina s vý- zvou „Voloďa – idi domoj!“ („Jdi domů, Voloďo!“). Na největším oděském trhu, Pryvozu, zahrál místní symfonický orchestr Beethovenovu Ódu na radost, hymnu sjednocené Evropy. Samozřejmě, že takové akce jsou symbolické, ale symboly mají velký význam. Adam Michnik kdysi říkal, že evropskou volbu Ukrajiny nebudou určovat Lvov nebo Kyjev, ale právě ruskojazyčná města na jihu a východě země. A ta si na jaře 2014 zvolila. Lidé jsou pragmatičtí, nechtějí stabilitu za cenu svobody. Chtějí stabilitu a svobodu.

Kyjevský Mezinárodní institut sociologie kladl každý rok od rozpadu SSSR svým respondentům stejnou otázku: „Podporujete ukrajinskou nezávislost?“ Je jedno, v jakém roce nebo měsíci, výsledek byl vždy stejný: většina se vyslovila „pro“. Lišila se jenom míra podpory. Podpora klesá, když nastává ekonomická krize, ale vždy se zvyšuje, když hrozí vnější nebezpečí. Největší podpora nezávislosti byla během rusko-čečenské války, potom v době, kdy chtělo Rusko připravit Ukrajinu o ostrov Tuzla, a pak během ruské agrese v Gruzii. Je příznačné, že vůbec největší podporu měla ukrajinská nezávislost během ruské anexe poloostrova Krym na jaře 2014.

Během 20. století se Ukrajina ocitla v epicentru konfrontace supervelmocí a musela za to zaplatit obrovskou cenu. Obyvatelé Ukrajiny zažili hladomory a genocidy, vysídlení krymských Tatarů, polsko-ukrajinský masakr na Volyni. Velmi dobře si pamatují, co je to válka a mají proto dobře vyvinutý smysl vycítit ohrožení. Během kritického období je pro Ukrajince nejdůležitější otázka bezpečí, nikoli identita nebo jazyková otázka. Mohli být rozděleni prvním či druhým Majdanem, ale když hrozí válka, jdou všechny rozpory stranou. Politici, kteří působí jako hrozba, jsou automaticky odsunuti stranou. Je příznačné, že od začátku války se obraz Putina změnil z pozitivního na zcela negativní. A naopak: většina Ukrajinců hlasovala v roce 2014 pro Porošenka, protože symbolizoval stabilitu. Proto se zopakuji: během krize dominují na Ukrajině hodnoty nad identitami. Jestli toto nechápeme, tak nemůžeme ani pochopit, co se na Ukrajině děje.

NV: takové hodnoty, tedy ukrajinská představa o životě a světě, nevznikají jen tak. odkud se berou taková přesvědčení právě u Ukrajinců?

Žádný fenomén nevzniká jenom z jednoho důvodu. V případě ukrajinského světonázoru lze mluvit o příčinách v „dlouhodobém“ a „krátkodobém“ horizontu.

O dlouhodobých příčinách mluví ukrajinská liberální historiografe už od 19. století. Již tehdy bylo zdůrazňováno, že rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem spočívá nikoli v jazyce nebo kultuře, ale v různosti pohledu na vztah mezi společností a státem. Tento rozdíl je dán tím, že se obě země formovaly v různých historických tradicích. Ještě v 16.–17. století bylo skoro celé obydlené území Ukrajiny součástí polského státu – Ukrajina patřila ke katolické a protestantské části Evropy. Nedocházelo zde ke sjednocení státu a církve, jak se tehdy dělo v Rusku. Naopak se v prostoru mezi státem a církví našlo místo pro třetího hráče, kterému se později začne říkat občanská společnost. Všechna velká města měla autonomii, hovoříme o tzv. magdeburském právu. Ústředním symbolem takové autonomie se stalo ukrajinské kozáctví. Jeden z novinářů ruské redakce Rádia Svoboda kdysi velmi trefně poznamenal, že můžeme klidně napsat dějiny Ruska bez kozáctví (přitom Rusko mělo své vlastní kozáky – donské, kubáňské a uralské), dějiny Ukrajiny bez kozáků však napsat nelze. Kozáci – to je symbol ukrajinské společnosti. Na druhou stranu ruské dějiny jsou dějinami státu. A v tom je obrovský rozdíl, což dva Majdany jasně ukázaly.

NV: kdybychom se vrátili k nejnovějším dějinám, můžeme najít další stěžejní momenty, které by tento rozdíl ukázaly?

