Nepřehledné množství lidí se shromáždilo před mozaikovým vchodem do mauzolea Šáh-i-Zinda v samarkandu. je horký den, na slunci stojí podél cesty muži v černých dlouhých kalhotách a bílých košilích. je 3. září 2016 a mezi davem se pomalu proplétá pohřební vůz s rakví dlouholetého uzbeckého prezidenta Islama Karimova. „Nebyl to jen náš prezident, byl jako náš otec,“ pronese se slzami v očích místní obyvatelka, „pohřbíváme ho jako otce“
„Otec“ se stal poprvé uzbeckým prezidentem po rozpadu Sovětského svazu a od té doby tento post již neopustil. V roce 1991 vyhlásila Komunistická strana Uzbekistánu, jejímž předsedou byl právě Islam Karimov, nezávislost a chvíli se zdálo, že by země mohla vykročit na cestu k demokratizaci. Jenže rozpad sovětských struktur proběhl jen vnějškově, uvnitř zůstalo vše při starém. Hned k prvním volbám bylo připuštěno jen omezené množství kandidátů a hon na opozici na sebe nenechal dlouho čekat. Karimov a jeho věrní rychle zaplnili sovětské mocenské vakuum a upevnili moc ve státě. Uzbekistán se stal personalistickým režimem, který postavil veškerou opozici mimo zákon, nezávislá média zakázal a pojem lidská práva se v jeho slovníku vůbec nevyskytuje. Uzbecké věznice jsou přeplněné politickými vězni – lidmi, kteří měli jiný názor, kteří si dovolili s něčím nesouhlasit, nebo těmi, kteří prostě jen měli tu smůlu, že jsou něčí příbuzní. Mučení není žádnou výjimkou, hovoří se dokonce o vaření politických oponentů zaživa.
Masakr v Andižanu je potom vnímán jako pomyslný symbol represí státu vůči vlastnímu obyvatelstvu. 13. května 2005 se na náměstí města, které je poprvé zmiňováno už v 10. století, shromáždili lidé, aby protestovali proti nespravedlivému soudnímu procesu s Karimovovými oponenty, neprávem obviněnými z extremismu a separatismu. Protesty probíhaly po celou dobu soudu, ale tento den lidé na náměstí kritizovali rostoucí chudobu, korupci vládních činitelů a porušování lidských práv. V pět hodin odpoledne, možná, že bylo stejné horko jako při příjezdu Karimovovy rakve do Samarkandu, nařídila vláda zablokovat ulice vedoucí z náměstí a zahájit střelbu do davu. Nikdy se nedozvíme, kolik lidí ten den zemřelo, neboť většina těl zmizela v masových hrobech.
„Jako náš otec?“ kroutí nevěřícně hlavou čtyřicetiletý Abdusami Rachmonov, jenž na vlastní kůži zakusil otcovské zacházení a dodnes z toho má zdravotní potíže. Pořád je na tom však lépe než jeho téměř slepý bratr Hamujon, vystudovaný právník, jemuž svědomí nedalo – a pomohl bližnímu v nouzi. V roce 2010 se ujal případu farmáře z oblasti Vobkent, kterému bylo zlovůlí předsedy místní správy znemožněno čerpat vodu pro své pole. U místních soudů neuspěli, tak Hamujon napsal dopis prezidentu Karimovovi. A pak už to šlo rychle. Zatčení, výslechy, bití, inscenovaný soud a vězení. Abdusami ještě stačil utéct do zahraničí, ale Hamujon dostal šest let. Tady se cesty obou bratrů rozdělují. Abdusami zvolil pro azyl jednu z mála zemí, kam jako občan Uzbekistánu nepotřebuje vízum – Rusko, čímž si moc nepomohl. Netrvalo dlouho a díky bryskní rusko-uzbecké spolupráci ho Rusové zavřeli a chystalo se vydání zpět do vlasti, před nímž ho zachránil jen zásah Evropského soudu pro lidská práva. Nakonec se mu podařilo získat azyl v České republice. Jeho invalidní bratr si odseděl plných šest let. Těsně před vypršením lhůty mu ale trest byl prodloužen o další tři roky a deset dní. Je naděje, že by se cesty obou bratrů zase spojily? Jiskřička svitla se smrtí prezidenta Karimova.
Zesnulý prezident byl nejviditelnější postavou celého režimu. Nabízí se otázka, nakolik on sám přijímal politická rozhodnutí, či jestli v jeho stínu stály síly, které měly moc reálně do procesu zasahovat. Na tom totiž bude stát další osud země. První varianta by mohla znamenat vůli ke změnám, druhá nikoliv. Podle dosavadních zpráv to ovšem vypadá, že se země změn nedočká. Prvním aktem po Karimovově odchodu bylo další pošlapání již tak vágního práva, kdy byl prozatímním prezidentem v rozporu s ústavou jmenován Šavkat Mirzijojev. Dlouholetý premiér je tímto krokem vnímán jako nástupce zemřelého vůdce a bude kandidovat v prosincových prezidentských volbách. Rychlá výměna u kormidla, okázalý státní pohřeb a překvapivě velké množství upřímně truchlících občanů nevěstí pro možnou demokratizaci země nic dobrého.
Paní ze Samarkandu, která mluvila o zesnulém jako o otci, totiž není výjimkou. Osoba bývalého prezidenta se těší vážnosti i mezi mladší generací, která vyrostla již v samostatném státě a Karimova zná ze státní propagandy jako moudrého a prozíravého státníka, který se o svůj národ pečlivě stará. Tyto zvěsti potvrzuje i Abdusami Rachmonov, který denně dostává od svých spoluobčanů nenávistné zprávy, že špiní světlou památku vynikajícího člověka.
Pokud necháme stranou boj o kult osobnosti Islama Karimova, Uzbekistán v současnosti čelí vážným problémům. Země se dlouhodobě nachází v neřešené ekonomické krizi. Hlavní zdroje její (ne)prosperity pocházejí ze zemědělství a z peněz, které posílají pracovní migranti ze zahraničí. Jedna třetina obyvatel obdělává ornou půdu, jejíž množství podléhá rok od roku většímu znehodnocování, dlouhá sucha již nejsou výjimkou. Největší podíl zemědělských plodin tvoří bavlna. Bavlníková pole se stala synonymem pracovních lágrů: stát využívá v otřesných pracovních podmínkách nucené práce a povinné brigády studentů, jsou známy mnohé případy využívání dětské práce. Ve vedení sektoru zemědělství stál dlouhou dobu právě Šavkat Mirzijojev.
Většina pracovních migrantů jezdí za výdělkem do Ruska. Většina pracovních migrantů jezdí za výdělkem do Ruska. Ale ekonomika největší země světa se neustále propadá, a tak přestává být výhodné za prací vyjíždět, pokud je vůbec nějaká práce k sehnání. A vzhledem k trvajícím sankcím se situace bude nadále spíše zhoršovat. To se citelně dotýká uzbeckého rozpočtu, který je závislý na práci svých občanů v zahraničí.
Po mnoha zapomenutých staletích se Uzbekistán jako samostatná země dostal do povědomí světa po rozpadu Sovětského svazu. Jeho historie je však mnohem delší, sahá hluboko před počátek našeho letopočtu, kdy územím celé Střední Asie kočovali nomádi. V 6. století př. n. l. vzniká shromažďovací místo, které se pak v průběhu věků proměnilo v centrum islámské kultury a vědy, v město Bucháru. Díky staletím péče místních vládců, kteří zde ve středověku založili několik mocných chanátů, je stejně jako Samarkand dnes zapsáno na seznamu UNESCO. V převážně hornaté zemi se vystřídala vláda Arabů, Peršanů a Mongolů, na místní vládce dojde až v 18. století, kdy především Buchárský, Samarkandský a Kokandský chanát zažívají zlatý věk. Nezávislost ovšem netrvala dlouho, neboť na západě sílí ruské impérium, které krok za krokem neúprosně rozšiřuje svoje východní hranice. Do revoluce roku 1917 se Rusku v podstatě podaří ovládnout středoasijský prostor. Období mezi bolševickým převratem a vyhlášením Uzbecké sovětské socialistické republiky v roce 1924 se podobá mozaice na kopuli mauzolea Šáh-i-Zinda: boje o ovládnutí území, odpor místního obyvatelstva proti sovětské moci, guerillové války, řízené masakry obyvatelstva, střety bílých a rudých, vyhlášení několika nezávislých emirátů a chanátů, lidových antibolševických republik, sovětských republik. Nová podoba Uzbekistánu, která dnes při troše fantazie připomíná nahrbeného kráčejícího člověka, vznikla tužkou a pravítkem v moskevské kanceláři lidového komisaře pro věci národnostní Josifa Stalina. Nové hranice neměly oporu v historickém vývoji, jelikož celé území Střední Asie bylo pokryto kočovnými kmeny, tedy nejrůznějšími etniky zvyklými cestovat v závislosti na ročním období za pastvinami pro dobytek, protože usedlejší způsob života je ve středoasijských přírodních podmínkách krajně obtížný. A tak se stalo, že v Uzbecké SSR zůstalo uvězněno obrovské množství etnik (některé odhady hovoří až o sto dvaceti). Nutno dodat, že slovo etnikum je v souvislosti se Střední Asií poněkud problematické, jelikož lidé, kteří na těchto územích žili, se neidentifkovali národnostně, ale kmenově či jako příslušníci konkrétní rozvětvené rodiny. Na otázku, kým se cítí být, by nejspíš shodně odpovídali: zdejší. To mimochodem není nic výjimečného, stejné obtíže při kategorizování národa bychom našli kdekoliv, kde pohromadě žijí nábožensky, jazykově, rasově odlišní či prostě jen jinak smýšlející lidé.
Vraťme se ale k necelým pěti stům tisícům čtverečních kilometrů, které se odteď měly nazývat Uzbekistán. Sovětská moc vtrhla mezi hory a starobylá města hedvábné stezky jako – přidržíme-li se dobové propagandy – uvědomělá pěst dělnické třídy. V roce 1928 začala kolektivizace, následovaly politické procesy, popravy, potlačování náboženství a přesídlování národů. Nucená transformace obyvatelstva zvyklého na zcela jiný způsob života do ideologicky vyhovující představy sovětské společnosti, měla tragické následky pro vysoké procento lidí.
Postrach dnešních Uzbeků – bavlníková pole – má původ v 60. letech, kdy se svazová republika stala hlavním dodavatelem této suroviny. To mělo hluboké ekologické následky, především v souvislosti s distribucí vodních zdrojů; jedním z nejznámějších případů je vysychání Aralského jezera.
Na konci 80. let, kdy se do vedení země dostává Islam Karimov a Sovětský svaz se s definitivní platností rozpadá, vyhlašuje Uzbekistán spolu s dalšími 14 svazovými republikami nezávislost a prohlašuje v rámci svých sovětských hranic samostatný stát. Uvolněním pevných sovětských otěží vypluly na povrch dávno bublající problémy: hned na začátku 90. let se objevily útoky proti etnickým menšinám, například ve společensky uzavřené a konzervativní oblasti údolí Fergana. V souvislosti s občanskou válkou v sousedním Tádžikistánu se prezident Karimov začal obávat nárůstu islámského radikalismu.
Prezidentovy výpady proti náboženství se stejně jako zkorumpovaný režim, začínající utiskovat uzbeckou společnost, nelíbily mnohým Uzbekům, kteří přešli do řad radikálního islámu, jenž v té době pro mnoho lidí suploval už téměř potlačenou opozici. Důsledkem boje proti vládě z těchto pozic byly bombové atentáty v Taškentu v roce 1999. Islámské hnutí Uzbekistánu, které za ně bylo odpovědné, vyhlásilo džihád proti uzbecké vládě a Taškent byl prvním z mnoha dalších útoků. Karimovova vláda zahájila rozsáhlé zatýkání pod praporem boje proti islámskému terorismu, což často sloužilo i jako záminka pro likvidaci zbytků opozice. Masové represe se ovšem dotkly i velkého množství lidí, kteří s radikálním islamismem neměli nic společného. Útoky se částečně omezily po podpisu smlouvy s USA, které na území Uzbekistánu vybudovaly letecké základny pro své operace v Afghánistánu. V roce 2004 došlo opět k sérii atentátů, mimo jiné na americkou a izraelskou ambasádu v Taškentu. Po krátkém období uvolnění, kdy mohly opoziční strana ERK a hnutí Birlik uspořádat veřejná formální setkání, začal režim opět utahovat šrouby, a obě jmenované strany již obdržely zákaz účastnit se voleb do parlamentu. Nesouhlas Uzbeků a protesty proti vládě vyvrcholily již zmiňovaným masakrem v Andižanu. Evropská unie vyhlásila proti Uzbekistánu sankce. Země ale posilovala ekonomickou i vojenskou spolupráci s Ruskem a výměnou za vzdušné základny a povolení tranzitu zásob americkým jednotkám v Afghánistánu si zajistila i přivření očí USA nad porušováním lidských práv.
Uzbekistán čelí dlouhodobé ekonomické, sociální, ale i společenské krizi. Teď, po smrti prezidenta Karimova, se otevírají nové příležitosti. Nové vedení země pod taktovkou Šavkata Mirzijojeva by si mělo uvědomit, že pokud se nezačne zabývat strukturální reformou, může být vbrzku podstatná část z 28 milionů obyvatel bez obživy. A co se přecházelo v dobách „otcovského“ Islama Karimova, by se nemuselo přejít v dobách jeho nástupců. Je otázka, zda politické elity této příležitosti využijí, pokusí se svoji zemi vymanit z marastu vlády minulých vůdců a budou režim uvolňovat. Anebo se budou obávat, že jakékoliv uvolnění by přineslo jejich pád, což se stalo například Michailu Gorbačovovi, a Uzbekistán se žádných změn nedočká. Lidé ale chtějí změnu.
Život v Uzbekistánu je těžký v mnoha směrech: „Je problém zajistit civilizované životní podmínky, elektřinu nebo plyn. Lidé se bojí, bojí se říct svůj názor, ale chtějí změnu, všichni doufáme, že po smrti Islama Karimova vláda začne dělat reformy,“ odpovídá pan Rachmonov na otázku, zda Uzbeci chtějí na svém státu něco měnit. „Je to smutné, protože náš národ s tak bohatou kulturou má zkušenosti s represivní politikou z dob Sovětského svazu, a přesto jsme do toho zase spadli.“