Domnívám se, že klíčovým momentem nebyl ani rozpad SSSR v roce 1991, jako spíš krize v roce 1993. Tehdy probíhal ve společnostech obou zemí rozkol. Na Ukrajině šlo o jazykovou otázku. Ukrajinskojazyčný západ proti rusky mluvícímu východu. Teď už si jen málokdo vzpomene na předpověď CIA, která tvrdila, že Ukrajinu čeká občanská válka, v porovnání s níž bude válka v Jugoslávii vypadat jako ti ve vládní vertikálu. Společnost může vyvíjet tlak na vedení státu, ale sama o sobě nemůže stát změnit. Nejdůležitější páky totiž stejně zůstanou v rukou státních struktur. NV: dalo by se tedy říct, že majdan, při vší své rozsáhlosti, nedokázal změnit politické elity? je jedinou výraznou iniciativou, jak přivést nové lidi do parlamentu, strana Demokratická aliance kolem novináře mustafy najema? kam se poděli všichni ti lidé, kteří dělali ukrajinskou revoluci? Takové procesy nejsou nějakým ukrajinským specifkem. Všude ve světě je čím dál obtížnější dostat mladé lidi do politiky a získat je pro nové politické projekty. V jistém smyslu je Ukrajina dnes takovým testem, zda je střední třída schopna něco změnit. Dalším problémem a současně i výhodou Ukrajiny je, že je to opravdu bohatá země. Velké množství lidí zde žije na velmi slušné úrovni. I ti, kteří se účastní protestů. Proto musí být ohro- žení opravdu velké, aby se společnost zmobilizovala. K prvnímu i druhému Majdanu došlo kvůli skoro až existenčnímu strachu: „Jestli nevyjdeme do ulic, bude tady Armageddon.“ nevinná zábava. V Rusku tou dobou vrcholil konflikt mezi prezidentem a parlamentem. Skončil tím, že v říjnu 1993 vyslal prezident Jelcin proti parlamentu tanky. Konflikt na Ukrajině se dočkal mírového rozuzlení: v předčasných prezidentských volbách prohrál tehdejší prezident Kravčuk, který reprezentoval ukrajinskojazyčný západ, s kandidátem z ruskojazyčného východu Kučmou. A klidně mu předal vládu.

Můj již zesnulý kamarád, moskevský historik Dmitrij Furman, tehdy napsal, že Ukrajina složila zkoušku z demokracie, ve které Rusko bohužel propadlo. Od té doby až dodnes nelze u žádných ukrajinských voleb předem říct, kdo vyhraje. Naopak v Rusku to lze předpovědět s velikou přesností, protože tam jeden prezident vybírá dalšího: Jelcin jmenoval Putina, Putin nejdřív jmenoval Medvěděva a pak zase sám sebe. Na Ukrajině není případ Putina nebo Lukašenka možný. Janukovyč se o to pokusil hned dvakrát a dvakrát neuspěl.

Ještě bych se zmínil o relativně „krátkodobém“ faktoru. Na začátku vlády Leonida Kučmy v roce 1994 proběhl krátký, ale úspěšný pokus o provedení ekonomických reforem. Dopad těchto reforem se začal projevovat v druhé polovině 90. let. Fakticky od konce 90. let až do krize v roce 2008 trvalo na Ukrajině období ekonomického růstu. Kromě toho byla na Ukrajině relativní demokracie. Samozřejmě, že se děly i hrozné věci – bylo zabito několik novinářů, političtí oponenti se mohli dostat do vězení, země se propadala do náruče oligarchů. Ale při všech těchto hrůzách zůstávala Ukrajina stále relativní demokracií. Nikdo neměl úplnou moc, různé konkurenční politické strany měly víceméně stejnou sílu, a proto nešlo říct, kdo vyhraje v dalších volbách. A na začátku tisíciletí došlo také k přechodu od primárního sektoru ekonomiky k tzv. terciárnímu, tj. od průmyslu k rozvoji služeb. Služby momentálně pokrývají víc než polovinu ukrajinského HDP a zároveň jsou méně provázané se státem než těžký průmysl.

Tyto faktory společně vedly ke vzniku nové střední třídy, která je většinou mladá, vzdělaná a má už naprosto odlišné hodnoty, není propojena se státem. Je rozptýlená ve velkých městech, která mají kolem milionu obyvatel, vysoké školy a kde vzkvétá tento nový typ ekonomiky. V Rusku je to podobné. Viděli jsme, že se velké protesty proti Putinovi odehrávaly v Moskvě a Petrohradu. Ale také jsme viděli, jak snadno se dala tato společnost zlomit.

Pokud bychom porovnali dva ukrajinské Majdany 2004 a 2014, najdeme některé společné rysy. Především se odehrály na stejném místě a proti stejnému nepříteli. Důležitější jsou ale rozdíly. Pro první Majdan bylo velmi důležité mít lídra. A takovými lídry se stali Juščenko a Tymošenková. Naopak druhý Majdan, přestože se o to někteří pokoušeli – Klyčko, Jaceňuk a Ťahnybok –, se k lídrům stavěl velmi skepticky. Byli jimi totiž samotní lidé na Majdanu. Jinými slovy, první Majdan byl „vertikální“, druhý „horizontální“. V tomto smyslu se druhý Majdan více podobal „arabskému jaru“, protestům na Bolotném náměstí v Moskvě, protestům na Taksimském náměstí v Istanbulu nebo hnutí Occupy v New Yorku. To všechno byly revoluce střední třídy. Rozdíl je jen v tom, že všechna tato hnutí prohrála, na Ukrajině zatím vyhrává.

NV: může ale opravdu vyhrát?

To je stěžejní otázka, na jejímž zodpovězení stojí budoucnost Ukrajiny. Tato třída má nové hodnoty a velká očeká- vání. Zásadní je, zda má také politickou sílu a vůli měnit zemi, zda má dostateč- né prostředky a je dobře organizována.

Problém tkví v jejím tzv. rovnostář- ském přístupu. Téměř všichni mladí lidé na Ukrajině komunikují přes soci- ální sítě a právě tam se nejlépe uplat- ňují tyto rovnostářské hodnoty. Nikdo tam není větší, menší, vyšší nebo nižší, tam jsou si a priori všichni rovni. Proto se nová střední třída dokáže rychle mobilizovat horizontálně: uspořádat flashmoby, vyjít na Majdan, zorganizovat dobrovolnické hnutí. Ale je jí naprosto cizí vertikální struktura, tedy stát a moc. Proto tito lidé nechodí často k volbám a k politickým stranám obecně zaujímají podezíravý postoj. V tom se skrývá největší problém a výzva zároveň: jak transformovat „horizontální“ energii občanské společnosti ve vládní vertikálu. Společnost může vyvíjet tlak na vedení státu, ale sama o sobě nemůže stát změnit. Nejdůležitější páky totiž stejně zůstanou v rukou státních struktur. NV: dalo by se tedy říct, že majdan, při vší své rozsáhlosti, nedokázal změnit politické elity? je jedinou výraznou iniciativou, jak přivést nové lidi do parlamentu, strana Demokratická aliance kolem novináře mustafy najema? kam se poděli všichni ti lidé, kteří dělali ukrajinskou revoluci? Takové procesy nejsou nějakým ukrajinským specifikem. Všude ve světě je čím dál obtížnější dostat mladé lidi do politiky a získat je pro nové politické projekty. V jistém smyslu je Ukrajina dnes takovým testem, zda je střední třída schopna něco změnit.

Dalším problémem a současně i výhodou Ukrajiny je, že je to opravdu bohatá země. Velké množství lidí zde žije na velmi slušné úrovni. I ti, kteří se účastní protestů. Proto musí být ohrožení opravdu velké, aby se společnost zmobilizovala. K prvnímu i druhému Majdanu došlo kvůli skoro až existenčnímu strachu: „Jestli nevyjdeme do ulic, bude tady Armageddon.“

Obecně si každý hlídá vlastní pohodlí, každý se snaží nějak přežít. Tím spíše, že šedá ekonomika je velmi rozšířená. Kromě toho jsou dnes velké možnosti vycestovat za vzděláním nebo za prací na Západ, což do jisté míry také komplikuje situaci. Musíme však chápat, že revoluce se odehrávají rychle, jimi postavené cíle se ale velmi pomalu realizují.

NV: jaká je obecně situace v oblasti reforem? ozývá se hodně nespokojených hlasů s tempem jejich provádění?

Reformy se hýbou. Ale pomalu a se zpožděním. Harvardský profesor ekonomie Alexander Gerschenkron, který se dobře orientoval ve specifických rysech střední Evropy, používal jednoduchý příměr: zaostalé státy se nemohou „vplížit“ do blahobytu. Nemohou se pohybovat tempem hlemýždě „pomalu, ale jistě“. Potřebují tempo žáby. Ukrajina potřebuje skok. Viděli jsme, jak se to odehrávalo po revolucích v Polsku a Česku. Tady Ukrajina zaostává. Zdá se, že tři roky po Majdanu se okno příležitostí pomalu zavírá. Nadě- jí pro Ukrajinu je nová generace a její zrání. Tato generace dospěje k tomu, že převezme vládu zkrátka proto, že nastane její čas. Proto je naprosto klíčové, co se odehraje během dalších 20–25 let, kdy tato generace dosáhne věku 45–50 let. Do značné míry je dnešní boj o Ukrajinu bojem o tuto mladou generaci. A to nejsou jenom hezká slova. To je realita.

Jaroslav Hrycak, přední ukrajinský
historik a publicista. Zdroj: Radko Mokryk

Jaroslav Hrycak

ukr. Ярослав Грицак narozen 1. 1. 1960

Je autorem knihy Duch,který žene tělo do boje…: Pokus o politický portrét Ivana Franka… (ukr. Дух, що тіло рве до бою…: Спроба політичного портрету Івана Франка...) z roku 1990, za niž získal cenu polského časopisu Przegląd Wschodni za nejlepší zahraniční knihu východní Evropy (1998) a ocenění Nejlepší kniha Ukrajiny od předního ukrajinského časopisu Korespondent (2014).

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *